Severní cesta (17.)

Vítejte na dalším třítýdenním dobrodružství. Jeho hlavní část doprovázely v nezbytné délce úvod a závěr, kromě všeho jmenovaného bylo na programu ještě jedno poměrně významné mezipřistání.

17. kapitola: Trochu o Norröně a trochu o cestě samotné (3. července 2026)

Trajekt Norröna brázdí severní Atlantik od roku 2003. Její název vychází z faerského a obecně staroseverského slova, které už v jazyce Vikingů označovalo něco pocházejícího ze severu. A tak by se její jméno dalo nejlépe vyložit asi jako „Seveřanka“. Ve faerštině má původ i název společnosti Smyril Line – slovo „smyril“ označuje malého ptáka z čeledi sokolovitých, který má české jméno drmlík.

Tato Norröna není první lodí svého názvu. Smyril Line po svém založení v roce 1983 koupila už mírně ojetý trajekt, který se do té doby jmenoval jinak, a překřtila jej na Norrönu. Po dvaceti letech ji nahradila novou lodí, kterou pojmenovala stejně. Původní Norröna je stále činná. Po moři pluje pod jiným názvem a pod maltskou vlajkou.

Současná Norröna je sice trajektem luxusním, ovšem přímá plavba z Islandu do Dánska je především dlouhá. O nějaké dvě hodiny ji ještě prodlouží zastávka na Faerských ostrovech. Ta vychází na noc, a tak se před druhou hodinou obléknu a vyjdu na otevřenou palubu.

Tak jako tak jsem vzhůru, neboť hluk cestujících, kteří jsou vyzýváni k opuštění kajut, zcela eliminovat nejde. Kupodivu mě ale nejspíš vzbudilo to, jak trajekt, proplétající se mezi faerskými ostrovy, výrazně zpomalil.

Venku je chladno, fouká silný vítr, prostě opak všeho, co bylo při vyplutí ze Seyðisfjörðuru. Tu hodinu, která zhruba zbývá, než Norröna přirazí v přístavu v Tórshavnu, venku nevydržím. Střídavě tak využívám krytých prostor, ven znovu vyjdu až nějakých patnáct či dvacet minut před třetí. Chci zkrátka ještě jednou vidět tórshavnský přístav i město samotné.

Už od toho večera, kdy jsem se chystal na Faerské ostrovy vstoupit, vím, že z trajektu je krásně vidět vládní čtvrť Tinganes, svými domky velmi malebná záležitost, a to i v nočním pološeru, které na Faerských ostrovech právě panuje.

Symbolicky se tak loučím s Faerskými ostrovy, na které budu vzpomínat jen v dobrém. Počkám jen na odjezd prvních aut, na vyplutí však nikoliv. Norröna tu bude stát několik hodin, a tou dobou už chci dávno spát.

Snídani ale nechci zmeškat, a tak si nastavím budík. Stejně přicházím mezi posledními – odplutím z Tórshavnu se totiž časomíra posunula o další hodinu, čímž se konečně srovnáváme se středoevropským časem. Asi je to potřeba, ale zmatení je dokonalé. Telefon, který poslední signál mobilního operátora zachytil na Islandu, mi samozřejmě stále ukazuje islandský čas.

Po snídani ještě přidám pár hodin spánku. Jednak dorovnám tak deficit z noci, a navíc odepíšu aspoň něco málo z těch nekonečných hodin na trajektu. To je tak trochu daň za to všechno pěkné, oceán prostě musíte nějak přežít. Záhy se ocitnete v jakémsi bezčasí, kdy je úplně jedno, kolik je hodin. Jediné pevné body jsou snídaně a oběd (večeře jen výjimečně), jinak se prostě musíte nějak zabavit.

Můžete třeba navštívit zdejší kino. Hned naproti recepci je malý sál s promítacím plátnem. Za vstupenku chtějí 89 dánských korun.

Když už je řeč o recepci, je tu opravdu pro vás. Kdykoliv, cokoliv, třeba i opakovaně, a vždy velmi ochotně.

Děti můžete zabavit v dětské herně. Na kolik to přijde, netuším. Žádné dítě s sebou nemám, a sám jsem hráčskému pokušení nepodlehl.

Občerstvoven nabízí Norröna nespočet. Zajímavá je kavárna s čítárnou. Pár lidí si nese knihy či časopisy svoje – ne každý totiž vládne dánštinou nebo faerštinou. Pravda, občas se najde i kniha v univerzální angličtině, zřídka i v jiném jazyce. Jsou i tací, co se v tomto podniku věnují tvorbě čehosi vlastního (o tom něco vím), a najde se tu i ryze dámská záležitost v podobě malého háčkovacího spolku.

Oblíbený je tax-free shop, o tom už jsem se zmínil. Nakoupíte tam téměř vše: kosmetiku, oblečení, suvenýry, nápoje i pamlsky.

Pro mě jsou suvenýrem dvě knížky fotografií. Takových, které bych sám neměl jak vyfotit. A ano, trochu jsem si tuhle koupi rozmýšlel, přece jen 250 korun za každou není úplně nejméně, ale nakonec nelituji.

Snad můžeme aspoň krátce nahlédnout. Fotografie jsou to opravdu nádherné. Každá z těch knížek je zaměřená trošku jinak, a jen jediná otázka mě napadá, proč to autor nezarovnal na sto padesát i v tom druhém případě. Ale to je opravdu jen detail.

Odpadní teplo z lodních motorů využívají vířivky. Cena za hodinu je dost vysoká – varianta s vínem stojí 449 korun. Ne, že bych to vyzkoušel, to si jen všímám reklamy na těch monitorech, které jinak ukazují palubní čas. Za celou plavbu jsem si nevšiml, že by někdo tuto službu využil. Je ale též pravdou, že jsem tam nehlídkoval nepřetržitě.

Jinak je to ovšem s bazénem, ukrytým hluboko v útrobách lodi na první palubě, tedy nejspodnějším patře, kam se coby cestující můžete podívat.

Skoro se nechce věřit, že je zdarma. Bonusem jsou vlny, k jejichž výrobě není nutné vůbec žádné zařízení – tedy kromě trajektu samotného.

Zajít sem můžete, kolikrát chcete, ani žádná rezervace není nutná. A lidí tady kupodivu moc není, ovšem nechybí tu plavčík. Jestli pobudete pět minut nebo dvě hodiny, to záleží čistě na vás. Odpočinout si pak můžete v pohodlném proutěném křesílku.

Když už byla řeč o cenách: tenhle výlet už z podstaty věci nemůže být lacinou záležitostí. Přepravit auto a jednoho člověka postupně po třech trasách stálo dohromady v přepočtu asi 44.000 českých korun. Když jsem sečetl ceny za všechna ubytování na trase, vyšla mi kupodivu téměř stejná suma. Někde mi tam poletují peníze, které jsem musel vydat navíc v Reykjavíku, ale to je jiná kapitola.

Pak jsou tu běžné životní náklady, které bych měl i doma. Jenže ty jsou od okamžiku, kdy jsem opustil Německo, několikanásobně větší. Draho je v Dánsku, na Faerských ostrovech i na Islandu. Věděl jsem to předem, stížnosti není na místě.

Na loď se asi dá zvyknout. Nevím. Loni jsem měl problém na zpáteční cestě. Jimi poučen jsem letos při první plavbě, jakmile jsem cítil trochu vlny a z nich plynoucí nerovnováhu, vsadil na prevenci. Ale pak už nic. Cesta zpět z Islandu je bez problémů, ač tedy vlny Norrönu rozhoupávají chvílemi citelně.

Ale co do větru na moři. Podstatnější byl ten na samotném Islandu. Varují před ním turistické příručky, internetové stránky, a já nevím, kdo a co všechno ještě. Ne, že bych jim nevěřil. To, že jsem dohromady žádný vítr na Islandu nezažil, přikládám pouze paní Štěstěně, která se v tomto rozhodla být vytrvale na mojí straně – a nepřestanu jí za to být vděčný.

A pak je tu Fabia, která si zaslouží svůj díl. Vydat se s tímto autem právě na Island mohlo na první pohled vypadat jako šílenost, ale omyl – auta podobné třídy jsou na Islandu nejběžnější, škodovky z toho nevyjímaje. Totiž, když opravdu přijde nějaký ten vítr, jsou tato auta nejméně zranitelná, a to z čistě fyzikálních důvodů. Při své výšce kladou větru nejmenší odpor. Takže neplánujete-li trasy středem Islandu, s klidem se tam s něčím podobným vydejte.

Abych tuto část zakončil aspoň trochu deníkově, mám tu dvě drobné večerní činnosti. Obrovskou výhodou baru Laterna Magica na nejvyšší, desáté palubě je, že tam při pití čehokoliv můžete ležet, najdete-li volné místo na kanapi.

Ano, říkal jsem, že pohled na oceán může trochu omrzet. Ale když mám poslední příležitost zažít pološerou půlnoc na trajektu, nenechám si ji ujít.

–———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.