Zpráva o Velké cestě (3.)

U čtení následujících řádků vítám známé i náhodné zabloudivší. Koneckonců, cesta je někdy i o bloudění. Přináší však občas i příhody zábavné, někdy očekávané, někdy naopak. Sbírkou toho všeho může být následující povídání.

Kniha první: Slovinsko

3. kapitola:  Drobné nehody všedního dopoledne (30. června 2017)

Žádný výhled na moře jsem nežádal. Vlastně jsem o ničem takovém před odjezdem vůbec nepřemýšlel, kdesi v podvědomí mám navíc uloženo, že něco podobného se dává za příplatek. Pohled z okna nabídl kolem osmé hodiny ráno sluncem zalitou promenádu a marinu. 

Což o to, začátek dne by to byl jistě příjemný. Skutečný start do nového dne však pro mě znamenala zpráva, kterou jsem dostal zhruba půl hodiny předtím. Moje dcera včera odpoledne při projíždění jednoho z esíček kolem Hořovic obrátila auto na střechu a v této pozici zastavila o strom. Zpráva je doprovázena ujištěním, že je zcela v pořádku. To mě trochu uklidňuje, nicméně jsem rád, když si to o nějakou chvíli později mohu ověřit osobním rozhovorem. 

Drobné nehody však stíhají toto ráno i mě. První dvě se odehrají v hotelu, jsou vzájemně související a hlavní roli v nich sehrála plechovka Pepsi Coly za půl eura. Mimochodem, automat na nápoje a nějaké drobné pamlsky je důmyslně propojen s vedle stojícím kafostrojem, přes který se také ovládá. Po ránu to byla trochu študovačka, ale ovládání jsem celkem brzy pochopil.

Takže vycházím ven z pokoje a mířím k tomu dvojautomatu, když tu si uvědomuji, že dveře pokoje se jinak než klíčem otevřít nedají. Nemusím snad ani dodávat, že klíč zůstal v tuto chvíli uzavřen uvnitř pokoje. Slečna na recepci vše vyřešila, naštěstí jsem byl v přijatelném občanském oděvu. Kdybych si vyběhl jen nějak nalehko, tak nevím.

To ovšem nebylo všechno. Už jsem zmínil, že cena za tu plechovku byla půl eura. V peněžence jsem měl minci právě této hodnoty, pak desetník a dvakrát jeden cent. A jak se tím probírám, tak mi právě ten padík vypadl, začal se kutálet a dokutálel se do prostoru mezi podlahou a dnem toho automatu. Škvíra je tam přesně na minci, a tam je ji trefila neomylně. To se rozumí, že jsem ji dostal ven, ale trochu jsem přemítal, jak bych svoje počínání vysvětlil komukoliv, kdo by zrovna mohl jít kolem. Z dálky jsem mohl vypadat jako někdo, kdo podobné automaty vykrádá.

Pozornému čtenáři neujde, že jsem k výhledu vyfasoval pokoj číslo 123. Když nic jiného, aspoň se to dobře pamatuje. 

Uklidněn dobrými zprávami a též nadějí, že všechny drobné komplikace už jsou za mnou, usedám do jedné z kaváren u promenády. Co jiného si tedy dát, než kávu. A v horku se hodí i něco k napití, ke kávě něco dobrého, když už jsem zanedbal snídani. Představu mám tedy zcela jasnou, a když se po chvíli dočkám starší paní coby obsluhy, snažím se jí svá přání sdělit.

Třetí drobná lapálie se však odehrává právě teď. Od počátku se mi zdá, že se náš hovor neubírá ke kýženému cíli. Paní mi zjevně nerozumí, snad kromě kávy se zasekneme u všeho. Jablečný džus – zdá se – nakonec pochopila, ovšem vysvětlit, že ke kafi chci ještě dortík, něco sladkého, zákusek, přičemž nepomáhá ani snad univerzálně srozumitelný dezert, se zdá úkolem přímo nadlidským. Bohužel, to správné slovo „sladica“ mi v tu chvíli nenaskočí. Paní ale po chvíli s přikývnutím odchází a já přemýšlím, jestli mi přinese nějakou nabídku dortíků, nebo – snad aby se mě rychle zbavila – dodá jeden dle vlastního výběru. Koneckonců jsem ochoten akceptovat kteroukoliv z těchto variant.

Na přemýšlení mám poměrně dost času. Když pak tatáž žena konečně znovu přijde, jsem přímo konsternován: nese sice kávu, ale místo džusu dostávám sklenici vody. Nejsem si teď zcela jist, ale jak jinak se dá vyložit „voćni sok iz jabuka“, to vážně nevím. I když tedy připouštím, že to není ani slovinsky, ani chorvatsky, ale míchanina z obou jazyků. Přes jistou nevraživost, která panuje mezi oběma národy, spoléhám coby cizinec na to, že mi bude jednak porozuměno a jednak odpuštěno. Což se zpravidla obojí daří.

Výjimkou je však tato přívětivá žena. Vrcholem všeho je totiž třetí požadovaná položka mého dopoledního menu. Moje přání si vyložila velmi svérázně a místo dortíku mi nese umělé sladidlo v modrobílé plastové krabičce. Zcela rezignuji a slovem „hvala“ přijímám vše jako trest za svůj největší lingvistický neúspěch, který se mi kdy přihodil.

Z jakési úcty k té ženě si zcela výjimečně kávu osladím tou umělou záležitostí. V duchu mávám nad vším rukou a říkám si, že jestli babča za tohle nebude chtít zrovna 10 eur, tak jí to odpustím. Co také chtít od příslušnice národa, který větou „hitri otroci so kadili v vrtu na Dunaju“ vyjádří skutečnost, že „rychlé děti kouřily na zahradě ve Vídni“. To umím bezvadně, jenže na to málokdy přijde řeč. Ani druhá varianta této ukázkové věty, hovořící o tom, že „otroci so kuhali jed“, nedává příliš šancí ke smysluplné konverzaci (a znamená, že děti vařily jídlo). 

Tohle berte samozřejmě trochu v žertu, slovinština je jinak jazyk velmi zajímavý. Nejvíce asi používáním dvojného čísla, které existuje skutečně jen v několika málo jazycích na světě. I čeština ho kdysi používala, ale dnes jsou v ní jen jeho zbytky. Vydržel nám například tvar „dvě stě“ (oproti „tři sta“), dále například u částí těla máme tvary uši nebo oči (zatímco pro předměty, které částmi těla nejsou, používáme tvary ucha, oka). Každopádně se budu muset do budoucna trochu dovzdělat.

Dopíjím kávu a chci platit. Toto moje přání je bez zkreslení pochopeno. Požadovaná částka dělá 90 centů. Platím připravenou desetieurovkou a nechávám té paní desetník jako všimné – snad za tu snahu.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.