Severní cesta (19.)

Vítejte na dalším třítýdenním dobrodružství. Jeho hlavní část doprovázely v nezbytné délce úvod a závěr, kromě všeho jmenovaného bylo na programu ještě jedno poměrně významné mezipřistání.

19. kapitola: Zátoka podruhé (5. července 2026)

Na snídani v hotelu Marina přicházím v půl osmé. Trochu mě překvapí, že na výběr je prakticky totéž jako na trajektu. Ale to rozhodně nemá být stížnost, na každý pád je to solidní standard.

Pak přichází každodenní rutina, sbalím si věci a odjíždím. K dálnici je to necelých padesát kilometrů,...

... a brzy poté, co se na ni dostanu,...

... zastavím se na malé občerstvení.

Může se to zdát brzo, ale od snídaně uplynuly už dvě hodiny, a každá cesta si zkrátka žádá svoje.

I na samotné dálnici se dá najít důvod k neplánované zastávce. Dálniční most Vejlefjordbroen na E45 jsem zaregistroval už cestou na sever, teď se rozhoduji si jej prohlédnout a samozřejmě i vyfotit.

Jenže když chcete fotit most, v žádném případě na něm nemůžete stát nebo po něm jet. V horším případě pořídíte fotku úplně k ničemu, v tom lepším případě fotku snad zajímavou ilustrační, na každý pád musíte kamsi pod most. A tak sjíždím na okraj města Velje, abych nějaké vhodné místo našel.

Most přes záliv Veljefjord byl postaven v letech 1975 až 1980, a s délkou 1712 metrů se v Dánsku řadí na šesté místo.

Podpírá jej 16 pilířů a dvě koncové podpěry, čtrnáct mostních polí má rozpětí 110 metrů, zbývající tři jsou podstatně kratší. Výška mostu nad hladinou moře je 40 metrů, počítáno za nejvyššího přílivu, který ale tady ve Veljefjordu činí jen kolem padesáti centimetrů.

Asi za hodinu a půl, tedy deset minut před jednou hodinou odpoledne, Dánsko opouštím, ovšem ještě ne nadobro.

Hned za hranicí sjedu z hlavní silnice. Krátká pauza se občas udělat má, to je známá věc, tak proč ne zrovna tady. Je to německý kraj světa, a to doslova.

Auto nechám na začátku slepé ulice zvané Alte Zollstraße, jež se poté, co minu poslední domy, postupně mění v cyklostezku. Ty domy jsou jen po levé straně, a na fotce je nehledejte – ukrývá je vysoký a hustý porost, který se snad i bojím nazvat živým plotem.

Cesta se po chvíli stočí doprava,...

... a ústí na hlavní silnici asi sedmdesát metrů od místa, kde jsem před chvílí fotil přejezd hranice. Jsem tedy opět v Dánsku. Ale chvilka hledání vše vysvětlí. Hraniční kameny tu jsou, jen trochu schované v lese. Najdu oba nejbližší – nejprve ten, který zalomí hranici do pravého úhlu a pošle ji tak překřížit Alte Zollstraße,...

... pak i její pokračování na druhé straně cesty. I na ní je pak všechno jasné: v Německu je ušlapaná, v Dánsku dlážděná. A protože pořádek musí být na obou stranách, má těch dánských dvacet metrů cesty název Grænseruten.

Tady Dánsko opouštím definitivně. Vracím se k autu, do dnešního cíle už mi moc nechybí. Směrovky i navigace mě společnými silami neomylně přibližují k Baltu.

Ve dvě jsem na místě, tedy v osmiapůltisícovém Kappelnu, konkrétně v hotelu Zur Mühle, tedy U mlýna.

Parkoviště je za dvěma rohy, ve starém centru to těžko šlo jinak. Naštěstí už toho s sebou nenosím moc.

Ubytování tentokrát chvíli trvá, paní majitelka si s pověstnou důkladností dává záležet na každém kroku. Ale pět minut před půl třetí jsem zabydlen tak, jak je na jednu noc nutné, a můžu konečně vyrazit do města.

Vysvětlení, proč se hotel jmenuje zrovna takto, je prosté: najdete jej na Mühlenstraße, což by šlo přeložit jako Mlýnská ulice. A ta dostala jméno podle mlýna, který tu stojí od roku 1888 dodnes. Dvaatřicet metrů vysoká stavba, mimochodem nejvyšší svého druhu ve Šlesvicku-Holštýnsku, dostala jméno Amanda podle manželky svého prvního majitele. Tak, jak bylo tehdy v kraji zvykem.

V sousedství mlýna je turistické informační středisko, zavřené tentokrát ne trvale, ale v tuto chvíli určitě.

Nevadí, v Kappelnu na mnoha nárožích a v mnoha hotelech dostanete plán centra s vyznačeným vycházkovým okruhem, který je navíc značen šipkami i přímo ve městě. Pokud vládnete alespoň elementární němčinou a dokážete si těch pár vět o každém objektu přeložit, nepotřebujete už nic a nikoho.

Policie dnes využívá starou budovu z roku 1884, v níž od počátku působil okresní soud. Ten sice roku 2007 v souvislosti s územní reformou zanikl, zůstal však zachován v názvu ulice Gerichtstraße.

V roce 1867 koupilo město Kappeln v té době dvacet let starý hostinec a začalo jej přebudovávat na školu. O rok později byl skutečně otevřen nejsevernější německý zemědělský institut. Vydržel tu rovných šedesát let, pak si reorganizace školství a nastupující hospodářská krize vynutily jeho přesun jinam. Noví majitelé domu jej ve 30. letech pronajali NSDAP, a tak se po válce opět stal majetkem města. To jej nejprve pronajímalo k bydlení, až v roce 1968 jej prodalo jakémusi právníkovi, jehož rodina dům vlastní dodnes.  

Barokní hřbitovní kaple (německy Friedhofskapelle) pochází z let 1767 až 1776. Cihlová fasáda zapadá do pobaltské architektury i do rázu starého města. Ve špici vyššího štítu je reliéf lebky se zkříženými kostmi, který sem byl pravděpodobně přenesen odjinud, ale o jeho původu není známo nic bližšího.

Průvodce se zmiňuje dokonce i o místním hřbitově. Původně jsem myslel, že je tu snad pochovaný někdo známý či významný, ale nejspíš tomu tak není. Autorům průvodce přišel hřbitov zajímavý prostě tím, že je starý více než 200 let, a – jak je tam doslova psáno – lavičky zvou návštěvníky k zamyšlení a zastavení.

To už je věcí každého, kde se na chvíli usadí. Ne všechno je totiž v tom průvodci, to je třeba říct. Kavárnu Alte Schmiede si musím najít sám.

Jde snad o rodinný podnik, odhaduji to na matku a dvě dcery, výběr dezertů je slušný, i pár druhů kávy je tu na výběr, a vše jmenované by stálo za hřích. Ovšem u vědomí toho, že nemůžu mít všechno, vybírám si jeden z dortíků a něco k tomu. Pozornému oku neujde složená tiskovina, to je ten průvodce s plánkem a popisem okruhu.

Pojďme dál. V budově radnice z roku 1869 ze žlutých cihel stále působí městská správa. Areál se časem rozrostl o další domy v podobném stylu tak, že každý z nich stojí v rohu pomyslného čtverce. Je tam domov pro seniory a další instituce, které zřizuje město.

Mezi domy vykoukne Kostel sv. Mikuláše (německy St.-NIkolai-Kirche), evangelický svatostánek postavený mezi lety 1789 a 1793. Jak ukázala už kaple, i baroko bylo u Baltu někdy cihlové, on ten nedostatek kamene trval bez ohledu na stavební styly. Dovnitř se bohužel opět nepodívám.

Před kostelem je památník prusko-francouzské války z let 1870-1871, která sice skončila jasným vítězstvím Severoněmeckého spolku, mezi civilisty si ovšem vyžádala více obětí, než bylo padlých na poražené straně.

Úzkou uličkou nebo spíše průchodem mezi domy...

... sejdu k pobřeží zátoky Schlei. Jestliže Schleswig je na jejím konci, Kappeln naopak u jejího ústí. Ale ani tady není zátoka tak široká, aby ji nezvládl překlenout most Schleibrücke. Postaven byl v roce 2002, jeho délka je 207 metrů, a zajímavý je nepochybně tím, že jde o most zvedací.

Rybářskou minulost, a koneckonců i současnost, připomíná socha Sedící rybář (německy Sitzender Fischer). Od roku 2003 je jen kousek od mostu, nejde ji přehlédnout.

Vracím se k hotelu, přesněji k parkovišti. Zbytek objedu autem, neboť okrajové městské části Kappelnu jsou od centra vzdálené asi devět kilometrů. Hned na začátku přejedu zátoku Schlei po onom zvedacím mostě.

Na marinu je místo ve čtvrti Olpenitzdorf,...

... pláž je ještě o kousek dál. Vstup je na ni zdarma, ovšem parkoviště je placené. Dvě a půl eura musíte naházet do automatu v mincích.

Mám u sebe jen dvoueurovou minci, a tak zákaz nezákaz, auto postavím před parkoviště a letím do blízké restaurace koupit cokoliv k pití, čímž získám nějaké drobné. Po zkušenostech si neříkám přímo o rozměnění, to obecně dělají dost neradi.

Drobné mám, do automatu hodím tři eura, závora se otevře, a dál nic. Automat prostě nevrací. Takže to mám za tři, a můžu být ještě rád, že jsem zpátky dostal dvě eurové mince a ne jednu dvoueurovku. Nemá cenu dál nad tím uvažovat, prostě vjedu a těch pár desetníků ať si někdo užije. Na obrovském parkovišti není víc než pět aut.

Konečně si tedy vynahradím včerejšek, kdy jsem moře z programu jednoduše vypustil. Dnes je na všechno víc času, a je to znát.

Teploměr celý den nesměle atakuje magickou pětadvacítku, nakonec se přes ni o stupeň přehoupne. Ale je slunečno, teplo dostatečné. A potom, na Islandu se dalo moře ignorovat jednak vzhledem k extrémní zeměpisné poloze, jednak jednoduše proto, že většinu mého pobytu byl červen. Teď už ale máme červenec, a to je jeden z měsíců, kdy takřka povinně vlezu do všeho.

Nejteplejší moře to není, inu, je to Balt, ale je to příjemné natolik, že do vody vlezu opakovaně.

Atmosféru dotvářejí plážové koše, pro Baltské moře tak typické. Sám si ale žádný nepronajmu – nebudu tu tak dlouho, aby mi tahle záležitost přišla lukrativní.

Zkouším zjistit, kdy se v Kappelnu zvedá most. Vždy dvacet minut před celou hodinou, naposledy před desátou. Je deset minut po šesté, to se dá zvládnout. Zaparkuji na hotelovém parkovišti, k mostu seběhnu tou nejkratší cestou, najdu si dobrý výhled – a je osm minut po půl sedmé.

A jsou opravdu přesní: v 18:40 se ozve zvonek, na semaforech naskočí červená, závory před mostem jdou dolů a křídla mostu nahoru.

Pro nás suchozemce je to přece jen atrakce. Projede pár lodí, most ještě chvíli vyčká, jestli se nenajde nějaký opozdilec.

Zvednutý není nikdy déle než čtvrt hodiny. Doporučuje se ale připlout k němu včas. Stačí loď zastavit na takovém místě, abyste dali jasně na srozuměnou, že chcete projet. V zájmu plynulosti provozu ve městě se most spouští, jakmile je průjezd lodí hotov. Tentokrát je otevřeno jen asi šest minut, což mě trochu zaskočí. Fotku z mostu stíhám na poslední chvíli.

Tím je program dne vyčerpán, Kappelnu věnuji už jen poslední pohled z mostu. Vracím se do hotelu, pro zbytek večera si dávám volno. Od všeho, neboť hotelová restaurace už zavřela.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.