Probouzení do reality

Rok 2026 začal z politického hlediska docela razantně. Američané provedli útok na Venezuelu a do USA uneslo americké komando venezuelského prezidenta Madura a jeho manželku.

Spojené státy tak porušily mezinárodní právo a Chartu OSN. Ani poprvé a s největší pravděpodobností ani naposledy.

Porušování mezinárodního práva bylo v posledních letech často skloňováno v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu. To, že před tímto konfliktem porušil Západ mezinárodní právo mnohokrát v Jugoslávii, Iráku či Libyi, bylo přehlíženo. A pokud už to muselo být komentováno, pak jako něco, co bylo ospravedlňováno humanitárními důvody.

Teď ovšem nastala změna. Ne v imperiálním zaměření americké zahraniční politiky, ale ve zdůvodňování těchto kroků. Trump a spol. se rozhodli odhodit fráze o šíření demokracie a otevřeně začali hovořit o potřebě získat kontrolu nad nalezišti ropy a dalších surovin či strategicky významnými oblastmi, prioritně na západní polokouli (např. Grónskem).

Tím vytvořili vrásky na čelech řady evropských politiků, kteří na jedné straně nemohou tak zcela popřít porušení mezinárodního práva ze strany USA, na straně druhé se Trumpa bojí a netroufnou se jej za jeho kroky kritizovat. Probuzení do uměle vytvářené reality, ve které Rusko porušuje mezinárodní právo, zatímco Západ na právu stojí, je pro mnohé velice nepříjemné.

Válka na Ukrajině již trvá šestým rokem a díky Trumpovi se v loňském roce dostala i k jednacímu stolu. Jednání však mír nepřinesla. Na jedné straně jsou zde požadavky Ruska, které jsou stále stejné a konzistentní. Na straně druhé, i přes tlak Trumpa, postoje Ukrajiny a jejích evropských představitelů, kteří tyto požadavky odmítají přijmout.

Evropští politici jistě vědí, že Ukrajina válku s Ruskem nemůže vyhrát. Tuší, že Rusko si dříve či později vojenskou silou vezme samo území, které nyní požaduje. Nicméně konflikt na Ukrajině mnohým z nich vyhovuje.

Jednak umožňuje odvádět pozornost od domácích problémů a jednak je zbrojení prostředkem, jak alespoň dočasně zabránit krachům vlastních ekonomik, propadům HDP a nárůstu nezaměstnanosti.

To však má negativní důsledky v podobě nárůstu hysterie. V politických a vojenských kruzích se stále častěji objevuje názor, že přímá válka Západu s Ruskem je možná, dokonce nevyhnutelná.

Svět se tak krok za krokem blíží stavu, který je zaznamenán v mnoha proroctvích. Velkému vojenskému konfliktu, který velmi brzy přejde v přírodní apokalypsu a bude tečkou za věkem, který nyní žijeme.

Blížící se konflikt je spojen s polarizací společnosti. Tu můžeme pozorovat i u nás.

Krásně ji můžeme pozorovat nyní v reakcích na novoroční projev Tomia Okamury na sociálních sítích. Obec příznivců a voličů SPD jej přijala s velkým nadšením. Okamura odvážně a jasně pojmenoval ožehavá témata doby. Na druhé straně jsou zde odpůrci Okamury, zvláště z řad bývalé pětikoalice. Pro ně představuje Okamura zdroj největšího zla.

Usmířit oba tábory je velmi těžké, nyní dokonce nemožné. A přesto by bylo žádoucí vytvořit si a udržet alespoň elementární úctu k někomu, kdo má sice úplně jiné názory, ale přesto je člověkem jako já, se všemi klady a zápory.

Velká válka je sice v budoucnu možná, ale ne nevyhnutelná. Cesta do zlatého věku může být velmi bolestná, ale také nemusí. Jaká bude, to nezáleží jen na politicích, ale významně také na každém z nás — zda se vnitřně přikloníme k podpoře rozdělení, nenávisti, nebo míru a vzájemnému porozumění.

Ze tří novoročních projevů ústavních činitelů byl asi nejméně citován projev premiéra Babiše. Jeho návrh, aby se 30. březen stal památným dnem české vlajky, má hlubokou symboliku, kterou si stěží sám uvědomuje. Není to jen výročí schválení státní vlajky v československém parlamentu 30. 3. 1920. Je to ve filozofii Bytí den otevřeného nebe, den, který se v éře vodnáře stane nejvýznamnějším duchovním svátkem v roce.