Severní cesta (9.)

Vítejte na dalším třítýdenním dobrodružství, jež bude mít kromě nezbytného úvodu a závěru jakousi hlavní část, kromě ní nás ale čeká ještě jedno významné mezipřistání.

9. kapitola: Jízda severovýchodním Islandem (25.-26. června 2026)

Budím se brzy, což se nakonec i hodí. Snídaně se dnes podává už v půl šesté, to kvůli rannímu příjezdu na Island. A po ní mi zbyde pořád dost času jít si ještě zdřímnout.

Konec cesty má být v půl deváté, a i když nás z kajut vyženou hodinu předem, dorovná to hodina, o kterou se na Islandu posune čas zpátky. Island je sice ve stejném časovém pásmu jako Faerské ostrovy, jenže nepřechází na letní čas. Takže se od nás liší v zimě o hodinu, v létě o dvě.

Tu poslední hodinu strávím na palubě. Přicházím včas, islandské břehy jsou ne na dohled, Norröna pluje podél nich do úzkého, asi 17 kilometrů dlouhého fjordu.

Svoje zpoždění dokázala přes noc téměř dohnat. Oproti jízdnímu řádu přirazí k molu snad jen o pět minut déle, a to se na moři ani nepočítá.

V klidu dojdu k autu,...

... připravím si na cestu nějaký tematický poslech,...

... a pak už jen čekám na odjezd. Dnes to není tak dlouhé, oproti minulé cestě jsem zaparkován o palubu níž. V 8 hodin a 47 minut vjíždím na islandskou půdu.

Všechny nás čeká ještě malé zdržení. Celní kontrola se ale omezí jen na kontrolu registračních značek aut, podle kterých zjistí, zda každý zaplatil daň za provoz auta na Islandu. Projdeme všichni, a jen tak pro informaci, pro moje auto to dělá 13.700 islandských korun. Jestli chcete tuto sumu přepočítat na koruny české, prostě to číslo vydělte šesti (kdo chce být naprosto přesný, pro dnešek platí kurs 1 Kč = 5,94 kr).

Trvá to ještě čtvrt hodiny, než si doopravdy můžu říct, že jsem konečně tady. Na Islandu. Vzdálen od domova tisíce kilometrů mám pocity snad i lepší, než měli kdysi vikinští dobyvatelé. Na rozdíl od nich sem totiž jedu jen na návštěvu.

Seyðisfjörður založili v roce 1848 norští rybáři jako rybářskou osadu. Od té doby se moc nerozrostl, dnes má kolem sedmi stovek obyvatel. Tomu také odpovídá počet významných či turisticky zajímavých objektů, jež se ve vsi nacházejí. Ale nebojte se, úplně s prázdnou odtud neodjedu.

Kousek od přístavu stojí policejní auto, je ale spíše připomínkou toho, že Island je dlouhodobě hodnocen jako nejbezpečnější země na světě. Ani Faerské ostrovy by v tomto pořadí nepřišly zkrátka. Podle některých zdrojů je tam dokonce ještě bezpečněji, ale mají smůlu – hodnotí se jen samostatné státy.

Malebně působí jezírko u přístavu, přes které se řeka Fjarðará vlévá do Atlantiku. Ještě o ní bude řeč. U jezírka vám ale nepovím ani jeho název. Je to podobné jako na Faerských ostrovech: méně významná místa se velmi často nepojmenovávají. Když už byste o nich z nějakého důvodu museli mluvit, poraďte si opisem. Pojmenování ve smyslu „jezero u ústí Fjarðará do moře“ zcela postačí.

Turisty má zaujmout Duhový chodník (islandsky Regnbogagatan), který místní natřeli různými barvami poprvé v roce 2016. Dnes se mu připisují významy různé, prvotní však souvisel s uměleckými ateliéry, jež občas slouží i jako výstavní síně. V uličce jich je několik.

Chodník vede přímo k Modrému kostelu (islandsky Bláa kirkjan), jenž byl postaven mezi lety 1920 a 1922. Také na Islandu se běžně setkáte s tím, že kostel není zasvěcen žádnému svatému. Naopak častým pravidlem je pojmenování podle nějaké vlastnosti nebo podle místa. Velký podíl na tomto má luteránská církev, na Islandu dominantní, která zasvěcení ve smyslu, v jakém jej chápou katolíci, neuznává. Pokud už kostel nese jméno světce, je to čistě rozlišovací označení.

Snad i výraznější modré barvy nalézám uvnitř kostela. Na to si ale musím počkat. Kostel se otvírá v deset, a farář je přesný. Pravda, přichází dříve, ale zamkne za sebou. Odemkne až ve stanovenou hodinu.

Modrý kostel je centrem nejen života duchovního, ale též kulturního. Během léta se tu konají koncerty duchovní hudby, na programu však často bývá i jazz.

Drobné dobití energie mi poskytne restaurace hotelu Aldan.

Zaplatím hotově v eurech, nazpět získám něco málo islandských korun.

Ve skutečnosti je jich o něco více, ale přebral jsem to na reprezentativní vzorek. Islandská koruna používá jako symbol zkratku „kr“, tedy stejnou jako koruna dánská. Jen na Islandu za zkratkou nedělají tečku. Někdy.

Restaurace je mojí poslední zastávkou v Seyðisfjörðuru, vyjíždím před jedenáctou hodinou. Poprvé jsem v zemi, která nemá žádné pozemní hranice. Island je státem ostrovním, z jižní strany jej omývá Atlantský oceán (islandsky Atlantshaf), ze severu Severní ledový oceán (islandsky Norður-Íshaf).

Záhy k poznám, co zdejší cestování skutečně obnáší. Island prostě nejde jen tak projet. Poprvé stavím už po deseti minutách. Vodopád Gufufoss je na řece Fjarðará, asi tři kilometry za Seyðisfjörðurem. Dojít k němu od silnice je dílem několika málo minut. Jeho výška je 27 metrů.

Jestliže v Seyðisfjörðuru bylo zataženo, 13 stupňů a skoro bezvětří, o chvíli později je všechno jinak. Snad až na ten vítr. Od moře stoupám do nadmořské výšky kolem 620 metrů na horskou pláň Fjarðarheiði.

Nahoře je teploměr na stupních osmi a je mlhavo. Řeka Fjarðará se tu rozlévá do mělké laguny, na promáčené a promrzlé půdě se až do léta drží sněhová a ledová pole.

Pořád je to celkem pohoda, přes mraky občas prosvítá modrá obloha a silnice je bez problémů sjízdná. V zimě tady ale někdy leží i přes metr sněhu. Když tohle napadne, je Seyðisfjörður na pár hodin nebo dnů od zbytku země odříznut.

Také tu potkávám německou partičku těch největších nadšenců, kteří sem dokázali vyjet na kolech. Protože ale radost máme všichni stejnou bez ohledu na dopravní prostředek, na místě si vyměníme fotografické služby.

Z vrcholu stejně jako z horské pláně vede jen cesta dolů.

Kousky modré oblohy se konečně objevují nejen při pohledu vzad, ale i přede mnou.

Pouhých pět minut jízdy stačí, aby se teploměr vrátil na 15 stupňů. Zatím pořád ještě nesměle modrou oblohu začíná doplňovat stejně nesmělá zeleň, ale je to první ukázka toho, jak rychle se mohou podmínky na Islandu měnit. I když tentokrát k tomu nepochybně přispěl i terén.

Od zastávky v ledových polích uplynulo sotva dvacet minut, když moji pozornost upoutá další šipka. K vodopádu Fardagafoss je ale už nutná menší procházka.

Podstatnějším údajem než vzdálenost necelého kilometru je potřebný čas, který dělá asi 20 minut, a také převýšení něco přes 100 metrů.

Bonusem na trase je jeden bezejmenný vodopád o výšce asi 15 metrů. Je to jen odhad z mapy, přesněji to nikde uvedeno není.

Přitom je to vodopád docela zajímavý. Voda padá do úzké soutěsky ze strany, a jak naráží na protější stěnu, zvedá se vodní tříšť do větší výšky, než z jaké sem voda přitéká.

A rozhodně stojí za to se podívat i dolů po proudu řeky Miðhusaá, která tady protéká trhlinou v čedičové skále.

Cílový vodopád Fardagafoss je dvoustupňový, horním stupněm padá voda do hloubky 28 metrů, aby pak přidala ještě dalších patnáct stupně dolního. Vodopád plynule přechází v kaskády, a tak je trochu problém určit, co všechno do jeho výšky počítat.

Doslovný překlad názvu je „vodopád konce cesty“. Trochu poeticky jsou tak popsány dny na přelomu května a června, kdy čeledínové obvykle končili svou službu u hospodářů a hledali si nová zaměstnání. Název tedy trochu složitě odkazuje na období, kdy je vodopád nejbohatší na vodu.

Už cestou sem odkládám, co se dá. Chvíle, po kterou se těším pohledem na vodopád, má slunečný závěr. Takže fotím znova. Ten rozdíl je jasný na první pohled.

Zatímco teploměr letí vzhůru, sbíhám dolů. Měl bych si pospíšit. Na cestě jsem několik hodin, ale ujel jsem zatím jen šestadvacet kilometrů. A to si musím přiznat, že opravdu není mnoho.

V Egilsstaðiru konečně vjíždím na silnici číslo 1, páteřní komunikaci, jejíž okružní trasa obepíná celý Island. Má sice islandský název Hringvegur, běžně se jí však říká anglicky Ring Road. Většinou asfaltová většinou dvouproudovka je dlouhá přes 1300 kilometrů.

Chce to nepodlehnout dojmu, že na ní budou kilometry ubývat rychleji. Nebudou. Kvalitou nijak zvlášť nepřevyšuje jiné silnice, někdy je tomu spíše naopak.

Jednička navíc vede kolem mnoha atraktivních míst. Třeba takových, jakým je vodopád Rjúkandafoss.

Viditelný je už ze silnice, ale zastavit a ujít k vodopádu těch 300 metrů rozhodně stojí za to.

Řeka Ysti-Rjúkandi tady padá z výšky 139 metrů, a další odměnou za tu drobnou námahu budou kaskády pod vodopádem, které ze silnice vidět nejsou. Byla však kvůli nim vytvořena vyhlídka, kterou rozpoznáte podle dřevěného zábradlí.

Když řeknete, že ostrov Island je sopečného původu, samozřejmě je to pravda. Ale mám pocit, že takto strohé konstatování odráží skutečnost jen zčásti. Ostrov totiž leží na geologicky velmi neklidném místě.

Vulkanická aktivita je tak silná, že dokázala nad hladinu oceánu zvednout kus Atlantického hřbetu. A právě to je Island. Prochází jím tedy rozhraní mezi tektonickými deskami eurasijskou a severoamerickou, které se od sebe vzdalují každý rok o dva centimetry. Předěl si ale nepředstavujte jako nějakou čáru. Jde o pruh, jehož šířka dosahuje až desítek kilometrů. V terénu je pásmo zlomu vždy nápadné. Zastavuji v půl čtvrté za silného větru, který mě už předtím přinutil zpomalit. Prudký déšť, který se náhle přihnal a srazil teplotu z dvaceti stupňů na jedenáct, trval naštěstí jen krátce. Pomalu začínám chápat radu, co na Islandu dělat, když se vám nelíbí počasí. Nedělejte nic – stačí jen pět minut počkat.

Po loňské africké tektonické desce mám právě teď před sebou desku severoamerickou. Zakrátko tedy budu moci tvrdit, že jsem – alespoň co se geologie týká – autem jezdil po třech kontinentech. Kulturně ani politicky nikoliv: Island se počítá ke státům evropským, Kanáry jsou jednoho takového součástí, a kulturní vlivy jsou též evropské.

Jelikož přes tektonický zlom vede silnice, nabízí se samozřejmě otázka, jak se Islanďané s rozestupováním kontinentálních desek vypořádávají. Asfalt není guma, takže drobné prasklinky v něm přirozeně vznikají. Mnohem nápadněji se ale pohyby projeví při zemětřeseních. Nezřídka se vytvoří i terénní zlom, pak je nutné silnici v určitém úseku postavit prakticky znovu. Jednoduše řečeno, opravy tohoto druhu jsou tady součástí běžné údržby.

Rozhraní desek má i další nepřehlédnutelné projevy. O pár kilometrů dál mi nejprve do auta vleze zápach sirovodíku. Musí to být síla, protože od dob covidu jsem o vnímání tohoto druhu dost ochuzen. Původ zjistím vzápětí. Je před pátou a opět musím zastavit. Počasí mi přeje: vítr skoro ustal, po dešti zbyly jen místy louže, a teplota je na příjemných čtrnácti stupních.

Místo zvané Hverir je důkazem živých procesů, které probíhají uvnitř Země. Vstupné se tu neplatí, 1400 korun ovšem dám za parkování.

Zatímco se drtivá většina návštěvníků tlačí u parkovacích automatů, odhalím mnohem snazší způsob platby. Zabere to pár vteřin, a ještě mi zbývá čas na fotku.

Na povrch se tu dostávají horké plyny, obsahující vodní páru a právě sirovodík.

Vycházkový okruh zabere asi hodinu. Během ní uvidím spoustu bahna, skrz které probublává vařící se voda,

... syčících fumarol,...

... horkých jezírek a podobných záležitostí.

Krajina tu vypadá jak z jiné planety. Voda se dere na povrch z hloubky kolem jednoho kilometru, kde se v ní rozpustí vše, kolem čeho proteče, nejvíce však sloučeniny síry. Ta dodává žlutou barvu minerálům, které se tu dříve i těžily.

Do té hodiny klidně započítejte i čištění bot od bahna. Pokud budete chtít projít okruh celý, nevyhnete se mu. A můžu vám říct, že na boty se lepí spolehlivě a neodbytně.

Obuv to sem tedy chce kvalitní. Nejen kvůli tomu bahnu, půda je tady doslova horká. To je taky hlavní důvod, proč vás tu nabádají neslézat z dřevěných chodníků a vyznačených cest. Sahat na něco nebo snad do něčeho je vyslovené šílenství – voda má teplotu jen málo pod bodem varu.

Jestliže jsou všechny tyhle jevy typické pro tektonický zlom, a jestliže se odtud zvedá poměrně prudký svah, pořád ještě v té Americe nejsem. Její faktický okraj tvoří masiv hory Námafjall, jejíž vrchol je asi o sto metrů výše než Hverir, v absolutních číslech pak 490 metrů nad mořem.

Nitro Země ukrývá obrovské množství energie, a tak by bylo zvláštní, kdyby se ji člověk nesnažil nějak využít. Geotermální elektrárny jsou na Islandu celkem běžné, i když jejich výskyt je z logiky věci omezen na oblasti podobné Hveriru.

Když pak po chvíli míjím jezero Mývatn, jsem na severoamerické straně Atlantického hřbetu snad už s jistotou.

To jezero je mimochodem docela fotogenické. Není nijak zvlášť hluboké, většinou něco kolem dvou a půl metru. Ale je dost velké, jeho rozlohu osmatřiceti čtverečních kilometrů prostě nepřehlédnete.

Vzniklo zatopením mělké původně ledovcové kotliny, a jeho členité břehy doplňuje asi padesát ostrůvků. Přímo na břeh se dostanete jen těžko, jezero je přírodní rezervací.

V půl sedmé si udělám občerstvovací zastávku, už více než nutnou. Příležitostí bylo cestou velmi poskrovnu. Obce jsem projel za celý den snad tři. Kousek od jezera je přímo u cesty restaurace, kde si objednám složky, z nichž si pak umíchám vlastní apfelspritz čili schorle.

Zbývá mi ujet kolem stovky kilometrů, a jsem rozhodnut dorazit už to až do cíle. Ale přání je jedna věc, realita druhá.

Tentokrát za to může vodopád Góðafoss. Sedmasedmdesát kilometrů před cílem mě zastaví odbočka k němu, a jelikož je mi jeho název nějak povědomý, mrknu do svého itineráře. Je to tak, v plánu byl od samého počátku.

Zajet k němu znamená 350 metrů dlouhou odbočku z hlavní silnice, a pak pohodlných 420 metrů chůze po asfaltovém chodníku. Bonusem, který nutně potkáte cestou, je vodopád Geitafoss.

Mnozí jej přehlédnou, neboť tento šest metrů vysoký vodopád je tak trochu ve stínu Góðafossu, jenž je necelého půl kilometru proti proudu řeky Skjálfandafljót.

I sám Góðafoss je důkazem, že výška není u vodopádu vše. S dvanácti metry patří spíš mezi ty nižší, široký je 30 metrů. Zastávek s vyhlídkou je na té krátké cestě několik, bohatě stačí využít jen některé. Na to, že většinou fotím proti nízkému slunci, dopadnou fotky výborně.

Góðafoss je taky jediný, u kterého od počátku tuším, co znamená jeho název. Vodopád Bohů se mu podle pověsti říká od doby, kdy jakýsi islandský vládce rozhodl, že jeho poddaní budou odteď křesťané, a poté symbolicky vhodil sošky pohanských bohů do rozbouřených vod řeky Skjálfandafljót právě poblíž vodopádu.

Jen bližší pohled odhalí postranní proud, jakýsi boční stupeň. Voda do něj vtéká kolmo k hlavnímu proudu, a pak padá do hloubky o nějaký metr či dva menší.

Je osm večer, takže už opravdu jedu. Pokolikáté si to dnes už říkám... Vždycky se však najde něco, co tenhle závěrečný díl cesty dokáže zpestřit, rozuměj zdržet. Půl hodiny cesty od Góðafossu je to tunel Vaðlaheiðargöng (miluju ty zdejší názvy) dlouhý 7.200 metrů. Za jeho projetí je potřeba zaplatit 2216 korun, opět pouze online. Kdyby ceduli, že stačí zaplatit do 24 hodin, dali na začátek, mohl jsem jet dál. Takhle mě to kromě peněz stálo ještě sedm minut.

Od města Akureyri jedu podél západního pobřeží zálivu Eyjafjörður.

Je kolem půl desáté, krajina je v nočním slunci nádherná. Nějaká minuta, když se stavím na pár fotek, už nic neznamená. A ty fotky jsou nutné, vždyť je to můj první kontakt se Severním ledovým oceánem.

Před desátou jsem konečně na místě. Skupinka chatek nazvaná Hofði Cottages patří úředně k Dalvíku, od města samotného je však vzdálená necelé tři kilometry.

Malinko to protáhneme do dalšího dne. Jestli se do včerejška mohlo zdát, že o půlnoci je aspoň trochu šero, dnes tedy ne.

Jsem necelých 68 kilometrů od severního polárního kruhu a datum je pořád blízko letnímu slunovratu. A je to trochu potíž – u nás jsme zvyklí, že tma symbolizuje konec dne, konec aktivity, většina lidí se připravuje k odpočinku a postupně k spánku. Tady tenhle signál chybí. Když vyjdu o půlnoci ven, mám pocit, že je pět odpoledne.

Poslední fotka byla pořízena sedmnáct minut po půlnoci, kdy Slunce dle astronomických tabulek zapadlo. Nedostane se však níže než asi půl stupně pod obzor, za necelé dvě hodiny bude už zase nad ním. Mám to trochu zkreslené tím, že na západě mám hory, které přece jen trochu stíní. Ale i tak bude světlo celou noc.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.