Severní cesta (21.)

Vítejte na dalším třítýdenním dobrodružství. Jeho hlavní část doprovázely v nezbytné délce úvod a závěr, kromě všeho jmenovaného bylo na programu ještě jedno poměrně významné mezipřistání.

21. kapitola: Kolem hranice (7. července 2026)

V zařízení podobného typu, jakým je Pension Sara, snídani nečekám. To nemá být stížnost, ale prosté konstatování. Všechno vyřeším kdesi na cestě.

Jelikož snídani spojím s dopolední dávkou k životu nutných chemikálií, to znamená vody, glukózy a kofeinu, možná touhle zastávkou „dvě v jedné“ ušetřím i nějaký čas.

Dnešek na německé dálnici se od včerejška liší tak, jak si jen můžete představit: jede to, zbývající kilometry ubývají pak i na okresce, po níž mě navigace neomylně vede k české hranici.

Překročím ji pár minut před polednem mezi Schmilkou a Hřenskem. A je to svým způsobem také zajímavé místo.

Pravý břeh Labe protne silnici v nadmořské výšce 115 metrů, což je jakási střední tabulková hodnota, udávaná jako nejnižší bod České republiky. Skoro o stovku jej sice překonává jáma lomu Bílina, která se ovšem na svou výšku – nebo spíše hloubku – dostala uměle. Navíc je to místo, kam se běžný smrtelník nedostane. Abych se ale vrátil na svou trasu: hraniční kámen u silnice je za normálního stavu vody kolem pěti metrů nad hladinou Labe.

První cesta vede k benzínce. Ten včerejší výpočet byl opravdu přesný – když zastavím, zbývá mi nafty na čtyřicet nebo padesát kilometrů. Po cenách německých, dánských i islandských zní 33,50 koruny přímo pohádkově.

Beru tedy plnou a pokračuji dál za Hřensko do Mezné. V současnosti je to jediný výchozí bod pro cestu do Divoké soutěsky.

Parkoviště jsou tu placená, nejlevnější je kupodivu u hotelu Rupert, odkud je to k začátku cesty do soutěsky nejblíže. Koupím si tam vodu a nějaké drobné zásoby, obojí se ještě bude cestou hodit.

Pokud jde o prostou vzdálenost, není to nic závratného, jen asi kilometr a čtvrt od hotelu. Jenže první půlkilometr zdolává převýšení více než sto třicet metrů – protentokrát směrem dolů.

Takže i když si ten sestup občas vyžádá trochu přibrzdit, už teď je jasné, že zpátky to půjde hůř.

U Mezního můstku jsem asi za patnáct minut. Dám si tu pauzu, ale spíše než skutečný odpočinek je jejím účelem pořízení několika fotek.

K soutěsce se odtud jde ještě nějakých šest stovek metrů proti proudu Kamenice. Tato asi třicet pět kilometrů dlouhá řeka je posledním českým přítokem Labe, vlévá se do něj v Hřensku zprava. V těch místech už jeho levý břeh náleží Německu.

Ke konci svého toku protéká Kamenice mezi vysokými, někdy téměř kolmými skálami. Rozeznávají se zpravidla tři, někdy až pět soutěsek, z nichž jsou však v současnosti přímo přístupné pouze Edmundova a Divoká. Cesta z Edmundovy neboli Tiché soutěsky k Meznímu můstku je už několik let uzavřena, a nezdá se, že by se na tom v brzké době mělo něco měnit.

I tady jsou cesta a řeka sevřeny do úzkého údolí, ale podle vody se jde snadno, je to totiž skoro po rovině.

Zpestřením je průchod skálou...

... a hlava chameleona, která přijde akorát včas. Skála, z níž chameleon vykukuje, mě totiž schová před jedinou přeháňkou, která přejde během cesty.

Divoká soutěska je po proudu Kamenice předposlední, a pohybovat se po ní dá pouze po loďkách, neboť podél skal v ní žádná cesta nevede. Doteď to bylo zdarma, svezení na loďce vyjde na 200 korun českých.

Na rozdíl od minulosti ne zase tak dávné vás ale loďka nevysadí na konci 460 metrů dlouhé soutěsky, abyste dál pokračovali pěšky, ale doveze vás zase zpět, neboť navazující cesta je rovněž uzavřena.

Návštěvy turistů ukončil lesní požár v roce 2022, a ač se zákazy vstupu často zdůvodňují potenciálně nebezpečnými skálami, pravděpodobnější je snaha omezit počet návštěvníků nejcennějších částí Českého Švýcarska, našeho nejmladšího národního parku. I proto je uzavřeno horní přístaviště loděk, kam vede snadnější přístupová cesta, než jakou je ta k Meznímu můstku. Obtížnější cesta se ale rovná méně návštěvníků, počty jsou to velmi jednoduché.

Po Divoké soutěsce s vámi loďka popluje asi deset minut proti proudu, po proudu něco mezi šesti a osmi minutami, a to je všechno. Vlastně ne. Ještě musím vyšlápnout tu lesní cestu zpátky do Mezné. Nahoře je toho opravdu dost. Padly veškeré zásoby z hotelu Rupert, a tak dokoupím nové.

Doma jsem dlouho nepobyl. Skoro přesně po třech hodinách se vracím tam, odkud jsem přijel. Tím je myšleno do Německa, v Bad Schandau mám rezervovaný poslední nocleh na této cestě.

Hotel Das Sigl’s přijímá hosty bezkontaktně, ale vše je jednoduché a tím pádem rychlé. Parkuje se přes ulici,...

... a i když do svého pokoje musím do jednoho z horních pater, od první chvíle se mi tento hotel zdá být místem velmi příjemným. Pokoj sice nemá plochu větší, než je nezbytně nutné, ale za 62 eur bych ani nepožadoval více.

Na chvíli si sednu. Jen málo chybí k okamžiku, kdy si snad budu moci říct, že jsem to zvládl. Ale jedno můžu říct už teď: taková cesta vás prostě změní, ať chcete nebo nechcete. Přinejmenším tedy zvenku.

Konec rozjímání. V Bad Schandau jsou lázně Toskana Therme, nejvyšší čas se k nim vydat. Neznalý zcela místních poměrů sedám opět do auta, leč bylo to zbytečné. Lázně jsou od hotelu kilometr.

Teď v půl páté mi největší smysl dává čtyřhodinová vstupenka, i za tu chtějí 29 eur. V hotelu jsem měl kartu, na kterou dostanu malou slevu – odečtou tři eura. V tomhle předbouřkovém počasí, které bylo ve vzduchu cítit už v Hřensku, se tak jako tak nic moc jiného dělat nedá.

U pokladny dostanu žeton, který je potřeba strčit do hodinek, které až pak jdou ze zámku vytáhnout a skříňka zamknout. Systém je to trochu zvláštní a na rychlé či časté otvírání skříňky silně nepohodlný, zřejmě se počítá s tím, že si vše potřebné vezmete s sebou hned a do šatny se moc vracet nebudete. Ale není to jediná zvláštnost, která je tu k vidění. Ta druhá sice nemá na pobyt vliv, pokud nejste zrovna prudérní povahy. Na to, co chtěl autor tímto sousoším vyjádřit, nepřijdu. Zvědavcům mohu potvrdit, že jisté detaily jsou vyvedeny celkem věrně, jelikož jsem však spíše estét, fotku z jiného úhlu nepřidám.

Po cestě autem a návštěvě soutěsky je tohle nakonec docela příjemný relax, a i když si na fotku musím občas počkat, lidí je tu poměrně málo, což pobyt činí ještě příjemnějším.

Občerstvení funguje, obsluha je příjemná a ví, co je schorle. Platíte až při odchodu, tady si svou objednávku jen odpípnete hodinkami. Spíš tedy asi tím žetonem, který se do nich vkládá.

Ještě dvě překvapení pro vás mám. Proplavete nebo projdete-li ven,...

... můžete svoje oko potěšit pohledem na Labe. A teď bych byl nerad, aby to vyznělo jako bezobsažná fráze. Mně se to opravdu líbí.

Druhé překvapení najdu, když vyjdu do odpočinkového patra. Rozhodně ne proto, abych se tu usadil. Je tu skoro nesnesitelně, kterýžto dojem evidentně sdílí i ostatní návštěvníci.

Spíše se chci na vše podívat tak nějak z nadhledu, k čemuž jsou dnes podmínky ideální.

A jsem-li veden i důvody průzkumnickými, i ty najdou svoje naplnění. Nacházím totiž třetí do party k těm dvěma dole. Jestli jsem nerozuměl na začátku, pak mohu tento stav směle označit za setrvalý.

Nakonec se to auto docela hodí. Ve čtvrt na devět, kdy odcházím, totiž docela vydatně prší. Vidíte, že i nedostatek informací může vést k pocitu pohodlí. Naposledy pěkný večer ze Severní cesty, která už pěkných pár dnů vede na jih.

–———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.