Severní cesta (20.)

Vítejte na dalším třítýdenním dobrodružství. Jeho hlavní část doprovázely v nezbytné délce úvod a závěr, kromě všeho jmenovaného bylo na programu ještě jedno poměrně významné mezipřistání.

20. kapitola: To lepší z Magdeburku (6. července 2026)

Paní majitelka hotelu Zur Mühle si asi malinko přispala, po sedmé hodině je v restauraci ještě zamčeno. Zas tak moc se neděje, zatím si jdu sbalit věci, a když se vrátím, je k snídani všechno připraveno.

Za tu si tedy nechá zaplatit řádně, celých 17,50 eura, tenhle hotel je z německé části cesty ten nejdražší, ale nechť. Kappeln byl víceméně sázkou naslepo, nakonec se však ukázal být místem velmi příjemným.

Podaří se mi odjet v osm, a to je skoro poslední časový úspěch dnešního dne. Od samého jeho počátku prší, často je mlha, i podle teploty je to takové islandské počasí. Vlastně bych měl být zvyklý.

Počítám, kolik natankovat, abych dojel k nějaké pumpě s českými cenami. Ano, už počítám takto. Konec cesty se nezadržitelně blíží.

Cenu najdu slušnou, ovšem o chvíli později projedu kolem jiné, kde je litr o necelé dva centy levnější. Co nadělám. Při 19 natankovaných litrech jsem naštěstí tolik netratil.

Po necelých dvou hodinách stavím, už se z toho stal jakýsi rituál skládající se z kávy, nějakého drobného zákusku a koly – hladina cukrů a kofeinu je srovnána, můžu jet dál.

Nemůžu. Dnes to prostě nejede. Němčina má pro tento jev výraz „Stau“, tedy zácpa. V jedné z nich zůstanu i ve chvíli, kdy se navigace rozhodne protáhnout mě Hamburkem.

Důvod toho mi uniká, snad jen neprůjezdná dálnice. Nakonec je to jedno, teď už nemám na výběr. Ocitám se přímo v hamburské čtvrti St. Pauli, ovšem spolehlivě daleko od nejvykřičenějších míst. Spíše než její pověsti si však všimnu televizní věže, a tak hledám nějaké místo k zaparkování.

Když už jsem se tu nějakým řízením osudu ocitl, zkusím si dát malou neplánovanou pauzu. Naděje, že bych mohl zažít alespoň výhled na město, padne s informací, kterou najdu na internetu. Věž, postavená ve druhé polovině 60. let, vysoká 279 metrů a pojmenovaná po hamburském rodákovi, fyzikovi Heinrichu Hertzovi, je už od roku 2001 v rekonstrukci. Televizní signál přenáší pořád, ale restaurace a vyhlídková plošina jsou uzavřeny. Jejich znovuotevření je v plánu na rok 2031, ovšem restaurace už nebude otáčivá.

Projít se v podstatě není kam. Vidím jen vysoké stěny Hamburského výstaviště (německy Hamburg Messe), jež znemožňují pohled kamkoliv, před vaším pohledem jsou schopny ukrýt i tu televizní věž.

Podchod k nádraží a ke stanici metra k návštěvě úplně nevybízí, nabízí však alespoň optickou možnost, jak se odtud dostat kamsi jinam. Jenže uvnitř je neuvěřitelný nepořádek a smrad. Podchod evidentně slouží i jinému účelu, než jen dostat se z výstaviště na vlak a zpět.

V půlce podchodu nabývám dojmu, že přestávky bylo právě tak akorát, a že dál mě prostě nikdo nedostane. Obracím, odjíždím. Chvilku mi pak trvá, než se z přeplněného města vůbec dostanu.

Ani pak problémy nepřestávají. Stojící kolona opět vyvede auta na chvíli mimo dálnici.

Až poslední hodinu se konečně trochu rozjedu, ale to už je ve fázi, kdy se toho moc dohnat nedá. Do cíle v Magdeburku dorazím těsně po čtvrté.

Volám majiteli, slíbí přijet za deset minut, přijede za sedmnáct, a ještě si vyřídí asi desetiminutový hovor. Celou tu dobu stojím vedle něj a jen přemýšlím, jestli je to tedy on nebo ne. Pár minut sem, pár minut tam. Už je to jedno. Aspoň přestalo pršet, a podle předpovědi prý dnes už nebude. Beru to jako dobrý základ pro optimistický pohled na celou situaci – všechno vychází tak, jak má.

Penzión Sára na okraji Magdeburku je z těch, které na první pohled jen těžko zaujmou. Zvenku připomíná spíše ubytovnu nebo něco takového, uvnitř ale o to víc překvapí. Za 54 eur a 60 centů je to přímo zlaté.

Do centra je to odtud asi sedm kilometrů, takže sedám znovu do auta. Parkování najdu v pohodě kdesi na břehu Labe (německy Elbe). Opět jsou tu ty automaty fungující pouze na mince, požadovaná tři eura tentokrát naštěstí vyhrabu.

Magdeburk (německy psán Magdeburg) je hlavní město země Sasko-Anhaltsko (německy Sachsen-Anhalt), jedné z těch nových, které se ke Spolkové republice připojily v roce 1990. O svoje postavení hned poté soupeřil s Halle, městem větším a kdysi hlavním zemským. Snad rozhodla centrálnější poloha Magdeburku, když se o hlavním městě rozhodovalo v prvním zvoleném zemském parlamentu.

Město je to jinak velmi staré, první zmínka o něm pochází už z roku 805. Nejstarší dochovaná budova je Klášter Panny Marie (německy Kloster Unser Lieben Frauen), založen byl v roce 1017 nebo 1018. Dávno svému původnímu účelu neslouží, premonstráti se odstěhovali ve 30. letech 19. století. Někdejší klášter byl v roce 1977 po dlouhé rekonstrukci přeměněn na Koncertní síň Georga Philippa Telemanna (německy Konzerthalle Georg Philipp Telemann). Město tak vzdalo hold místnímu rodákovi, současníkovi Bacha a Händela, spolu s nimi významnému hudebnímu skladateli období baroka.

Katedrální náměstí čili Domplatz slouží v létě umění. Proti tomu nelze namítat ani to nejmenší,...

... jenže většina náměstí se tím pádem změní v ohrazený a nedostupný prostor, po jehož stranách zbývají úzké průchody po stranách, z nichž je vidět opravdu málo.

Jediné, co se zpočátku daří dobře vyfotit, jsou odkryté základy Kláštera sv. Mořice (německy St.-Moritz-Kloster), založeného v roce 937.

V roce 968 byl přilehlý kostel povýšen na katedrálu, ta byla zničena při požáru roku 1207. O dva roky později byla zahájena stavba katedrály nové, jež byla úplně dokončena až roku 1520.

Katedrála sv. Mořice a sv. Kateřiny (německy Dom St. Mauritius und St. Katharina) je nejstarší německou katedrálou a zároveň hlavním kostelem evangelické církve v Německu. Pohled na ni však hledám opravdu těžko. Navíc jen těsně nestihnu dobu, kdy je katedrála otevřená. Jakási paní, která se chystá sednout na kolo, mi povídá, že zavřeli právě před chvílí.

Při tom hledání dojdu k památníku Berlínské zdi. Snad je to opravdu autentický kus někdejšího symbolu rozdělení Německa, přenesený sem z hlavního města.

V dlouhém pruhu podél náměstí jsou pak vypsána zásadní data týkající se jak zdi, tak dějin NDR a východního bloku.

Nakonec najdu místo, odkud do rozměru fotky dostanu celou výšku věží. Jsou lehce nesouměrné, jedna je vysoká 99, druhá 101 metrů, ale toho si při pohledu z náměstí všimnete jen těžko.

V lednu 1945 bylo město silně poničeno bombardováním. Za oběť mu mimo jiné padly renesanční měšťanské domy na severní straně náměstí. Ty se dočkaly obnovy poměrně rychle, už v 50. letech. Od roku 1991 v nich sídlí Sasko-anhaltský zemský sněm (německy Landtag Sachsen-Anhalt).

Novou architekturu představuje divadlo Zelená Citadela (německy Grüne Zitadelle), postavené v roce 2005. Jeho postmodernistická budova je prezentována jako symbióza umění a přírody.

Ve své době kontroverzní byla neorenesanční budova bývalé hlavní pošty, postavená mezi lety 1895 a 1899. Bylo kvůli ní totiž zbouráno několik domů ze 16. století. Velký nápis Deutsche Post zůstal zachován dodnes, ač tu dnes sídlí především justiční centrum sdružující státní zastupitelství a soudy. Pobočka pošty tady ale funguje pořád.

Poválečná obdoba Magdeburku byla obtížná a zdlouhavá. Finance zbyly na obnovu těch nejcennějších objektů, jako byly klášter nebo katedrála, jejichž poškození byla označována jako střední. Domy, v nichž sídlí zemský sněm, byly znovupostaveny v historizujícím duchu, čímž byl aspoň částečně zachován starobylý ráz nejužšího centra Magdeburku. Stačí je však obejít a pohlédnout směrem od náměstí – prostor mezi sněmem a klášterem vyplnilo panelákové sídliště.

Za katedrálou je k nalezení Ausfahrt an der Möllenvogtei, v překladu „Výjezd k mlýnskému rychtářství“. Jediná dochovaná městská brána pochází z první poloviny 13. století.

Průchod vede k parku Möllenvogteigarten. Název samozřejmě odkazuje na blízkou bránu, a dá se tedy považovat za relativně novodobý, historie zahrady však sahá až někam k založení Magdeburku, snad někam do 9. nebo 10. století. Je tak jasně nejstarším veřejným prostorem ve městě.

Skoro automaticky vedou další kroky k věži z roku 1430 nebo nějak okolo něj, dříve součásti městského opevnění. Ve své době získala žertovnou přezdívku „Kiek in de Köken“, tedy něco jako „mrkni do kuchyně“, neboť z jejího horního patra bylo vidět do kuchyně arcibiskupství, nacházejícího se na konci parku.

Spodní část věže je od 20. let 18. století až dodnes zasypaná. Tehdy na někdejších hradbách začala vznikat první veřejná promenáda v Německu. Lidé se mohli při procházkách těšit pohledem na Labe od roku 1725.

U Labe, pravda o kousek dál, také svou procházku po Magdeburku končím. Fotit město je těžké, nejen kvůli letnímu festivalu na náměstí. Město je plné lešení, zábran a výkopů. Snažil jsem se, aby na fotkách zůstalo k vidění spíše to lepší. Případnou návštěvu bych ale doporučil odložit klidně o několik let, dokud ten nejhorší nepořádek nezmizí.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.