Severní cesta (6.)

Vítejte na dalším třítýdenním dobrodružství, jež bude mít kromě nezbytného úvodu a závěru jakousi hlavní část, kromě ní nás ale čeká ještě jedno významné mezipřistání.

6. kapitola: Historie trochu napřeskáčku, bájný kůň a cesta k vodopádu (22. června 2026)

Socha Stín je spolu s několika dalšími rozesetými po parku především jakýmsi poutačem Faerské národní galerie (faersky Listasavn Føroya, dánsky Færøernes Kunstmuseum), instituce založené v roce 1989, nicméně budova tvarově vycházející z tradičního vzhledu loděnic byla otevřena až o čtyři roky později.

Galerie má sice otevřeno přes den, ale v osvětlených prostorech by aspoň některá díla šla určitě rozeznat. Ve faerském umění ovšem zběhlý nejsem, a tak pokračuji parkem dál.

Na mírném návrší je nápadný pomník obětem, které si druhá světová válka vyžádala mezi faerskými námořníky. Pro vysvětlení je nutné zmínit trochu historie.

Pár dní poté, co bylo v dubnu 1940 obsazeno Dánsko, vylodila se na Faerských ostrovech britská armáda, aby předešla jejich obsazení Německem. Do řízení země se Britové nepletli, a Faerské ostrovy tak poprvé zažily období, kdy si jejich obyvatelé svoje záležitosti fakticky spravovali sami.

Válka se tedy Faerských ostrovů prakticky nedotkla, alespoň co se týká jejich území. Námořníci se však stali součástí konvojů, které se zásadním způsobem podílely na zásobování Británie. A právě tam byli terčem útoků německých námořních sil, které si vyžádaly 210 padlých. Nejde tedy o pomník vojenský – Faerské ostrovy ostatně žádnými ozbrojenými silami nedisponovaly. Jejich pomyslným bojištěm se staly zásobovací trasy v severním Atlantiku.

Přímo v centru Viðarlundinu je jezírko s kachnami a labutěmi. A ptáci se nenechají mást světlem, které v létě na ostrovech panuje, a pospávají na břehu i na kamenech uprostřed jezírka.

Ne že by mě to noční procházení za světla nebavilo, ale spát bych měl i já. Obracím tedy domů. Ve čtvrt na jednu konečně uspořádám nákup od benzínky, zelené jablko ovšem přijde na řadu ještě před spaním. Zbytek si nechám na ráno.

S noční tmou jsem se rozloučil už před pár dny, teď je na řadě dát na nějaký čas sbohem létu s vedry i bouřkami, které momentálně sužují české kraje. Počasí, které mohu dle předpovědi očekávat, je takový faerský průměr. Ale nepředbíhejme.

Po noci, byť bez tmy, přijde ráno. U snídaně rozplánuji cestu, to ostatně není nic složitého, jen to chce chvilku rozmýšlet, dokud jsem na wifi. Na Faerských ostrovech totiž evropský roaming nemají.

Pomník v parku mi trochu rozhodil pořadí, v jakém bych asi jinak vyprávěl o faerské historii. Pokud připustíme, že půlnoc není tou nejvhodnější dobou na podrobná pojednání, pak je teď, kdy vyrážím na svůj první faerský poznávací výlet, nejvyšší čas říci si zbytek, který pomůže dát dohromady kamínky mozaiky tak, jak k sobě patří.

Faerské ostrovy jsou součástí Dánského království s velmi širokou autonomií. Jejich rozloha je 1396 kilometrů čtverečních, na nichž žije 55.000 obyvatel. S hustotou zalidnění 34 obyvatel na kilometr čtvereční se Faerské ostrovy řadí někam na úvod poslední čtvrtiny světového žebříčku. Není to tak malé číslo, jak se může na první pohled zdát: z pobaltských republik má větší hustotu zalidnění jen Litva, menší mají Norsko, Švédsko i Finsko, a nachlup stejným číslem se mohou pochlubit třeba Spojené státy.

Uvádí se, že souostroví se skládá z 18 hlavních ostrovů, z nichž 17 je obydlených, dále z 11 ostrůvků a asi 750 skalisek. Už z paluby trajektu se dalo všimnout, že zdejší krajina není pro moje oko tak neznámá: Tenerife a Kanáry obecně jsou Faerským ostrovům docela podobné. Může za to jejich sopečný původ, společný pro všechny ostrovy v Atlantiku. Svahy Faerských ostrovů jsou na rozdíl od těch kanárských zelené. Vlhko, které tu panuje, podporuje zvětrávání a růst alespoň trav a mechů, když už se na takovém terénu neuchytí stromy.

Platí se tu dánskou korunou. Faeřané kromě toho tisknou bankovky faerské koruny, což je jen místní varianta dánské měny. Mince se tu nerazí, ty jsou všechny stejné jako v Dánsku. Při platbě v hotovosti můžete dánské i faerské koruny libovolně kombinovat v poměru 1:1.

Největší z ostrovů se nazývá Streymoy. Název je odvozený od silných mořských proudů, které způsobuje příliv a odliv, a které odjakživa využívala lodní doprava i rybolov. Na tomto ostrově leží i hlavní město Tórshavn.

Na Faerských ostrovech není nic nepřekonatelně daleko: nejdelší trasa, kterou mohu z Tórshavnu teoreticky ujet, měří lehce nad 60 kilometrů, a to jen díky propojení ostrovů převážně podmořskými tunely. Když se k tomu připočte spojení mosty, je možné autem bez nutnosti využít lokální trajekty jezdit po sedmi nejlidnatějších ostrovech. Buďte si ale jisti, že při prvním kontaktu se zdejší krajinou se vám doba jízdy znatelně prodlouží. Je prostě na co koukat. Faeřané to vědí, a tak jsou cesty k turistickým zastávkám velmi dobře uzpůsobené.

Jestli si je třeba dát na něco pozor, tak na ovce. Koneckonců jedna z teorií odvozuje název souostroví právě od nich. Pasou se všude kolem silnic, a občas je napadne přecházet.

Bezmála pět kilometrů dlouhým podmořským tunelem Vágatunnilin přijedu na ostrov Vágar, co do rozlohy třetí největší z celého souostroví.

Tady mám v plánu dvě věci spolu spojené: nejprve jezero Sørvágsvatn, a podle jeho břehu pak dojít k vodopádu Bøsdalafossur. Nedojdu ovšem ani metr, cesta k vodopádu je kvůli ochraně ptáků uzavřena.

Naplno se tu projeví absence evropského roamingu: navigace cestu k nabízenému alternativnímu startu pěší trasy vůbec nenajde, po chvíli bezvýsledného hledání naslepo to v neznámém terénu prostě vzdávám.

Alternativou by mohla být cesta k vodopádu po jezeře samotném, ale ani výlety lodí nefungují. Zavřeno, opuštěno, chybí i jakákoliv informace o případné provozní době.

Jak se tak motám po břehu a zkouším odbočit z hlavní silnice, narazím na vesnici Vatnsoyrar.

Na pohled tedy není zajímavá vůbec ničím, ale je to jediné sídlo na Faerských ostrovech, které neleží na pobřeží. Dokonce i od jezera Sørvágsvatn dělí Vatnsoyrar asi 230 metrů široký pás země, od moře je pak ves vzdálena asi dva a půl kilometru. Všechna tradiční pravidla mohla jediná faerská suchozemská obec porušit jen díky tomu, že byla založena až v roce 1921, kdy už oním zmíněným pruhem země vedla silnice.

Na břehu jezera se z vody vynořuje bájný kůň Nix, vyskytující se ve faerských pověstech. Nenechte se však mýlit. Nix se tváří jako dobrák, ale je figurou rozhodně zápornou: když neodoláte a pohladíte ho, stáhne vás pod vodu.

Na druhou stranu je proti němu obrana celkem jednoduchá. Stačí oslovit ho jménem, a Nix uteče. Asi na dno jezera, kde údajně bydlí.

Je deset, a zatím se nedá říct, že by první faerský výlet byl nějak moc úspěšný. Jedna zvláštní vesnice a jedna drobná exkurze do starých pověstí faerských. Jezero Sørvágsvatn mám přitom jak na dlani, a nepochybně dohlédnu až někam do míst, kde je vodopád.

Na ostrově Vágaru mám naštěstí vodopády v plánu dva. Oba jsou si podobné v tom, že shodně padají do oceánu, jen ten první, pro mě dnes nedosažitelný, tak činí z jezera.

Když už se dost nasytím pohledů na pobřeží a zátoky, zdrží mou další cestu něco docela jiného. Neobydlený ostrov Tindhólmur je sice v pořadí velikosti faerských ostrovů až na 19. místě, takže je vlastně první v té kategorii ostrůvků, každopádně vypadá opravdu majestátně.

Je tvořen jedinou ostrou špicí, která se sice úplně nahoře dělí na pět vrcholů, zdálky vám však stejně vše splyne v jeden, který ční do výšky 262 metrů. Na důstojnosti ostrovu nijak neubere ani to, že než se stačím přiblížit, zahalí vrchol mraky.

Dokonce i ty ovce na to koukají stejně vyjeveně jako já, a to chodí okolo možná denně. Jedna z nich sice věnuje pohled i mně, stačí jí ale zjištění, že se chovám přátelsky, a více ji nezajímám.

Vpravo od Tindhólmuru je nejvýraznější plochý ostrůvek Gáshólmur, vlevo dvě skaliska nazývaná souhrnně Drangarnir. Když se pozorně podíváte na jednu z předchozích fotek, uvidíte nad hladinou skalní okno většího skaliska zvaného Stóri Drangur. Z bližšího pohledu se okno kvůli odlišnému úhlu ztratí. Drobná skála napravo je Lítli Drangur, Gáshólmur se na ten poslední záběr nevešel.

Určitě stojí za to se podívat i na druhou stranu do fjordu Sørvágsfjørður. Jeho délka závisí na tom, kde budeme chápat jeho konec. Vezmene-li v úvahu dnešní okraj ostrova Vágaru, pak fjord měří kolem pěti kilometrů. Jenže všechny ty drobné ostrůvky jsou výsledkem eroze, která se kdysi zasloužila o jejich vznik, a v budoucnosti bude i důvodem jejich zániku. Budeme-li je pořád považovat za součást Vágaru, pak má Sørvágsfjørður délku kolem osmi kilometrů.

Letos je tomu dvacet let, co byla vesnice Gásadalur spojena se světem. Nedokážu si moc představit život v místě, které je dosažitelné jen pěšky přes hory, kdy jen ti movitější mohli zvolit rychlejší dopravu vrtulníkem. Ani ne kilometr a půl dlouhý vrcholový tunel Gásadalstunillin vede přes masiv hory Knavin, a jeho tubus je široký řekněme jeden a půl jízdního pruhu. Jsou tam širší místa určená k vyhýbání, a přednost má ten, kdo jede do vsi.

Jestli chcete vidět cestu z tunelu do Gádasaluru, opět to chce pozorné oko. Alpský trénink, vypilovaný zkušeností z tenerifské soutěsky, se opět hodí, byť jde jen o jeden oblouk. Ten však stojí za to.

Parkuje se ve vsi, a i když je to zadarmo, spousta návštěvníků na to nedbá a už tak krátkou cestu si zkracuje.

Největší klesání je po silnici ze vsi na odbočku, zbylé tři stovky metrů už cesta vede víceméně po rovině.

Vodopádem Múlafossur padá z útesu vysokého třicet metrů do oceánu řeka Dalsá, dlouhá předtím asi kilometr a půl. Dere se údolím Gásadalur, tedy stejnojmenným s vesnicí, mezi masivy dvou nejvyšších hor Vágaru.

Vodopád Múlafossur je jednou z ikonických scenérii Faerských ostrovů. Ostatně tento západní konec Vágaru je považován za Faery v malém, a kdo je nenavštíví, jako kdyby na ostrovech vůbec nebyl. Pravda, totéž se říká i o Bøsdalafossuru. Tak aspoň částečně mám splněno.

Těsně před vodopádem přes Dalsá vede lávka, a není od věci se na ní zastavit,...

... koneckonců i přinejmenším jeden z těch horských masivů je odtud vidět mnohem lépe.

A samozřejmě doporučuji lávku poté přejít, a tak si prohlédnout vodopád ze všech stran, ač samotný pád vody do moře z těchto pohledů už vidět není.

Upřete-li svůj pohled do větší dálky, zjistíte, jak blízko jsou odtud ty rozlohou drobné ostrůvky, o nichž byla řeč před chvílí.

Odtud vám také snadněji ukážu onu vyhlídku, z nichž si každý turista udělá vlastní fotku Múlafossuru. V pozadí je do mraků skoro schovaný ostrov Mykines. Stále patří mezi obydlené, ale z necelých dvou stovek obyvatel, které tu žily před sto lety, jich dnes zbylo něco mezi deseti a dvaceti. Přesný údaj se v tomto liší zdroj od zdroje.

Nic samozřejmě nebrání se na vyhlídku vrátit. Nedá mi to, a zkouším vodopád zabrat lépe, prvnímu pokusu se ale zřejmě nevyrovná nic.

Vracím se do vsi. Auto však zatím obejdu, pouze do něj uložím batoh s nepotřebnými částmi oblečení. Na to, že v Gásadaluru žije oficiálně 16 lidí, se mi zdá počet domů poměrně vysoký.

Je pravda, že v ne všech se bydlí. Je tady například podnik, jehož jméno se na místě snad ani nedozvíte. Až internet vám prozradí, že se jmenuje Gásadalsgarður. Zkuste si to zapamatovat.

Označen je jako „café“, ale více než cokoliv jiného je to restaurace nabízející místní speciality. A ten nápis není ani na ní, ale na domě sousedním. Restauraci spolehlivě poznáte podle faerské vlajky.

Talíř, který mi přinesou, je směska čehosi, co plavalo v moři, a něčeho, co běhalo po souši. Nakonec je to vlastně docela fajn, až na cenu. Za tento nijak velký oběd platím 195 korun. Tak ať stojí za to, přihodím pár desítek korun ještě za zákusek s horkou čokoládou. Spíše pro chuť než na zahřátí, neboť teploměr se pohybuje mezi 12 a 15 stupni, a jak už víme, části výbavy do chladnějšího počasí jsem se už před chvílí zbavil.

Stejně tak už víme, že ostrovy Vágar a Stremroy spojuje tunel.

Nejprve jedete z poměrně prudkého kopce, neboť nejnižší bod tunelu Vágatunillin je 105 metrů pod hladinou moře. Příjezd k němu trvá skoro dvě minuty. Poznáte ho spolehlivě, barevně na vás zasvítí. A myslím, že tu fotku se vyplatí zařadit, byť v šeru a za jízdy v podstatě nemůže dopadnout dobře. No a za tohle všechno dám 100 korun.

Žádné budky, kde by se vybíralo mýtné, tady nehledejte. Všechno se děje online, a jsou v podstatě dvě možnosti. Svoje auto můžete předem zaregistrovat spolu s údaji o platební kartě, a o víc se pak už starat nemusíte. Registrace není nutná, systém vás zaznamená tak jako tak. Když na internetu zadáte registrační značku auta, hned vám vyjede, kolik za průjezd tunely dlužíte. Zaplatit můžete ihned pomocí platební brány. A je tu ještě třetí možnost, kdy nemusíte dělat vůbec nic, za nějaký čas vám přijde domů dopis s vyčíslením všeho, co jste na Faerských ostrovech projeli, a na víc s lehkou přirážkou 50 korun. To není ani tak pokuta, spíše jde o úhradu vedlejších nákladů, které někdo s vyhledáním vašeho auta měl.

Faerské ceny vycházejí z dánských, občas se vyskytne i cosi jako turistická přirážka. Ale jedna cena je tu velmi příjemná: za litr nafty dám 10,52 koruny.

Návrat do Tórshavnu je nepoměrně rychlejší, i když pár zastávek mě stejně nemine. Někdy věci vypadají přitažlivě i z druhé strany.

Program mám pro dnešek buď splněný, nebo aspoň odškrtnutý pokus. Vracím se poměrně brzo, je teprve něco po třetí hodině, ale čímkoli den nastavovat nemá moc smysl. Ne že by nebylo po čem sáhnout. Ale déšť, sice ne silný, ale vytrvalý, je spíše pokynem k odpočinku.

–———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.