Severní cesta (22.)

Vítejte na dalším třítýdenním dobrodružství. Jeho hlavní část doprovázely v nezbytné délce úvod a závěr, kromě všeho jmenovaného bylo na programu ještě jedno poměrně významné mezipřistání.

22. kapitola: U berlínské řeky (8. července 2026)

Jen asi dvě stě metrů od hotelu je konečná stanice Křinické dráhy (německy Krinitztalbahn), jež v souladu se svým názvem vede údolím říčky Křinice (německy Krinitz). Od samého počátku funguje jako výletní tramvaj. Původně se počítalo s velkolepější okružní trasou, nedostatek financí však plány podstatně zredukoval. V roce 1898 byl otevřen první úsek v délce osmi kilometrů. Považovali to tehdy za provizorium, ale k dostavbě už nikdy nedošlo.

Tramvaj jezdí dodnes prakticky bez přestávky. K jediné významné došlo na jaře roku 1945. Šestého května tramvaj nevyjela, nikoliv však proto, že by snad vozy či trať utrpěly nějakou škodu. Německo mělo v té době jiné starosti. Provoz byl obnoven už 7. června, což je za daných historických okolností rozhodně pozoruhodné.

Úzkorozchodná trať vede po straně silnice, a řidiči jsou upozorňováni na to, že mohou potkat tramvaj v protisměru. Dodržíte-li však předepsanou padesátku, je rozhled dostatečný, což mohu potvrdit vlastní zkušeností. Stihnu dokonce i fotku.

Plán na dnešní ráno je jednoduchý: dojet na druhou konečnou, svézt se tramvají do Bad Schandau a zpět, a pak pokračovat dál. Tramvaj během dne jezdí v půlhodinových intervalech, případné čekání hodlám vyplnit snídaní, jenže ouha: pauza mezi prvními dvěma jízdami je hodina a půl. A první jízda byla samozřejmě ta, kterou jsem potkal.

Ani restaurace není na snídaně zařízena, což se dá usoudit snadno, když otvírá až v jedenáct. Tuhle část programu mohu tedy považovat za čistě teoretickou, a praktickou část škrtnout. Jediné, co na konečné funguje, je Lichtenheinský vodopád (německy Lichtenheiner Wasserfall), nazvaný podle blízké obce.

Původně tu byl drobný přírodní vodopád, ale někdy kolem roku 1830 nechal kdosi přehradit potok a vybudovat malou zásobní nádrž. Vznikla tak nejen atrakce, ale též zaměstnání zvané v němčině Wasserfallzieher, v překladu tedy něco jako „tahač vodopádu“. Když se nashromáždilo dost zájemců, kteří byli navíc ochotni zaplatit drobný obnos, tahač špagátem nadzvedl stavidlo, a vodopádem najednou proteklo podstatně více vody.

Už pěkných pár desetiletí tuhle funkci nikdo nevykonává, a vodopád tak teče znovu v podstatě přírodním způsobem, jen přes zídky, které nám tu dodnes zbyly. Naopak jméno člověka, který tuhle drobnou stavbu provedl či zaplatil, nám historie nedochovala.

Vracím se do Bad Schandau. Na náměstí je parkovacích míst pomálu, doba stání je navíc omezená, ale jedno volné místo najdu, a vymezený čas mi stačí bohatě na to, abych do rozměru fotky zkusil dostat celou výšku Kostela sv. Jana (německy St.-Johannis-Kirche). V půl desáté je však mnohem větším problémem slunce svítící skoro přímo proti mně.

S tím nic moc neudělám, a tak jdu blíž. Není známo, kdy přesně byl kostel postaven, písemně je jeho existence doložena v roce 1445. Původně byl zasvěcen Panně Marii, evangelická církev ho získala v roce 1539. Jeho vzhled změnilo několik přestaveb: v roce 1645 byla postavena zvonice, ve spodní části čtyřboká, nahoře osmiboká, o celkové výšce 56 metrů. Kostel byl podstatně přestavěn v roce 1671, tím pádem se na původně renesanční stavbě objevují prvky barokní, jakou je například lucerna zvonice. Baroko je patrné i v interiéru kostela.

Z roku 1890 pochází Sendigova kašna (německy Sendigbrunnen). Místní hoteliér Rudolf Sendig usoudil, že by prázdné náměstí chtělo něčím zaplnit, a tak nechal na vlastní náklady postavit kašnu skládající se z bronzových soch a pískovcové nádrže. Sochy však byly v letech 1945 a 1946 rozebrány a zřejmě rozprodány. Jejich přesný osud není známý, vypátrat se nepodařilo ani jednu z nich. Kopie kašny, zhotovená podle starých fotografií, byla odhalena v září 2011. Dokončena však byla už během roku 2009.

Kašna zobrazuje příběh chlapce, který si hrál u potoka. Polekal se nymfy a spadl do vody. Nymfa však neměla v úmyslu mu ublížit, a tak aby ho rozveselila, vykouzlila mořského šneka, který ho trochu pocákal vodou. Satyr na to všechno koukal s nelibostí, možná i trochu žárlivě. Příhoda navíc vylekala žabku, která však prvotní strach překonala, aby se přišla podívat, co se to vlastně děje. A zatímco aspoň v hrubých rysech je historie kašny známá, motivace, která autora přivedla k vytvoření právě takovéhoto díla, nikoliv. Dějiny Bad Schandau mají mnoho bílých míst, mimo jiné totiž neznáme ani jméno toho autora.

Vydávám se na asi padesát kilometrů dlouhou cestu, na které musím v podstatě objet Šluknovský výběžek. Ještě předtím ale musím konečně vyřešit snídani.

Dvacet minut před jedenáctou a šest či sedm kilometrů před cílem je na ni opravdu nejvyšší čas. Fakticky už doba snídaní skončila, ale pekárna Schwerdtner v obci Sohland an der Spree má zásob dost.

V přijatelném množství se tu najde všechno potřebné, ani není potřeba nějak moc improvizovat. V jedenáct odtud odcházím zcela spokojen.

Každý výběžek je na mapě výrazný, tady však nějakými historickými pochody vznikl výběžek z výběžku. Z českého území tu směrem na sever vybíhá dva a půl kilometru dlouhý pruh země, široký od čtyř set metrů do asi kilometru a čtvrt. A zatímco z německé strany je okolo Šluknovského výběžku takřka nalepená jedna obec na druhou, na české straně hranice nebydlí nikdo. Nejsevernější okraj toho českého pruhu dělí od nejbližšího českého sídla, jímž je osada Královka o šestnácti obyvatelích, něco přes tři a půl kilometru vzdušnou čarou.

Trochu jsem předpokládal, že parkování tu nebude úplně snadné, cesty jsou tu úzké a místa kolem nich je minimálně. Přesto jsem zvolil přístup z německé strany, neboť z té české bych musel do těchto míst dojít asi pět kilometrů. Je to naprosto opuštěný a zapomenutý kout země, ovšem s historií poměrně bohatou. A také s jednou zeměpisnou zajímavostí.

Místo k parkování nakonec najdu na okraji vesnice Oppach. Uježděný pruh vedle silnice je velký tak na jedno auto, při troše snahy možná na dvě. Hlavně tu ale není žádný zákaz stání, takže problémy tohoto druhu snad mohu předem vyloučit. K české hranici je to odtud přes louku sto metrů.

Stejně jako možná tušíte hranici na předchozí fotce, rozeznáte na té následující vodní tok. Dívám se po jeho proudu, který v dalším necelém kilometru tvoří česko-německou hranici. Než se však obě linie spojí, protéká tenhle potok v asi sedmisetmetrovém úseku českým územím.

Mezi hranicí a potokem je český kus louky široký většinou okolo padesáti metrů,...

... jen kolem mostu se hranice zakroutí nejdřív na jednu, pak na druhou stranu, takže je to tu trochu divočina, kterou v terénu vyznačují hraniční kameny. Najít jich na další fotce všech pět dá nejspíš trochu práce.

Ten v popředí je jasný, druhý je při levém okraji snímku. Pokud rozeznáte most,...

... pak opticky na jeho úrovni jsou dva velmi blízko sebe, a poslední je k rozeznání nad kontejnerem. Tady jej máte zblízka.

Na mostě se na chvíli zastavím. Potok, který je tady široký tři nebo čtyři metry, totiž není nic méně významného než Spréva – řeka považována v Německu za jednu z národních. Do Berlína je to odtud po proudu asi 250 kilometrů.

Český výběžek nebyl vždy tak opuštěným koncem světa, jako je tomu dnes. Do roku 1945 tu existovala obec Fukov. Na to, jak byla odlehlá, byla poměrně soběstačná. Za prací sice někteří jezdili do Šluknova nebo do blízkých německých obcí, ale obec měla takřka vše potřebné: od školy přes lékařskou ordinaci, řeznictví, kostel, trafiku a papírnictví až po spořitelní pobočku, a samozřejmě tu byla i celnice. Dokonce i Baťa tady měl jeden ze svých menších obchodů. Skoro ke každému domu patřil větší či menší pozemek. Jenže drtivá většina ze sedmi nebo osmi stovek obyvatel Fukova byli Němci. Obec tak v podstatě přestala existovat s jejich odsunem. V dalších letech byla dům po domu bourána.

Tyhle časy přežil dub, který rostl na zahradě fukovské spořitelny. Byly tam původně dva, doložené jsou na historických fotografiích, ale jeden byl během likvidace Fukova pokácen. Druhý jako zázrakem přežil. Dnes požívá ochrany coby památný strom. Důvody jsou jednak historické, kromě toho jde z hlediska čistě biologického o zdravý a dobře rostlý exemplář.

Na křižovatce fukovských cest stál od 80. let 18. století kostel. Spolu se školou byl poslední budovou, která byla prvního podzimního večera roku 1960 odstřelena. Místo, zasypané sutinami, velmi rychle pohltila příroda. Až v roce 2025 se podařilo Šluknovu získat do svého majetku pozemek s bývalým kostelem, a mohla tak začít pietní úprava místa.

Už teď je zřejmé, že se tak docela nenaplnila naděje, že by snad odstřel kostela mohla přežít alespoň jeho podlaha. Pro většinu dlaždic však byl pád a poté váha sutin příliš. Aspoň částečný úspěch byl v tomto smyslu zaznamenán v místech oltáře.

Zatím byl víceméně odkryt alespoň půdorys spolu s pozůstatky zdí kostela. Časem by jeho tvar měla připomínat jakási kovová konstrukce, ale ještě nebylo ani definitivně rozhodnuto, jestli bude stát přímo na jeho místě, nebo o kus dál.

Sousední hřbitov byl zřízen krátce po dokončení kostela, a v roce 1881 vznikla po jeho obvodu křížová cesta. Fukovské rodiny si mohly vybrat obyčejné místo, nebo si připlatit za hrob u jednoho ze čtrnácti zastavení. Odstřel kostela však proměnil v sutiny i hřbitov. Jeho devastaci dokončilo rabování a rozkradení náhrobních kamenů. Po desetiletích vydaly sutiny části hlavního kříže, který byl následně zkompletován,...

... a také dva víceméně kompletní náhrobky.

Z větší části zůstala zachovaná obvodová zeď, zanedbanou lipovou alej však bylo nutné vykácet a nahradit novými stromy. Křížová cesta byla zničena kompletně, podle původní dispozice je dnes vyznačena pouze poloha jejích zastavení. Kameny, jež k tomu byly použity, pocházejí ze sutin kostela.

Dávno zaniklá obec je kromě jiného vysvětlením toho zvláštního průběhu státní hranice kolem Sprévy. Pokud něco její průběh určovalo, nebyla to řeka nebo jiné přírodní útvary, ale hranice panství, která zasahovala i za řeku. Jde o starou česko-saskou zemskou hranici, po vzniku republiky v roce 1918 převzatou tak, jak byla určena v roce 1459 za vlády Jiřího z Poděbrad. Její průběh připadal absurdní mocným v různých dobách. O připojení k Sasku se neúspěšně hlasovalo v roce 1848. Podruhé byla změna hranice většinově německými obyvateli odmítnuta v roce 1919.

Nějakých pět minut chůze od kostela je most přes železnici. I tu je možné považovat za zdejší kuriozitu. Jde o nejsevernější železnici na českém území, ale jde o trať peážní, jež není s českou železniční sítí nijak propojena. Za první republiky se uvažovalo o zřízení zastávky. Smysl by to jistě dávalo, vždy ale zůstalo jen u obecných úvah.

Je to podobné jako s tou Sprévou – německé vlaky se jen něco málo přes kilometr projedou po českém území, aniž by to pro další cestu ze Žitavy do Drážďan mělo nějaký hmatatelný důsledek.

Fukovské povídání zakončím fotkou z druhé strany cesty k mostu přes Sprévu. Hranice se klikatí i tady, a kameny jsou tentokrát viditelné i bez většího hledání. Čtyři, to jen tak pro úplnost.

Krátce po odjezdu, když opět kroužím kolem Šluknovského výběžku, se dvěma telefonáty vyřeší jediný zásadní problém, který na téhle cestě nastal. Jakási dobrá paní z Bookingu mi oznámí a posléze i potvrdí, že vzhledem k mé dlouhé a bohaté historii mi celou částku, kterou jsem zaplatil podvodníkovi z Reykjavíku, ještě dnes pošlou zpátky na účet.

Když už jedu přes Bad Schandau, zastavím se podruhé na náměstí. Poznatek si odtud odnesu jeden, totiž že kostel je určitě šikovnější fotit v odpoledních hodinách.

Je tři čtvrtě na tři, a teplota spolehlivě vystoupala na letní hodnoty. To rozhodne, zajíždím k lázním Toskana.

Koupím si nejkratší, to jest dvouhodinovou vstupenku, a i když v rámci jakési promoakce mohu zůstat hodiny tři, tuhle nabídku už nevyužívám. Chci domů dojet v nějakou rozumnou dobu.

To se nakonec podaří dvacet minut po devatenácté hodině. Teď teprve mohu islandskou (a nezapomeňme, že také faerskou) cestu prohlásit za úspěšně skončenou.

Po vlastní ose jsem ujel 5224 kilometrů. To není tak ohromující číslo, jaké by nezúčastněný divák možná čekal, a podle tohoto kritéria to není ani druhá nejdelší cesta. Je k ní ale potřeba připočítat ještě 1940 námořních mil, ujetých na trajektu.

–———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.