Severní cesta (16.)

Vítejte na dalším třítýdenním dobrodružství. Jeho hlavní část doprovázely v nezbytné délce úvod a závěr, kromě všeho jmenovaného bylo na programu ještě jedno poměrně významné mezipřistání.

16. kapitola: Odplouváme (2. července 2026)

Poslední skutečně bílá noc na téhle cestě začíná čtvrt hodiny po půlnoci, kdy v Seyðisfjörðuru zapadá slunce. Dávno jsme však ve stínu vysokých hor, za které se mi slunce schovalo už večer kolem desáté nad jezerem Skriðuvatn. Zase vyjde něco před třetí, ale na to čekat nebudu.

Půlnoční světlo je jiné než to denní, kterému teď ráno nebrání v cestě ani mráček. Je osm, a teplota už vylezla na neuvěřitelných 15 stupňů. To jsou na Islandu touhle roční dobou denní maxima.

Je tady to, čeho sem se bál: po včerejším ne úplně vlídném dni bude dnešek pravým opakem – a mně se odtud nebude chtít. Jenže plán cesty je předem daný, a čas na Islandu se mi neúprosně krátí.

Benzínku mám hned vedle domu, a i když je nádrž skoro plná, zajedu tam. Něco přes stovku kilometrů jsem přece jen ujel, a když vezmu v úvahu jednak terén a jednak vyšší ceny v Dánsku, nemůžu prodělat.

Těch pár stovek metrů do přístavu nakonec dost podstatně naroste. Totiž, tou nejkratší cestou kolem jezera u ústí řeky Fjarðará bych tam mohl dojet možná tak v noci. Teď se však Seyðisfjörður chystá na připlutí Norröny, a tahle silnice je určena těm, kdo budou z trajektu odjíždět.

Je vlastně příjemné pohybovat se po místě, které už znám. Vím, kde je Modrý kostel,...

... kudy objet jezero,...

... a také tuším, kde bych mohl dostat něco k snídani. Ta se sice primárně podává hotelovým hostům, ale bez námitek vezmou i mě coby hosta příchozího zvenku. Ještě před vstupem ale zalovím v zavazadlech a vyměním zimní bundu za mnohem lehčí oblečení. To se prostě nedá.

Dvě mladá děvčata se u kasy domlouvají, kolik ode mě mají za tu snídani chtít, a pak si řeknou o 2500 korun, a nabrat si pak mohu jako každý jiný host tolik, kolik dokážu sníst.

Před devátou už mířím do fronty u přístavu. Dorazím v podstatě stejně s Norrönou.

Zařadí si mě do správné řady, a necelou půlhodinu pak všichni čekáme, až nám ti, co na Island právě dorazili, uvolní místo.

Na palubu vjíždím přesně v půl desáté, což je teoreticky nejzazší mez pro check-in, a pro mě osobně zcela prakticky okamžik, kdy opouštím islandskou půdu. Do odplutí Norröny zbývá rovná hodina.

Vstup na palubu znamená též skok v čase o hodinu dopředu. Tentokrát jej vyhlašují ihned, a konečně způsobem jednoznačně srozumitelným. Ty monitory, střídající přesný palubní čas ještě s dalšími vesměs užitečnými informacemi, jsou od mojí minulé plavby se Smyril Line novinkou.

Ta poslední bude trvat dvě noci a více než dva dny. Mám proto kajutu s okýnkem, přece jen jsem nechtěl být pětapadesát hodin v uzavřené krabici bez denního světla.

Není to moc vidět, a tak nezbývá než přidat ještě jednu fotku: tentokrát jsem na cestu vyfasoval pstruha.

Norröna vyplouvá přesně podle jízdního řádu. Vyběhnu na otevřenou palubu.

Pravda, pořád nejsme na volném moři, ale i tak překvapí, že ani na palubě moc nefouká. I na chvíli, kdy vítr rozvine faerskou vlajku, si musím počkat.

Na oběd dojde i díky tomu hodinovému posunu poměrně brzy. Po něm přemýšlím, jak se zabavit, ale program přijde sám.

Snad i tím, jak jsem vypnul po včerejší dlouhé jízdě, na mě přijde spánek. A drží se mě v podstatě celé odpoledne. Do večera stihnu už jen malý zákusek v jednom z podniků, kterých je na Norröně spousta,...

... a konečně mám taky čas na sepsání aspoň základu včerejší kapitoly. Modré moře je pěkné, ale celý den se na něj taky koukat nedá. A tak se brzy vracím k programu, kterým jsem vyplnil značnou část odpoledne, to jest ke spánku. Vzhledem k plánované noční vsuvce se mi to bude hodit.

–———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.