V Miláně pod pěti kruhy (5.)

Snad nikdy jsem ještě neodjel tak nečekaně a narychlo. I náhlý a spontánní nápad však může přinést velmi příjemné zážitky. Důkazem toho může být těchto pět dnů, na kterých opět vítám všechny pravidelné i náhodné čtenáře.

5. kapitola: V Luganu pod deštníkem (19. února 2026)

Probudím se po čtvrté hodině. Usnout už se nesnažím, raději sázím na to, že po ránu se vyhnu husté milánské dopravě.

Pro budoucnost platí, že parkoviště Porta Romana už mě nemůže ničím překvapit. Jsem tu potřetí, a potřetí je moje auto na jiném místě, než na kterém jsem ho opustil. Musím chvíli počkat, než mi obsluha uvolní cestu. Než zaplatím sto eur, auto pro jistotu ze všech stran obejdu. Žádnou škodu na něm naštěstí nenacházím.

V Miláně prší. Chvílemi mírněji, chvílemi opravdu silně, každopádně však vytrvale. A podle předpovědi hned tak přestat nemá. Jede se ale docela dobře, sázka na hladký průjezd vyšla. Zdrží mě jen pár semaforů, ve Švýcarsku jsem asi dvacet minut před šestou. Celnicí projedu ještě v pohodě, hned za ní na mě ale čeká stojící kolona, která mě v tuhle dobu docela překvapí.

Zase tak moc to nevadí, hodinu a půl po probuzení je čas právě tak na snídani. Aspoň se zatím rozední.

Možná si vzpomenete na moje slova o tom, že mít Švýcarsko pouze za tranzitní zemi je snad i hřích. Ten se teď na zpáteční cestě pokusím smazat, byť za aktuálně panujícího počasí to nemusí být úkol úplně snadný. Do Lugana každopádně přijíždím ve čtvrt na osm. Navigace celkem jistě najde předem vyhlédnutý parkovací dům Motta, kde auto ponechám s nadějí, že mi s ním konečně nikdo nebude šíbovat z místa na místo.

Lugano je s pětašedesáti tisíci obyvatel největším městem kantonu Ticino, ovšem nikoliv městem hlavním. Tím je o něco severněji ležící Bellinzona, kde žije asi o čtvrtinu lidí méně. Ticino tvoří největší část italské jazykové oblasti Švýcarska (italsky Svizzera italiana), která mimo něj zahrnuje především několik menších území v kantonu Graubünden. Pokud jde o samotné Lugano, pak více než čtyři pětiny jeho obyvatel mluví italsky, což z něj činí největší italsky hovořící město ležící mimo Itálii.

Pokud jde o úřední jazyky, Švýcarsko zná dva pojmy, u nichž se trochu obtížně vysvětluje rozdíl. Italština je spolu s němčinou, francouzštinou a rétorománštinou používána na federální úrovni (jen čistě na okraj: rétorománština sice má formálně nižší postavení, ale v praxi je možno používat ji v podstatě stejně i bez přímé opory v zákonech). V takovém případě hovoříme o úředním jazyku (německy Amtssprache, italsky lingua ufficiale). A pak je tu ještě pojem Behördensprache (italsky linguaggio amministrativo), jenž znamená něco jako „úřední způsob komunikace“, tedy jazyk, v němž jsou vydávány právní normy. Jenže život nejsou jen zákony a vyhlášky. Jsou to různé pokyny, typicky třeba cedule, a pak taky obyčejný, běžný rozhovor, zdaleka nejen na půdě úřadů či nějakých institucí. A tak se termín Behördensprache a jeho ekvivalenty v dalších jazycích přeneseně (a asi ne zcela přesně) používá též pro jazyk, který je v daném kantonu, případně v jeho části obvyklý. Do češtiny se obvykle překládá jako „úřední jazyk kantonu“, což ovšem může stírat rozdíly oproti úřednímu jazyku na úrovni konfederace.

Co to znamená v praxi: v Ticinu se běžně mluví italsky, italština je tam tedy v tomto smyslu „linguaggio amministrativo“. Zároveň vám nikdo nesmí bránit používat kterýkoliv z dalších jazyků, úřady pak mají povinnost tímto vámi zvoleným jazykem s vámi komunikovat – a to je „lingua ufficiale“. Tato zákonná povinnost se (samozřejmě mimo kanton Graubünden) nevztahuje na rétorománštinu, úřady vám však téměř jistě vyjdou vstříc.

Ve stálém dešti vystoupám ke Katedrále sv. Vavřince (italsky Cattedrale di San Lorenzo), sídlu luganské diecéze a tedy hlavní církevní stavbě ve městě. Její základ pochází z 11. století, katedrála ovšem slouží jako příklad fúze různých stavebních stylů.

Původně románský kostel zažil o tři století později gotickou přestavbu, nejvýrazněji ovšem jeho vzhled změnilo renesanční průčelí, postavené mezi roky 1500 a 1517. V té době se kostel stal centrem kulturního dění, časově se to shoduje s obdobím, kdy bylo území Ticina začleňováno do Švýcarska.

Nejde o nic méně než o eufemismus: italsky hovořící kanton je poslední území, které konfederace dobyla vojenskou silou. Původně tu byly vytvořeny kantony dva. Další roky ovšem ukázaly, že ekonomicky byly oba velmi slabé. Poté, co Napoleon v roce 1803 povolil obnovení konfederace, rozhodly se kantony Lugano a Bellinzona sloučit. Název byl zvolen podle řeky, která pramení v této části Alp.

Baroko se promítlo především do interiéru kostela, zamčené dveře mě ale dál nepustí. Kvůli mlze toho moc nevidím ani z vrchu Monte Brè, dle všech turistických prospektů prý nejslunnější hory Švýcarska, vysoké 925 metrů.

Sejdu tedy zase dolů, tentokrát po schodech, z nichž dobře vidím na pozdně románský Kostel Panny Marie Andělské (italsky Chiesa di Santa Maria degli Angioli). Podle dochovaných písemných zpráv začala jeho stavba 17. února 1499, což je shodou náhod téměř přesně na den 527 let. Vysvěcen pak byl v červnu roku 1515.

Za alespoň drobnou pozornost stojí kolejiště, které mám po levé straně. Funicolare degli Angeli (česky Lanovka andělů) zajišťovala od roku 1913 dopravu od jezera do výše položených částí města. Jednokolejná lanová dráha však v poválečných letech přestávala stačit kapacitně, navíc měla zdatnější konkurenci. Od samého počátku byla až tou druhou v pořadí, nakonec se stala v podstatě zbytečnou. Naposledy byla v provozu v létě roku 1986. V lednu 1987 pak luganští radní rozhodli o jejím zrušení.

Něco málo po osmé hodině je asi pořád moc brzo na to, aby někdo odemkl dveře kostelů, takže ani druhý pokus není úspěšný. Najít mezi dvěma proudy mezeru, abych mohl kostel vyfotit takříkajíc přes ulici, si vyžádá chvíli času i trpělivosti. V jedné ruce deštník, ve druhé telefon, rozhodně to není ani ta nejpohodlnější pozice.

Není to ani tak přes ulici, jako spíše přes nábřeží, to jen tak pro přesnost. Břeh Luganského jezera dává aspoň místy připomenout, co jsem mohl zahlédnout už cestou po schodech: zdejší podnebí je středomořské, a k němu zcela samozřejmě patří palmy. Samozřejmě různých velikostí.

Fotky, které se dívají z vodní plochy směrem ke břehu, mám rád, i když je to od toho břehu třeba jenom kousek. Tentokrát mi pomůže molo, a ani tolik nevadí, že mlha ukrývá i Monte San Salvatore, tedy další z hor, která vystupuje z vod Luganského jezera. Její vrchol je ve výšce 912 metrů, tedy jen o málo níže než Monte Brè.

V tom přetrvávajícím ranní šeru více vynikne osvětlení Bossiho fontány (italsky Fontana Bossi). Antonio Bossi byl právník, ale též politik činný na městské i kantonální úrovni.

Jeho zásluhy o rozvoj Lugana jsou nesporné, předměty jeho zájmu pak velmi různorodé. Postaral se o zřízení městských jatek, podstatné rozšíření lodní dopravy na jezeře i o instalaci plynového osvětlení města. Svých zásluh si byl zjevně vědom i on sám, neboť městu odkázal dvacet tisíc franků, aby jako vzpomínku na něj nechalo zbudovat fontánu. Ve své závěti ještě dodal, že se tak má stát do tří let od jeho smrti. Lugano to nakonec stihlo za dva a čtvrt roku, fontána byla zprovozněna v listopadu 1895. Dnes je hezkým příkladem drobné secesní architektury.

Některé luganské kavárny a denní bary už kolem osmé otvírají. Wifina funguje snad v každém podniku, takže snadno a rychle najdu poměrně pesimistickou informaci o tom, že déšť by měl trvat i nadále. Optimisticky se dá naopak vyložit fakt, že v Luganu vydrží též teplota kolem sedmi stupňů.

Méně už funguje obsluha. Ne že by se paní nesnažila, ale nerozumí ani německy, ani anglicky, což je tedy ve Švýcarsku trochu neobvyklé, ale kdo ví, třeba to v časech jejího mládí bývalo jiné. Tím pádem neví, co je Schorle, zareaguje až na Apfelspritz. Jenže mi donese Aperol Spritz, možná jí to akusticky nějak splynulo, možná něco tuší. A možná bych se do švýcarského limitu i vešel, nechci ale nic riskovat.

Tak tedy znova, per favore, a hezky si to rozebereme. Zmobilizuji tu trochu italštiny, kterou v hlavě mám, takže „succo di mela e acqua frizzante“. Sláva, italsky rozumí. Přesto slovo „insieme“ pro jistotu doprovodím souměrným pohybem obou rukou, kdy z imaginárních lahví cosi nalévám na jedno místo. Cappuccino je srozumitelné a v tuto dobu společensky přijatelné, a ten Aperol dojde uplatnění u vedlejšího stolu. Nakonec je z toho vantaggiosa per tutti, tedy situace, kterou bychom v češtině mohli klidně pojmenovat jako win-win.

Třeba k tomu přispívá kontrast s tím deštěm, ale v tomhle podniku je i přes úvodní nedorozumění docela příjemně. A kdyby bylo počasí takové, jaké jsem zažil v minulých dnech v Milánu, nechybělo by už vůbec nic.

Musím však jít dál, v Luganu mi zbývá ještě pár vyhlédnutých cílů. Palác Riva (italsky Palazzo Riva) hledat nemusím, je přímo vedle baru. Poznáte ho bezpečně podle arkády v přízemí a dvou pater pravidelných řad oken, nebo také podle nápisu Banca della Svizzera italiana. Banka toho jména skutečně v paláci od roku 1876 sídlila, dnes tu funguje pobočka finanční skupiny, která banku asi před deseti lety převzala. Ještě předtím budova sloužila krátce jako hotel, a na úplném počátku to bylo sídlo šlechtického rodu Riva. V evropském měřítku nešlo o rod nijak významný, spíše to byla místní elita, jež se zabývala obchodem a správou majetků. Palác byl postaven v polovině 18. století, rodina jej prodala poté, co se dostala do finančních problémů.

Už jsem se dříve zmínil, že se ve Švýcarsku pojmy jazyk a národnost nepřekrývají. V Luganu je tenhle rozdíl markantnější o to, že švýcarské občanství mají ani ne dvě třetiny jeho obyvatel, což je hluboko pod švýcarským průměrem. Mezi cizinci spolehlivě vedou s dvaceti procenty Italové, zbytek pak připadá na ostatní národnosti. A těch je v Luganu na švýcarské poměry opravdu bohatá směska.

Tou konkurencí, která navíc fungovala mnohem dřív než ona zrušená lanovka, byla dráha vedoucí z centra Lugana k železničnímu nádraží. Do not jí hrálo vlastně všechno – od výhodnější polohy až po mnohem větší kapacitu, neboť byla a dodnes je obsluhována dvěma vozy, jež se vyhýbají uprostřed trasy.

Dolní stanice je v nádvoří komerční budovy tak dokonale ukrytá, že ačkoliv jsem kolem ní cestou z parkoviště prošel (což dokazuje kousek ulice, viditelný na fotce vpravo), vůbec jsem se jí nevšiml. Doptat se na ni musím dokonce i teď, když stojím jen pár metrů od ní. Jízdenky se prodávají na různých místech ve městě, ale pokud se budete chtít svézt, předem nic neřešte ani nehledejte. Po celou dobu, po kterou je lanovka v provozu, to znamená od sedmi ráno do čtvrt na jednu po půlnoci, fungují v obou stanicích prodejní automaty.

Jedna jízda stojí jeden frank a třicet rapů, v italském jazykovém prostředí klidně třicet centesimů. Za minutu a půl vás lanovka vyveze po dráze o šikmé délce 206 metrů o rovných padesát metrů výš.

Nádraží v Luganu patří Švýcarským spolkovým drahám. Když uvidíte třípísmenné zkratky SBB, CFF, FFS, případně i VFF, pak se jedná stále o totéž, jen ve čtyřech švýcarských jazycích. Poslední varianta, tedy rétorománská, se užívá jen velmi zřídka, a to z velmi prostého důvodu. V kantonu Graubünden jezdí spolkové dráhy pouze do Churu, kde je Behördensprache němčina.

Vyvézt se k nádraží nebylo jen tak samoúčelné, jak se může na první pohled zdát. Je odtud totiž krásně vidět na Katedrálu sv. Vavřince.

Přiznávám se také k malému podvůdku, neboť fotka lanovky, kterou jste mohli vidět před chvílí, vznikla až teď, cestou dolů. Ostatně nebyla jediná.

Kromě toho, že teď po deváté téměř ustal déšť, má pro mě Lugano ještě jedno překvapení. Katedrála je otevřená, takže její barokní interiér přece jen uvidím.

V turistických průvodcích se můžete dočíst o rafinovaném využití různobarevného kamene, který dává vnitřním prostorám katedrály hloubku. Luganská katedrála nepochybně není jediným místem na světě, kde architekti něco takového vymysleli či použili, ale když už to tu mají, asi není důvod se tím nepochlubit.

Faktem zůstává, že vnitřek katedrály je velmi působivý, a také se tu projevuje blízkost Lombardie. Ať chceme nebo ne, předkové dnešních ticinských Švýcarů zcela určitě byli Italy. A když si srovnáme dobu vzniku katedrály a dobu připojení Ticina ke Švýcarsku, pak se ta kulturní spřízněnost s Lombarďany zkrátka musela nějak projevit.

Tímhle malým zamyšlením pobyt v Luganu končím. Od katedrály seběhnu do parkovacího domu, zaplatím osm franků a odjíždím.

Stoupající nadmořská výška shodí teplotu kousek pod nulu, což promění stále trvající déšť v husté sněžení.

Bude to dnes ještě zajímavé. A zřejmě i dlouhé. Na tachometru mám čtyřicet, chvílemi snad padesát, chvílemi ovšem také podstatně méně. Některá místa se dají projet opravdu jen krokem.

Někde tady je úsek, který v červnu 2024 vážně poškodil sesuv půdy. Kvůli němu jsem se tehdy nedostal k parku Swiss Miniatur v Melide. Vesnice Soazza souhlasí, ale přesnou lokalizaci toho místa za daných podmínek nezvládnu. Snad někdy příště.

Po hodině a něco je přestávka nutná. Odpočívadlo zatím neprotáhli, a tak s několika málo řidiči přemýšlíme, jestli půjde najet po směru, nebo se budeme muset vrátit pár metrů k výjezdu. Všechno závisí na tom z nás, který stojí jako první v řadě, a který po chvíli rozmýšlení nakonec projeví dostatek odvahy. Vrstvu sněhu tím trochu sníží, a když se v pohodě dostane zpátky na dálnici, následujeme ho. Nakonec se žádná dlouhá pauza nekoná, dál jedu asi po deseti minutách

Při této příležitosti vysvětlím švýcarské chápání pojmu dálnice. Jistě jste si všimli, že některé úseky nevypadají tak, jak jsme zvyklí. Zvláště ty horské jsou občas pouze dvoupruhové, tedy o jednom pruhu pro každý směr. Občas jsou pruhy tři, přičemž ten prostřední pruh směr střídá, aby bylo alespoň občas možné předjíždění. Pořád je to ale dálnice, tedy Autobahn, v těchto končinách italsky autostrada. Důležité je, že jsou výjezdy vpravo, tedy všechny křižovatky mimoúrovňové. A samozřejmě je i na těchto úsecích povinná dálniční známka.

Před jedenáctou hodinou se před tunelem San Bernardino dálnice asi na čtvrt hodiny zastaví úplně. Pokračovat můžeme až poté, co z tunelu vyjedou vozy zimní údržby.

Když nic jiného, znamená tunel San Bernardino něco přes šest a půl kilometru jízdy bez sněhu. A zároveň také 145 kilometrů, jež mi zbývají do St. Margrethenu, obci při hranici s Rakouskem.

Další pauza přijde na řadu těsně po poledni. Na cestě z Lugana jsem necelé dvě a půl hodiny, urazil jsem asi sto dvacet kilometrů. O trochu více než stovka mi jich ještě chybí do Rakouska.

Snad je to i vhodná doba na oběd, ale víc mě dovnitř táhne možnost připojení k internetu, potažmo příležitost zjistit vyhlídky na další cestu. Iluze si nedělám už proto, že momentálně sněží docela hustě.

Když už jsem tady, něco malého přece jen zakousnu, a ta očekávání mohou snad být trochu optimistická. Sněžit by mělo už jen asi hodinu.

Nakonec se to splní víceméně přesně. Jak sníh začal, tak i stejně náhle skončí. Kolem půl druhé mám před sebou zcela suchou dálnici, a kromě ní i část pohoří Rätikon, jinak řečeno lichtenštejnský kousek Alp, který tady vykukuje nad nízko ležícím pruhem mraků.

Na rakousko-švýcarské hranici jsem deset minut po druhé hodině. Zdá se, že to nejhorší mám skutečně za sebou, jediné, co mě může na další cestě potkat, je místy slabý déšť.

Všechno se vrací k Bodamskému jezeru. Tentokrát zastavím o kousek dál, až téměř u hranice s Německem.

Tam někde u obce Lochau je na břehu jezera poměrně klidný kout, ze kterého máte výhled přes jezero až někam na masiv Alp zvaný Alpstein, ležící na rozhraní kantonů St. Gallen a Appenzell Ausserrhoden. Ten plochý profil je pro Alpstein celkem typický.

Hotel na břehu jezera vám může poskytnout přístřeší, jehož ceny ovšem odpovídají luxusu, který si přitom můžete dopřát.

Počkáte-li si na léto, bude vám k dispozici pláž. Dokonce jí říkají Kaiserstrand, tedy Císařská. I to dává pocit jistého přepychu, pokud vám tedy nevadí, že teplota vody obvykle jen málo přeleze dvacítku na Celsiově stupnici.

I v případě, že vám postačí krátký odpočinek, pořád jste na správném místě. Jednorázové občerstvení je cenově únosné, personál je vskutku noblesní. No a já sám mám momentálně pocit, že je to takové malé, leč zasloužené odškodnění za dnešní jízdu přes Švýcarsko.

A také je to to poslední, co mi může nabídnout tahle cesta. Z Lochau odjíždím ve čtyři, záhy jsem na hranici, a čekají mě ještě hodně dlouhé kilometry Německem.

Brzy se ovšem začne stmívat, pokoušet se o nějaké další fotky nemá význam. Slovní komentář musí tedy stačit, a k ničemu jinému ani není důvod. Naštěstí už nepadá vůbec nic, cesta je suchá a teploměr se poměrně spolehlivě drží nad nulou. A tak jedu, jak jen to jde, využívaje zhusta neomezené rychlosti na německých dálnicích. Doma jsem chvíli před dvaadvacátou hodinou. Jízda do Milána a zpět si vyžádala rovných 1701 kilometrů.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.