Severní cesta (7.)

Vítejte na dalším třítýdenním dobrodružství, jež bude mít kromě nezbytného úvodu a závěru jakousi hlavní část, kromě ní nás ale čeká ještě jedno významné mezipřistání.

7. kapitola: Faerská mlha (23. června 2026)

Kromě noční tmy jsem aspoň na pár dní opustil ještě jednu věc, a sice pravidelné ranní balení a stěhování. Tím pádem jsem se v Tórshavnu přece jen trochu zabydlel, no a dalším efektem je možnost podnikat delší výlety než jen na několik málo hodin. A dnes začínám opravdu brzo. Možná za to mohou ty bílé noci a brzká velmi světlá rána, ač se snažím využívat těžkých závěsů, kterými jsou v těchto krajích vybavena okna. Na cestě jsem už po páté hodině, a to jsem ještě předtím stihl snídani.

Dnes od rána drobně prší a je mlha. To je na Faerských ostrovech celkem běžná záležitost. Pokud byste sem snad někdy jeli, počítejte s tím – déšť a mlha zde nejsou závadou, ale vlastností. Tórshavn je dokonce hlavní město s nejmenším počtem slunečných hodin za rok. Mlha má však jednu výhodu: zdržuji se mnohem méně zastávkami na focení.

První z dnešních cílů je svým způsobem specifický. Samotná jeho povaha však vylučuje se u něj zastavit. Jde totiž o podmořský tunel. Jak už víme, na Faerských ostrovech je jich víc, ovšem Eysturoyartunnilin je z těch, které nelze vynechat. Jde o tunel tříramenný, který spojuje ostrov Streymoy se dvěma místy na ostrově Eysturoy, ležícími na opačných stranách fjordu. Celková délka všech tří ramen tunelu je 11.238 metrů, nejdelší z nich vede od Tórshavnu a měří 7,5 kilometru. Tunel začíná táhlou pravotočivou zatáčkou, která vede pod nejsevernější částí města Hoyvíku. Asi sedmnáct set metrů tak vede ve skále ještě pod ostrovem.

Nejhlubší místo tunelu je 189 metrů pod hladinou moře, místo opět poznáte podle hry světel, tentokrát červeného a modrého.

A pak přijde to nejlepší. Tři ramena tunelu jsou propojena kruhovým objezdem nacházejícím se 72,5 metru pod mořem, pod asi 50 metrů silným skalním masivem. Kruhový objezd je umělecké dílo sám o sobě.

Tunel bohužel není uzpůsoben k tomu, aby se v něm dalo zastavit, takže chcete-li fotit, na všechno máte přesně jeden pokus, a ještě musíte spoléhat na to, že nebude hustý provoz. V tomto smyslu jsem si vybral dobrý čas. Teď po ránu mě dojíždí jen jedno auto, kterému uhnu na odstavné místo, neboť v tunelu jinak platí zákaz předjíždění. Ale ty fotky se v pološeru nedaří tak, jak bych si představoval. Telefon špatně zaostřuje, navíc i odlesky dělají svoje. Samozřejmě, pokusů je teoreticky neomezené množství, a není nic jednoduššího než to obrátit a zkusit štěstí znova. Jen je třeba mít na paměti, že za každé jednotlivé projetí tunelu se platí 175 korun.

Nakonec to nějak dopadne. První fotka je nepoužitelná, druhou bych s jistou dávkou tolerance akceptoval, ale to v tu chvíli stejně netuším. Když za mnou nikdo nejede, pro jistotu si na tu třetí přibrzdím, a cvaknu ze staženého bočního okénka.

Jsem tedy na ostrově Eysturoy, podle překladu názvu na Východním ostrově. Smyslu to na první pohled moc nedává, protože druhý největší faerský ostrov leží uprostřed severní části celého souostroví. Je to však otisk doby – název vyjadřuje polohu vůči Streymoyi, a přetrval, i když se okruh kolonizovaných ostrovů podstatně rozšířil. Streymoy a Eysturoy od sebe odděluje průliv Sundin, s délkou 25 kilometrů nejdelší ze všech, které mezi jednotlivými ostrovy najdeme.

V polovině cesty do Klaksvíku padne můj pohled na luteránský kostel v obci Gøtugjógv. To je jeden z názvů, které musím doslova opisovat písmeno po písmenu. A kdybych snad udělal chybu, ani to nepoznám. Jak se to čte, opravdu netuším – podle mě je to nevyslovitelné.

Nuže tento kostel v moderním střihu byl otevřen v roce 1995, a místní si dodnes považují, že se tak stalo za přítomnosti královny Margarety II.

Teď v šest ráno nepočítám s tím, že bych se dostal dovnitř, ale odvážně abstraktní oltářní obraz je vidět i zvenku. Podoba zvonice už je trochu pochopitelnější, má symbolizovat tři golgotské kříže.

Ještě jeden podmořský tunel je přede mnou. Norðoyatunnilin je dlouhý 6186 metrů a vede v hloubce 150 metrů pod hladinou moře na ostrov Borðoy. Poplatek 100 korun se v tomto případě účtuje jako zpáteční, takže jízdu opačným směrem už mám v ceně.

Fotka mi nejhlubší místo tunelu zachytila jako modré, leč hra barev byla proměnlivá, a tudíž mnohem bohatší. Ale nestěžuji si, modrá fáze byla ve srovnání s předchozími pokusy zachycena až nebývale povedeně.

Faerské ostrovy vznikly ve třetihorách, odhad jejich stáří je 60 miliónů let. Prakticky veškerá masa ostrovů je tvořena čedičem, jehož vrstva je silná asi šest kilometrů. Žádné místo na Faerských ostrovech neleží dále než pět kilometrů od moře. A jelikož centrální oblasti ostrovů jsou vesměs špatně přístupné a tedy neobyvatelné, je jasný důvod toho, že všechna faerská sídla s výjimkou jednoho jediného leží na pobřeží. Do něj se moře zařezává množstvím fjordů vzniklých v době ledové.

Město Klaksvík jeden z menších fjordů doslova obepíná. Není však na místě obdivovat praktičnost předků: Klaksvík vznikl administrativním rozhodnutím, které v roce 1938 spojilo čtyři převážně rybářské vesnice. Vzniklo tak druhé největší město Faerských ostrovů, jež dnes obývá 4.600 lidí. Obecně je považováno za jakési druhé centrum země. Jeho poloha je velmi specifická. Vše dosud o ní řečené je pravda, Klaksvík ale leží na šíji, která spojuje dvě části ostrova Borðoy. Na východě se tak dotýká dalšího fjordu.

Ač tedy mapy hovoří o množství parkovišť v centru, na místě samotném je situace řekněme trochu problematická. Auto nakonec nechám poblíž Faerské banky (faersky Føroya Banki). Podle názvu by se mohlo zdát, že jde o nějakou státní finanční instituci, ale není tomu tak. Běžné peněžní služby nabízí největší faerská banka též v Grónsku.

Není to jediný bankovní dům, který se tu dá najít. V sousedství úřaduje též Norðoya Sparikassi (v překladu Spořitelna severních ostrovů), nejstarší faerská banka, založená už v roce 1919. Může se zdát, že na fotce jsou budovy dvě, a historicky je to nejspíš pravda. Dnes se ale jedná o souvislý blok ve tvaru písmena U.

Jdu odtud směrem ke kostelu Christianskirkjan, který mě tedy opravdu rozesměje, jakmile ho spatřím, a jakmile pochopím, co vlastně vidím. Nevidím z něj totiž vůbec nic.

Celá budova je dokonale skryta pod plachtou, a z důvodu probíhající renovace je po celý letošní rok uzavřena. Výjimkou jsou jen pravidelné nedělní bohoslužby.

A tak jediné, co je z kostela vidět, je samostatně stojící zvonice.

Sedám opět do auta, kde se kromě jiného na chvíli ukryji před deštěm, a vyjedu do vyšších poloh Klaksvíku. Hora Hálgafelli, vysoká 502 metry, stejně jako mnoho ostatních dala městu k rozšiřování jen omezený prostor.

Poslední domy jsou méně než sto metrů nad mořem, pak jsou svahy už tak prudké, že se na nich usídlit prostě nedá. Omezený je tak i výhled na protější horu Kjølur, která Klaksvík limituje stejným způsobem, i když je o celých 160 metrů nižší.

Sjedu zpátky do centra, podívám se aspoň do přístavu, neboť i jím Klaksvík nepochybně významný je. V samé špici fjordu je marina,...

... a kousek odtud je i přístav trajektový, neboť ne všechny ostrovy jsou propojené tunely. Trajekt je tak to jediné, co 130 obyvatel ostrova Kalsoy spojuje se zbytkem země. Netuším, jak se může ekonomicky vyplatit spoj, který jezdí řekněme každé dvě hodiny směrem, který vede mimo hlavní zájem turistů. Snad i proto mi plavbu na Kalsoy nabídnou, ale odmítnu ji.

Cestování po Faerských ostrovech usnadňují i tunely suchozemské. Ty jsou na rozdíl od podmořských zdarma, a nečekejte tu žádné umělecké instalace. Tunely pod horskými masivy každopádně umožňují dojet na místa, která byla předtím dostupná jen velmi obtížně, autem většinou vůbec.

Nesmím zapomenout na blatouchy. Potkávám je často, rostou především na podmáčených loukách, kterých je na ostrovech víc než dost. V roce 2005 byl blatouch bahenní, považovaný už předtím za národní květinu, zvolen oficiálním květinovým symbolem Faerských ostrovů.

Na nejsevernější ostrov Viðoy se přijíždí po náspu, který dělí úžinu mezi ním a ostrovem Borðoy na dvě části. Silnice, jež ostrovy spojuje, má celkem jednoduchý název Hvannasundsvegurin, odvozený od názvu úžiny Hvannasund, a ta se zase jmenuje pravděpodobně po andělice lékařské – to abychom chvíli zůstali u květin. Tu nikde v okolí nevidím, a tak se musím spokojit s fotkou náspu a vesnice za ním, která se shodou okolností též jmenuje Hvannasund.

Teď když se trochu orientujeme ve faerských názvech, můžeme si všímat i zdánlivě nepodstatných drobností. Odpočívadlu jistě neschází nápad, ovšem v drobných prohlubních hrubě opracovaných kamenů se samozřejmě drží voda, jejíž přísun shora zatím příliš nepolevuje. A tak je fotka z přiměřené vzdálenosti rozhodně příjemnější než přímý kontakt.

Nejsevernější část Faerského souostroví se pyšní vysokými útesy, jež se zvedají téměř kolmo z Atlantiku. Enniberg, nejvyšší z nich, se výškou 754 metrů řadí na první místo v Evropě. Spokojit se musím s malou ochutnávkou – jednak je Enniberg v části ostrova, jež je přístupná jen pěšky, a navíc jsou i útesy mnohem menší skryty v mracích. V celé výšce jsou viditelné útesy mezi vesnicí a zálivem, jež nesou stejné jméno Eiðsvík, dosahující výšky okolo padesáti metrů.

Viðareiði je nejsevernější obec Faerských ostrovů. Obývá ji asi 350 lidí. Je tu nebývalý klid, do malé vsi nemá nikdo zvláštní důvod přijet, pokud není zrovna vyznavačem vysokohorské turistiky.

Potkám tu jediného člověka, který seká trávu kolem kostela z roku 1892.

Jeho úkolem je starat se o okolí kostela, nikoliv o kostel samotný. Klíče od něj tedy nemá, a tak je mi dáno do pseudogotického svatostánku nahlédnout jen oknem. Moc toho pravda nevidím.

Kostel je však vyhlídkovým bodem, jakožto takový je dokonce zanesen v mapách. Vyplatí se sem zajít, i když z více než osmi stovek metrů výšky hory Villingadalsfjall je vidět jen velmi málo.

Pro pohled na jih se snad i vyplatí kousek od kostela poodejít. Útesy na okraji úžiny Hvannasund dosahují výšky úctyhodnější: jejich strmá část měří tři až čtyři stovky metrů.

A když už tedy jsem na severu souostroví, poženu to, kam až to půjde. Pomůže mi jedna z uliček, která se ze vsi stáčí směrem téměř severním. Auto nechám na jejím začátku, tam, kde začíná zákaz zastavení pro všechny, kdo tu nebydlí, případně tu nemají ubytování.

Když už byla řeč o těch detailech, všimněte si, jak je stůl na parkovišti zajištěn proti větru.

Když po chvíli stanu na konci cesty, jsem na 62°21'57,24" severní šířky a 6°32'33,89" západní délky.

Cesta ve skutečnosti vede dál, ale tak to tady na ostrovech občas je, že majitelé posledních domů žádají o respektování soukromí, a cestu prostě přehradí. Zůstanu od zábrany tak daleko, aby se nemuseli domnívat, že u nich chci zazvonit.

Papuchalk je pro změnu typickým zástupcem faerské fauny, ovšem potkat tyhle ptáky naživo se mi jaksi nepoštěstilo. Možná právě pro mě a mně podobné je určena jejich dřevěná podoba.

Na zpáteční cestě z Viðareiði se zastavím u benzínky před Klaksvíkem. Je čas utratit pár faerských bankovek, které se mi dostaly do ruky. Než se tak stane, ukážu vám stovku a dvoustovku. Bankovky jsou výtvarně docela zajímavé, rozhodně by se mezi jinými daly rozpoznat na první pohled.

Oficiální popis uvádí na líci stovky ocas tresky, na dvoustovce nočního motýla blíže neupřesněného. Dvousetkoruna ovšem upoutá moji pozornost především stranou rubovou, neboť ostrov Tindhólmur a skaliska Drangarnir jsem včera viděl na vlastní oči.

Pak už jednu z bankovek vrátím do oběhu, čímž naplním hlavní účel téhle krátké pauzy.

Domů se však ještě nechystám, koneckonců je teprve něco málo po deváté hodině. Na Faerských ostrovech je spoustu míst, které jsou i při poměrně krátké návštěvě prakticky povinností. A pak, vždy je možné potkat cestou něco nečekaného. Příkladem mohou být kaskády na řece Heltná. Nedočtete se o nich nikde, ani jejich přesná výška se nikde zjistit nedá. Prostě jedete kolem, zastavíte na malém parkovišti u silnice, uděláte pár kroků a jste tam. Protože asi dva kilometry dlouhou řeku Heltná byste nejspíš na mapě hledali dlouho, upřesním místo. Kaskády jsou zhruba uprostřed ostrova Eysturoy, přímo u silnice číslo 13.

Jako mnoho podobných kaskád nemají žádné jméno, ač patří k těm stálým. Prostě se jim říká podle řeky, na které jsou. A pokud mi u té výšky musí stačit odhad, bavíme se o nějakých 100 metrech.

Ostrovy Eysturoy a Stremroy jsou kromě tunelu Eysturoyartunnilin spojeny ještě na severu mostem. První silniční spojení mezi ostrovy funguje od roku 1973, změna v dopravě to byla tehdy asi zásadní. Dnes ale tahle trasa znamená na cestě mezi Tórshvanem a Klaksvíkem skoro 40 kilometrů a přibližně stejný počet minut navíc.

Kousek za ním odbočím na úzkou silnici, která sleduje tok postupně dvou řek, z nichž každá teče opačným směrem.

Jakékoliv zajištění chybí, stačí málo a skončíte ve vodě, a ještě se musíte na místech k tomu určených vyhýbat protijedoucím. Celý tenhle úsek je dlouhý skoro 10 kilometrů.

Pak už jsem v místě zvaném Saksun, kde žije kolem desítky stálých obyvatel. Přitéká sem řeka Dalá. Ta vytvoří nejprve jezero Saksunarvatn, později vtéká do slanovodní laguny Pollurin, jež bývala dříve mořskou zátokou s malým přístavem, ale nánosy písku ji od moře oddělily. Vplout se do ní údajně dá za přílivu.

Vstupenka sem stojí 150 korun. Asi by v zásadě bylo možné pozorovat vše z dálky, přesto ale doporučuji si ji koupit. Pohledu zblízka se totiž nevyrovná nic.

Už jste si mohli na fotkách všimnout domků s trávovou střechou, typických pro tradiční severskou architekturu. Tráva je výborným tepelným izolantem, navíc je na Faerských ostrovech dostupnější než krytiny ze dřeva. Turističtí průvodci budou vyprávět cosi o splynutí s přírodou, já dodám, že tyhle domky zasazené do krajiny působí přímo pohádkově. V minulosti byly součástí farmy zvané Dúvugarðar, dnes přeměněné na skanzen.

Nejen domky mají trávové střechy. Má ji i zdejší kostel, na tomto místě stojící od roku 1858.

Na té formulaci trvám. Nevolím ji náhodně, kostel totiž předtím stál ve vesnici vzdálené odtud asi tři kilometry. V uvedeném roce byl rozebrán, po částech přenesen přes hory a znovu sestaven.

K přírodě se máme chovat šetrně, a k tomu nenabádají jen informační panely u vstupu, ale občas i nenápadné připomínky podél cest. Za současného počasí jsou skoro zbytečné. Je tedy pravda, že déšť při mém příjezdu ustal, za což jsem docela vděčný. Louky jsou však podmáčené tak, že chodit po nich se jeví jako holé bláznovství, bez ohledu na ten zákaz.

Asi ještě dlužím samostatnou fotku jezera Saksunarvatn a laguny Pollurin. Pohledů, které se vám tu naskytnou, je mnoho, a z fotek se pak vybírá docela těžko.

Vodopád na řece Skipá opět nemá jméno, přestože je jedním z lákadel, která mají navnadit k zakoupení vstupenky. A právě u něj svoje dnešní putování zakončím.

Ne docela dobrovolně. Leč nejen louky jsou tu podmáčené, někdy tuto vlastnost mají i cesty. Snad to byla chvíle nepozornosti, sklouzl jsem se pěkně. Botu plnou vody vyřeším v autě, ale nohavici mokrou po koleno nikoliv. V podstatě to nijak nevadí, dnešní plán byl splněn, snad až na kostel v Klaksvíku. Jsou ale věci, které se odhadnout nedají. Zbývá mi tedy vrátit se do Tórshavnu, což mi zabere asi 50 minut. Stejně jako včera končím kolem třetí hodiny.

–———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.