Zpráva o Velké cestě (9.)

U čtení následujících řádků vítám známé i náhodné zabloudivší. Koneckonců, cesta je někdy i o bloudění. Přináší však občas i příhody zábavné, někdy očekávané, někdy naopak. Sbírkou toho všeho může být následující povídání.

Kniha druhá: Maďarsko

2. kapitola: Bükfürdő (4. července 2017)

Zdravím z rozlehlé maďarské placky, přesněji z lázeňského města Bük, ležícího směrem od nás asi 110 kilometrů za Vídní. Jako v celém Maďarsku, i tady narazíte na plodiny typické pro tuto zemi. Tou asi nejtypičtější je paprika, prodávají ji snad všude. Obrázek je z místní tržnice. 

Velmi krátce teď mrkneme do historie. Někdy v 50. letech v Maďarsku ve velkém hledali ropu. Občas se to někde podařilo a našli, především na západě země však zhusta narazili na termální prameny. Takhle nějak se to událo roku 1957 i v Büku. Zklamání trvalo zpravidla jen krátce, protože Maďaři velmi rychle pochopili, že i horká a léčivá voda může být zdrojem hezkých příjmů i tradic. První lázeňský bazén otevřeli v Büku už v roce 1962.

Dnešní návštěvník projde vstupní budovou s pokladnami, kde po něm budou chtít 2800 forintů. Důkaz přináším rozšířený o ukázku, jak taková suma vypadá v reálu. Neděste se vysokých čísel - všechny ceny je tu třeba vynásobit číslem 0,085 (jinak řečeno, 1 forint má hodnotu asi osm a půl haléře).

Vybrat si můžete z bazénů s vodou o teplotě od 20 do 40 °C. Ty teplejší a zároveň koncentrovanější poznáte mimo jiné i podle barvy vody.

Některé bazény jsou částečně kryté, průchod z venkovní části jednoho z nich pod střechu ukazuje následující fotka.

Dominantou celého areálu je však bazén s tou snad nejkoncentrovanější a tím pádem nejsmrdutější vodou v celém Maďarsku. V místě přítoku se nedoporučuje sedět – když už snesete teplotu nad 40 °C (což by se ještě dalo), odradí vás plyny, které tu permanentně odbublávají. K čemu bych to tak přirovnal... Zkuste si hodně zblízka přičichnout k nádobce se čpavkem. Vůně je pravda trochu jiná, pocity však velmi podobné. 

Budova je kryta střechou, jejíž architekt byl zjevně inspirován oním proudem vody, který po prvním navrtání dosáhl výšky 60 metrů. Mimochodem, ten první vrt, dosahující hloubky 1282 metrů, je dodnes funkční a dává skoro 800 litrů vody za minutu. Její teplota je 56 °C.

Kdyby se vám zdálo, že potkat na dovolené otravnou pronásledující rodinu je filmová nadsázka a nic takového se ve skutečnosti nestává, nemáte pravdu. Už u snídaně zjišťuji, že německá rodinka s rozjíveným spratkem obývá stejný penzión jako já. Otec se ke mně hlásí hlasitým „servus!“, jen ze společenské slušnosti se na chvíli zastavím. Konverzace je rušena dalším chlapcovým dováděním, na které ani jeden z dospělých nereaguje. Rodinka bohudík záhy odchází, s oddechem seznávám, že bydlí ve zcela jiné části penziónu než já.

Bujaré „servus!“ mě vyruší i v hlavním bazénu. Nelze jinak, kromě vody se ponořuji i do rozhovoru. Během něj zjišťuji, že otec vlastně není otec. Věci se mají tak, že si nabrnkl ženskou s děckem a právě prožívá hluboké rozčarování. Ostatně, tady se máčí sám – přítelkyně nikde, spratek nikde. Jestli už nastal rozchod od lože i od bazénu, to přesně nevím, ale záhy mi vyjeví své trápení, jehož příčinou je nejen ono děcko, ale i jím zapříčiněný fakt, že se nevyspí, neboť chlapec dělá zřejmě kravál i v noci, také mezi ním a matkou to tím pádem není příliš dobré, a své příčiny trápení završí politickou situací v Německu a spolkovou kancléřkou. Prostě dvěma slovy nešťastnej člověk.

Vypráví ještě o všem možném, ale jeho tempo řeči narůstá spolu s objemem sdělených myšlenek. Tak dobře německy opravdu neumím, a jestliže jsem zkraje byl alespoň částečně úspěšný se svým požadavkem na pouze jednoduché věty a pomalou výslovnost, teď už se ztrácím. Smysl jeho vět mi unikáý nejprve částečně a nakonec zcela, vystačím s frázemi jako „das ist unglaublich“, „natürlich“, v krajním případě pouze s tázavým „ja?“. Když už mi přijde skoro netaktní takhle jej klamat, vymluvím se na čas oběda a mizím.

Místními plodinami jsem začal, místní specialitou procházku po lázních v Büku i skončím. Není asi typičtější maďarské jídlo než guláš. Ovšem pozor na terminologii. Tomu, co my nazýváme gulášem, zde říkají pörkölt. Pokud si věci neznalý turista řekne v restauraci o guláš (psáno ovšem správně gulyás a vyslovováno [gujáš]), dostane gulášovou polévku. K tomu ovšem jistotu, že se i tak dobře nají.

Tenhle guláš nebo tedy pro jistotu raději pörkölt je v trochu skromné vizuální podobě. Léty mám ale prověřeno, že zrovna tady připravují vynikající.

Stejně skvělou kuchyni však mají i v restauraci Fehérló, tady navíc i s pastvou pro oko. Po včerejším bohatém menu se snažím vybrat něco menšího, což tu může být asi jediným problémem. A tak alespoň vynechávám dezert a oproti včerejšku snižuji i množství vína. 

Německá rodinka se dnes nedostavila, takže si užívám opravdu pohodového večera. Společnost mi, stejně jako občas už v Koperu, dělá docela zajímavá knížka o vzdělávání habsburských následníků trůnu. Mám ji s osobním věnováním autorky, jinak mé kamarádky a někdejší kolegyně z kurzů maďarštiny. Je to možná trochu netradiční pohled na kus i naší historie, a tak rád využívám příležitosti a trochu si rozšiřuji obzory.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.