Slovinské všední dny (1.)

Hlavním účelem tohoto krátkého výletu bylo zaručit, že v roce, kdy jsem podnikl cestu na Island a zpět, nepřijdu o léto. Rozměrem šlo o prodloužený víkend, umístěný ovšem do dnů všedních.

1. kapitola: Pozdvižení na vsi a policejní stanice (27. července 2026)

Máte-li v pracovním rozvrhu čtyři volné dny, stojí aspoň malý výlet za úvahu. Když na misky vah přidáte fakt, že na skutečné letní dny se letos zatím nedostalo, je to rozhodování o něco jednodušší. A když se podaří po noční šichtě vyjet přesně v osm hodin a deset minut, to už je třeba brát jako výhru.

Rituální zastávka v Českých Budějovicích se konat nebude. Mířím sice na jih, ale trasa je dnes trochu jiná. Hranici přejíždím ve Strážném, takže se ocitám v Německu. Kolem jedenácté tady trochu zmoknu, zdejší pauza je ale naštěstí velmi krátká.

Ve směru na Pasov je odbočka na vesnici se zajímavým jménem Prag. Našinec okamžitě hledá souvislost se svým hlavním městem, a ta se skoro nabízí: krajem vedla Zlatá stezka spojující Pasov s Čechami. Tahle stopa je ale nejspíš špatná. Název Prag s Prahou podle všeho vůbec nesouvisí. Pravděpodobně pochází z bavorského slovesa „präcken“, které znamená mýtit les či kácet.

Ves je to upravená, to je pravda, ale bydlí tu jen asi 300 obyvatel, a tak nečekejte, že tu najdete bůhvíco.

Školu a školku,...

... Školní kostel sv. Jana Viannyho (německy Schulkirche St. Johannis Vianny), postavený v 50. letech 20. století...

... a zasvěcený francouzskému světci, patronu všech kněží,...

... a pak taky lehce nepřehlednou křižovatku. Jak se ostatně na správnou Prahu sluší.

Můj zájem neujde jednomu z místních, a důrazně mě k sobě přivolává. A proč si tu prý všechno fotím, přičemž se tedy úplně přátelsky netváří. Tón jeho řeči se trochu změní, když mu vysvětlím, že nejsem rozhodně žádný špión, jen mě coby Čecha zaujal název vesnice. Chlápkovi je asi pětašedesát, a naštěstí ví, že české hlavní město je Praha. O původu názvu vlastní vesnice ale neví vůbec nic. Úplně bez efektu náš rozhovor přesto nezůstane. Dozvím se totiž o vesnici jménem München, ležící jen pár kilometrů odtud.

Ani tento München není pojmenován podle bavorského hlavního města, ale původ názvu je nejspíš totožný. V Bavorsku je několik sídel, která nesou tento název, a vesměs vznikla kolem kláštera, mnišského dvora nebo u pozemků patřících církvi či řádům. České exonymum Mnichov tak víceméně odráží význam původního německého názvu.

Stejně jako Prag je i München součástí obce Hutthurm. Obyvatel tu žije kolem sto padesáti, místo kostela tu mají jen mrňavou kapli, toho času v rekonstrukci. Vztaženo k velikosti vesnice mají však hasičskou zbrojnici přímo velkolepou.

Když už se chystám chytit další směr, narazím na Haag. Tentokrát se jedná o místní název, pouhou osadu, v níž se počet obyvatel samostatně nezjišťuje. Podle množství domů jich budou maximálně nízké desítky.

S nizozemským Haagem má tohle místo opět společný původ názvu, který znamená oplocené, ohrazené místo či dvorek. Tak to by snad i mohlo souhlasit.

O hodinu a něco málo později zaparkuji na německém břehu Innu.

Na ten rakouský prozatím dojdu pěšky. Za hranicí uprostřed řeky...

... začíná město Braunau am Inn, z jehož panoramatu nápadně ční Farní kostel sv. Štěpána (německy Stadtpfarrkirche St. Stephan).

Do centra to opravdu není daleko. Hned za mostem přechází silnice v hlavní náměstí Stadtplatz, lemované renesančními měšťanskými domy.

Dnes sedmnáctitisícové město, jež získalo svůj statut v roce 1260 jako jedno z prvních na území dnešního Rakouska, má bohatou historii. Léta se ale snaží setřást stíny jedné její epizody a zbavit se nálepky rodiště největšího zločince světové historie. Už před pár lety zakázalo prodej suvenýrů s jeho jménem či podobiznou, a svého nechvalně známého rodáka se snaží raději spíše nepřipomínat.

O domě na Salcburském předměstí (německy Salzburger Vorstadt) číslo 15, kde se zneuznaný malíř a neúspěšný tapecír narodil, se dlouhá léta vedly spory o to, zda jej zbourat či nezbourat. Dům nakonec zůstal stát, a po tříleté přestavbě v něm byla 22. července, tedy před pouhými pěti dny, otevřena nová policejní stanice.

Vzhled domu se zásadně proměnil, dokonce přibylo patro, a žlutá fasáda byla nahrazena bílou, která ještě svítí novotou. Z minulosti byl zachován žulový kámen s protiválečným nápisem, pocházející z mauthausenského tábora.

Instalován tu byl 20. dubna 1989, kteréžto datum je pro podobnou akci silně kontroverzní, možná svým způsobem kontroverznější než cokoliv, co se okolo domu za posledních skoro sto let odehrálo.

Salzburské předměstí je od historického centra odděleno Salcburskou bránou (německy Salzburger Tor nebo Stadtturm, v překladu Městská věž). Někdejší součást opevnění je stále součástí silniční dopravy. Byla postavena roku 1520. Po několika přestavbách a úpravách, jež prodělala během staletí, jí byl v roce 1966 vrácen její středověký vzhled.

Rozhodnutí o tom padlo v roce 1960 při příležitosti oslav 700 let od založení města, o čemž svědčí nápis přímo na věži. Vypadá to sice jako hezký dárek k významnému jubileu, fakticky však šlo o dobře zabalenou nutnost. Úvahy o historizující přestavbě padly už ve 30. letech, a v roce 1939 práce skutečně začaly. To už bylo po anšlusu, a historie brzy nato nabrala dramatický pád. Válka rekonstrukci zastavila už v roce 1940. Jelikož byla mezitím snesena novogotická střecha z konce 19. století, bylo nutné bránu alespoň provizorně zastřešit. V tomto stavu pak brána přečkala válku a dalších patnáct let.

Z pár příjemně vyhlížejících kaváren na náměstí si vyberu jednu naproti radnici.

Současné sídlo městské správy vzniklo z někdejší obilní tržnice v letech 1902 až 1903 poté, co dosavadní radnice lehla popelem. V téže budově ještě před týdnem fungovala policejní stanice, a možná se dá odhalit ten detail, že příslušné označení ještě nestihli sundat.

Farní kostel sv. Štěpána je první, co vám padne do oka, když do města přijíždíte – nebo přicházíte – z německého břehu Innu. A z mostu je také nejlepší pohled na něj. Když přijdete na náměstí, kostel uvidíte prakticky, odevšad, ale pokusy o fotku budou řekněme rozpačité. Když už to jediné, co je z kostela vidět, je věž, začnu netradičně u ní. Postavena byla v roce 1492, vysoká je 87 metrů, pět pater se dá vyšlapat po 192 schodech. Dnešní vzhled získala v 18. století, kdy byla přistavěna cibulovitá báň.

Samotný kostel je o něco starší, byl vystavěn mezi lety 1439 a 1466. Zblízka se dá věnovat detailům, třeba epitafům na zdi. Ti, jichž se týkají, pod nimi však neleží – kameny sem byly přeneseny z různých míst ve městě, pocházejí z období gotiky i renesance.

Chlouba města i gotiky prochází aktuálně rekonstrukcí, kterou sice nelze přehlédnout, na druhou stranu je vedena velmi ohleduplně, takže vzhled interiéru nijak zvlášť nenarušuje.

Kostelní varhany jsou poměrně nové, instalovány byly v polovině 90. let 20. století. Městská rada chtěla nové pořídit už ve 30. letech, ale nenašla v rozpočtu dostatek peněz. Ty se našly v roce 1941, a nejspíš jen díky postavení, které městu přisuzovaly nacistické špičky. Jelikož však Třetí říše měla časem přece jen jiné starosti, šetřilo se, kde se dalo. Práce na záchraně starého nástroje s válkou kupodivu neskončily, roku 1946 ale peníze došly definitivně. Na varhany se pak hrát dalo, ale neodborné provedení některých prací se na nich podepsalo, a další prostředky na obnovu byly k dispozici až koncem 50. let. Šetřilo se však znovu, a těžko říct, které období se na varhanách podepsalo nejhůře, v 80. letech však správa města rozhodla, že zachraňovat je už nemá smysl. Zbytek už víte.

Ještě jeden detail stojí za povšimnutí. O stavbu kostela se spíše než církev zasloužilo město, a především příslušníci tehdejších cechů. Starosta i další vážení občané tak měli v kostele zajištěna vlastní místa. Zatímco pro starostu a ty nejváženější se našla v chóru, ostatní museli do lavic, ale cedulky s jejich jmény se dochovaly dodnes.

Před půl čtvrtou jsem opět před Mostem přes Inn (německy Innbrücke). Spojení mezi městy Simbach a Beaunau, potažmo mezi Německem a Rakouskem, existovalo už od středověku. Současný most byl otevřen v roce 1950, když jeho mnohem honosnější předchůdce s obrovskými portály byl zničen ustupujícími Němci 1. května 1945, tedy v době, kdy se mimo tento svět možná marně hledalo peklo, které by toho zdejšího rodáka uškvařilo aspoň trochu adekvátním způsobem.

Dojet do ubytování bych měl v pohodě stíhat do osmi, než zavřou recepci. Ještě musím koupit dálniční známku,...

... a pak se také stavím aspoň na něco malého k jídlu.

Jestliže se obloha ještě v Braunau tvářila přinejmenším nejistě, teď s blížícím se podvečerem konečně získává příjemnou modrou barvu.

U placení mýta za Katschberský tunel se zaseknu víc, než by se z fotky zdálo. Auto přede mnou řeší jakýsi problém, což mu zabere dobrou čtvrthodinu. O co šlo, netuší nikdo, sám pak mýtnou branou projedu za pár vteřin.

Nakonec dorazím včas. Finkenstein v blízkosti rakousko-slovinsko-italského trojmezí je oficiální adresou, ve skutečnosti však dnešní noc strávím v jeho okrajové části Fürnitz, od města vzdálené dobrých pět kilometrů.

Ubytování vypadá slušně, do pokoje mě uvede osobně provozovatel, což se poslední dobou tak často nestává.

Čtvrthodinu jízdy odtud je jezero Faaker See. Tyrkysovou barvu jeho vody mohu už v soumraku jen tušit, bohatě to ale vynahradí západ slunce, který stihnu naprosto přesně v jediném místě, kde má přístup do vody široká veřejnost.

Prakticky celý břeh je jinak rozdělen mezi ubytovací kapacity, a tak mají na pláže přístup právě jen ubytovaní. Tenhle vstup do vody lze pláží zvát jen s trochou shovívavosti: nijak zvlášť pohodlný není, koneckonců i to místo pro parkování je takové improvizované a řídí se zásadou „kde není zákaz, je dovoleno“.

Nakonec se dá zvládnout i ten vstup do vody, pokud se tedy nesnažíte s přírodou zápasit. V prvních několika kamenech rozpoznejte jakési schůdky, a po tom posledním velkém šikmém se prostě sklouzněte, gravitace už vykoná své. Teplotního šoku se bát nemusíte, voda totiž překvapí. Obvykle mívá kolem osmadvaceti stupňů, letošní horké léto ji ale vyhnalo prý až na třicet. Dá se tomu snad věřit.

Zůstanu až do tmy, krom jiného je totiž jezero příjemné i na pohled. Jsem sice v alpském předhůří, ale nadmořská výška není nijak závratná: číslo 555 metrů se docela dobře pamatuje. I tak bych těch 24 stupňů ještě poměrně dlouho po setmění nečekal, ovšem na teploměru se tato hodnota drží i kolem půl desáté, kdy odtud odjíždím.

–———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.