Severní cesta (18.)

Vítejte na dalším třítýdenním dobrodružství. Jeho hlavní část doprovázely v nezbytné délce úvod a závěr, kromě všeho jmenovaného bylo na programu ještě jedno poměrně významné mezipřistání.

18. kapitola: Malá změna plánu (4. července 2026)

Čas na Norröně se překulil do dalšího dne. Tak tedy dobrou noc, poslední uprostřed oceánu.

Ráno jsou neklamným znamením, že se po dvou dnech plavba z Islandu konečně blíží k cíli, norské břehy. Vidět jsou kolem šesté hodiny, a je to pozorování velmi příjemné.

Ranní slunce ukazuje svou sílu a na palubě je téměř bezvětří, ač Norröna pluje rychlostí přes 18 uzlů, což je převedeno na pevninské jednotky asi 34 kilometrů za hodinu.

Ten čas pozorovací plynule přejde v čas snídaně, ta se podává v sedm.

Naberu si řádně – oběd už v programu není, tak ať vydržím.

Pak se téměř prospím až k okamžiku, kdy musím opustit kajutu. Ten nastává pravidelně hodinu před očekávaným připlutím do přístavu.

Nemá cenu moc spěchat, na palubu s automobily se hrne přímo dav, tím se tedy prodírat nehodlám. Jako kdyby všichni pluli poprvé a nevěděli, že času je pořád dost. Nejméně hodina.

Zavazadlo si do auta odnesu v době, kdy je největší nápor pryč, a pak se v klidu vydám na horní palubu. Pomalu se blížíme k dánským břehům, v Hirtshalsu přirazíme jen s minimálním zpožděním.

Čekání na odjezd se však nečekaně protáhne, důvod toho se však nikdy nedozvím. Nepomůže s tím ani jakýsi polský cestovatel, který se asi po půlhodině rozhodne zjistit, co je našeho čekání příčinou.

Po pár minutách se vrátí s nepořízenou. „Nie wiem, co się dzieje,“ víc se od něj nedozvíme. Přidá už jen jedno slůvko, známé z jednoho polského filmu jako akustické heslo (prakticky stejné je i v češtině, akorát Poláci ho píší s dvojitým W). A tak čekáme dál. Dohromady asi padesát minut. Pak se řady aut konečně rozjedou.

V Hirtshalsu se oproti původnímu plánu dlouho nezdržím jen chvíli. Měl jsem v programu noc na tomtéž místě jako na začátku cesty. Jenže ve městě jsem vše podstatné viděl, a když k tomu připočtu nijak velkou spokojenost s ubytováním, bylo dost důvodů, abych plány změnil.

Hirtshals se tak napodruhé stane pouhou epizodou, když se v obchodě naproti Švédskému kostelu zastavím pro něco k pití. Pak mě čeká cesta nepříliš dlouhá, jen něco málo přes 200 kilometrů. O slušnou porci tak bude kratší i zítřejší trasa.

Grenaa je asi čtrnáctitisícové město na východním pobřeží Jutského poloostrova (dánsky Jylland). Ubytuji se v hotelu Marina v ulici Kystvej, kterýžto název není tak neproniknutelný, jak se může na první pohled zdát. Drobná znalost němčiny a angličtiny stačí k pochopení, že jde o Pobřežní ulici, nebo chcete-li cestu. Což na místě samém souhlasí.

Ubytování samotné jde velmi rychle, klíč mám za pár minut po příchodu. Hotel je přízemní, pokoje jsou naskládány jeden za druhým do čtyř řad tvořících čtverec. Chodba od recepce se zdá být nekonečně dlouhá, ale pak objevím malý trik. Z parkoviště vede docela nenápadná prašná cesta za hotel.

Na mapách byste ji hledali marně. K postranním vchodům pak pasuje tentýž klíč jako ke vchodu hlavnímu, takže řešení je to takřka ideální. Na auto vidím z okna.

Greena má dvě zřetelně oddělené části. Jednou z nich je vlastní město, od nějž je turistické centrum vzdálené asi čtyři kilometry. Průzkum okolí začnu v marině, kde je kromě ubytovacích kapacit spousta kaváren, barů a podobných zařízení.

Vjíždí se sem po úzkém dřevěném můstku, a všechno tu vyhlíží dost luxusně. Vlastně bych tu neměl ani parkovat. Ty dvě krátké zastávky na dvě fotky za parkování nepovažuji, naštěstí se nenajde nikdo, komu bych svůj pohled na věc musel vysvětlovat.

V centru nechám auto na parkovišti u jakéhosi obchoďáku, čímž jsem připraven ke krátké procházce po městě. Je šest hodin, možná čtvrt na sedm, a o brzkém sobotním večeru je ve městě klid ostře kontrastující se čtvrtí turistickou. Pomalu tu nepotkám živého člověka.

Kostel sv. Gertrudy (dánsky oficiálně Sankt Gertruds kirke, častěji jen Grenaa kirke), mimo jiné patronky cestovatelů, je dominantou hlavního náměstí Torvet. Je to hezký příklad pobaltské cihlové gotiky. Kostel byl postaven kolem roku 1300, jeho věž je asi o sto let mladší. Během staletí prošla nejvíce úpravami, současný vzhled má od 30. let 19. století.

Název náměstí je odvozen od slova „torg“, jež označovalo tržiště. Čilé obchodní kontakty mezi Slovany a Seveřany kolem Baltského moře existovaly už v době Vikingů. Obchodníci se setkávali na tržištích a přebírali nejen zboží, ale občas i slova. Není úplně jisté, kterým směrem se toto konkrétní slovo šířilo, ale příbuznost je viditelná na první pohled.

Máme ho samozřejmě i v češtině, znají ho v polštině. V chorvatštině a slovinštině došlo k částečnému posunu významu, slovo „trg“ znamená především „náměstí“. Slovinština jej ale v původním smyslu používá, byť jen jako ekonomický pojem. Dánština má pro trh slovo „torv“, švédština jej zachovala v podobě „torg“.

Stará radnice (dánsky Det Gamle Rådhus) stojí hned vedle kostela. Postavena byla v roce 1805 na místě starého kupeckého domu, v němž městské orgány krátce sídlily do té doby, než dům padl za oběť požáru. V současnosti slouží jako turistické informační středisko. I když vlastně neslouží – instituce jako taková tady sídlí, ale pro turisty je dům trvale uzavřen, a odpovídající služby jsou poskytovány jinde.

Součástí Staré radnice je městská věznice, přistavěná v roce 1879. Její dnešní poslání je zcela jiné, je v ní kulturní a mládežnické centrum, takže se tu konají koncerty, literární večery, občas nějaký ten bleší trh a další akce. Příznačný název Arresten ale budově zůstal.

Cihlovou architekturu kopíruje i Nová radnice, stojící o kousek dál, pořád však ještě na náměstí Torvet. Těch budov z neomítnutých cihel je v okolí více, snaží se prostě zachovat vzhled či styl centra.

Původně jsem měl v plánu navštívit zdejší pláž – pětadvacet stupňů by na to snad i stačilo. Jenže v hotelu je bazén s vířivkou. Vše po ruce, bez hledání a v pohodlí. Dávno už si tu otázku nekladu, ale pokud bych si doteď nebyl jist, jestli se tahle malá změna plánu vyplatila, teď už musím mít definitivně jasno.

A stejně tak je to i s barem. Trmácet se více než kilometr a za tmy zase zpátky se mi dnes večer prostě nechce, a tak zůstanu v hotelu. Jen se z bazénu v pravý čas přesunu do hotelové restaurace.

Skutečně přijde tma. Ne úplná, ne tak černá, jakou znám z domova, ale přece jen tma. Pořád je to něco, co jsem už dlouho neviděl. Aperol přijde vhod, a když při placení zjistím, že mám právě tolik dánské hotovosti, že mi to vyjde ještě na jeden, je o osudu zbylých korun rozhodnuto.

A i když druhou objednávku stíhám se zavírací dobou, všichni přítomní můžeme setrvat na svých místech, dokud si svoje nedopijeme. Průchod k pokojům je odtud volný. Mají to tu dobře vymyšleno.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.