Severní cesta (8.)

Vítejte na dalším třítýdenním dobrodružství, jež bude mít kromě nezbytného úvodu a závěru jakousi hlavní část, kromě ní nás ale čeká ještě jedno významné mezipřistání.

8. kapitola: Kolem Tórova přístavu (24. června 2026)

Kousek od ubytování mám Tórsvøllur, faerský národní fotbalový stadión s umělou trávou, otevřený v roce 1999. Chvíli před osmou k němu zajdu s tím, že si aspoň zvenku vyfotím místo, kde faerští fotbalisté uštědřili těm našim jednu z výrazných lekcí poslední doby. V době, kdy vznikají tyto řádky, ještě nevím, jestli skončila zatím naopak dosti nevýrazná česká cesta mistrovstvím světa, nebo snad nějakým zázrakem pokračuje. Na každý pád je to docela zajímavá souvislost.

K mému překvapení je stadión otevřený a zcela volně přístupný. Stačí mi však tribuna blíže ke vchodu, na chvíli můžu být jedním z potenciálních 6.500 diváků, kteří mohou zdejší zápasy sledovat.

Známá benzínka je hned vedle stadiónu. Nejprve ji využiju jako obchod, neboť moje zásoby klesly na nulu. Už vím, že levno tu není, existuje ale pár fíglů, jak aspoň něco málo ušetřit. Kromě nákupu v určitou hodinu se například velmi často objevuje výrazná sleva, když od dané věci koupíte právě dva kusy. Například jedna půllitrovka ochucené minerálky stojí 19,45 koruny, za dvě dám 29 korun.

Je to také příležitost, jak utratit jednu ze zbývajících dvou faerských bankovek. Beru tu větší, a při vracení raději odmítnu faerskou stovku. Dánskou v pokladně nemají, a tak musím vzít zavděk dvacetikorunami. Mezi těmi pěti vrácenými nacházím různé varianty, včetně nějakých příležitostných. Je toho plná kapsa, ale příležitostí utratit je bude ještě spousta na trajektu, v Dánsku, a dost možná ještě tady v Tórshavnu.

Snídaně je to poslední, co ve svém tórshavnském pokoji podniknu. Sbaleno už mám, odcházím ve tři čtvrtě na devět, spolehlivě před stanovenou dobou odchodu.

Opět jsem u benzínky, tentokrát autem. Včera jsem sice neujel ani dvě stě kilometrů, ale při téhle ceně se i těch pár litrů vyplatí.

Nejedu daleko, vracím se opět před dům, tentokrát ale už jen zaparkuji, a pak vejdu do už známého městského parku Viðarlundinu (snad to jde takhle skloňovat) s řekou Havnará.

Řeka dříve protékala centrem města, do 19. století byla využívána jako zdroj pitné vody, pak v ní místní ženy začaly prát prádlo. A když do ní byly později svedeny i vody odpadní, nebyla už k žádnému z těchto účelů použitelná.

Centrum Tórshavnu se navíc potýkalo s nedostatkem místa, a tak byla Havnará svedena do podzemního tunelu. Těsně před tím, než v něm zmizí, stojí v jejím toku vitráž. Nikde jsem její popis nenašel, ale jedinou známou postavou, která bojovala s drakem, je svatý Jiří. Smysl by to dávalo. Drak svým dechem otravoval pitnou vodu, sám svatý Jiří je pak též ochráncem před povodněmi a podobnými živly.

Tórshavn se někdy nazývá nejmenším hlavním městem na světě – obyvatel tu žije asi čtrnáct tisícovek. Je samozřejmě sídlem státních institucí. Mezi ně patří Løgtingið, tedy faerský parlament.

Počátky jednoho z nejstarších zákonodárných sborů na světě nejsou historicky zdokumentovány. Uvádí se, že funguje už více než 1100 let. V současnosti má Løgtingið 33 členů volených na 4 roky, samotná budova je z roku 1858. Aspoň tak se to uvádí, přesnější je ale uvést, že tehdy se sem zákonodárný sbor přestěhoval. Do té doby tu byla škola, a snad i proto působí parlament velmi skromně. Vyšší budova v pozadí dříve patřila společnosti Føroya Telecom. Dnes v ní jsou kanceláře, tedy administrativní servis parlamentu, kromě toho se tu nachází hlavní vchod do parlamentní budovy.

Dovnitř se dostat nedá, alespoň teď ne, vlastně to ale nevadí. Zasedací místnost vyfotím jednoduše tak, že přiložím telefon k oknu. Nikdo mě neodhání, nikomu nepřijde, že snad dělám něco nepatřičného.

Více než století poté, co byla Havnará svedena do podzemí, někoho napadlo, že řeka ve městě nevypadá zase tak špatně, a tak ji v červenci 2023 v úseku dlouhém 110 metrů vrátili nad zem. Alespoň tedy naoko.

Ve skutečnosti jde o ležatou fontánu se samostatným oběhem vody. Řeka dál teče téměř přesně pod fontánou v podzemí, a do moře pořád ústí oním tunelem.

Velmi blízko parlamentu stojí Tórshavnská katedrála (faersky Havnar kirkja). Postavena byla v roce 1788 na okraji města, ale jak se Tórshavn rozrůstal, ocitla se spíše v jeho středu. Snad díky své poloze hraje už po staletí svou roli na počátku volebního období Løgtingu: nově zvolení poslanci vždy zamíří nejprve do katedrály, a pak teprve zahájí svou ustavující schůzi.

Věž s hodinami vidím již z dálky, kostel se ale strašně špatně fotí. Prý že na ostrovech skoro nerostou stromy. To je samozřejmě pravda, jenže tu máme úskalí slova „skoro“ – zrovna tady jak na potvoru růst musí.

Paname Café (ten název je opravdu takhle, jak se račte přesvědčit na přiložené fotce) mi poslouží coby občerstvovací zastávka, a jelikož je tu wifi (což nebývá všude zvykem), můžu si trochu uspořádat další plány.

Dojde tu i k zábavné příhodě. Fotku podniku vyběhnu pořídit, až když mám vše objednané na stole.

Obsluhující děvče se v tu chvíli domnívá, že jsem po pár minutách snad znechucen odešel, a tak začne sklízet ze stolu. Vidím to zvenku oknem, a tak rychle spěchám dovnitř. Vše vyřeší několik úsměvů a nová sklenice s ledem.

A pak jsem si řekl, že i samotná aktérka tohoto zpestření by si zasloužila objevit se v této kapitole.

Na malém a úzkém poloostrově leží vládní čtvrť Tinganes. Tak jako v případě Løgtingu nečekejte ani tady žádné honosné budovy – faerská ministerstva sídlí ve starých domcích s tradičními trávovými střechami.

Těm, kteří snad pořád nevěří, že na střeše opravdu roste tráva, je určena následující detailní fotka.

Rozluštíme-li strašlivě vyhlížející složeniny jako Bakkapakkhúsið nebo Skansapakkhúsið, zjistíme v nich historické názvy domků znamenající, že původně šlo o sklady. Jednou na kopci, podruhé zas někde jinde.

Dojdu až na špičku poloostrova. Jde to snad o trochu hůře, než se může zdát z fotky, ale stojí to za to. Odměnou je jeden z typických pohledů na Tórshavn. Tinganes také jako první spatří každý, kdo na Faerské ostrovy připluje trajektem.

Tórshavn je samozřejmě také přístavem. Má to koneckonců v názvu, a z něj také víme, čí je to přístav: Tór je podle vikinské mytologie bůh bouře a blesků. Právě Vikingové město založili už v 9. století. Krátce poté tu zřídili i parlament, a tak se v běhu času stal Tórshavn zcela přirozeně hlavním městem země. Poprvé je tak zmíněn v roce 1866.

Na druhé straně zálivu je pevnost Skansin s majákem, jejíž počátky sahají někdy do roku 1630.

Pevnost byla jednou z britských základen za 2. světové války. Dánský král Kristián X. sice formálně zůstal hlavou země, ale vliv na ostrovy fakticky ztratil. Došlo tak k paradoxní situaci: v době, kdy většina Evropy trpěla válkou, Faeřané se poprvé v historii doslova opájeli možností vládnout si sami.

Dánských vlajek moc nenajdete, protože ale Faerské ostrovy nejsou samostatnou zemí, občas na ni zkrátka narazit musíte. Jedna tedy vlaje i nad Tórshavnem, a i když společná historie království a ostrovů má i kapitoly problematické, vlajka již dávno není vnímána jako symbol útlaku či podřízenosti.

Odstředivé tendence nejsou nijak výrazné, většině Faeřanů naopak současný stav vyhovuje. S Dánským královstvím je pojí jen společná měna, osoba panovníka, justice a obrana. Faerské ostrovy dokonce provádějí v podstatě samostatnou zahraniční politiku, mají i vlastní sportovní reprezentaci. Své si však museli vybojovat – a stalo se to opět trochu kuriózním způsobem.

Island nabyl samostatnosti po první světové válce, ale s Dánskem zůstal v personální unii. Dánské nebránění se německé okupaci chápali jeho obyvatelé jako porušení bezpečnostních záruk, a tak v červnu vyhlásili republiku. Snad i pod vlivem těchto událostí proběhlo v roce 1946 i na Faerských ostrovech referendum o nezávislosti. Její zastánci zvítězili rozdílem doslova nepatrným: jejich 5660 hlasů stálo proti 5499 těch, co hlasovali proti.

Mezi odevzdanými hlasy však bylo 481 neplatných. Tedy více, než byl rozdíl mezi hlasy pro a proti. A tak dánský parlament výsledky anuloval, Kristián X. rozpustil faerský parlament a vyhlásil nové volby. V nich poměrně jasně zvítězily strany stavějící se proti samostatnosti. Do roku 1948 pak probíhala jednání o autonomii, dnes mají Faerské ostrovy v některých oblastech v podstatě suverenitu.

Cestou od pevnosti procházím kolem sídla společnosti Smyril Line. Využívám toho a snažím se zjistit, kdy se v trajektovém přístavu otvírá terminál. Přesně to nikdo neví, ale mezi třetí a čtvrtou otevřou určitě. To by mělo být v pohodě, Norröna má odplout v šest.

Nacházím začátek té umělé řeky v centru, jinak též důkaz, že o pravou řeku opravdu nejde.

Počátek fontány je vyvýšený nad terénem, voda vyvěrá pod jedním z kamenů a pak pokračuje do umělého koryta.

Poté, co voda z fontány zase zmizí pod zemí, pokračuje ve směru řeky Áarvegur, v překladu Říční ulice. Právě tudy kdysi protékala původní Havnará.

Je krátce po poledni, když se dnes podruhé zastavím v Paname Café. Jednak už si mě pamatují, taky je tu ta wifi, především však potřebuji někde promarnit aspoň něco z těch hodin, které mi ještě zbývají do odjezdu trajektu.

K autu se nakonec vydám před druhou hodinou. Přes park Viðarlundin, samozřejmě.

Povede se mi i pár fotek, které vypadají slunečně. Je to dílo čiré náhody i velké dávky štěstí. Počasí se na Faerských ostrovech umí střídat velmi rychle, změní se klidně během minuty doslova před očima. Když vás napadne, že právě teď si uděláte fotku zalitou sluncem, než si připravíte techniku, často to slunce nestihnete.

Nic to nemění na faktu, že teploty jsou tu poměrně stálé. Během dne se většinou nezmění o více než dva či tři stupně. A dnešních patnáct stupňů je vlastně úplně normální faerská letní teplota, občas provázená mlhou či přeháňkami.

Když něco po půl třetí přijedu do přístavu, terminál už je otevřený.

Check-in je záležitostí pouhých sekund, žádný nával tu zatím není. A tak se řadím do fronty mezi prvními.

Čekání je dlouhé, krátím si ho ponejvíce psaním, dokonce mám čas se i trochu projít.

Ke slovu přijde i známá turistická výpomoc, když se najde někdo, kdo stejně jako vy zatouží mít nějaký důkaz, že tu doopravdy byl.

Seřazeny jsou tu opravdu různé dopravní prostředky. Motorkáře ještě chápu,...

... skupinka čekajících cyklistů mě ale vysloveně překvapí.

Norröna se cestou z Dánska zdržela, připlouvá se zpožděním. Docela dlouho také trvá vylodění všech aut a cestujících, a tak se náš pobyt ve frontě ještě trochu protáhne.

Ve chvíli, kdy už jsme měli odplouvat, se auta teprve řadí v podpalubí. Pro nás, kteří máme na parkovištích někdy práci s hledáním auta (a co jiného než lehce nepřehledné parkoviště je podpalubí takového trajektu?), je určena vychytávka, objevená až při druhém nalodění: u schodiště si můžete vzít papírovou cedulku s číslem paluby a barvou schodiště. Tím, že si ji vezmu a ještě ke všemu vyfotím, mám téměř zaručeno, že už ji nebudu potřebovat.

Všechno funguje tak, jak jsem zvyklý. Tentokrát bydlím snad s rejnokem nebo co to je, naštěstí jen na obrázku. Nevyužívanou postel nejspíš zapomněli sklopit, takže mám o něco méně prostoru, než bych mohl očekávat, ale jde v podstatě jen o noc a jedno přespání, a tak to nechám být.

K těm nejnezbytnějším úkonům počítám i zaplacení připojení k wifi. Mezi čtyřmi korunami, které opět dostanu zpátky na dvacet eur, jsou i nové mince s monogramem krále Frederika X., jenž na dánský trůn nastoupil v lednu 2024.

Asi se čtyřicetiminutovým zpožděním Norröna vyplouvá. Tou dobou se zrovna podává večeře, a cestující jsou v několika jazycích ujišťováni, že na ni mají o půl hodiny více času, než jak je uvedeno v rozpisu.

Krátce poté se proplétáme mezi ostrovy, skoro by si na ně člověk mohl sáhnout. V jednu chvíli plujeme opravdu blízko.

A i když se Norröna od pobřeží přece jen trochu vzdálí, město Leirvík máme pořád jako na dlani.

Když kolem osmé hodiny míjíme severní konec ostrova Kalsoy, ocitáme se na volném moři. Odteď až do cíle neuvidíme nic jiného než rovnou hladinu.

Norröna nabere rychlost a stálý kurs 314°, a míří k Islandu.

Zajdu do baru Laterna Magica, pro dnešek si dám jen virgin mojito. Což je krom jiného taky způsob, jak oproti míchaným nápojům alkoholickým pár desítek korun ušetřit.

Možná je ten pravý čas připomenout si, jak v těchto severských krajích vypadá noc.

Slunce zapadá v půl dvanácté, a i když se už chvíli předtím schovalo za mraky, vůbec to nevadí. O půlnoci je světlo jak ve dne. A snad to byl vítr, co odradilo cestující od pobytu na otevřené palubě. Jenže mě tyhle věci prostě baví.

–———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.