Severní cesta (2.)

Vítejte na dalším třítýdenním dobrodružství, jež bude mít kromě nezbytného úvodu a závěru jakousi hlavní část, kromě ní nás ale čeká ještě jedno významné mezipřistání.

2. kapitola: Stopy severogermánských kmenů (18. června 2026)

Dnešním ránem znovu začíná známý kolotoč: sbalit, naložit a přesunout se zase o kus dál. Původním záměrem bylo stihnout za ranního chládku aspoň první dva jmenované body, brzy je však jasné, že zůstane jen u záměru. Před sedmou hodinou je dvaadvacet stupňů.

Když krátce po sedmé nesu věci do auta, praští mě do nosu vůně čerstvého pečiva. Malá domácí pekárna má tutéž majitelku jako těch několik pokojů pro turisty, a z jednoho do druhého se dá pohodlně projít. Teď stačilo, že nechali otevřené dveře. Zatvářím se na tu vůni tak, že se mě hned ptají, zda mi můžou něco nabídnout. Mám plné ruce, ale slibuji, že se hned vrátím.

Čtyři hodiny cesty jsou přerušeny jen jednou, když kolem půl deváté zastavím, abych zkonzumoval vše z té domácí pekárny. Přikoupím si k tomu kolu a kapučíno, hladinu kofeinu, cukru a dalších nezbytností tím doplním bohatě.

V poledne dojíždím kousek před Schleswig. Dnes hlavní město spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko (německy Schleswig-Holstein), v českém prostřední psané též jako Šlesvik, leželo kdysi v Dánsku, dokonce je označováno za nejstarší dánské město. Ve zdejší katedrále je pochován Frederik I., dánský král v letech 1523-1533.

K Německu Šlesvicko, které bylo s Dánskem v personální unii, připojil až Bismarck, kterému se zdálo, že ve městě žije příliš mnoho Němců na to, aby jej Dánové začlenili přímo do svého království. Ti němečtí válečníci to zkrátka měli všichni tak trochu podobně. Když Bismarck v roce 1864 na Dánsko zaútočil, zpočátku se setkal s velkou mezinárodní nevolí. Nikdo z potenciálních spojenců však Dánsku na přislíbenou pomoc nepřišel, Bismarck tak dosáhl svého.

Dánskou minulost Schleswigu připomínají patronymická příjmení, která se tu občas vyskytují, a která jsou pro severské kraje typická. A pak také samotný jeho název, vycházející z polohy města u zálivu Schlei. Severogermánské „vík“ znamená právě zátoku či záliv, a i když zde bylo časem trochu poněmčeno, pořád prozrazuje severský původ města.

Na počátku středověku patřila tato oblast Vikingům, což byly původně severogermánské kmeny pocházející z dnešního Dánska a jižních oblastí Švédska a Norska. Tito původně piráti a nájezdníci se postupně přeměnili na kolonizátory a obchodníky. V evropské historii se výrazněji objevují někdy v 8. století.

Jejich první výbojné cesty vedly na sever Francie a na Britské ostrovy. Poté postupně ovládli Island, Faerské ostrovy a Grónsko. Další vikinské kmeny se usadily v oblasti dnešních polabských republik, především Estonska, a také na polském ostrově Wolinu. Jejich přítomnost se bere za prokázanou třeba i na Newfoundlandu. Objevili se v českých zemích, kde je pravděpodobná jejich přímá účast na vraždě kněžny Ludmily, dále v Kyjevské Rusi, v Konstantinopoli nebo v Persii. Po jejich christianizaci byly dány základy moderních států, které dnes mají na své vlajce skandinávský kříž. Historici dnes nechápou Vikingy jako národ, který se najednou vynořil z moře (což by se dalo vzít téměř doslova) a zase se kamsi ztratil. Spíše než o etnikum jde o označení způsobu života, který Vikingové opustili ve chvíli, kdy pro ně přestal být výhodný. Dánové, Norové a Švédové se považují za hlavní větve potomků Vikingů, jsou tu ale i podstatně méně početné národy Faeřanů, Islanďanů či Gróňanů.

Vikinská osada Haithabu poblíž Schleswigu byla patrně vícekrát dobyta a vypleněna, až nestálo za to ji pořád obnovovat. Její poslední známé zpustošení roku 1066 je dílem pohanských kmenů Polabských Slovanů. Pokud jde o fyzické pozůstatky osady, tak ty nejsou téměř žádné.

Neplacené parkoviště je na okraji poměrně rozlehlého areálu, a úvod na sebe nenechá dlouho čekat. Jde o připomínku nejstaršího dánského kostela. Během své misie po Dánsku a Švédsku jej v 9. století založil benediktinský mnich a posléze brémský a hamburský arcibiskup jménem Ansgar. Dodnes netušíme, kde kostel mohl stát. Dosud po něm nebyla nalezena jediná stopa, jeho existence je známá z dobových písemných pramenů.

Po chvíli už je třeba zaplatit vstupné ve výši 14 eur. Za tento poplatek si můžete prohlédnout nevelké muzeum.

Jako první ovšem potkávám kavárnu, s budovou muzea spojenou. Z ničeho jiného než z pár sladkostí se tady vybrat nedá, ale co už.

Pokud zvolíte stůl venku, budete mít výhled na jezero Haddebyer Noor. To kdysi bylo ramenem zátoky Schlei. Násep, po němž vede významná hlavní silnice, jej však od zátoky oddělil, takže vodní plocha o velikosti jednoho kilometru čtverečního má dnes mnohem více vlastností jezera než moře.

Z muzea si odnesete jeden zásadní poznatek. Vikingové žádné rohy nenosili. Ty si vymysleli kostyméři Wagnerových oper. Snad to dobře vypadalo na jevišti, historicky je to ovšem nesmysl.

Počet artefaktů, jež muzeum vystavuje, se neustále zvětšuje s tím, jak jsou postupně objevovány při stále probíhajících archeologických výzkumech.

Cenným exponátem jsou runové kameny s autentickými vikinskými nápisy, jež jsou postupně překládány do němčiny, dánštiny a angličtiny. Český překlad textu zní asi takto: „Král Svein vztyčil kámen na památku svého věrného služebníka Skarðiho, který táhl na západ, ale potkal svou smrt poblíž Haithabu.“

Kdesi padne ještě informace, že se tak stalo v roce 982. Tou dobou panoval v Dánsku a na jihu Norska vikinský král Svein I., a i když jméno jeho služebníka historie jinak nezachovala, šlo jistě o věrného služebníka ve smyslu udatného bojovníka, králova družiníka (jakkoli to slovo může znít archaicky), tedy panovníkova ozbrojeného průvodce. Tažením na západ se pak rozumí dobývání Anglie, pro Sveina po několika pokusech přece jen úspěšné. Z tohoto úspěchu se ale neradoval dlouho. Zemřel v únoru 1014, jen několik týdnů poté, co byl v podrobeném Londýně korunován anglickým králem.

Po muzeu se vydávám na asi dvacetiminutovou procházku kolem jezera, která vede částečně lesem. Naštěstí, protože na těch odkrytých místech je teď kolem poledne už docela vedro.

Vesnice byla chráněna z jedné strany vodní plochou, z ostatních valem. V jednom místě si můžu vybrat, jestli půjdu přes val, nebo podél něj.

Výhled mám rád, a tak je volba celkem jasná, zvlášť když si ten výstup nežádá příliš námahy navíc.

Vikinská vesnice je druhým a posledním místem, kam vás pustí jen se vstupenkou. Stačí ale, když ukážete tu z muzea.

Zrekonstruované domky jsou na stejném místě, na kterém stály před více než tisíciletím. Pokud tedy bereme v úvahu centrum předpokládané osady, která podle všeho byla několikanásobně větší. Bylo to na svou dobu dokonale organizované území, které zahrnovalo obytnou část, pak řekněme čtvrť, kde byly různé dílny, a dokonce i pohřebiště. Těch sedm domků vypadá příjemně, ale je to opravdu jen vzorek rekonstruované historie. K jejich postavení byly prý použity původní technologie.

Zkusme věřit tomu, že tedy aspoň zvenku vypadají věrně, neboť uvnitř domky příliš autenticity nepobraly. Je to tak napůl: udusaná podlaha ano, ohniště taky, ale provedení vypadá až příliš novodobě, totéž platí o stolech a lavicích. U nich navíc obvyklým teoriím neodpovídá ani jejich rozmístění.

Přístavní molo je vyztuženo betonem, což se mi do fotky nějak nevešlo, ale je tam aspoň loď, která svým vzhledem skutečně odpovídá.

Muzeum kryté i jeho část pod širým nebem rozhodně nijak nezavrhuji, průměrné jazykově vybavený návštěvník se tu dozví mnohé zajímavé věci, a ti ostatní si vypomohou moderními technologiemi. Vracím se, dnešní program zdaleka ještě nekončí. Cestou k osadě jsem minul pramen uprostřed cesty bez větší pozornosti, teď se hodí. Voda pitná není, aspoň tak zní upozornění, ale i opláchnout se je příjemné.

Ještě než odjedu, zajdu pár kroků ke Kostelu sv. Ondřeje (německy St. Andreas Kirche) v Haddeby, jak zní novodobá německá podoba názvu Haithabu, dnes části obce Busdorf.

Data vzniku kostela najdeme různá, ale dají se seřadit tak, že nakonec dávají smysl. Nejstarší kamenná část vznikala pravděpodobně od roku 1140, a dokončená tu stála kolem roku 1200. Zhruba dnešní podobu má kostel od konce 13. století, kdy byla dokončena jeho věž. Svatému Ondřejovi, jednomu z dvanácti apoštolů, byl zasvěcen až roku 1399. Vrátíme-li se znovu na počátek historie kostela, nejsme časově příliš vzdáleni od chvíle, kdy zanikla vikinská osada. Tehdy po této půdě chodili lidé, jejichž otcové a dědové si Haithabu pamatovali.

V kostele zaujme především ručně vyřezávaný dřevěný křídlový oltář z 15. století. Jeho autor známý není, o cenný kousek se jedná v každém případě. Už proto, že přežil bez poškození či změn reformaci, tedy dobu, jíž právě v severním Německu mnoho podobných děl padlo za oběť. Historici nějakou dobu věřili, že právě tady mohl stát tajemný Ansgarův kostel, další průzkumy ale dokázaly, že Kostel sv. Ondřeje je na tomto místě první stavbou.

Dnešní cíl, tedy město Schleswig, mám odtud na dohled, přesněji na druhé straně zátoky Schlei.

Hotel, kde mám rezervovaný nocleh, bude připraven za více než hodinu, a tak popojedu jen ke schleswickému zámku Gottorf, pojmenovaného podle rodu, který nechal původně biskupský vodní hrad, dokončený v roce 1161, zásadně přestavět v barokním stylu. Rok 1703, kdy byla tato proměna dokončena, je zvěčněn na průčelí zámku. Uznávám, že tento detail je na první pohled špatně viditelný, v případě zájmu jej hledejte okolo hodin.

Dovnitř se nedostanu, zámek je totiž uprostřed tříleté rekonstrukce. V místní kavárně doplním aspoň tekutiny. Schorle vítám, ale třetí dortík dnes už nezvládnu.

Když nic jiného nejde, obejdu si zámek zvenku, než zamířím do přístupné části zvané Nydamhalle, což je v podstatě výstavní síň archeologického muzea.

Vstupné sem činí 7 eur, za kteroužto sumu můžete spatřit 23 metrů dlouhou bojovou veslici starých Germánů.

Těch kmenů tehdy bylo mnoho, loď možná patřila Anglům, Sasům nebo Jutům, to přesně nevíme. Jména těchto kmenů se nám však zachovala do dnešních časů: nazýváme po nich jednak geografické záležitosti, původ tu má i označení obyvatel anglicky mluvících zemí Anglosasové.

Naproti tomu víme, že loď z dubového dřeva pochází z let 310-320. Zachovala se v Nydamské bažině na jihu Dánska, kde byla objevena roku 1863. To vše svědčí o neblahém osudu její posádky, v boji neúspěšné, jež byla po zajetí obětována a loď potopena. Objeveny byly dokonce lodě dvě, a s nimi i další předměty, neboť Nydamská bažina byla obvyklým obětním místem. Jak se ale dá všimnout, objev přišel v době velmi neklidné. Druhá loď šlesvickou válku nepřežila. Historie neznalí pruští vojáci její zachovalé dřevo vysušili a použili jako topivo.

Nydamská loď je přímým předchůdcem pozdějších vikinských lodí zvaných langskip (v překladu to znamená „dlouhá loď“). Tvarově se v mnohém shodují, langskip pouze vyměnil pohon lidskou silou za pohon pomocí plachet. A je to také mimoděk důkaz o příslušnosti Vikingů ke germánským kmenům.

Hotel Deutscher Hof je odtud vzdálen jen pár minut jízdy. Parkoviště je ve dvoře, sice tam vjedu tak trochu naslepo, ale jak se brzy ukáže, byla to trefa.

Průchod k recepci pohodlný, schody do druhého patra už méně. Příkré jsou velice a nutná zavazadla se po nich nestěhují nejlépe.

Pokoj je neobvykle protáhlý, vše důležité je v něm spíše za sebou než v nějakém kompaktním celku, ale to je nepodstatný detail. Působí to tu příjemně, a malou ledničku s ještě menším mrazákem rozhodně ocením.

Uvedu se do společensky přijatelného stavu a ve čtvrt na šest se vydám na krátkou procházku centrem Schleswigu. Jejím hlavním bodem je Katedrála sv. Petra (německy St.-Petri-Dom), původně románská bazilika, díky 112 metrů vysoké věži viditelná snad z jakéhokoliv místa ve městě i kolem něj.

Kostel začali stavět roku 1134, dokončen byl na přelomu století. Věž je podstatně mladší, pochází z roku 1894. Dovnitř se dostanu, ale zrovna tu probíhá jakási akce zdejší církevní školy, a tak se snažím nerušit.

Gotické klenby, zvýrazněné střídáním řad červených a černých pálených cihel, mám na dosah ruky i objektivu.

Na druhou stranu to ale vypadá, že hrobku dánského krále nebudu mít ani šanci hledat. Školu za to stihne spravedlivá odplata, moje návštěva ji bude stát dvě slané tyčinky.

U katedrály začíná park Královské louky (německy Königswiesen),...

... jehož součástí je i malá pláž. Nejzazší kout baltského zálivu Schlei, dlouhého přes 40 kilometrů, tady připomíná spíše širokou řeku.

Čistý je přiměřeně, studený tedy řádně, a slaný málo i na Balt. Ale je to příjemné osvěžení po celém tom horkém dni, v němž se teploměr dostal až na osmadvacet stupňů. Vydržím tu snad i déle, než jsem měl původně v úmyslu.

Do hotelu se vracím kolem čtvrt na devět,...

... a protože recepce i bar fungují do deseti, využívám té možnosti a na chvíli si sednu. Koneckonců je jedno, jestli pár dnešních odstavců budu psát tady, nebo vleže na posteli.

Oproti Praze jsem o necelých 500 kilometrů severněji, vyšší zeměpisná šířka se už projeví: po desáté hodině je venku pořád vidět. Stále však jsem na samém začátku.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.