Severní cesta (3.)

Vítejte na dalším třítýdenním dobrodružství, jež bude mít kromě nezbytného úvodu a závěru jakousi hlavní část, kromě ní nás ale čeká ještě jedno významné mezipřistání.

3. kapitola: Od lehce morbidního muzea k půlnočnímu světlu (19. června 2026)

V noci přišla bouřka. Ale než přišla, bylo doslova k zalknutí, ani spát se nedalo. Než ten déšť trochu srovnal poměry, využil jsem čas k sepsání podstatné části včerejší kapitoly.

Ráno si tohle všechno vybere svou daň. Vstávám až na budík, dvacet minut po osmé hodině. Vyjíždím v devět.

U blízké pumpy dotankuji, co se dá. Cena je příjemná, za litr nafty chtějí 1,699 eura, nějaký peníz přidám za cosi, co splní roli snídaně. Na tu si ovšem zastavím o kousek dál na odpočívadle u dálnice, neboť tam nacházím, co u pumpy chybělo, tedy stolek a lavičku.

Noční déšť s bouřkou byl asi zchlazením jen dočasným. Teploměr je už nad dvacítkou, když jedu dál.

Do Dánska je to odtud kousek, hranici přejedu v 9 hodin a 52 minut.

Německo-dánská hranice je skoro přesně na stejné zeměpisné šířce jako nejsevernější bod Polska, což byl můj dosavadní osobní rekord, pokud jde o nejsevernější dosažený bod. Odteď ho budu překonávat s každým dalším ujetým metrem.

Kousek za hranicí učiním první dánský nákup. Ceny jsou tady zajímavé. Litr dieselu stojí necelých 15 korun, tvarohovo-čokoládová buchta, jejíž název jsem sotva přečetl, 22 korun, kola 20 korun. Ovšem dánských, takže si všechno vynásobte koeficientem 3,22 - a rázem je to ještě zajímavější.

Cesta po dánské dálnici ubíhá většinou dobře, jen na dvou místech se zastavím v koloně. Poprvé je to asi na dvacet minut, ono se totiž dost opravuje i tady.

Dnes mám stanovené pouze místo, kde přespím. Vše ostatní nechávám náhodě. A ta nakonec zapracuje. Zareaguji na několikrát se opakující upozornění na Lindholm Høje a sjíždím z dálnice. Nejdřív vůbec netuším, o co jde, ale ještě před dojezdem na místo vím, že se jedná o největší známé vikinské pohřebiště.

Parkuje se zadarmo, od parkoviště je to k muzeu asi dvě stovky metrů. Nebo taky padesát – záleží na tom, kde přesně necháte auto.

Vstupné je 110 korun, a nemusím už snad zdůrazňovat, že dánských. Účtenka je mým již několikátým kontaktem s dánštinou. Kromě úvodní zastávky jsem potkal několik nápisů u dálnice, které mě dost děsily. Nepochopil jsem z nich prakticky nic, snad jen že „asfalt“ je asfalt, a vzhledem ke stavu dálnice na místě odhaduji, že „ny“ by mohlo znamenat „nový“ (což si záhy potvrdím). Překlad do jazyka mně srozumitelného však chyběl, a s touhle slovní zásobou dlouho nevystačím.

Paní u pokladny umí anglicky dost dobře na to, aby mi vysvětlila, kde co v muzeu najdu. A jak brzy poznám, je to norma, anglicky mluví v Dánsku snad každý. Než však vstoupím, využiju ještě služeb zdejší kavárny. Servírují tu zajímavě, jen do hrnků bez podšálku.

Muzejní expozice se tématem většinou drží faktu, že jsme v sousedství pohřebiště, a tak to chvílemi působí trochu morbidně. Ale k životu nutně patří i jeho konec, a s tím se musela vypořádat každá lidská společnost.

Krom nálezů samotných je tu i panorama, které nám věc představuje řekněme prakticky. Dvě fotky však zachycují dvě různé éry. Vikingové totiž nejprve pohřbívali žehem. Oheň viděli jako rychlou přestupní bránu do jiného světa, a myšlenka, že by tělo předhodili červům, se jim velmi příčila.

Kameny, na nichž kremace probíhala, bývaly zpočátku uspořádány do kruhu nebo oválu. Kruh zůstal později vyhrazen ženám, řemeslníkům a hospodářům, zatímco námořníci byli pohřbíváni v hrobech, jejichž tvar připomínal loď. Tyto praktiky Vikingové opustili koncem 10. století, kdy došlo k jejich christianizaci. Křesťané věřili ve vzkříšení, a tato víra jim ukládala pohřbívat tělo neporušené.

Jistou ponurost se snaží muzeum kompenzovat obrazem běžného života vikinské vesnice. Ta existovala od 4. století, a je tedy opět důkazem, že Vikingové nebyli nikým novým v tehdejší evropské společnosti národů. Starogermánské kmeny bohatě obchodovaly s Římskou říší, ale její přímý vliv zdejší kraje minul. Konec starověku proto zde není tak striktně vázán na zánik Říma, jako je tomu ve středoevropské a jihoevropské kultuře. Někteří místní historikové nahrazují pojem starověk pozdní germánskou dobou železnou, a mezi ni a středověk kladou ještě dobu vikinskou, vymezenou 8. a 11. stoletím.

Hlavní vlna stěhování národů začala ve 4. století, a v její rané fázi je předpokládán též pohyb germánských kmenů. To nám celkem pěkně ladí s dobou, kdy vznikla vesnice na Lindholm Høje. I když starogermánské kmeny zřejmě oblast obývaly i předtím, předpokládá se jejich výměna, nebo alespoň příchod kmenů nových.

Vesnice byla organizovaným územím, rozděleným na část obytnou, část hospodářskou, a konečně tu bylo i ono zmiňované pohřebiště. Muzeum zobrazuje život ve vesnici především pomocí modelů a grafiky,...

... historie občas alespoň částečně zachovala kousek autentický, jako je tomu v případě fragmentu kola.

Mezi předměty používanými ještě za života kraluje nejrůznější nádobí v množství snad jinde neviděném,...

... kromě podobných hromadných výstav jsou tu i jednotlivosti, jako třeba tahle naběračka z březového dřeva. Pootočená nepříliš šikovně, neboť o kohoutí hlavě na jejím držadle se dozvíte spíše z popisu než z pouhého pohledu.

Šperků je snad trochu méně, ale může to být zrakový klam. Jakýkoliv šperk totiž zabere podstatně méně místa než jakákoliv nádoba.

Jelikož potřebná slova mi nebyla srozumitelná anglicky ani německy, nebylo úplně jednoduché rozklíčovat účel těchto drobných kulatých předmětů s dírou. Technika vypomohla, a tak tu máme i doklad jedné z řemeslných dovedností Vikingů. Jedná se o závaží k napínání osnovy, používaná na vertikálním tkalcovském stavu.

Část expozice odkazuje na známé vikinské tradice mořeplavecké, ale málo platné – pravou loď mají ve Schleswigu a ještě na několika dalších místech, tady ne.

Už u pokladny jsem upozorněn, abych při vstupu na pohřebiště za sebou zavřel branku. Volně tam pobíhají ovce, tak snad aby nepobíhaly ještě volněji. Po klimatizovaném muzeu zažívám malý trochu teplotní šok, venku je třicet stupňů.

Nejstarší části pohřebiště jsou staré sedmnáct století, využíváno bylo šest nebo sedm set let. Jak se rozrůstalo postupně od vrcholu návrší směrem dolů, měnily se i způsoby pohřbívání, o tom už jsme si říkali.

Neméně zajímavý je však i samotný objev pohřebiště. Na Lindholm Høje se někdy od 19. století těžil písek. Občas těžaři narazili na kámen, ten pak skončil nejčastěji jako štěrk nebo obrubník, pár kamenů bylo využito při stavbách domů. Jedna místní učitelka hudby a tance, jmenovala se Augusta, byla amatérskou historičkou a archeoložkou. Měla za sebou už několik účastí na archeologických objevech, a snad i díky těmto zkušenostem ji jednoho dne napadlo, že výskyt takového množství kamenů na jednom místě není náhodný. Když pak sama v roce 1896 odkopáním až třímetrové vrstvy písku odkryla tři kamenné kruhy, její podezření se proměnilo v jistotu.

Následoval dopis s přiloženými plánky a několika drobnými artefakty, v němž Augusta oznámila svůj objev dánskému Národnímu muzeu. Zároveň se tu objevil jeden ryze ženský prvek: Augusta totiž muzeum zdvořile požádala, zda by si mohla jeden z nalezených řetízků ponechat jako osobní šperk. Muzeum jí vyhovělo, především však vyslalo na místo pár akademiků i několik kopáčů. Těžba písku byla okamžitě omezena, definitivně skončila v roce 1898, což tedy nelibě nesl majitel dolu. Nabídl pozemky k prodeji, v roce 1901 se jejich novým majitelem stal jistý pan Lassen, vedle Augusty též nepochybně nadšenec. Okamžitě totiž nabídl pozemky bezúplatně obci Nørresundby, ovšem pod podmínkou, že se obec zaváže zachovat kulturní dědictví a zpřístupní je veřejnosti, a že další archeologický výzkum bude probíhat pod dohledem Národního muzea.

První dvě podmínky obec splní snadno, na pořádný výzkum však dlouho nejsou peníze. Pár drobných stačí s bídou na základní zmapování terénu, na vykopávky už ani náhodou. Pan Lassen se vytrácí bůhvíkam, historie jej už nezmiňuje. Nadšená amatérka Augusta zemřela v roce 1915 ve věku 69 let.

Ještě v roce 1937 dánské Národní muzeum i Historické muzeum v blízkém Aalborgu marně shánějí veřejnou výzvou finanční prostředky na zahájení výzkumu. Pak do všeho vstoupí válka a obsazení Dánska Německem, paradoxně nikoliv záporně. Jsou to němečtí vojáci, kdo sice jako vedlejší produkt své činnosti, ale přece jen zahájí odkrývání hrobů. Ve svahu Lindholm Høje totiž zbudují zákopy, přičemž odtěží značné množství písku. Žádná bitva světové války se tu neodehrála, a škody na vikinském pohřebišti napáchá wehrmacht naštěstí jen minimální.

Systematický archeologický výzkum konečně začne v roce 1952, brzy se rozšíří i na někdejší vikinskou vesnici. Pohřebiště je kompletně odkryto v roce 1958, výsledkem všeho je nález kolem sedmi stovek hrobů na svahu dlouhém asi 130 metrů.

Další tři desetiletí probíhá výzkum vesnice a uspořádání tam nalezených artefaktů. Nakonec zbývá vyřešit poslední problém, kam všechno uložit. Vyřeší jej cementárna v Aalborgu, která v roce 1989 u příležitosti oslavy století svého trvání daruje obci Nørresundby novou budovu muzea. Ta přivítá první návštěvníky v roce 1992, bezmála sto let poté, co byly na Lindholm Høje učiněny první nálezy.

Vikinské pohřebiště na Lindholm Høje o rozloze zdaleka nedosahující dvou hektarů je všeobecně považováno za jednu z nejvýznamnějších dánských historických památek. A jsem vážně rád, že mi ho osud přihrál do cesty, neboť za poslední dva dny jsem se o tom, kdo vlastně byli Vikingové, dozvěděl víc než za celý svůj dosavadní život. K mé další cestě to byl ten nejlepší úvod, jaký jsem si mohl představit.

Ovce se před horkem uklidily do stínu, takže potkat se s nimi vyžaduje jistou dávku štěstí. Ale fotku by to asi chtělo, když už jsem je zmínil. Nejblíž nakonec přišla ta nejmenší. Vyslovený plyšák to byl, ale víc než několika přítomnými lidmi bylo tohle mládě zaujato čímsi v dutině mezi stromy.

Do cíle v přístavním městě Hirtshalsu potřebuji asi čtyřicet minut jízdy, dorazím po páté. Bydlím v okrajové části zvané Åbyen, od samotného města vzdálené asi osm kilometrů.

Dům je nenápadný až tak, že napoprvé jej minu. Uvnitř jsou v patře dva pokoje, jeden z nich je pro dnešek můj, druhý je prázdný. Což je asi dobře. V patře jsou společné prostory, kterým se nevyhnete, a čtyři lidé, kteří mohou dům teoreticky obývat, by si nejspíš šlapali po hlavách. Chybí pocit soukromí i bezpečí, neboť pokoje se prostě nezamykají. Toaleta o patro níž je rovněž společná, a do sprchy se jde přes kuchyň, která je ovšem výhradním hájemstvím majitelky. Cedule, že je zakázáno cokoliv včetně lednice používat, hovoří jasně. Zákazů a pokynů je ostatně plný dům.

V podstatě jsem tedy rád, že majitelka též přítomna není, a ubytování tím pádem probíhá bezkontaktně. Veškeré potřebné informace přišly mailem, a protože majitelka je Italka, všechny v italštině. Dio mio! V domě je naštěstí všechno též ve verzi anglické, včetně pokynu, že když tu bydlím sám, abych se druhé postele ani nedotýkal. K dispozici tak mám odhadem nějakých pět čtverečních metrů prostoru, samozřejmě včetně postele.

S myšlenkou, že jednu noc to vydržím, odjíždím do města. Pětitisícový Hirtshals je trochu roztahaný podle pobřeží. Na něm je výrazným bodem maják, sloužící od 1. ledna 1863 dodnes bez výraznějších přestávek. Vysoký je 35 metrů, jeho světlo je 57 metrů nad hladinou moře. Dá se snadno spočítat, že jeho základna je v nadmořské výšce 22 metrů.

Veřejnosti slouží maják jako rozhledna. Vstup činí 30 korun, zaplatit je můžete hotově nebo kartou. Při druhém jmenovaném způsobu dostanete vytisknutou vstupenku, při prvním ovšem nic, peníze prostě vhodíte do kasičky.

Jedinou zásadní změnu prodělal maják v roce 1939, kdy byly jeho petrolejové lampy vyměněny za elektrické. Od té doby svítí maják stálým bílým světlem s jedním zábleskem každých 30 vteřin. Viditelný je na vzdálenost 25 námořních mil, tedy asi 46 kilometrů.

Schody, po nichž stoupám nahoru jsou příkré a úzké, a protože jsou určeny i pro směr dolů, dojde k nejedné kolizní situaci. Takové se řeší zásadně se vzájemným pochopením, ohledem a úsměvem.

Výhled snad ani nemůže zklamat. Obloha, která se v šest večer čím dál tím víc blíží modrému ideálu, pláž, kemp, v pozadí přístav. To vše na otevřeném moři, což je po té úžině ve Schleswigu nepochybně rozdíl.

Nahoře vydržím půl hodiny. Pravda, pohled na druhou stranu ovlivňuje slunce už pomalu klesající k obzoru. Pojímám to i jako chvilku oddechu, po náročném dni určitě potřebnou, v té výšce snad i trochu výjimečnou. Ale tím líp.

V bezprostředním okolí majáku je mnoho pozůstatků 2. světové války. Bunkry ovšem vybudovali Němci v rámci Atlantického obranného valu.

Dostat se odtud na pláž znamená dostat se z těch zmíněných 22 metrů nadmořské výšky na nulu. Cesty jsou tu vyšlapané, stačí jen si nějakou vybrat.

Každopádně však v pevné obuvi, neboť posledním úsekem cesty na pláž je útes. Kolmý není, cesta je koneckonců vyšlapaná i tady,...

... tak směle do toho. Věřte, že minuta a půl na cestu dolů stačí, mám to osobně vyzkoušené.

Teď kolem sedmé večer je pořád 26 stupňů, to je dostatečný důvod okusit Severní moře (dánsky Nordsøen). Internetové údaje hovoří o tom, že teplota vody se pohybuje kolem 15 stupňů. Severní moře je částečně otevřené směrem do Atlantiku, jeho vlny tak mají velkou sílu. Nečekejte, že si nějak zvlášť zaplavete.

Na zázemí chorvatských pláží také zapomeňte. Ve městě jsem plánoval zůstat, ale sůl musí dolů. A tak těch osm kilometrů k ubytování dám co nejrychleji tam a zpět, opravdu jen kvůli rychlé sprše. Vrátit se k majáku stíhám akorát včas, abych stihl start orientačního závodu Coast2Coast, tedy Od pobřeží k pobřeží.

Úkol je prostý: doběhnout od Severního moře k Baltu. Tahle akce je mi sympatická, však jsem ne tak dávno absolvoval něco podobného, byť ve zcela jiném formátu. A tak jsem jedním z mnoha, kteří přišli závodníky pozdravit nejen na start.

Na západní straně se zatím chystají barevné hry, které je možné spatřit snad jen ve správnou večerní dobu nad západním obzorem, tvořeným pouze mořskou hladinou.

Zkouším si koupit něco k pití, ovšem terminál na kartu je prý vypnutý, hotově by mi paní přijmula i euro, ale zase neví, kolik korun by mi měla vrátit. Zkouším jí poradit, kolik asi tak činí kurs eura k dánské koruně, ona ale situaci řeší stručným pokynem „take it“. Takže to mám zadarmo, čímž mimo jiné selhal první pokus získat aspoň trochu dánské měny ve fyzické podobě.

Blíží se desátá hodina, na denní světlo v tuto dobu nejsme vůbec zvyklí. Slunce dnes zapadne v krásném čase 22 hodin a 22 minut, ovšem pod obzor se dostane jen několik stupňů. Skutečná noc tady v tuhle roční dobu vůbec není.

Teploměr i po desáté hodině večer ukazuje 24°C. Pokud jsou v těchto zeměpisných šířkách dlouhé dny horké, jako tomu bylo dnes, země nestihne vychládat, a teplota se dlouho drží nečekaně vysoko.

Ještě zbývají síly, nálada a samozřejmě i světlo na pár významných míst v Hirtshalsu. Švédský námořnický kostel (dánsky Den svenske Sømandskirke) postavila v roce 1924 švédská církev pro námořníky, kteří brázdili moře mezi Švédskem a Dánskem. Kromě toho, že mohli navštívit bohoslužby ve švédštině, kde se setkali s krajany, poskytoval kostel jisté zázemí, a to i v případě, že se dostali do nějaké nouze. Kostel však dnes svému původnímu účelu slouží už jen částečně. Pořád se tu konají mše a dodnes je tu místo pro setkávání, kostel je však především kulturním domem s koncertním sálem.

Naproti kostelu stojí kámen s runovým nápisem Hirtshals Havn, tedy „přístav Hirtshals“. Je to symbolické uvítání v Dánsku, a zároveň také připomínka vikinské minulosti.

Stejně tak Stará radnice (dánsky Gamle Rådhus) je dnes už bývalá, ač jde o poměrně novou budovu z roku 1971. Dnes je tu knihovna a archiv.

Mým novým osobním severním rekordem budiž pro dnešek socha Malé mořské víly na náměstí Banegårdspladsen, nalézající se na 57. stupni, 35. minutě a 29. vteřině severní šířky.

Dojedu do svého dnešního bydliště. Ještě chvíli zůstanu venku a projdu se jen kousek od domu. Světlo skoro jako ve dne v půl jedenácté prostě u nás neznáme.

Před jedenáctou hodinou beru za hotovou věc, že majitelka domu dnes přítomna nebude, a tak bez skrupulí poruším jeden z jejích zákazů a dám si do její ledničky vychladit láhev s pitím. Okno se neotvírá, a tak jediná možnost, jak zajistit aspoň nějakou cirkulaci vzduchu, je ventilátor, který postavím do otevřených dveří pokoje. To je další věc, kterou si umím při obsazení druhého pokoje představit jen těžko.

Pro důkaz toho, že noc v Hirtshalsu v této roční době není, se stačí pár minut před půlnocí podívat z okna západním směrem. Nad pruhem oblačnosti je pořád docela jasná obloha, a jiné to do rána už nebude. Slunce má vyjít krátce po třetí hodině ranní.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.