Stručné dějiny architektury ve filozofických a politických souvislostech 1.

V lidském životě existují tři základní přístupy ke světu a realitě: přístup racionální a vědecký, citový a umělecký a užitný a praktický.

Jen málokdy jsou jednotlivé přístupy izolované. Na straně jedné ani vědec, pokud chce dosáhnout velkých hloubek poznání, se neobejde bez intuice a citu blízkého umělci. Na straně druhé i špičkový umělec často při své práci využívá nejmodernějších poznatků vědy.

Jedním z oborů, ve kterém se jednotlivé přístupy ke světu prolínají je architektura.

Podnětem k tomu, abych se věnoval tomuto tématu, se stal rozhovor s kamarádkou Katkou, kterou znají pravidelní čtenáři mého blogu z mé reportáže cesty po Egyptě. Katka je vystudovanou architektkou a obor vyučuje i na VŠ. Na prázdniny dostala úkol: vypracovat článek na vybrané architektonické téma. Z legrace, i z pocitu vlastního velikášství (umím přece vše, ne?), jsem jí nabídl, že článek napíši, samozřejmě za úplatu. Poté co mi však řekla, že článek musí splňovat určitá odborná kritéria, jsem si to nakonec přece jen rozmyslel. Myšlenka napsat sérii článků o architektuře mně však neopustila. A protože k mým povahovým rysům patří snaha uskutečnit to, co jsem si předsevzal, začínám psát sérií článků týkajících se architektury.

Jsem v architektuře  laik. Nicméně  se zajímám intenzivně o historii, politiku a filozofii, tedy obory které s architekturou velmi  těsně souvisí. A tak ve mně vznikla myšlenka zaměřit se na dějiny architektury ve filozofických a politických souvislostech.

Putování dějinami architektury jsem se rozhodl zahájit již v době, kdy na našem území bojovaly o své přežití tlupy lovců a sběračů žijících v jeskyních, zatímco na jiných místech vzkvétaly civilizace, jejichž existence současná mainstreamová věda stále zatvrzele popírá. Jen jednou z nich byla Atlantida.

Atlantida

Příběh o Atlantidě je dnes považován většinou vědců za pouhý mýtus. Historie však ukazuje, že mnohé z toho, co jsme dříve považovali za pouhou pohádku, má pravdivý základ. Připomeňme třeba Troju, která byla dlouho považována jen za pouhý výmysl slepého básníka Homéra, než byla objevena na území dnešního Turecka.

Existenci Atlantidy zmiňuje Platon ve svých Dialozích. Informace čerpal od řeckého zákonodárce Solóna, který se s jejím příběhem seznámil při návštěvě egyptských kněží. Atlantida ležela v oblasti dnešního Atlantiku a zanikla před 12000 lety během velké katastrofy. Podle vyprávění, to byla ve své době velmi vyspělá civilizace, která v mnohém převyšovala tu naší. A to včetně rozvoje architektury.

Hlavním architektonickým prvkem Atlantidy byl kruh. Kruhový tvar mělo i hlavní město země. Jeho součástí byla soustava několika vodních kanálů ve tvaru soustředných kružnic, který skrze kanály byly propojeny s mořem. V centru města stál Poseidonův chrám obdelníkového tvaru pokrytý zlatem, stříbrem. V jeho středu byl umístěn velký krystal, který koncentroval jemnou kosmickou energii. Ke stavbám používali Atlanťané černého, červeného a bílého kamene.

V Atlantidě, stejně jako u jiných vyspělých kultur hrály klíčovou roli pyramidy. Jejich využití mimo jiné popsal slavný americký jasnovidec Edgar Cayce. Některé z nich sloužily k duchovním účelům, jako místa duchovních obřadů a zasvěcení adeptů. Jiné pyramidy měly technický význam a sloužily jako elektrárny. V jejich nitru byl umístěn krystal, který koncentroval energii slunečního světla, které bylo soustředěno v tunelech v úzkém paprsku a následně transformováno v energii, která se bezdrátově přenášela do zařízení jako byly lodě, či letadla, které energii využívaly pro svůj pohon.

Atlantští architekti čerpali inspiraci, stejně jako architekti indičtí či čínští, především z poznání přírodních zákonů. Chápali, že nejen všechny živé organismy vyzařují kolem sebe svůj vliv, ale že svůj vliv mají i „neživé“ objekty jako jsou předměty a stavby. Každá stavba je svým způsobem mikrokosmos, vesmír v malém. Má-li splnit všechny své funkce včetně povznesení lidské mysli, musí všechny tyto přírodní zákonitosti respektovat.

Za prvé je důležitý výběr místa stavby. Citliví lidé hovoří na jedné straně o místech síly jako pozitivních bodech země a o geopatogenních zónách jako místech negativních. Stavby pravěkých menhirů, egyptských, indických, čínských či většiny středověkých křesťanských chrámů toto poznání vždy zohledňovaly. Je dobře známo, že středověcí stavitelé stavěli křesťanské chrámy na bývalých keltských svatyních.

Za druhé je důležitý výběr stavebního materiálu, orientace, geometrické a rozměrové charakteristiky stavby. Jistě ne náhodou se v geometrických  proporcích řady tradičních staveb objevuje zlatý řez, platonská tělesa, fraktální formy a další prvky posvátné geometrie, které objevíme i při studiu stavby vesmíru a rozmístění kosmických těles.

Za třetí je významný i okamžik zahájení stavby, který vychází ze zákonitostí numerologie a astrologie. Z historie je dobře známo, jaký důraz na tyto záležitosti kladl například český král Karel IV., když zakládal základní stavby v Praze a Čechách. K tomu patřilo i provedení duchovního rituálu před zahájením stavby i při uvedení stavby do provozu, což mělo přinést štěstí a prosperitu těm, kteří stavbu později využívali.

Z výše uvedeného vyplývají i vysoké nároky na osobnost architekta. Zdaleka nešlo jen o úzce zaměřeného odborníka: umělce či technika, jak je často architekt vnímán dnes. V jednom ze staroindických textů Mayamata jsou požadavky na architekta shrnuty takto:

„Musí to být prvotřídní muž, musí vědět, jak navrhovat budovy, a musí být zběhlý ve všech vědních oborech, musí být fyzicky dokonalý, věrný, soucitný, nezaujatý, nesmí závidět, nesmí mít žádnou slabost, musí být pohledný a musí znát matematiku, musí znát prastaré autory a musí být upřímný a ovládat své city, musí umět kreslit a znát celou zemi, musí být štědrý, a ne chamtivý, musí mít dobré zdraví, musí být pozorný a nesmí hřešit žádným ze sedmi hříchů ( pocházejících z hněvu a chtíče), musí nosit dobře zvolené jméno a musí být vytrvalý, a musí překročit oceán vědy o Architektuře“

Dávná Atlantida prošla jako všechny civilizace etapou vzestupu a vrcholu, i etapou úpadku a zániku. To se zajisté projevilo i ve sféře architektury. Zatímco v období zlatého věku slouží architektonické dílo hlavně k povznesení ducha, v období  temna se často stává vyjádřením moci a pýchy dekadentních vládců usilujících o nadvládu nad okolním světem.

Atlantida i se svými velkolepými stavbami byla během krátkého okamžiku pohřbena na dni moře. Její vědění díky diaspoře však alespoň zčásti přežilo její zánik. V egyptských a mayských pyramidách, chrámech v egyptském Karnaku a Luxoru, monumentech antického Řecka, či stavbách moderního neoklasicismu můžeme i dnes stále vidět střípky její dávné slávy a vznešenosti. Dnes již takřka nikdo neví, že krásně zdobené monumentální sloupy, tak typické pro egyptské a řecké chrámy mají svůj původ v ztracené Atlantidě.