Slovinské všední dny (2.)

Hlavním účelem tohoto krátkého výletu bylo zaručit, že v roce, kdy jsem podnikl cestu na Island a zpět, nepřijdu o léto. Rozměrem šlo o prodloužený víkend, umístěný ovšem do dnů všedních.

2. kapitola: Dvakrát přes italský výběžek (28. července 2026)

Musím říct, že tohle ubytovací zařízení dokázalo překvapit. Sice nemá ani pořádný název, ale uvnitř je čisto a příjemně, no a snídaně?

To je v tom nejlepším smyslu kapitola sama pro sebe. Není tu bufet jako jinde, a to podotýkám, že proti řečenému systému snídaní nemám ani to nejmenší, je-li veden kulturně. Nějaký bonus navíc ale vždy potěší. Tady vás dovedou ke stolu, k němuž pak postupně přinášejí vše, čím vás chtějí zahrnout.

A když už si myslíte, že je to konečně všechno, ještě něco málo přidají. Je to tedy výzva, ale je mi skoro hloupé něco nechat, a tak se s tím nějak poperu.

Je asi čas konečně vysvětlit, proč těch pár pořád ještě nadcházejících dnů bylo nazváno slovinskými. Naplnění tohoto pojmenování leží kousek odtud za průsmykem Wurzelpaß, ale ten dnes vynechám, přesněji řečeno objedu. Alternativní trasa vede přes kousek Itálie. Ještě než vjedu na dálnici, kouknu na masiv Dobratsche (nebo chcete-li slovinsky Dobrače, čte se to nakonec stejně).

Rakousko-italská hranice je rozpoznatelná špatně. Jestli tam vůbec je nějaké označení, že přijíždíte do jiné země, spolehlivě ho zakryje řada kamiónů. Ale existuje jedno spolehlivé znamení: rakouská dálnice je o několik odstínů šedi tmavší než ta italská.

Italský kousek dálnice hned za hranicí je bez poplatku, a dál to ani nezkouším. Ostatně i ukazatele směru mě nabádají sjet hned na prvním výjezdu.

Kilometrů je přes tu Itálii málo, ale přece jen je to silnice přes horský průsmyk, byť třeba nižší, takže důvodů zastavit se jako obvykle najde docela dost.

Především je to Monte Re, v překladu Královská hora, vysoká 1912 metrů. Někde její tvar popisují jako kužel, jinde zase jako pyramidu. Díky svojí prominenci necelých 600 metrů je výrazná natolik, že ji v žádném případě nelze přehlédnout.

Od jisté chvíle jsou názvy všeho odvozeny od názvu průsmyku. Řeka Rio del Predil protéká vesnicí Cave del Predil, aspoň tak hovoří mapy. Čtyři stovky obyvatel žijí kolem 900 metrů nad mořem, silnice sem vede hodně klikatá a signály mobilních operátorů jsou v těchto místech přinejmenším nejisté.

Mapy sice o něčem hovoří, ale realita může být jiná. Rio del Predil je sice podle našich měřítek spíše potok, ale to je úplně jedno. Vesnicí totiž neprotéká nic, most vede přes vyschlé koryto. Důvod je jasný o kousek výše: v jezeře Lago del Predil je tak málo vody, že jeho hladina k místu, kde z něj má řeka vytékat, nedosáhne.

Zkouším zastavit o kousek výše,...

... ale moc si tím nepomůžu. Na jezero ze silnice moc dobře vidět není, panorama s úbočím hory Vette Scabre je přesto velmi pohledné. Jde vlastně o soustavu vrcholů, tohle je název toho nejvyššího, a do češtiny by se to dalo přeložit jako Hrubé štíty.

Průsmyk Passo del Predil (slovinsky Sedlo Predel) se nachází ve výšce 1156 metrů nad mořem. Prochází jím hranice mezi Itálií a Slovinskem.

Za ní začíná jednak Triglavský národní park, a pak také sedmikilometrové klesání. Z něj mám však v plánu jen menší část.

Po necelém kilometru se silnice na okamžik zúží, když prochází někdejší rakouskou pevností. Spíše pevnůstkou, později překlasifikovanou na skladiště. V tom asi sehrála roli její jediná bojová zkušenost z roku 1809, kdy nebyla schopná čelit Napoleonovu vojsku. Skladišti se pak první světová válka víceméně vyhnula.

O dalších pár stovek metrů dál odbočuji doleva. Mým dalším cílem je průsmyk Mangart (slovinsky Mangartsko sedlo), cesta k němu je ovšem uzavřena.

Ne že byla neprůjezdná, pouze je naplněna její kapacita. Volno prý bude za tři nebo čtyři hodiny. Tak dlouho čekat nechci, a z důvodů časových snad ani nemohu. Takže jen vystoupím, abych si vyfotil Mangartský vodopád (slovinsky Mangartski slap). Jeho přesná výška kupodivu není nikde uvedena, neoficiální odhady uvádějí kolem 30 metrů.

Pak už obracím. Aby tahle zajížďka do Slovinska měla aspoň nějaký výsledek, těsně před hranicí se v restauraci zastavím...

... na něco typicky slovinského. Ke kremšnitě si tentokrát dám čaj.

Pak už nepotřebuji nic jiného než projet italský výběžek co nejrychleji.

Povede se to za méně než 40 minut, a tím italská epizoda této cesty definitivně končí.

Opět jsem tedy ve Slovinsku. Jen kilometr a něco za hranicí je odbočka k Centru klasického lyžování v Planici (slovinsky Nordijski center Planica), areálu se skokanskými můstky na hřebeni Ponca. Včetně jednoho ze čtyř mamutích, které jsou aktuálně na světě v provozu.

Skokanských můstků je tu celkem osm, od dětských jsou pěkně seřazené zleva doprava podle velikosti až k můstku střednímu a velkému, na nichž se konají závody světového poháru. Mamutí můstek tohle pořadí trochu narušuje, je totiž úplně vlevo, prvnímu pohledu možná malinko skrytý. Bát se ale nemusíte, najdete ho.

Na planickém mamutu padly mužský i ženský světový rekord v délce skoku. Oba rekordy drží slovinští závodníci, a k tomu jsou to navíc ještě bratr a sestra: v závodu Světového poháru na konci března 2025 skočil Domen Prevc 254,5 metru, Nika Prevc skočila o rok později 242,5 metru. Nebylo to sice během závodu, ale výkony se řádně měří i při oficiálním tréninku. A tak rekord platí. V kontextu světového sportu jde o unikátní situaci, kdy rekordy ve stejné sportovní disciplíně drží v ženské i mužské kategorii sourozenci, kteří je navíc vytvořili na domácím sportovišti.

Můžete si zkusit vylézt pěšky po bubnu mamutího můstku, ale to dá trochu zabrat. Sám se spokojím jen s tím, že dojdu na úroveň, na kterou doskočil Domen Prevc.

Rozhodně je jednodušší nahoru vyjet lanovkou. Jízda jedním směrem stojí devět eur.

Jízdenky se kupují v automatu s pitím, trochu navíc schovaném v nějaké odpočinkové místnosti pro závodníky, takže najít ho může dát trochu práce. Můžete si však zároveň přikoupit limču nebo sušenku.

Jízdenka vypadne hezky chlazená, platí snad i neomezeně, dokud vám ji u vstupu neprocvaknou.

Dvousedačková lanovka je v provozu od roku 2010, a kromě turistů slouží samozřejmě i skokanům během závodu.

Při šikmé délce 476 metrů zdolává lanovka převýšení 209 metrů, nahoru vás vyveze za nějakých sedm minut.

Jestli jste dole nebo nahoře, to je dnes úplně jedno. Třicet stupňů je všude. Nahoře jste bohatší o naprosto úchvatný rozhled po okolí, ať už pohlédnete pod sebe někam na doskočiště můstků,...

... nebo svému oku dopřejete pohled na vrchol protější hory Visoka Peč ve výšce 1749 metrů nad mořem.

Z vrcholu můžete sjet po zip-line, ale toto rozhodnutí musíte učinit už dole, neboť na vrchol si musíte sami dopravit část výbavy včetně soukolí, na němž pak zavěšeni po laně sjedete. Pokud jste tu v počtu jednoho, zapomeňte na to, že byste si z tohoto zážitku odnesli nějakou fotku. Tuto atrakci si tedy odpustím. Všímavý turista může zaregistrovat odkladiště nepotřebných cedulí. Finále Světového poháru se v Planici koná už poměrně tradičně, a někde se ty vysloužilé nápisy skladovat musí.

Jízdenky se nahoře prodávají v naprosto stejném technickém zařízení jako dole. Rozhodně však překvapí, že za cestu zpátky dám pouze šest eur.

Dolů nejede skoro nikdo. Zdá se, že drtivá většina návštěvníků sem přijela nikoliv kvůli výhledům samotným, ale kvůli té zip-line. Po ní vyjde cesta dolů několikanásobně dráž. A jestli tedy musím chvíli počkat, pak jen proto, že si obsluha musí všimnout, že se někdo chystá sjet lanovkou.

Na lanovce trochu fouká, takže to, co mám na hlavě, se zvedne kamsi k výšinám rozhodně nižším než nebeským, ale toho si všimnu jen proto, že chci sobě i vám dopřát fotku odtud.

Cesta dolů trvá stejných sedm minut,...

... na jejichž konci je horko snad ještě větší. Osvěžím se v jedné ze zdejších restaurací. Její v půdorysu kruhová budova je vidět i shora, a tak tedy přidám ještě jednu fotku pořízenou z lanovky.

Kromě kavárny a restaurace je tu snad i nějaké muzeum, ale v současné chvíli si nežádám nic víc než jen to osvěžení.

Budova však ukrývá ještě jedno překvapení v podobě běžecké stopy. Koneckonců jde o centrum severského čili klasického lyžování, nikoliv pouze skoků a letů.

Sazba za parkování je tu jediná, platí se pouze za celý den. Čtyři eura jsou cenou přijatelnou. Zaplatím a odjíždím. Je šest minut po druhé hodině, po nezbytném ochlazení jízdou ukazuje teploměr v autě dvaatřicet.

Jako vždy to chce trochu trpělivosti u Ljubljany, ale tentokrát se to dá přežít. S klesající nadmořskou výškou stoupá teplota, a jestli lze najít nějaký předěl, je jím opět Viadukt Črni Kal. Když v půl šesté dojedu do Koperu, jsme na pětatřiceti stupních.

Ubytován jsem v jedné z úzkých uliček starého města, k apartmánu to mám z Přístavní ulice snad dvacet metrů.

Uvnitř vše září novotou, na první ani druhý pohled není co vytknout. Díky zrcadlům ve dveřích skříně je z apartmánu vidět více, než je obvyklé.

Odvezu auto na centrální parkoviště, míst je tu naštěstí dostatek,...

... a pak už jdu rovnou na pláž.

Jen na chvilku se zastavím, neboť lákadlu v podobě zmrzliny se v tomhle vedru odolává těžko. Ale je to při cestě.

Cestu na pláž si našlo hodně lidí, ale co se prostoru týká, jsem pořád stejně nenáročný, a většinu času stejně trávím ve vodě.

Ta má podle internetových údajů mezi 26 a 27 stupni, což by mělo být o něco málo méně než jezero včera v Rakousku. Nijaký zvláštní rozdíl však necítím.

Zajdu si na Aperol, ten mi přinesou celkem rychle.

Jestli si však obsluha dává s něčím na čas, je to placení, a tak stihnu západ slunce doslova na poslední chvíli.

Je jedno, kolikrát už jsem za svůj život byl v Koperu. Dojít na staré Titovo náměstí považuji za povinnost kladenou nade vše. Stejně jako pořídit tam vždy novou fotku Pretorského paláce.

Objektů hodných fotky je tu samozřejmě více, ale lidí ještě víc, a každý snímek je tak opravdu řádně vyčekaný.

Zajdu i do známé pekárny, možná tak ráno ušetřím trochu času, a pak sejdu Kidričovou ulicí dolů na pobřeží.

Zastavím se však v půlce cesty. Loni rekonstruované Muzejní náměstí (slovinsky Muzejski trg, italsky PIazzale del Museo) je letos už otevřené, dokonce s novou fontánou, která ctí tradice v tom smyslu, že hru vody a barevných světel v Koperu vždycky uměli.

Na již potemnělé promenádě se zastavím v jedné z restaurací. Potřebuji trochu naředit tu sůl z moře, rychlá Cedevita to spraví. Útrata je sice v porovnání s jinými směšná (ale i tak Cedevita vylezla už na 3,20 eura), ale obsluha nejen že nic nenamítá, ale hlavně je rychlá jak při donášce, tak i při placení.

–———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.