V Miláně pod pěti kruhy (4.)

Snad nikdy jsem ještě neodjel tak nečekaně a narychlo. I náhlý a spontánní nápad však může přinést velmi příjemné zážitky. Důkazem toho může být těchto pět dnů, na kterých opět vítám všechny pravidelné i náhodné čtenáře.

4. kapitola: Bez večeře (18. února 2026)

Budík nepotřebuji. Domácí řád předepisuje noční klid od 22 do 8 hodin, a i když dům není nijak hlučný, po té osmé hodině prostě začne žít. A to k probuzení stačí. Zajímavé je, že stejný režim platí i mezi polednem a druhou hodinou. Siesta je prostě v Itálii doslova zákonem.

Na snídani jdu opět do baru Vertigo. Přece jen je to více než po ruce, není důvod se zdržovat hledáním jiných řešení. Co se hudby v baru týká, repertoár je stále stejný. Radikální změnu však udělám já. Necítím se příliš hladov, a tak snídaně bude tentokrát jednoduchá. Samozřejmě se to projeví více než dvěma eury, cena se dostává na polovinu.

Pomalu pronikám do systému milánského metra, největší italské sítě podzemní dráhy, která předčí i metro římské. První úsek byl otevřen v roce 1964. Červené písmeno M pak označuje vstup do metra nejen v Miláně – používají jej jak v Římě, tak v Neapoli.

Automaty na prodej jízdenek najdete v podchodech snad všech stanic, takže s tímhle si starost dělat nemusíte. Pozor si dejte při nákupu většího počtu jízdenek. Automat se vás zeptá, jestli kupujete pro jednu nebo více osob. V případě první možnosti dostanete fyzicky jeden lístek, ovšem máte na něm kredit na několik jízd. A ještě jedna věc: jízdenka sice má časovou platnost, ale během této doby smíte do metra vstoupit pouze jednou. Pokud však v časovém limitu stíháte i zpáteční cestu, můžete k ní použít některý z druhů povrchové dopravy.

Nápisy na stěnách stanic za kolejištěm jsou tu běžné, dokonce jsou vyvedeny v barvě linky. Našinec toto jistě přivítá jako něco důvěrně známého.

Některé z linek se větví, takže se nedivte, když uvidíte v jednom směru uvedeny dvě konečné stanice. Musíte si dát pozor, kam vlastně jedete. Vlaky se v jízdě na jednotlivé větve obvykle střídají.

Mnohem častěji než třeba v Praze se vystupuje vpravo. Směr výstupu před každou stanicí hlásí (italsky a anglicky, takže „destra“ a „sinistra“ se opravdu hodí),...

... ve vozech se ho dozvíte z displeje. Trochu matoucí může být jakási podrobnost nebo upřesnění, uváděné za názvem stanice. Občas se vám povede z vlaku zahlédnout místo názvu právě tenhle dodatek, a to dokáže jednak lehce vyděsit, jednak vyvolat přemýšlení o tom, kam jste to vlastně vlezli.

Z metra vystupuji ve stanice Cadorna FN. Trochu mi vrtala hlavou ta dvoupísmenná zkratka, ale je to prosté. FN znamená „Ferrovie Nord“, tedy „Severní dráhy“, neboť stanice je přímo spojena s nádražím.

Ani ne deset minut chůze potřebuji k tomu, abych se dostal ke Kostelu Panny Marie Milostivé (italsky Chiesa di Santa Maria della Grazie), ne snad výrazného co do velikosti, ale věhlasného zcela jistě.

Kostel spojený s dominikánským klášterem byl postaven ve druhé polovině 15. století, a kromě jiného dokumentuje střídání stavebních slohů. Nejprve byla v roce 1469 dokončena gotická hlavní loď, na niž v letech 1492 až 1498 navázala stavba renesanční kopule.

Cest, kterými se dostat dovnitř, je několik. Kromě hlavního vchodu je možné vejít též přes zahradu dominikánů. Druhý způsob vyžaduje vrátit se do ulice, po níž jsem ke kostelu přišel.

Interiér vyzdobili věhlasní malíři v čele s Tizianem, ale jeho obraz Korunování trním (italsky Incoronazione di spine) tady dnes nenajdete. V roce 1797 jej totiž uloupila napoleonská armáda. Ve Francii už obraz zůstal, stal se součástí sbírek Louvru.

Kostel byl původně postaven jako hrobka Sforzů, významného rodu milánských aristokratů, kteří vládli Milánskému vévodství právě v oné druhé polovině 15. století. Formálně sice jejich vláda trvala až do roku 1535, ale v té době už se v čele země střídali cizí králové, kterým se zrovna povedlo zemi opanovat, s jimi dosazenými členy rodu Sforzů. S přibývajícími roky tak sice dějiny vévodství souvisely s historií kostela stále méně, je ale potřeba ji zmínit. Někdejší účel kostela se totiž přímo promítl do jeho architektury. Postranní chrámové lodi jsou rozděleny na jednotlivé pohřební kaple, jež se ovšem vlivem běhu dějin pohřebními nikdy nestaly.

Jak už se to tak často stává, dějiny se i tentokrát projevily notnou dávkou ironie. Milánský vévoda Lodovico il Moro Sforza (v českém prostředí někdy jako Ludvík Mouřenín) byl tím, kdo kostel doslova na poslední chvíli přeměnil v plánovanou hrobku pro sebe a svoje následníky. Když v roce 1497 zemřela během porodu třetího dítěte jeho manželka Beatrice d’Este, byla pochována pod kenotafem v chóru kostela. Přání spočinout jednou vedle ní se však Lodovicovi nesplnilo. Roku 1500 byl zajat v boji s armádou francouzského krále Ludvíka XII., do Milána už se nikdy nevrátil. V květnu 1508 zemřel ve francouzském vězení.

Jen několik týdnů před Beatricí byla v kostele pochována legitimizovaná Ludvíkova dcera Bianca Giovanna, kterou měl s jednou ze svých milenek. V době, kdy se její otec oženil, jí bylo asi devět let. Beatrice byla jen o sedm let starší, a tak obě mladé dívky navázaly velmi blízký, dá se říci sesterský vztah. Náhlou a dodnes neobjasněnou smrtí Bianky Giovanny v jejích čtrnácti letech tak byl upřímně zdrcen nejen Ludvík, ale i Beatrice.

Kopule kostela je občas nazývána Bramanteho, historikům ovšem chybí nějaký přímý důkaz, že by Donato Bramante stavbu skutečně řídil. Spojení tohoto architekta s kostelem je tradováno pouze na základě účtu za mramor, který se zachoval v církevních dokumentech, a na němž figuruje Bramanteho jméno. On sám je zřejmě autorem návrhu, který kopuli slohově výrazně odlišil od již stojící hlavní lodi.

Bylo to součástí prosazení renesance coby nového stylu, která ve své podstatě na gotiku nenavazovala, ale naopak ji cíleně popírala. Odlišnost obou slohů vidíme samozřejmě na první pohled zvenku, ale nápadná je i uvnitř. K jejímu rozpoznání stačí pouhý pohled na stropy obou částí.

Na stěně refektáře dominikánského kláštera, který na kostel stavebně navazuje, je Leonardova malba Poslední večeře. Jeden z celosvětově nejznámějších obrazů je přístupný pouze se vstupenkou. Ta nestojí moc, jen 15 eur. Teoreticky je možné vstupenky, které se neprodají online, koupit tady u pokladny. Praxe je ovšem taková, že vyprodáno je nejméně do konce února.

Zkouším všechno možné: nejprve přemluvit pokladní, ale argument, že jsem sám, jí nepřipadá dostatečně pádný. Chvíli přemýšlím o tom, že bych se vmísil do skupinky turistů, která čeká na vstup. Když ale její první členové, kteří vejdou dovnitř, ukazují svou vstupenku hezky jeden po druhém, tiše se vzdálím.

U vjezdu či vchodu do kláštera se snažím přemluvit nejprve recepční, nebo co ta paní vlastně je. Tohle asi nemělo šanci na úspěch, a tak také jediné, co získám, je dejme tomu zajímavá fotka kostela.

Nakonec se pokusím doslova uplatit jednoho příslušníka dominikánského řádu, který se z nějakého důvodu ocitl uvnitř v kostele. Aby snad dotyčný neměl oplétačky u svého nejvyššího nadřízeného, zaobalím všechno do vznešenějších slov jako „sponsoring“ nebo „gift“ (neboť dotyčný rozumí anglicky), leč marné je vše. Sice s úsměvem, ale odmítne mě, načež kostel kvapně opustí. Možná měl cosi neodkladného, možná jej ovládla obava, že by snad mohl podlehnout pokušení, jemuž jsem jej vystavil. Kostel opustím také, na rozdíl od onoho dominikána hlavním vchodem. Proslulý obraz je teď ode mě snad třicet metrů, ale dnes není šance, že bych se k němu dostal.

Budu to muset brát realisticky: na to, jak spontánní akcí tenhle výlet je, jsem dosud celkem úspěšný. Tohle však nemohlo vyjít ani v případě, že bych se snažil vstupenku rezervovat při odjezdu. S pravděpodobností hraničící s jistotou byly večer před mým odjezdem na celou dobu mého zdejšího pobytu už dávno vyprodány. S něčím podobným se nakonec dalo počítat, trochu jsem ale spoléhal na nabídku nějakého překupníka. Jenže tady se žádný neobjeví. Nezbývá než obraz zařadit na seznam dluhů, které na cestách vznikají.

Sedám znovu na metro. Součástí mojí trasy je i část linky M5, od pohledu jiné než vše, čím jsem tu doposud jel.

Automaticky řízené metro používá vlaky bez obsluhy, a jelikož patřičná místa v prvním vagónu jsou volná, užiju si i tuhle drobnost. Teď vážně nepřeháním, neboť sledovat za jízdy tunel metra se dá označit za jeden z dětských snů. Nečekaně mi ho dnes plní metro milánské.

Na konečnou jsou to jen tři stanice. Vystoupím u stadiónu San Siro, který slouží převážně fotbalu. Svoje domácí zápasy tu hrají milánské kluby AC i Inter. S probíhající olympiádou je ale stadión svázán též, konal se tu zahajovací ceremoniál. Místo, kde už za čtyři dny olympiáda skončí, hledat nemusím. Stane se tak v amfiteátru ve Veroně, a ten jsem navštívil už koncem loňského léta.

Stadión San Siro je v provozu od roku 1926. Tehdy vypadal zcela jinak, tvořily ho jen dvě vzájemně nepropojené tribuny. Svůj vzhled podstatně změnil už po deseti letech, a pak následovaly další přestavby, vesměs zcela zásadní. Poslední z nich proběhla před fotbalovým mistrovstvím světa, které Itálie hostila v roce 1990.

Podpěrné sloupy jednak drží konstrukci, dále umožňují rychlý přesun diváků i z nejvyšších pater stadiónu, a za řeč stojí i jejich optický efekt. Obcházíte-li stadión, máte pocit, že se sloupy otáčejí.

Od tohoto měsíce se tedy proslulé San Siro může nazývat stadiónem olympijským. Ne však nadlouho. Několik měsíců před zahajovacím ceremoniálem olympiády, a jen těsně předtím, než by stadión spadl pod památkovou ochranu, bylo rozhodnuto o jeho demolici. Ta by měla začít už v příštím roce. O protestech, které to u části příznivců obou klubů vyvolalo, asi netřeba podrobně hovořit.

Je sice kolem poledne, ale dnešek je prakticky u konce, alespoň co se významných míst v Miláně týká. Vše se podřizuje sportovnímu programu. První z hokejových čtvrtfinále sleduji na telefonu už během cesty metrem, pokračuji i v jedné pizzerii nedaleko svého ubytování.

Zdaleka nejsem sám, komu na jeho telefonu či tabletu běží některý z olympijských přenosů. Každý se snaží nastavit si svou hlasitost tak, aby nerušil ostatní, ve výsledku to ale stejně není k ničemu. Hluk v restauraci všechno spolehlivě přehluší, tomu se prostě ubránit nedá. Nezbývá tedy než se o to pozorněji věnovat obrazové složce. Koneckonců to prozatím stačí, zdržím se tedy o něco déle, než bylo mým původním záměrem.

Doma jsem před půl druhou, tedy stále ještě v době probíhající siesty. Poté, co skončí první z dnešních čtyř zápasů, je dost času na třídění fotografií i zážitků, což zahrnuje i pracovní verzi této kapitoly. Druhý zápas mě samozřejmě zajímá ze všech nejvíc, a nalézám opět nový způsob, jak jej sledovat.

Sport umí být dramatický i krutý, a také plný paradoxů. Čeští hokejisté končí po nejlepším výkonu, který v Miláně předvedli. Znovu se oblékám a jdu do milánských ulic. Samozřejmě se už setmělo, a byla by škoda nechat si právě tenhle čas ujít.

Některé věci vyniknou právě v tuto dobu,...

... olympijský MegaStore je navíc touhle dobou bez fronty. Co se jeho zásobování týká, moc se toho nezměnilo. Ale jedno triko potřebné velikosti nakonec ještě ukořistím.

Také je potřeba si některé věci vyříkat. Kanadští turisté hodnotí český výkon jako velmi velmi pěkný a zápas jako vyrovnaný, a snad to nejsou jen zdvořilostní fráze. Tak jako tak si za to ale už nic nekoupíme.

Oni mají důvod k oslavám, v těch je nebudu rušit a usedám o kousek vedle. Den sice zakončuji už podruhé, ale večerní procházka si o to říká, zvlášť když je pořád příjemně natolik, že se dá v pohodě sedět venku. Chci-li navíc dokázat, že dnešní kapitola si svůj název skutečně zaslouží, je potřeba najít nějakou adekvátní náhradu.

Zpátky se svezu metrem,...

... za jízdy si pak vzpomenu ještě na jeden objekt, který by mohl stát za chvilku pozornosti. Svou jízdu si tedy prodloužím až do stanice Porta Romana.

Sice už víme, že jde o repliku. Pokud ale také víme, jak dopadly jiné starořímské stavby, buďme nakonec rádi i za ni. Takový je prostě Milán. Antická historie bohatá, památek z té doby málo, ale vše vynahradí více než bohatě architekturou a kulturou novodobou. Tohle byl jen stručný výtah.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.