V Miláně pod pěti kruhy (2.)

Snad nikdy jsem ještě neodjel tak nečekaně a narychlo. I náhlý a spontánní nápad však může přinést velmi příjemné zážitky. Důkazem toho může být těchto pět dnů, na kterých opět vítám všechny pravidelné i náhodné čtenáře.

2. kapitola: Na střeše katedrály (16. února 2026)

Den začal popůlnočním tříděním fotek i zážitků, po několika pokusech usínám ve tři. Vstávám v půl deváté s pocitem skvělým, tedy až na jednu věc. Snídaně se zdá být prioritou, řešení je však doslova po ruce.

Bar Vertigo hned vedle vchodu do dvora je vyzdoben ve stylu kapely U2, kromě přehršle fotek jsou tu k vidění i předměty, které mají nepochybnou sběratelskou hodnotu. No a hádat můžete jen jednou, co tu asi tak hraje za muziku.

Cena snidaně je patrně s olympijskou přirážkou, ale s tím se počítalo. S diškrecí (v italštině se pro ni používá slovo „mancia“ [manča]) to zarovnám na rovných třicet a můžu jít dál.

Ač tedy jsem ve městě olympijském, tady v postranních ulicích na okraji centra o olympiádě v podstatě nevíte. Nepřipomíná ji tu nic, ani logo, ani vlajka s olympijskými kruhy.

O Itálii si můžete myslet, co chcete, můžete klidně žehrat na nepořádek v ulicích nebo hlučnost samotných Italů (siestu a noční klid ale zpravidla dodržují). To všechno je pravda, stejně ale najdete spoustu věcí, kterými si vás tahle země s prastarou kulturou nakonec získá. Platí to i pro Milán (italsky Milano), druhé největší italské město, kde žije milión a čtyři sta tisíc obyvatel. To je skoro přesně stejně jako v Praze, jenže na rozdíl od ní obklopuje Milán rozsáhlá aglomerace. Ta spolu s městem dá dohromady čtyři milióny. Hlavní město Lombardie, centrum kultury, módy a turismu, má rozhodně co nabídnout, a to i mimo historické jádro, kam vedou hned po snídani moje kroky.

Ty se na chvíli zastaví u Baziliky sv. Apoštolů a sv. Nazariáše (italsky Basilica dei Santi Apostoli e San Nazaro). Raně křesťanská stavba pamatuje Starý Řím, postavena byla už ve 4. století, a cenná je i tím, že její značná část přežila až do dnešních časů.

Půdorys baziliky má tvar kříže, což bylo v době vzniku křesťanství časté, ovšem až tak o sto let později. Koncem 4. století šlo o odvážné řešení jednak po stránce architektonické, jednak po stránce duchovní. Kříž byl totiž po nějakou dobu považován za nástroj popravy, tedy Ježíšovy smrti. Snad i proto je San Nazaro, jak je bazilika stručně nazývána, považována za nejstarší kostel v západní kultuře, který byl postaven právě na tomto půdorysu.

Netradiční je vstupní kaple z počátku 16. století, nazývaná dle svého stavitele Trivulziovým mauzoleem (italsky Mauzoleo Trivulzio). Členové rodiny Trivulziů jsou dodnes pochováni ve výklencích vysoko nad hlavami těch, kteří do kostela vcházejí.

Jednolodní bazilika prodělala několik přestaveb, významnou románskou po požáru v roce 1075. Tehdy přibyly k původnímu půdorysu první přístavby, konkrétně šlo o půlkruhové apsidy za hlavním oltářem a na konci ramen kříže.

Přístavby z doby renesance pak vyplnily prostor mezi rameny kříže, takže dnes je kostel shora docela nepravidelný. Jelikož se ale jedná o prostory veřejnosti nepřístupné, je onen kříž uvnitř mnohem zřetelnější.

Časy Římské říše připomenou i dva fragmenty starého nápisu. Nalezeny byly v 50. letech během restaurátorských prací. Původní latinský text, popisující stavbu a zasvěcení kostela, je znám z písemností, takže oba fragmenty bylo možno správně umístit.

Už jsem zmínil dokonalé umístění svého ubytování. K hlavní milánské památce to mám kilometr a třičtvrtě, což by se dalo zvládnout za méně než půlhodinu, pokud bych se ovšem cestou nezastavoval. A město, jakým je Milán, těch lákadel na cestu nastraží víc než dost. Jedním z nich jsou i zbytky Kostela sv. Jana (italsky San Giovanni in Conca dle místní části Milána), postaveného na přelomu 5. a 6. století. Přes odpor institucí odpovědných za ochranu kulturního dědictví byla z urbanistických důvodů jeho část včetně zvonice koncem 19. století zbourána. Zbytek vzal za své během Mussoliniho velkolepých plánů dát Milánu a dalším italským městům velkolepý ráz. Do války kostel zcela zbourat nestihli, po válce pak měla Itálie jiné starosti – a tak z kostela zbyl fragment apsidy o výšce jednoho okna a něco málo navíc. Asi mnohem zajímavější je zachovaná krypta kostela, jenže ta je přístupná jen několik málo hodin v měsíci, a ty se s mým pobytem v Milánu nesejdou.

U cíle jsem asi dvacet minut po desáté. Katedrálu Narození blahoslavené Panny Marie nazývají v italštině nejčastěji prostě Duomo di Milano (plný název zní Cattedrale della Natività della Beata Vergine Maria). Její stavba byla započata na konci 14. století, jako rok dokončení se nejčastěji uvádí 1892. Jedná se o největší kostel v Itálii. Na Apeninském poloostrově je sice jeden kostel větší, ale ten stojí na území jiného státu.

Do katedrály se naráz vejde 40.000 lidí. Dá se čekat, že přístupná bude jen se vstupenkou, a v tomhle ohledu to nevypadá zrovna růžově. Cena 22 nebo 26 eur je přijatelná, ale vyprodáno je na dva dny dopředu. Jediná volná vstupenka je na dnešek na 17:10 - a to není dvakrát výhodné, když se katedrála v šest zavírá. A kdo ví, kde a co budu dělat zrovna deset minut po páté.

Zoufat však netřeba. Katedrálním náměstím obcházejí zástupci překupnické agentury, kteří vám vstupenku nabídnou za pětačtyřicet. Nekupte to, když prakticky jiná možnost není.

Začátek prohlídky je v půl dvanácté, to je za třičtvrtě hodiny. Tuto dobu hodlám strávit návštěvou olympijského MegaStoru, který je důkazem, že aspoň centrum Milána olympiádou žije. Obchod stojí přímo na Katedrálním náměstí (italsky Piazza del Duomo), takže socha Viktora Emanuiela II., prvního krále sjednocené Itálie, se trochu ztrácí.

Reklamní poutač spojený s hrami nese i stěna katedrály,...

... odpovídající výzdobu najdeme i v ulicích, jež vedou z náměstí.

Strážce pořádku najdete všude, a je to vlastně dobře, že mají čas se bavit mezi sebou. Náměstí je možná mírně přelidněné, ale naštěstí se neděje nic, co by nějak vybočovalo ze všeobecného pořádku.

Do MegaStoru je nutné si vystát frontu, neboť k tomu, aby vás vpustili dovnitř, musí určitý počet lidí obchod opustit, ale nakonec tu ztratím jen asi čtvrt hodiny.

Uvnitř si však nevyberu. Pokud chcete obléknout dítě, pak máte šanci poměrně velkou, v oddělení dospělých však dostanete trika jen do velikosti M.

Lépe jsou na tom domácí Italové, ti seženou oficiální oblečení italské výpravy včetně doplňků, ale my přespolní, kteří chceme něco neutrálního, máme prostě smůlu.

Ptát se na cokoliv ve smyslu, kdy bude k dostání něco konkrétního, nemá absolutně žádný význam. Do obchodu se stále hrnou další a další krabice. Musíte vzít zavděk i pouhou šancí na to, že příště možná najdete to, co v tuhle chvíli nemají. A já už nemám mnoho času, obchod tedy proteď opouštím, aniž bych si něco koupil, a odcházím na smluvené místo.

Za ten příplatek ke vstupence získá naše skupinka průvodkyni, která nás záhy odvede do katedrály. Uvnitř se rozhodně nesluší křičet, vyfasujeme tedy všichni přístrojek se sluchátky.

Katedrála vypadá majestátně z jakékoliv strany, v pohledu celkovém i částečném. Dojem snad může trochu kazit lešení, ale to je na různých místech téměř neustále.

Vnější vzhled katedrály je výsledkem častého střídání architektů, přičemž každý z nich chtěl na budově zanechat cosi jako vlastní podpis. Nejde jen o fasády, každý chtěl trumfnout svého předchůdce i co do rozlehlosti budovy. Z původního trojlodního projektu tak nakonec vzešla pětilodní budova s transeptem, a též s mohutnou vnitřní konstrukcí, neboť stavitelé se nakonec obávali malé pevnosti použitého materiálu. Tím byl mramor z lomu Candoglia, od Milána vzdáleného asi sto kilometrů. Tento bílý až šedý mramor s různobarevnými příměsemi se na opravy katedrály používá dodnes, a dokonce nikdy nebyl použit k žádnému jinému účelu.

Před vstupem do katedrály je nutné absolvovat bezpečnostní prohlídku. Chápu, že vnášet zbraně, nože a další věci je zakázáno, trochu překvapí, že zakázána je i Coca Cola. Není to však žádná církevní anticocacolová kampaň, prostě se tak předchází tomu, že někdo nápoj vylije. Ten zákaz se ve skutečnosti vztahuje na všechny slazené nápoje, povolí vám jen vodu.

Pětilodní katedrála je dlouhá asi 155 metrů, v základu široká šedesát, s transeptem něco přes sto. Střední loď má výšku 45 metrů, sloupky a věžičky dalších až pětadvacet.

Hlavní oltář byl vysvěcen v roce 1418, ovšem to byla stavba pořád ještě v začátcích. Stavitelé, jichž se nakonec vystřídaly více než tři desítky, se většinou drželi gotického stylu. Často probíhaly otevřeně nepřátelské spory o to, jakým směrem se má stavba dále ubírat, výjimkou nebyly intriky nejrůznějších druhů, následované odchody zhrzených architektů.

Italská renesance tak stavbu v podstatě minula. Přes klasicistní vlivy se v hrubých rysech přiblížila ke konci v době, kdy byla v módě neogotika. Stavbu několikrát protáhl nedostatek peněz, největší trval podstatnou část 15. století. V roce 1480 byly práce na katedrále zastaveny, jejich pokračování přišlo až po pětadvaceti letech.

A ještě jedno číslo je zajímavé: v katedrále a na jejích fasádách, na věžičkách a sloupcích je více než 3400 soch. Je to číslo tak ohromující, že ani není přesně známé, jde pouze o odhad. Každopádně je třeba právě tady hledat příčiny dlouhých dokončovacích prací.

V celosvětovém pořadí kostelů podle jejich velikosti zaujímá milánská katedrála 5. místo. Rozměry budovy pocítíte i uvnitř: z jednoho konce na druhý sice dohlédnete, ale máte pocit, že to je fakt daleko.

Lépe je snad tedy věnovat se tomu, co máte zrovna po ruce, tedy na dohled. Vitrážová okna rozhodně zaujmou, neboť každé sklíčko je samo o sobě malým uměleckým dílem. Na rozdíl od soch však jejich počet netuším.

Samostatným zážitkem je výstup na střechu katedrály. Dostat se tam dá i výtahem, to je ta možnost za 26 eur, ale překupnická agentura nabídla jen výstup po schodech, tedy původně za dvaadvacet.

Když se s námi průvodkyně rozloučí, musím tedy pěkně po svých.

A je to dlouhé i trochu únavné. Ven totiž vidět není, a tak vůbec netušíte, jak vysoko v kterou chvíli jste, ani kolik vám ještě zbývá.

Pokud už se jednou rozhodnete výstup absolvovat, musíte pokračovat. Návrat zpět po týchž schodech je problematický. Nějaký hromadný je prakticky vyloučen, dolů pak hlídací služba pustí jednoho člověka, který pohled dolů ze střešní terasy prostě nezvládne.

My ostatní máme před sebou poměrně dlouhou procházku,...

... během níž se nám naskytne neskutečný pohled. Všechny ty věžičky, zdola tak malé, vidím před sebou v reálné velikosti,...

... chvílemi se některé z nich zdají být skoro na dosah. A vážně se už nedivím tomu, že přesný počet soch nikdo neví. Představte si zrovna třeba v těchto místech chodit s tužkou a dělat čárky.

Pohled na Katedrální náměstí z výšky dává představu o tom, kolik plochy vlastně zaujímá olympijský MegaStore.

Vše zakončí výstup na hřbet, tedy na nejvyšší místo střechy. Za deště to musí být docela zábavné, za sucha naštěstí mramor klouže podstatně méně. Přesto jsou návštěvníci nabádáni k opatrnosti.

Střecha je mírně šikmá, takže její výška nad náměstím se pohybuje mezi 70 a 72 metry. S jakýmsi turistou si vyměníme službu spočívající ve vzájemném pořízení vrcholové fotky. Elegantnější pohled na střeše nenajdete, a tak tedy následuje ještě jedna fotka týmž směrem.

Je tu však ještě jedna věc, kterou nelze vynechat, a to lešení prostě musím velkoryse přehlédnout. Pokud jste se snažili z těch předchozích čísel odhadnout výšku kostela, pomůžu vám. Nejvyšší fiála (italsky Guglia maggiore) měří od země ke špičce více než čtyřmetrové sochy Panny Marie 108 a půl metru. Pozlacená socha, v Miláně všeobecně zvaná Madonnina, byla na vrchol fiály osazena v předposlední den roku 1774.

Váže se k ní jedno nepsané pravidlo, podle kterého žádná budova ve městě nemá mít střechu výše než je korunka sochy. Ta formulace je důležitá, neboť nehovoří nic o výšce samotné katedrály. Ta byla poprvé překonána v roce 1954, a problém byl vyřešen tak, že na vrchol budovy tehdy umístili kopii Madonniny. Od té doby se tak stalo několikrát, současná nejvýše umístěná kopie je ve výšce přes dvě stě metrů. Pořád je tak zajištěno, že na Milán shlíží Madonnina, aby město chránila.

Cestou dolů si ještě povíme, že ani ten rok dokončení 1892 není úplně přesný. Tehdy byla dokončena fasáda, ale další úpravy pokračovaly až do roku 1965. Mezitím bylo potřeba opravit škody, které katedrála utrpěla na konci druhé světové války.

Ve čtvrt na dvě stojím zase na pevné zemi. Mimo jiné se potvrdilo, že padesát minut na prohlídku katedrály by nedávalo žádný smysl.

Je nejvyšší čas na oběd, zvlášť když fronta u olympijského MegaStoru vede až bůhvíkam. Možností najíst se je na náměstí mnoho. Nevím, podle čeho bych měl vybírat ten správný podnik, nechám to tedy na náhodě. Zakázané chutná nejvíce, a pořád je tu spojitost s olympiádou neboť Coca Cola patří mezi její největší sponzory. Toto spojení trvá už od IX. letních olympijských her, jež se konaly v roce 1928 v Amsterodamu.

Cézar salát je v pořádku, ale obsluha je dost pomalá, což bych snad ještě pochopil, ale k tomu tak nafrněná, že při placení nedám navíc vůbec nic.

Fronta u MegaStoru se mezitím trochu zkrátila, vystojím si ji tedy dnes podruhé. Postupujeme snad i rychleji než při mém prvním pokusu.

Po delším hledání jsem tentokrát úspěšný, nicméně tvrdím, že jsem našel poslední a tedy jediné triko velikosti XXL, které v tuhle chvíli v obchodě bylo. Situace se jinak zásadně nezměnila, jen jsem měl trochu štěstí. Podobné je to i s ostatním zbožím. A to, které je ve dvou variantách, neboť pořadatelská města jsou tentokrát dvě, dostanete zásadně jen ve verzi pro Cortinu.

Před třetí hodinou jsem nakonec venku i s nákupem za čtyřicet eur. To jsou tady v podstatě drobné.

Šest set metrů odtud je náměstí Piazza della Scala, jeden z relativně nových příspěvků do milánské urbanistiky. Vzniklo v roce 1858 zbořením několika měšťanských domů. Vznikl tak volný prostor, na jehož jedné straně se ocitl palác Marino, který si ve druhé polovině 16. století nechal postavit bohatý janovský obchodník téhož jména. Od roku 1861 palác slouží jako milánská radnice.

Olympijské kruhy před palácem jsou pochopitelným objektem zájmu mnoha fotografů. Tahle fotka je řádně vyčekaná – vystihnout chvíli, kdy u kruhů zrovna nikdo nestojí, si zkrátka nějaký čas vyžádá.

Uprostřed náměstí je pomník Leonarda da Vinci. Spojovat tohoto renesančního všeuměla – a to myslím v nejlepším smyslu toho slova – pouze s Monou Lisou či malířstvím je trochu krátkozraké. Leonardo byl osobnost, která svou dobu předběhla. Byl architektem, konstruktérem i vědcem.

Od radnice na protilehlé straně náměstí stojí proslulé divadlo opery La Scala. Teprve vybudování náměstí dalo vyniknout jinak ne příliš okázalé klasicistní budově z roku 1776, jež do té doby stála po straně ulice, která kolem něj procházela.

La Scala nicméně spolu s Vídeňskou státní operou a newyorskou Met patří mezi nejvýznamnější světové operní scény. Budova sama pak mezi ty, které byly za války poškozeny. Škody na ní byly označeny jako těžké, nicméně provoz opery byl obnoven už v polovině května 1946.

Mezitím se v Miláně vyčasilo, takže teploty stihnou vyšplhat až na včerejší hodnoty. Vracím se na Katedrální náměstí, a jelikož se dá sedět venku, vyberu si volný stolek s výhledem na Katedrálu. Koneckonců i ona zalitá sluncem vypadá ještě o něco lépe.

U Aperolu vydržím poměrně dlouho, sedím tu i v 17:10 – a tím je také zodpovězena otázka, kde v tento čas budu.

Krátce poté se ale zvedám, nelze přece vynechat olympijský oheň. Ten hoří kilometr a půl odtud, na konci parku Sempione, obrovské zelené plochy, zřízené v roce 1894.

Milán má jednu obrovskou výhodu – pěšky se po něm chodí opravdu dobře, nejsou tu totiž žádné kopce. Je to ostatně zakódováno už v samotném názvu Milano. Ten vznikl zkrácením – nebo chcete-li zkomolením – antického názvu Mediolanum, což se vykládalo jako „město stojící uprostřed roviny“. Na čtyřech kilometrech, které je mi třeba ujít z ubytování až k parku, je převýšení jen mezi deseti a patnácti metry.

Na cestu se vydávám ve správnou dobu – než projdu parkem, začne se stmívat, a první fotku ohně stihnu ještě za šera.

Je ale dobře počkat si na tmu. Arco della Pace (česky Oblouk míru), je nasvícen, a lépe koneckonců vynikne i samotný oheň, hořící tentokrát nikoliv v pylonu, ale v důmyslné konstrukci složené z 1440 pohyblivých hliníkových dílů.

Podoba oné koule byla inspirována už zmíněným Leonardem. Oheň byl zapálen během slavnostního zahájení her 6. února, a hořet bude až do večera dvaadvacátého, kdy budou hry ukončeny.

Název toho neoklasicistního oblouku je ukázkou dokonalého smyslu pro humor, který historie dokáže někdy projevit. Jeho stavbu na vlastní oslavu totiž nařídil Napoleon, stavět se podle návrhu architekta Luigiho Cagnoly začalo v roce 1807. Po Napoleonově pádu byla stavba na dlouhá léta zastavena, dokončena byla až za habsburské nadvlády v roce 1836.

Bedlivě hlídán policií mění oblouk s olympijským ohněm svoje barvy při světelné show, o niž je velký zájem, ovšem je to jen zdání. Dav lidí je tu prý stálý během celého dne. Aspoň tak pravili krajané, které není problém tu potkat. I v tom je kouzlo akce zvané olympijské hry, že si tu můžete popovídat v kterémkoliv jazyce, kterým aspoň trochu vládnete. Z čehož pochopitelně nelze vyjmout jazyk mateřský.

Mám v plánu absolvovat cestu domů pěšky, ale po prvním kilometru, to znamená na druhém konci parku, mě překvapí déšť.

A tak zbytek řeším taxíkem. Uber mi pošle Mercedes třídy V pro osm lidí. Byl prostě nejblíž, a cenu to nijak neovlivní. A tak se tedy v závěru podělím o pohled přes čelní sklo. Koneckonců svézt se aspoň chvíli na místě spolujezdce taky není špatné.

V půl deváté jsem doma. Z programu Her XXV. zimní olympiády (italsky XXV Giochi olimpici invernali – ta řadová číslovka zní „venticinquesimi“) toho dnes už mnoho nestihnu, ale nevadí. Kromě památek jsem stihl aspoň něco z olympijské atmosféry, a zítra bude příležitost věnovat se více i tomu programu. Tak dobrou noc, nebo též buona notte.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.