Poslední blog byl o cenzuře. V tom dnešním se chci zamyslet nad nesnášenlivostí. To je totiž poslední novum. Již ne nenávist, nýbrž nesnášenlivost stává se dnes trnem v oku Evropské komise.
Kdeže jsou ty časy, kdy EU bojovala proti banánům nesprávného zakřivení. Dnešní EU se patrně snaží podobat realitě vykreslené ve filmu Demolition Man (buď dobrý, Johne Spartane). Ale podaří se ji spíše podobat se realitě z filmu Equilibrium.
Protože po relativně nedávném utahování šroubů v Německu (zjevně již nedostatečném) přichází nyní nová pecka, kterou lze přiléhavě označit jako ultimátum. Jestliže dříve někdo "šířil nenávist", za kterou mohl být mazán či sankcionován, vstupujeme nyní do nového levelu: závadná má být (dle nadpisu) pouhá nesnášenlivost.
Narazil jsem kdesi na hezký rozbor problematiky potírání nenávisti: ta jako dlouhodobá intenzivní emoce, zaměřená proti určitému objektu může ovlivňovat myšlení a jednání konkrétního jedince. Těžko si ale dokážu představit, že by jedinec, který je sám ovlivněn nenávistí, šířil tuto nenávist na jiné osoby podobně jako třeba vzteklinu. Nicméně přesto se veřejná prezentace této emoce ukázala být jako cenzuryhodná, v závažných případech až trestuhodná. Příznačné je, že bohužel velmi selektivně. Alespoň jsem nikde nezaznamenal případ, že by veřejný projev nenávisti vůči Kimovi, Putinovi nebo Rusku byl takto označen a následně zmizen. Asi není nenávist jako nenávist, ostatně na tyhle praktiky (jen v opačném gardu) jsme si my starší kdysi dříve krásně uvykli. Padá tedy důvod nezavést si to zde zase...
Poněkud horší situace mi přijde v případě nesnášenlivosti. To už není vyloženě emoce. Mohu třeba nesnášet některé pokrmy, nebo zakouřené prostory. Rovněž mohu nesnášet některé úkony, které jsem nucen provádět. A o tomhle všem bych nyní nesměl veřejně ani pípnout? Vlastně pípnout bych mohl. Jen by se něco muselo postarat, aby se nejpozději do 60 minut nad mým pípnutím zavřela voda (Rozkaz totiž zní jasně: Nesnášenlivé příspěvky musíte smazat 60 minut od jejich zveřejnění!).
Raději ani nedomýšlím, co může následovat dál. Třeba nám bude zakázán smích a zpěv jako v Půlnočním království. Nebo snad začnou ty nejvíce kverulující nesnášenlivce někde koncentrovat a převychovávat? Zatím se zdá, že EU si v některých případech limity rozhodně neklade.
Ale možná není tak zle. Možná jen špatně chápu slovo nesnášenlivost, nesnášenlivý. Nebo bude někde přesně vyspecifikováno (nejlépe výčtem položek), vůči kterým prvkům je nízká hladina snášenlivosti v naší společnosti na překážku závadná. A pak bude nastavena vůči těmto prvkům snášenlivost takřka bezbřehá. Jenže jak potom zajistit, aby to nešlo nějak obejít?
(Jako příklad třeba napíši: O loňských prázdninách jsem zaznamenal zvýšené počty Římanů v našem městě, což osobně nesu velmi nelibě, neboť to nesnáším. Co mi tam vadilo -kromě vyššího počtu- zřejmé není. Stejně jako zřejmé není, zda se skutečně jednalo o obyvatele italské metropole, či jiné obyvatele, na které lze označení italského města /Roma/ pouze vztáhnout. A teď babo raď!)
Soudružka Jourová si -zdá se- rady ví: Opatření Evropské komise nemá jít na úkor svobody slova! Jen škoda, že také nepřipojí, jakýmžeto mechanismem toho chce dosáhnout. Zda budou všechny příspěvky do veřejného prostoru procházet počítačovým systémem cenzury, která je popsána v mém předchozím blogu, zda chtějí angažovat větší počet "dobrovolně hlídkujících osob" upozorňujících na závadný obsah (aniž se zde budu blíže zabývat tím, CO PŘESNĚ ROZUMĚTI POD POJMEM ZÁVADNÝ OBSAH a kdo bude mít pravomoc o tom rozhodovat), či zda bude nutno zaměstnat blíže neurčený počet vyškolených osob nasazený přímo v centrále či národních pobočkách evropského ministerstva jediné Pravdy.
Eliminovat totiž většinu závadných příspěvků (zatím snad bez eliminace jejich autorů) aniž by se tím omezila svoboda toho nezávadného slova a to vše v šibeničním termínu - to považuji za čelenž hodný jen a pouze EU.
Rozhodně ale nemám strach o zachování svobody projevu v EU. Nejsem si sice už tak jistý i se svobodou po projevu, nicméně EU se nikdy nedostane tak daleko, jako ve filmu Matrix, kdy se hlavnímu hrdinovi na požadavek "Chci si zatelefonovat, znám totiž svá práva" dostává poťouchlé odpovědi "Na co by vám byl telefon, když nebudete moct mluvit?"
