Severní cesta (5.)

Vítejte na dalším třítýdenním dobrodružství, jež bude mít kromě nezbytného úvodu a závěru jakousi hlavní část, kromě ní nás ale čeká ještě jedno významné mezipřistání.

5. kapitola: Nic než oceán (21. června 2026)

Zatímco dosavadní ubytování mi sloužila v podstatě jen k přespání, je až kajuta na trajektu snad trochu překvapivě něčím, kde opravdu přebývám. Pro jednoho člověka je úplně v pohodě, mohou tu ale být až tři lidé, a ti už by se podle mého trochu tísnili.

Dveře se otvírají kartou, kterou jsem dostal při příjezdu do přístavu. A kupodivu je jí třeba i při odchodu. Je to chytře vymyšlené, abyste ji nezapomněli v kajutě. Dveře se bez ní prostě nezavřou.

Čerstvý mořský vzduch na otevřené palubě mě probere. Větrno se zdá jen na první dojem, po chvíli seznávám, že vlastně moc nefouká. A tak chvíli zůstanu, abych oceánu věnoval pár pohledů a vzal si od něj pár fotek. Ráno je třeba hledat slunce kdesi za trajektem.

Je více slunečno než oblačno. Po směru plavby si naberu i trochu modré barvy, kterou čočka vidí, když mám slunce za zády.

Snídaně se podává od sedmi, ovšem faerského času. Nějak jsem přehlédl okamžik, kdy se na trajektu změnil čas. To znamená, že je o hodinu méně, než jsem si doteď myslel. Jsem tu tedy o chvíli dřív, než by bylo třeba.

Bufet, v němž za nějakých dvacet minut budou podávat snídani, se jmenuje Skansagarður. Může překvapit, že ten název znamená nějaké opevněné místo, ale to teď ponechme stranou. Je asi čas říct si něco o zvláštním znaku, který se teď v mém vyprávění občas vyskytne, dostanu-li se k nějakému místnímu názvu. Písmenko ð se čte jako „th“ v anglickém určitém členu „the“.

Název vedle dveří je vysázen velkými písmeny, a je tam tedy i velká varianta Ð. Ta jako by z oka vypadla písmenku z abecedy chorvatské. Čte se jinak, samozřejmě, ale v některých fontech se prý tyhle dva znaky liší v poloze i délce čárky. Tak tady opravdu končí moje rozlišovací schopnost. Mezitím otevřeli, jdu tedy dál.

Nabídka je opravdu bohatá a vybrat si můžete, ať už typ snídaně preferujete takřka jakýkoliv.

A máte-li štěstí na volné místo u okna, můžete si snídani vylepšit občasným pohledem na oceán. Okna se mi zdála nejdřív trochu špinavá, a taky nejspíš byla. Ale současně s mým usednutím projela shora dolů plošina s člověkem, který má čistý výhled cestujících na starost.

Tak jako všude jinde platí zásada „naber si, kolik sníš“, ale něco odnášet je naprosto nepřípustné. Projít kolem pultů dvakrát však nikoli. Tomu druhému chodu klidně říkejme třeba sladká tečka.

Někdy v době snídaně překročí trajekt Norröna greenwichský poledník a zároveň šedesátou rovnoběžku. Žádná sláva se nekoná, což je snad i dobře, protože z historie víme, že když na palubě zaoceánské lodi začne vyhrávat kapela, je něco v nepořádku. Dozvím se to jen díky sledování polohy trajektu na internetu. Nečeká nás ani cimrmanovské bloudění v mlze, ani neplánované kulturní body programu, viditelnost je vynikající. A když se povede najít místo někde v závětří, je pořád docela teplo.

Málo je v kajutě věcí, které pomohou ukrátit čas. Na televizi nacházím světoznámé zpravodajské kanály BBC, CNN a snad nějaké v dánštině nebo faerštině – těžko říct, tyhle jazyky mi splývají. Na nějakém vnitřním televizním kanálu jdou vybrané zápasy právě probíhajícího fotbalového mistrovství světa, ale tato akce zatím zůstala stranou mého zájmu, dopoledne navíc daná předvolba samozřejmě mlčí.

Tiskoviny jsou tu dvě. První je brožura s podrobným popisem všeho, co na Norröně najdete, ve faerštině (tentokrát ji rozeznám podle vlaječky), v němčině a v angličtině. Tedy reklamní materiál.

A pak je tu Nový zákon v týchž jazycích. V podstatě také svého druhu tiskovina reklamní.

Jediné oživení cesty přichází asi hodinu před polednem, když míjíme skotské souostroví Shetlandy, nejsevernějšího území Spojeného království.

To už fouká vítr silnější a trajekt se trochu houpe. Zkušenosti z loňska mi velely vybavit se i na tuhle variantu. A tak polknu tabletku Kinedrylu. Její účinky se projeví mimo jiné tím, že následujících několik hodin prospím, samozřejmě včetně času vyhrazeného na oběd. Připisuji si tak první ztrátu téhle cesty, jejíž výše je vyjádřena částkou 24 eur.

Když se kolem čtvrté probudím, houpe se trajekt sice pořád, ale nějak to snáším. Vyběhnu nejprve na otevřenou palubu. Vítr je dost silný, ale na fotkách to pořád vypadá docela příjemně. Když tedy pominu ten fakt, že na všechny strany je vidět jen obzor s hladinou oceánu.

Ale právě ten pomůže srovnat zbytek nepříjemných pocitů. Vychází mi z toho jediné: z baru Laterna Magica na něj uvidím také, a navíc tam nebude větrno. Najdu si volné místo, a i když ještě doznívá ospalost po nejdražší tabletě, kterou jsem kdy užil, vznikne podstatná část tohoto vyprávění.

Je to možná zvláštní, ale v baru jsou i místa k ležení. Návštěvníci je používají jednak k pozorování moře, jednak k odpočinku. Počet pohovek je omezený – dávat jich sem více, než kolik se jich vejde v jedné řadě kolem prosklené stěny, nedává smysl. Zájem o ně je poměrně velký. Když se jedno uvolní, hned se na něj přesunu.

Všechno důležité mám po ruce, a doženu aspoň hladinu cukrů, když už mě tedy minul ten oběd.

Hodiny do konce plavby už se trochu vlečou. Navíc mi pořád není jasné, kdy vlastně dorazíme do cíle. Že ve 22:30, to se dá zjistit snadno, chybí ovšem informace, kterým časem se tento údaj řídí. Když se konečně potvrdí moje domněnka, že faerským, plyne z toho, že plavba severním Atlantikem bude ještě o hodinu delší, než by se zdálo na první pohled.

Kolem deváté se konečně objeví obrysy Faerských ostrovů. Tou dobou k přistání zbývá ještě půldruhé hodiny, však taky osazenstvo baru zůstává v klidu jak na straně návštěvníků, tak obsluhy. Sám se po chvíli zvednu, chci si v klidu zabalit, i když s tím věru mnoho práce mít nebudu. Krátce poté jsou cestující vyzváni k opuštění kajut do patnácti minut. Ještě než naše cesta skončí, začíná úklid, trajekt se chystá na nové cestující. Asi tři lidé jsou vyzváni, aby se dostavili do recepce pro nějaké zapomenuté věci.

Země se blíží, postupně jde rozeznat víc než její obrysy. To už všichni sledujeme na otevřené palubě. Připlutí Norröny do Tórshavnu je o několik málo minut opožděno, nejde však o nic dramatického.

Další čas strávíme čekáním, než se konečně otevřou vrata trajektu.

Norrönu opouštím minutu po jedenácté hodině. Město Tórshavn mě přivítá lehce zataženou oblohou a jedenácti stupni.

Snad všichni do jednoho projíždíme zelenou hranicí, jelikož nemáme nic k proclení. Každý tu přibrzdí, ale žádná kontrola neprobíhá. Dvě osoby, které by k ní byly oprávněny, nám všem ukazují, abychom pokud možno plynule pokračovali v jízdě.

Proud nových návštěvníků Faerských ostrovů se záhy rozplyne v ulicích. Ke svému ubytování jedu docela sám.

Od přístavu to mám jen asi tři kilometry jízdy. Adresu nacházím bez problémů, na místě se jen chvíli rozhlížím po svém apartmánu. Auto nechávám na ulici těsně za koncem zákazu stání. Samozřejmě zdarma.

Apartmán je při pohledu z ulice trochu ukrytý v zahradě, ale najdu ho snadno. Třeba i díky návodu, který mi majitel předem poslal do mailu.

Pokoj je velmi příjemný, s miniaturní kuchyňkou a o něco málo větší ledničkou, a s nápaditě vyřešeným prostorem, který supluje skříň. Dotáhnu sem obě tašky, tedy letní i zimní část výbavy, před odjezdem bude nutná malá reorganizace.

Jen asi sto metrů od domu je benzínka, a tak se tam vydám v naději, že čtvrt hodiny před půlnocí koupím něco k jídlu i k pití.

Moje očekávání jsou dalece překonána: benzínka je zároveň i obchod, kde se dá koupit skoro všechno, a dokonce nonstop.

Jablka se neprodávají na váhu, ale na kusy, za každý chtějí tři a půl koruny. Dokonce mají i nějaké pečivo. Vyberu si a ukážu dva kousky, dostanu čtyři. Prý je to zbytek a po půlnoci už to nikdo nekoupí. Přijde mi to jako solidní nabídka, zvlášť když samozřejmě platím jen dvě původně požadované housky.

Chce to trochu vychodit ten celý den ležení a sezení, a tak se rozhoduji k malé půlnoční procházce. Naproti ubytování je Viðarlundin, nejstarší městský park na Faerských ostrovech.

Středoevropanovi to na první pohled nemusí dojít, ale tohle místo je zvláštní ještě něčím jiným. Rostou tu smrky, borovice, modříny, javory a další. Všechno jsou to v podstatě exotické druhy, neboť stromy na Faerských ostrovech prakticky nerostou.

Však také pokusy o jejich uchycení trvaly hodně dlouho: park byl založen v roce 1880, ale první návštěvníky přivítal až v roce 1903.

Do půlnoci zbývají opravdu už jen minuty, je i po západu slunce, ale i mezi stromy v parku je vidět. Hned na kraji jsem přešel lávku přes řeku Havnará (to znamená něco jako Přístavní řeka). S délkou necelé tři kilometry je to na Faerských ostrovech standardní, středně dlouhý vodní tok, i když my bychom spíše než řeka řekli potok.

Abych zachoval deníkový charakter, rozloučím se doslova vteřinu před půlnocí. Socha Stín (faersky Skuggin) stojí od roku 1987 před faerskou Národní galerií. Její autor Hans Pauli Olsen neznázorňuje stín doslova. Podle sochy má člověk ještě jakousi druhou, abstraktní vnitřní podobu, složenou ze vzpomínek, přání a myšlenek.

–———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.