V Miláně pod pěti kruhy (3.)

Snad nikdy jsem ještě neodjel tak nečekaně a narychlo. I náhlý a spontánní nápad však může přinést velmi příjemné zážitky. Důkazem toho může být těchto pět dnů, na kterých opět vítám všechny pravidelné i náhodné čtenáře.

3. kapitola: Hry naživo (17. února 2026)

Když už jsem se včera rozloučil italsky, dáme si dnes na probuzení malé jazykové okénko. Co se učení italštiny týká, zdravotníci a hudebníci mají nepatrný náskok před ostatními. Nepatrný proto, že za prvé se italština od latiny přece jen liší, no a za druhé ta italština hudební zase většinou používá trochu jinou oblast slovní zásoby, než by turista potřeboval. Některé hudební výrazy se navíc používají v lehce posunutém významu, než jaký má dané slovo v běžném jazyce. Třeba takové „allegro“, jež se používá k označení rychlého tempa, původně znamená „veselý“. Naproti tomu často používané slovo „lento“ opravdu znamená „pomalu“ či „zvolna“. Setkat se lze i se slovem „piano“, které kromě významu „tiše“ může znamenat i „klidně“, navíc je tu ale ještě grafická i zvuková shoda s podstatným jménem „piano“, které znamená „patro“ nebo „poschodí“. Zdravotníkovi pak znalost latiny umožní základní přežití, neboť voda je latinsky „aqua“, italsky pak „acqua“, nebo orientaci. V italském slově „destra“ rozpoznáme latinské „dextra“ a víme, že máme jít doprava, doleva pak shodně v obou jazycích „sinistra“. Naučíme-li se navíc „dritto“, tedy „rovně“, nemůžeme už se zmýlit, když nám bude někdo ukazovat cestu. A hudebník zajásá, když uslyší další známé slovo, neboť „sempre dritto“ nemůže znamenat nic jiného než „pořád rovně“.

Latina výrazně ovlivnila všechny jazyky, neboť počet slov z ní převzatých se klidně dá odhadovat na třetinu až polovinu veškeré slovní zásoby, a to v téměř všech evropských jazycích. Tudíž i italština obsahuje mnoho slov srozumitelných bez ohledu na to, který jazyk je naší mateřštinou. Pár dalších pochytíte snadno, takže se dá poměrně brzy dosáhnout stavu, kdy rozumíte či pochopíte, o čem Ital mluví, aniž byste sami dokázali italsky hovořit. Klidně to ale zkoušejte, a mluvte třeba s mnoha chybami v gramatice, nakonec si nějak porozumíte. Sám jsem tak trochu ustrnul v tomhle stadiu. Před pár lety jsem se snažil základy italštiny naučit, prozatím mi však nezbyl čas na nějaké pokračování.

To by na úvod mohlo stačit, mohu odejít na snídani. Ta dnešní se od včerejší liší jen málo. Obsahuje navíc hromádku fazolí, všechno ostatní je stejné – tedy až na cenu. Při odchodu platím 27 eur. To je o dvě méně než včera. Moc to nechápu, pro zachování rozdílu přidám obligátní jedno euro, a více se tím nezabývám.

Všude tady v okolí se setkávám s názvem Porta Romana, tedy Římská brána. Nese jej můj apartmán, blízká ulice, a dokonce se tak jmenuje i to zvláštní parkoviště. A brána tady opravdu je. Navzdory jejímu názvu jde však o záležitost renesanční. Ono je to znát, když k ní přijdete blíž, starověké brány takhle prostě nevypadaly. Berme to prostě jako dávný pokus o retro styl, jenž alespoň vznikl na místě, kde v dobách Římské říše brána skutečně stávala.

Ke skutečné antice se musím kousek projít. Kousek znamená v tomto případě něco přes dva kilometry, než dojdu k dalšímu z milánských parků, tentokrát spíše miniaturnímu. Zřízen byl někdy po válce, v roce 2000 byl pojmenován po Janu Pavlu II. (italsky Parco Papa Giovanni Paolo II, a ta číslovka „druhý“ se řekne „secondo“).

Původně byl pojmenován po bazilice, jejíž malý kousek na fotku zleva trochu zasahuje. Ještě bude čas se jí více věnovat, teď je na řadě ta zmíněná antika.

Sloupy sv. Vavřince (italsky Colonne di San Lorenzo) jsou nejvýraznější starořímskou památkou Milána. Pocházejí ze 2. nebo 3. století. Řada šestnácti korintských sloupů vysokých osm a půl metru je pozůstatkem budovy neznámého účelu – podle různých dohadů mohlo jít o pohanský chrám, lázně nebo nějakou veřejnou budovu. Takže vlastně cokoliv.

Do dnešní podoby byly upraveny někdy na přelomu středověku a novověku. Objevují se i názory, že sloupy nestojí na svém původním místě, ale řekněte sami – může si tohle vůbec někdo pamatovat?

Každopádně dnes sloupy ohraničují prostranství, na jehož druhé straně stojí Bazilika sv. Vavřince (italsky Basilica di San Lorenzo Maggiore). Náměstí vzniklo v polovině 30. let 20. století, a skoro se nechce uvěřit, že tenhle malý prostor byl vyplněn řadou nízkých domků. Jejich zbourání bylo výsledkem nových milánských urbanistických plánů, poplatných tehdejší době.

Pomník císaře Konstantina I. pochází z roku 1937, jeho hlavní částí je kopie antické sochy, jejíž originál se nachází v Římě. Císař vládl Římské říši na počátku 4. století, a zřejmě jemu lze připsat hlavní zásluhy na rozšíření křesťanství, neboť svým výnosem z roku 313 zaručil svobodu vyznání. Založil město Konstantinopol (dnešní Istanbul) a učinil z něj hlavní město Římské říše, což se tehdy zdálo být strategicky výhodné, neboť město Řím pomalu ztrácelo svou úlohu centra.

Raně křesťanskou baziliku dělí od řady sloupů méně, než by se mohlo na první pohled zdát, a nejde jen o prostou vzdálenost. Postavena byla totiž někdy ve 4. až 5. století, dokončena byla pravděpodobně roku 402, i ona tedy pamatuje starořímské časy, byť tedy možná jen velmi krátce. Každopádně si tu přes malé náměstí podávají symbolicky ruce římská pohanská éra a počátky křesťanství. Tohle spojení vám však neukážu. Celá strana kostela přilehlá k náměstí je totiž pod lešením a pod plachtami, mnohem lepší pohled je z parku.

Odtud sice také poznáte, že právě probíhá rekonstrukce, ale aspoň je vidět něco i ze samotné budovy. Ta zažila mnoho přestaveb a přístaveb, a to jak co do plochy, tak i co do výšky, pořád tam ale ten starý základ rozeznáte.

Kruhový půdorys nikdy nebyl pro křesťanské chrámy zrovna typický, a tady zůstal do jisté míry znatelný. Možná lépe zevnitř budovy, která má tak zcela osobitou atmosféru, a spolehlivě tak nahradí tu, která právě teď tak trochu chybí na náměstí mezi kostelem a sloupy.

Kdy přesně byla postavena centrální kopule, nevíme. Stalo se tak někdy po požáru v roce 1071. Jisté je jen jedno, že v roce 1573 se kopule zřítila. Možná šlo o pozdní následek zemětřesení, které oblast postihlo někdy ve 12. století, a které budovu citelně poškodilo. Nová kopule byla dokončena v roce 1619.

Přes všemožné přestavby, jež prodělala v období renesance i později, zůstala bazilika symbolem odkazu Starého Říma. Tato její pozice byla ještě výraznější poté, co císař Barbarossa nechal po dobytí Milána roku 1162 téměř všechny antické památky ve městě zničit.

Poblíž toho parku je docela příjemná kavárna s posezením venku. To využiju, protože den je od počátku slunečný, a na obvyklých patnáct stupňů se dnes dostáváme nad očekávání brzy. Nedá se nic dělat, oblečení musím vyměnit za lehčí. Mám ho naštěstí s sebou, a tu zimní bundu, ve které jsem chodil doteď, do toho batohu nakonec přece jen nějak nacpu.

Tramvajová trať, která vede kolem římského sloupoví, krátce předtím prochází Ticinskou bránou (italsky Porta Ticinese, někdy pro odlišení od novější jmenovkyně Porta Ticinese Medievale, tedy „středověká“) z počátku 12. století. Jde o vzácně zachovanou část středověkého opevnění Milána, jejíž název samozřejmě odkazuje na poměrně blízký švýcarský kanton Ticino.

Významnou změnu prodělala brána v roce 1861, kdy byly proraženy dva gotizující oblouky, jež usnadnily průchod chodcům. Někdy v té době byl také zasypán vodní příkop, čímž vznikla ulice, po které se vydávám směrem k poslední plánované zastávce v těchto místech.

Tou má být archeologický park s pozůstatky římského amfiteátru. Ale nebude z ní nic, prakticky celý park je pro veřejnost uzavřený. Přístupná je jen jeho vstupní část, kde se usídlila jakási filmová společnost, která pořizuje dokument nejen ze zimní olympiády právě probíhající, činila tak i na několika předchozích hrách.

V patře přilehlé budovy je malá výstava, svým způsobem zajímavá. Najdete tu třeba originální pochodeň z her v roce 1956, které se konaly v Cortině d’Ampezzo, která je spolupořadatelským městem i současné olympiády.

Je tu podepsaná bunda Stefanie Belmondo, v níž zapálila oheň zimní olympiády konané v roce 2006 v Turíně. Této cti se jí dostalo coby držitelce deseti olympijských medailí z běhu na lyžích, z toho dvou zlatých.

A pak je tu spousta maskotů, malý ráj pro milovníky plyšáků a objekty vzpomínek pamětníků, mezi které se v tomto mohu směle řadit. Mezi jinými je tu sarajevský Vučko z roku 1984...

... nebo dvojice medvídků Hidy a Howdy z následujících her v Calgary. Ta svůj průhledný box sdílí se svým nástupcem z Albertville 1992, jenž nesl jméno Magique. Ty plastové boxy jsou trochu problém: světlo se od nich různě odráží, a tak udělat pořádnou fotku je skoro nemožné.

Snad i proto, že tahle část programu je zkrácena na minimum, stíhám se dopravit do Českého domu natolik včas, abych stihl předkolo play-off hokejového turnaje.

To začíná dvěma souběžně hranými poledními zápasy, které ale brzo naberou očekávaný směr, takže důvodů k napětí moc není. Dám si tedy aspoň něco malého k obědu.

Dnes si bez problémů sednu hned od počátku. Lidí tu zatím moc není, neboť náš zápas je na programu až v 16:40. Netrvá to ale dlouho, než se Český dům přece jen trochu zaplní. Nakonec si ke mně přisedne jakási tříčlenná rodina. Příjemní lidé, dáme se trochu do řeči, jež vede k zásadní otázce: proč sledovat hokej tady, když vstupenky jsou ještě pořád k dostání? Než tohle rozřešíme, je tu příležitost odhalit, co jsem si to vlastně včera koupil v olympijském MegaStoru.

Stáhnu tedy potřebnou aplikaci, vyberu si jednu vstupenku za 80 eur, k čemuž nakonec připočtou ještě 2,40 jako servisní poplatek - a tady cosi selže. Několikrát za sebou se nedostanu přes platební bránu, aplikace pokaždé spadne. Je to mrzuté, neboť je to jediná cesta, jak se na jakékoliv sportoviště dostat. S panem Karlem (tak se jmenuje otec od té rodiny) chvíli soutěžíme, komu se povede vstupenku koupit, a v tomhle malém souboji prohrávám. Není to žádný problém, nadiktuji panu Karlovi svoje údaje a vstupenka je moje. Cenu vyrovnám v hotovosti, načež přistoupíme k dalšímu kroku. Existuje totiž možnost vstupenku mezi dvěma telefony přeposlat. Tady však prohrajeme oba společně.

Vstupenka je nicméně zakoupena, zbývá tedy jediná možnost: až do chvíle, než se dostanu do haly, se musíme držet pohromadě. Ve dvě tedy společně vyrazíme z Českého domu. Nejprve projdeme kolem olympijské vesnice, kde může pozorné oko čtenářovo spatřit vlajkou i nápisem označená okna milánské části české výpravy.

Míříme však ke stanici metra. Systém jízdenek v Miláně je podobný jako v Praze - za dvě eura a dvacet centů můžete po 90 minut libovolně přestupovat nejen mezi linkami metra, ale též na jakýkoliv druh dopravy, jenž vede po zemi. Rozdíl je v tom, že jízdenka funguje bezkontaktně, takže čas její aktivace si zkrátka musíte nějak zapamatovat.

Svézt se metrem ve městech, která tento způsob dopravy nabízejí, považuji víceméně za povinnost, a měl jsem to samozřejmě v plánu i tady v Miláně. Teď se o to zasloužil jeden rozhovor, jenž byl nejvíce ze všeho dílem šťastné náhody.

Od metra k hale jezdí zdarma autobusy. V časovém úseku, který začíná dvě hodiny před zápasem, odjíždějí každé čtyři minuty hned tři naráz.

Aréna Santagiulia je od města trochu odtržena. Okolo ní se totiž staví celá nová čtvrť, a prozatím tam zůstala poměrně velká, snad na všechny strany několik stovek metrů široká mezera, kde prostě není vůbec nic.

K aréně se dostáváme ve čtvrt na čtyři, dost dlouho před zápasem české reprezentace s Dánskem.

Záhy zjišťuji, že tohle byl jen jakýsi vstupní poutač. K hale je ještě nutné pěkný kousek ujít – a tady je teprve vidět ona mezera, o níž jsem mluvil. Samotná hala vykukuje vzadu, blíže k nám je kryté parkoviště.

Lidé směřující k hale se poskládají těsně za sebe a nakonec se celý ten průvod zastaví. Musíme počkat – předchozí zápas Německa s Francií sotva skončil, a halu je potřeba nejdříve vyklidit.

Po pětadvaceti minutách se opět dáme do pohybu, záhy všichni čtyři bez problémů projdeme kontrolou vstupenek. Stihneme se ještě vyfotit před olympijskými kruhy, pro tento účel mi pan Karel nejen půjčil „rodinnou“ vlajku, ale též stiskl spoušť. A pak už se naše cesty mohou rozejít.

Do zahájení zápasu pořád ještě zbývá asi padesát minut,...

... ty ale při rozbruslení hráčů,...

... světelné show...

... a úpravě ledu, přičemž dvě posledně jmenované činnosti se zčásti prolínají, docela rychle utečou.

Já tu navíc potkávám italské kolegyně, které svolí ke společné fotce. Coby divák můžu být klidnější, neboť o mě bude v případě potřeby postaráno.

Konečně také získám dojem, že jsem na zimních olympijských hrách. Snad od toho ledu je v hale docela chladno. A tak tedy opět přehazuji oblečení, snad poprvé za celý zdejší pobyt se mi moje zimní výbava doopravdy hodí.

Samotný zápas začne přesně podle plánu, ale právě ty místní kolegyně stojí na tak nešikovném místě, že mi prakticky zakrývají levou polovinu hřiště. Řešení je naštěstí jednoduché: do haly pro 11.800 lidí přišlo asi 10.300 diváků, takže se najdou i volná místa. Stačí se přesunout o řadu výše a je po problému.

O zápasu samotném si přečtete jinde, teď se o něm bude mluvit jen tak dlouho, než se dostaví výsledek zápasu dalšího. A že tomu pořád něco chybí, to je asi jasné, a před zítřejším čtvrtfinále s Kanadou přinesl dnešní zápas s Dánskem pořád víc otázek než odpovědí.

Postup do dalšího kola je ale splněn, ať už byl jakýkoliv. Zbývá ještě halu opustit, což se týká jak aktérů právě skončeného utkání,...

... tak i návštěvníků.

Dostat odtud naráz více než deset tisíc lidí není zase tak jednoduché. Autobusy sotva stíhají, občas se musí dav směřující z haly zastavit. Pro lidi, kterým by případně vadil dav, tohle věru moc není. Samotná jízda autobusem trvá řekněme pět minut, k metru se ovšem dostanu ne dříve než za půl hodiny po konci zápasu.

Milánské metro od toho pražského přece jen nějaké drobnosti odlišují, a jedné si všimnete hned při první jízdě: turnikety ověřují platnost vaší jízdenky i ve chvíli, kdy placený prostor opouštíte.

Do uličky Via Orti, v níž přebývám, je to už jen pár minut chůze. Další příklad toho, jak výhodné místo v Miláně jsem si našel.

Podniků, které by měly v tuto dobu otevřeno, by se našlo víc, ale když je jedním z nich i bar Vertigo, jdu na jistotu. Aperol mají samozřejmě také. Den tak končí na stejném místě, na němž i začal.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.