V Miláně pod pěti kruhy (1.)

Snad nikdy jsem ještě neodjel tak nečekaně a narychlo. I náhlý a spontánní nápad však může přinést velmi příjemné zážitky. Důkazem toho může být těchto pět dnů, na kterých opět vítám všechny pravidelné i náhodné čtenáře.

1. kapitola: Noční jízda za hokejem (14. – 15. února 2026)

Valentýnskou noc může každý strávit dle libosti. Za to, čím jsem ji vyplnil já, do jisté míry mohou hokejisté Itálie, kteří se čtrnáctého večer utkali v olympijském turnaji s Finskem. Nejen, že nehodili vidle do počtů, podle nichž se zařídili Slováci, když se o totéž marně snažili Švédové. Oni se navíc nechali vyprovodit z ledu způsobem, který mě nepřinutil sledovat zápas až do konce s plným zaujetím. A jak to tak bývá, když se začnete nudit, začnete vymýšlet, čím se zabavit. Mě tedy napadlo se na právě probíhající zimní olympijské hry podívat zblízka.

Nejdříve ze všeho zavrhnu Cortinu, kde je v podstatě vyloučeno najít ubytování. Milán, druhé z pořadatelských měst, je sice dál, ale cesta tam je už podle mapy výrazně pohodlnější, což by mohlo časový rozdíl srovnat. Ubytování najdu rychle, dokonce za velice příjemnou cenu. Příští hodinu strávím rezervací, pojištěním, plánováním trasy a nakonec i online provedeným check-inem. Z posledního uvedeného plyne, že s majitelem apartmánu se pravděpodobně vůbec nepotkám, což je poslední dobou stále častější varianta.

V osm mám hotovo. Plány vyjet večer mi trochu hatí další hokej, kdy Dánsko dlouho vzdoruje Američanům. Odjíždím až ve chvíli, kdy se zápas přece jen překlápí na očekávanou stranu. Tedy chci odjet. Zdrží mě ještě vrstva namrzléno sněhu, start tak stíhám asi čtvrt hodiny před půlnocí. Ale pořád ještě čtrnáctého.

Těch pár stupňů pod nulou, které teploměr při odjezdu ukazuje, ještě během právě začínajícího dne vytvoří zajímavý kontrast. Ale to bych předbíhal. Zatím jsem u první kávy, ta už je samozřejmě popůlnoční.

Rozvadovskou hranici přejedu kolem půl druhé, a pak už mě čekají dlouhé stovky kilometrů po Německu. Spánek se proti předpokladům zatím nehlásí, po třetí hodině si dám malou pauzu někde před Mnichovem.

Je tu o pár stupňů tepleji než před půlnocí u nás, na další cestě se teploměr snaží – prozatím nesměle a nenápadně – vystoupat i nad nulu. Nakonec sice skončí pod ní, ale pořád těsně. K ránu začíná něco padat, ale o nic velkého nejde.

Trasa vede kolem Bodamského jezera, přesněji tím malým cípkem, který na jeho břehu patří Rakousku. Platit známku za dvacet kilometrů se mi rozhodně nechce, a tak ještě před hranicí dálnici opustím, a hranici přejedu v šest ráno po vedleší silnici.

Má to i několik dalších výhod. Především narazím na pumpu s cenami skoro o půl eura nižšími než na německých dálnicích.

A pak je tu jezero, samo o sobě dobrý důvod k větší přestávce. Dostat se k němu lze přes nádraží v Bregenzu.

Auto na tu chvíli nechám na jediném kousku parkoviště, který se zdá být neplacený a nevyhrazený pro auta drah, taxíky nebo kohokoliv jiného.

Nejdřív trochu hledám, kudy vlastně k jezeru dojít, ale mají tu šipky.

Malá procházka přijde vhod, i když tím dvacetiminutový průjezd Rakouskem prodloužím na hodinu.

Na promenádě jsem za chvíli, navíc i potemnělou hladinu jezera se mi podaří zachytit lépe, než jsem možná čekal.

Bodamské jezero (německy Bodensee) je o něco málo menší než třeba Balaton nebo Ženevské jezero. Jeho břehy patří krom Rakouska ještě Německu a Švýcarsku. Jinak je to ale s jeho hladinou. Hranice na ní nikdy nebyly stanoveny, takže dnes každý ze států zaujímá jiné stanovisko k tomu, kudy by vlastně měly vést. I když Německo fakticky nezaujímá postoj žádný – hranice na vodě neřeší a jen dodržuje dohody týkající se dopravy na jezeře, rybolovu a podobně. Švýcarsko na to jde geometricky a za hranice pokládá střední čáru mezi břehy. A Rakousko zase pokládá plochu jezera za společné vlastnictví všech tří zemí, tedy fakticky za kondominium.

V sedm jsem tedy ve Švýcarsku, hranici přejedu po mostě přes staré koryto Rýna (německy Alter Rhein),...

... jehož tok byl na přelomu 19. a 20. století před ústím řeky do jezera narovnán a podstatně zkrácen. Hranice mezi Rakouskem a Švýcarskem vede stále mezi obcemi Höchst a St. Margrethen.

Hned za ní se musím zastavit podruhé. Nějak se mi ale povede minout vjezd k benzínce,...

... a tak musím vzít zavděk parkovištěm těsně za ní. To je vyhrazené pro návštěvníky, a návštěvník nepochybně jsem, byť tedy ne jakéhosi MediCentra. Předpokládám, že nad nedělním ránem tu překážet nebudu, a jdu si po svém.

Známka na rok 2026 je modrá, cena pořád stejná, tedy 40 franků. Pauza je tentokrát asi dvacetiminutová, po ní pokračuji už za světla.

Najít švýcarskou dálnici není problém, v těchto místech je to docela zajímavé: trasa tady kopíruje hranici, na jejíž druhé straně vede dálnice rakouská. Až Lichtenštejnské knížectví, vklíněné mezi obě země, tyto dva směry oddělí.

Je snad i trochu hřích mít Švýcarsko jen za čistě tranzitní zemi, ale teď nelze jinak. Strávím tu asi dvě a půl hodiny, během nichž se alpská konfederace ukáže být zemí kontrastů.

Vesnice Sufers, ne tak daleko od Itálie, je zasněžená, a silnice, která do ní vede, rozhodně nepatří k těm, po kterých bych se chtěl šplhat. Teploměr ukazuje pět pod nulou.

Tunel u San Bernardina mě pošle do úplně jiného světa. V něm mlhu a oblačnost...

... vystřídá jasná obloha, což se projeví deseti stupni. Věřte nebo ne, tyhle dvě fotky dělí od sebe něco málo přes dvacet minut. A to je pořád jen začátek.

Když mě u Lugana zastaví kolona před celnicí, jsme na patnácti. Středomořské podnebí, které tohle švýcarské město s palmami má, se prostě projeví i v půlce února. Slunce se do popojíždějícího auta opírá tak, že na chvíli vážně zapnu klimatizaci.

Po deseti minutách se zase rozjedu, protože Italové to s důkladností kontrol, které zavedli na dobu olympiády, zrovna nepřehánějí. Do Milána zbývá padesát kilometrů, přerušených jen dvakrát nutností zaplatit nějaký menší obnos za použití dálnice. Celkově tu necháte 4,40 eura.

Mám trochu obavy, jestli najdu místo na parkovišti, které jsem si vyhlédl už doma. K ubytování to mám kousek, ale přece jen je to řekněme na okraji centra Milána.

V tomto ohledu jsem ale mohl být bez starosti, přidělené místo číslo 100 se navíc nezapomene. Jen dostat se na něj je trochu problém, místa tu je ne málo, ale skoro žádné, a než se mi povede auto nasměrovat tak, abych zacouval, musím s ním cuknout snad patnáctkrát. A zacouvat nemůžu úplně, to by neotevřel dveře soused.

Věci nechávám zatím v autě, na ubytování ještě není ten pravý čas. Na parkovišti musím nechat i klíč od auta, což se mi nejdřív trochu nezdá, ale asi nelze jinak. Dostávám papírek, který nesmím ztratit, nebo bych se do auta asi už nedostal (mezi námi: dostal, neboť klíče od něj mám s sebou dva).

V Miláně panuje nefalšovaně jarní počasí. Na sebe beru jen to nejnutnější, ale na výběr moc nemám. Jedu přece na zimní olympiádu, takže s něčím podobným jsem prostě nepočítal.

Český olympijský dům (italsky Casa Ceca [kasa čeka], pro světovou veřejnost pak Czech House) je od parkoviště asi kilometr a třičtvrtě. To je přesně vzdálenost, kterou bych měl stihnout ujít do začátku hokejového zápasu se Švýcarskem.

Olympijskou symboliku jsem zahlédl už z auta, teď je čas na pár fotek. Je to poslední zdržení, které si dovolím, čas totiž najednou utíká snad až příliš rychle.

Český dům na Via Serio číslo 14 je jinak jedním z milánských barů či restaurací, mimo olympijské hry nese název Barrio Alto (to by se dalo do češtiny přeložit jako Horní čtvrť), takže i personál je většinou domácí, a korunami tu rozhodně nezaplatíte.

Není nad to si cestu dobře vypočítat: začátek hokeje stihnu prakticky přesně. Je samozřejmě plno, takže to mám k stání, ale nevadí.

Televize jsou po všech stěnách, a běží na nich nejen hokej, ale soustředit se na cokoliv jiného je problém. Zvuk totiž pustili jen jeden, a Českému domu vládne Zárubův komentář.

Vývoj zápasu dá příležitost k pocitům všeho druhu, sport už je někdy takový. Přestávka pak poskytne možnost si dát něco k jídlu, vyhrají lasagne za 10 eur. Do jedné ruky mi vrazí talíř, do druhé příbor, a fakt mi nezbyde volná končetina, kterou bych udělal fotku. Budeme společně předpokládat, že lasagne už jste někdy viděli.

Náladu nakonec neudrží ani roztleskávač, kterému bych tedy občas dal pětník, protože kecy má pořád stejné, a zimák z hospody jimi rozhodně neudělá. A když už to proloží něčím jiným, padají z něj různé perly, jako třeba „nepovedlo se závěrečné zakončení“ a podobně. Lidi kupodivu odcházejí už před koncem, až si říkám, že když dostaneme ještě jeden gól, budu mít šanci si sednout.

Tohle přání mi nakonec splní gól v prodloužení. Následující dámská biatlonová stíhačka už netáhne vůbec, takže si mám kam postavit Aperol.

Ten výsledek hokeje chce navíc něčím spláchnout. V Českém domě se tak nakonec raduje italský personál, neboť zlatá medaile zůstane doma.

Mezi třetí a čtvrtou odcházím. Milán také přináší jeden kontrast. My turisté jsme navlečeni do zimního oblečení, zatímco domácí chodí v triku a kraťasech. Patnáct stupňů totiž vydrželo doteď.

Malinko mě zdrží jakási demonstrace, naštěstí ulicí, kde je vjezd do parkoviště, se projít dá.

Číslo 100 si opravdu zapamatuji, ale na místě samém je mi to nakonec k ničemu. Auto se totiž přestěhovalo jinam. Tohle parkoviště je prostě zvláštní se vším všudy. Ale obavy, že by mi snad cokoliv provedli, nějak nemám, beru to jako kolorit. Ne úplně italský, parkoviště totiž obsluhuje jakýsi Asiat. Jazyk, kterým se dorozumívá, je angličtina s přízvukem možná čínským, a chvílemi je vážně těžké porozumět na první pokus.

Do ubytování to mám asi tři sta metrů. Než jsem z auta vyndal vše potřebné, průvod mě předešel, ale tentokrát mi už nepřekáží, neboť odbočuji do jedné z bočních ulic.

Místo na Via Orti, kde jsem ubytován, najdu bez problémů, zafungují i pokyny zaslané ubytovatelem. Je to přes dva dvorky a ve třetím patře, ale mají tu výtah.

Za cenu v přepočtu asi 2140 korun za noc je to v Miláně touhle dobou luxus, a i když započítám 25 eur za noc na parkovišti a 9,50 turistickou taxu, pořád mi to vychází přijatelně. Poloha místa je navíc opravdu výhodná. Projevilo se to už vzdáleností do Českého domu, více si řekneme příležitostně.

Bezesná noc si konečně vyžádá svou daň. Kolem páté hodiny lehnu a spím. Probudím se pár minut před půlnocí, a mám-li se držet deníkové formy, bude toto celkem logicky poslední informací první kapitoly.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.