Severní cesta (15.)

Vítejte na dalším třítýdenním dobrodružství, jež bude mít kromě nezbytného úvodu a závěru jakousi hlavní část, kromě ní nás ale čeká ještě jedno významné mezipřistání.

15. kapitola: Dlouhý odjezd (1. července 2026)

Zatímco severní polovinu Ring Road jsem měl rozdělenou nadvakrát, tu jižní musím zvládnout za dnešek. Naplánované mám tři zastávky, které v žádném případě nechci minout. Zkušenost ale říká, že mnohé další mi přijdou do cesty samy.

Budím se už někdy po páté. Na cestě z Reykjavíku jsem ve třičtvrtě na šest. Deštivé počasí zatím trvá – vlastně od večera nevím o tom, že by nepršelo.

První zastávka přijde po hodině jízdy. Otvírají v sedm, tu čtvrthodinu počkám.

Doplnění energie se pro tuto chvíli týká pouze mě. Auto přijde na řadu později, to má zatím zásoby dostatečné.

Chvíli setrvám v nějaké marné naději, že snad i pršet přestane. Island však dnes nedbá na poučky, počasí je až příliš stálé. Na jižním pobřeží Islandu omývaném Atlantikem je průměrná teplota o čtyři stupně vyšší než na severu, to je ovšem vykoupeno častějšími srážkami. Tak to by sedělo. Větrná předpověď pak hovoří o tom, že mě cestou čekají i horší věci, než je déšť.

Když jsem plný těchto informací, přijde mi další čekání jako ztráta času. V osm jedu dál. Za další hodinu přijde zastávka konečně turistická, a je to zároveň i jedna z těch předem plánovaných.

Je to tu takové typicky islandské: přiměřeně velké parkoviště, plné aut sice s převážně islandskými registračními značkami, z nichž ale vystupují převážně japonští turisté. Platební automat je kryt stříškou, aby nepršelo jak na něj, tak na platící parkující. Stánek s občerstvením nabízí čaj, kávu, pivo tak lehké, jak je na Islandu povoleno, a pak taky něco studeného nealkoholického.

K vodopádu Seljalandsfoss je nutné sjet z Ring Road, odbočka je dlouhá něco přes kilometr. Jeho název je odvozen od Seljalandu, oblasti v jeho okolí. Její název se zase dá vyložit jako „prodaná země“. Jestli tady kdysi někdo někomu něco prodal, je dnes už v historii nevystopovatelné, o který obchod konkrétně šlo. V názvu vodopádu se ale tato pro historii jen málo významná událost nějakou náhodou zachovala.

Voda řeky Seljalandsá padá z výšky 65 metrů přes hranu bývalého mořského útesu, jehož nadzvednutí zapříčinila známá blízká sopka Eyjafjallajökull svou erupcí před 10.000 lety. Seljalandsfoss patří mezi ty vodopády, které uvidíte už ze silnice (tou je samozřejmě míněna ta odbočka), ale ke kterým rozhodně stojí za to přijít blíž.

Vodopád můžete obejít, a jestli zrovna prší nebo neprší, to máte úplně jedno. Ačkoliv skalní převis možná z dálky slibuje poskytnout jakési přístřeší, stejně celou dobu procházíte vodní tříští.

To ještě pořád jde. Když se ale trefíte do závanu větru, zleje vás takový jinak nenápadný vedlejší pramínek tak dokonale, že kdyby na vás někdo vychrstnul kýbl vody, vyjde to nastejno.

Na začátku netuším, že tahle zastávka může mít dvě části. Tou druhou je vodopád Gljúfrabúi, vzdálený asi půl kilometru chůze podél kolmé stěny.

Šipka vám neprozradí, že cestou potkáte ještě další dva vodopády. Úzké vodní proudy nestály nikomu za to, aby jim dal nějaká jména, na mapách je ale najdete.

Pravda je, že ve srovnání s těmi, jimž průvodci prostor věnují, působí trochu jako chudší příbuzní. I tak jsou součástí jednoho systému: oba padají přes stejný útes, a oba potoky se nejprve spojují v jeden, který se posléze vlévá do Seljalandsá.

Gljúfrabúi je vysoký 40 metrů. Netypický je už svým názvem, v něm bychom marně hledali jindy obvyklé slovo „foss“, tedy vodopád. Výklad jeho názvu je něco ve smyslu „ten, kdo bydlí v roklině“. Na jeho zvěčnění nemůže stačit jedna fotka.

Po přepadu vody je totiž odkrytá jen malá část vodopádu. Voda dopadá v jeskyni, k níž se dá projít krátkou soutěskou.

Přesněji řečeno dá se projít, pokud je méně vody. I teď se o to pokouší několik japonských turistů, z nichž půlka to vzdá včas, protože má hned na začátku boty plné vody. Druhá půlka do jeskyně nějak projde, a tomu, že má boty plné vody, se diví až po návratu. Pokud jste návštěvník dychtivý po vlastních fotkách, počítejte s časovou ztrátou kdekoliv, kde potkáte více než dva turisty ze země vycházejícího slunce. Ti se fotí ve skupinkách i jednotlivě, a co je nejhorší, jsou přímo posedlí dokonalostí. Fotky kontrolují na místě, zásadně pak uprostřed mezi vámi a objektem, který si chcete vyfotit. Síle spočívající v jejich myšlení a počtu se dá čelit snad jen vlastní trpělivostí.

Už jsem zmínil Eyjafjallajökull, 1666 metrů vysokou aktivní sopku, která v dubnu 2010 dokázala zastavit leteckou dopravu nad převážnou částí Evropy. Z Ring Road je viditelný, ale dnes v té nízké oblačnosti není šance. Podle mapy dokážu přesně určit, kde je, a fotka se samozřejmě dívá tím směrem, ale to je vše. Druhá plánovaná zastávka je tím hotova, rozhodně méně úspěšně než ta předchozí.

Stejně jako předtím faerské, i islandské názvy jsou pro mě velmi často neuchopitelné, a snad s výjimkou těch kratších i nezapamatovatelné. A těch jednodušších je opravdu málo. Takový vodopád Skógafoss na řece Skógá poblíž města Skógar, to aspoň na pohled dává nějaký smysl. S výškou 62 metrů se Skógafoss řadí mezi nejvyšší islandské vodopády.

Skógafoss padá ze stejného bývalého útesu jako předchozí vodopády, od dnešního pobřeží vzdáleno asi pět kilometrů. Je trochu schovaný za výčnělkem skály, takže na čelní pohled v jeho případě zapomeňte.

Jižní pobřeží Islandu probíhá blízko velkých ledovcových polí. Z nich vytékají řeky velmi krátké, třeba Klifandi měří jen asi 14 kilometrů. Není to ničím významný tok, takových tady přejedete desítky. Výběr to byl zcela náhodný, a název uvádím jen pro úplnost. Podobně jako mnoho dalších řek má mělké koryto, které se před ústím do oceánu deltovitě větví.

Hlavní úkol dne je jasný – přejet asi 400 kilometrů, které dělí vzdušnou čarou Reykjavík na západě Islandu a Seyðisfjörður na východě. Po silnici to dělá asi 650 kilometrů, jež naprosto nejsou srovnatelné s obdobným zadáním někde na středoevropských silnicích. V turistickém průvodci se dozvíte o hlavních turistických atrakcích, pak otevřete jiný a rázem se vám jejich počet zdvojnásobí. Další se pak objeví na cestě samotné. Je tedy velmi těžké odhadovat, kdy dorazíte do cíle, zvlášť když máte před sebou tak dlouhou cestu, jakou musím dnes absolvovat. Nezbývá než sledovat čas a snažit se jednotlivé zastávky pokud možno zbytečně neprotahovat.

Asi by mě nenapadlo, že můžete vlastnit i vodopád. Na Islandu to možné je, pokud vlastníte okolní pozemek. A když na tom pozemku máte farmu, jejíž tradice sahá až do 9. století, návštěvníky až k vodopádu pustit nemusíte. Právě takovým případem je Foss á Síðu, nacházející se přímo u silnice Ring Road, takže tahle zastávka mnoho času nezabere. Hlavní stupeň vodopádu je vysoký 30 metrů, celková výška činí asi 40 metrů. Prohlédnout si ho je možné z asi dvousetmetrové vzdálenosti.

Nemusí to být vždycky jen majestátný vodopád, co vás přinutí zastavit. Stačí maličkost, třeba vodopád naopak tak nízký, že se o něm nedočtete nikde. Přesně tohle splňuje Pjadrufoss, od Foss á Síðu vzdálený jen asi půldruhého kilometru. Snad i proto jej v první chvíli sice registruji, ale nezastavím u něj. Jenže v příští minutě si říkám, že za zastavení asi stojí, a že by mě asi mrzelo je vynechat. A tak hledám místo k otočení, což na Ring Road není úplná samozřejmost. Nakonec se musím vrátit nějakých pět kilometrů.

Pjadrufoss je sice těsně u silnice, ale parkoviště je o kousek vedle, takže je nutné sto metrů dojít. Jde spíše o kaskádu, a protože o ní průvodci mlčí, samosebou se nedozvíte ani její výšku. Můj odhad je tak tři nebo čtyři metry. Leží na jedné z větví řeky, které se o kus dál zase spojují do jednoho toku. Jeho název zjistím až po delším pátrání: Fossálar znamená „řeka vodopádů“. V kontextu rozměrů všeho, co na ní lze vidět, jde o název docela úsměvný.

Za hloupost se platí, za nerozhodnost taky. Dojezdový čas se o pár minut prodlouží, ale té zastávky vůbec nelituji.

Z bývalých mořských útesů, občas zvětralých až do podoby stolové hory,...

... se krajina dost náhle změní na čedičovou pustinu, s níž barevně splývá i silnice. Je půl třetí, a podle všeho už jsem za polovinou dnešní dlouhé trasy. Slibně to zní jen do chvíle, než si spočítám, že jsem na cestě skoro devět hodin.

Check-in v posledním islandském ubytování je naštěstí bezkontaktní, což v praxi znamená, že mohu přijet kdykoliv. V tom horším případě se vyspím aspoň pár hodin, a zbytek nechám na trajekt. No a v té úplně nejhorší variantě se spolehnu na to, že do rána dojedu i v případě, že by se proti mě spiklo naprosto všechno.

Zatím to tak naštěstí nevypadá. První očekávané kritické místo je tady, vítr se ale před mým příjezdem stačil zklidnit na sedm metrů za vteřinu. Za 70 minut cesty od Pjadrufossu ukrojím z dnešní porce 108 kilometrů, absolvovaných bez zastávky, což naději na slušný výsledek lehce zvýší. Kolem čtvrt na pět jsem u ledovcového jezera Jökulsárlón, poslední z plánovaných zastávek.

Plánuji ji nejen já, aspoň pokud mohu soudit podle počtu zaparkovaných aut. Ta, která přijíždějí se mnou, marně hledají volné místo, nikdo si ale nevšimne volného prostoru hned na kraji. Auto se tam v pohodě vejde, žlutá čára tam nezasahuje, i opticky jde o pokračování řady. Jen trochu couvnu a jsem tam.

Kontrast s tím, jaký Island jsem viděl doteď, nemůže být větší. Okraj ledovce klouže do údolí, kde se z něj odlamují kry. Ty pak pomalu plují po jezeře Jökulsárlón, s 284 metry nejhlubším na Islandu.

Kry jsou pomalu unášeny až do řeky Jökulsá, která vytéká z jezera, aby po pouhých 400 metrech skončila v Atlantiku.

Na turisty, kteří sem přicházejí sledovat aspoň krátký úsek nekonečného přírodního děje, jsou zase zvědaví nejmladší příslušníci zvířecí říše.

Před lidmi rozhodně neutíkají, jenže málo platné, každému je nakonec nejlépe mezi svými.

Před pár dny jsem narazil na místní dvojče maďarské hory, teď tu máme jeden ryze lidský výtvor: tok řeky Jökulsá překonává Ring Road po mostě, který trochu připomíná budapešťský Alžbětin most.

Jökulsá nakonec donese kry až do moře. Jak fouká vítr proti pobřeží, vlny vrhají kry na černou pláž. Menší kusy ledu zůstanou na místě, kde pomalu odtají.

Ty větší pomalu kloužou po písku zpátky do moře. To je zase vrátí na pláž, a vše se opakuje, dokud z nich nejsou malé kousky. Podle ledu ulpívajícího na čedičovém písku dostalo místo název Diamantová pláž (islandsky Breiðamerkursandur). Třpytí se hlavně za slunečného počasí, ale na půvabu mu nic neubírají ani přerušovaný déšť a vytrvalá mlha, jež panují dnes.

Ještě se zastavím v jediném místním podniku, který umožňuje absolvovat občerstvení pod střechou. Byť je to nastojáka, je to v tomhle počasí zlaté.

Těsně před odchodem pak najdu jedno malé překvapení z domova. No vida, nejen pivo se od nás vyváží do celého světa.

Do Seyðisfjörðuru je to ještě asi 280 kilometrů, což představuje asi tři a půl hodiny jízdy. Pořád mi to přijde moc, a podezírám navigaci, že počítá špatně, zvlášť když cesta alespoň prozatím ubíhá a kilometry ubývají poměrně rychle.

Pobřeží se nám zhruba v polovině této vzdálenosti mění z plochého na výrazně strmé, to jak vjíždím do oblasti Východních fjordů (islandsky Austfirðir). Obecně je to velmi větrný úsek silnice číslo 1, a jestliže ráno se tu rychlost větru pohybovala kolem hranice, která se dá pokládat za bezpečnou, teď večer je tu prakticky bezvětří.

Žádné obydlené sídlo jsem neviděl už několik set kilometrů, naposledy někde před Eyjafjallajökullem, pak bylo pár obcí stranou od hlavní silnice, a teď už dlouho ani to ne. Začínám pomrkávat po stavu nádrže, a pořád mi vychází, že bych to měl dojet, a bezpečně vím, že v Seyðisfjörðuru pumpa je. Ale znáte ten pocit. Náhle přijde do cesty odbočka na jakýsi Djúpivogur s informací, že k benzínce je stejně jako do vsi kilometr. Neváhám ani vteřinu.

Litr dieselu stojí na Islandu docela běžných necelých 256 korun. Cenu můžu uvést přesně, ale pak se musím zmínit o tom, že setina koruny se nazývá eyrir, v množném čísle ayrar. Odtud máme jen krok k informaci o změně kmenových samohlásek při časování a skloňování. Setkáváte-li se týden s nápisy v islandštině, nejde tento zvláštní, do jisté míry typický jev islandské gramatiky přehlédnout. Věřím tomu, co jsem slyšel, totiž že pochopit jej je velmi obtížné, a tak se raději porozhlédnu po Djúpivoguru.

Zdá se to být na konci světa, ale zase tak bezvýznamné místo to není. Djúpivogur v 16. století vzkvétal díky přístavu na východě ostrova, a samozřejmě díky následnému obchodu, legálnímu jen zčásti, jak už to tak někdy bývalo. Ale to je dávná historie. Přístav tady sice stále mají, ale jeho význam zastínily přístavy novější a hlavně mnohem větší.

Kostel je tu miniaturní, jakýsi park taky, minimálně svým vzrůstem. Je-li to tedy park, ale jak jinak se dá říkat veřejnému prostoru s upravenou vegetací a udržovanými cestami?

Navíc je tu upozornění, abyste mimo cesty nechodili, což se tedy lehce napíše, snadno přečte, ale hůře plní, neboť ty cesty nejsou místy úplně zřetelné.

Nezapsal-li se už Djúpivogur do povědomí nějakou historickou událostí, musí na to jít jinak. Je držitelem islandského teplotního rekordu, který vydržel od roku 1939 dodnes a činí 30,5°C. Islandský meteorologický úřad (islandsky Veðurstofa Íslands), založený v roce 1920, eviduje dosud jen pět teplot nad třicítkou. Uznává jednu zaznamenanou před svým založením, v roce 1940 ovšem odmítl zapsat 36 stupňů pro zjevnou chybu měření.

Zbývá mi pěkných 111 kilometrů, pořád je mi ale záhadou poměrně dlouhý čas nutný k jejich absolvování. Vysvětlení nakonec přijde a navigace se nemýlí. Nebude mi dáno kompletně obkroužit Island po Ring Road. Navigace totiž našla zkratku, a jak konečně pochopím, celou dobu s ní počítá.

Cesta je asi o 60 kilometrů kratší než po Ring Road, a snad tedy bude aspoň o něco rychlejší, když už jsem na ni byl vyslán. Jenže silnice číslo 939 je doslova hrůzostrašná: více než 20 kilometrů vede po dírách a kamenech, takže občasné šotolinové úseky jsou zároveň odměnou i úlevou.

Jedna odměna na trase je ale skutečná – je jí vodopád Folaldafoss na řece Berufjarðará. Jeho 18 metrů výšky vidím trochu z nadhledu.

Shora to vypadá, že voda vytéká zprostřed skály, zvlášť když řeka nad vodopádem není vůbec vidět. Ve skutečnosti se prodírá úzkou skalní štěrbinou, která jednak spojí několik rozvětvených proudů Berufjarðará do jednoho, jednak ostře změní směr toku řeky.

Je to aspoň chvilkový odpočinek od té cesty, která dál pokračuje ve stylu snad ještě horším.

Jen pro přiblížení: představte si ten nejhorší horský průsmyk, nebo ještě lépe cestu k tenerifské soutěsce Masca, a pokryjte ji jámami a čnějícími kameny. Tak vám vznikne asi nejlepší obraz této silnice, která nakonec vystoupá do horského průsmyku Öxi ve výšce 532 metrů.

Klesání se už děje po silnici asfaltové, a to už skutečně mířím k cíli.

Slunce se schová za hory nad jezerem Skriðuvatn, od něhož mi do Seyðisfjörðuru zbývá ujet už jen asi šedesát kilometrů. Vypadá to, že noc dnes bude slunečná.

Když ani na posledním z potenciálně nebezpečných míst vítr nefouká,...

... takže můžu přidat ještě pár žánrových obrázků od řeky Fjarðará, tedy z míst, kde moje cesta po Islandu před týdnem začínala.

Ubytování v Seyðisfjörðuru nacházím snadno, navigace se ani tady nemýlí. Po 670 kilometrech, 16 hodinách a 45 minutách jsem konečně v cíli. Dlužno ale dodat, že čistá jízda obnášela jen něco málo přes deset hodin. Zhruba třetinu celkového času jsem prochodil, prokoukal – a taky projedl.

Bezkontaktní check-in se děje doslova po islandsku: pokoj je odemčený, klíč mi majitel nechává ve dveřích.

Seyðisfjörður je o kousek severněji než Reykjavík, noc tak bude o něco jasnější. Islandská cesta je víceméně u konce, a tak si půlnoc nenechám ujít. Na ostrově mě čeká poslední noc, do trajektového přístavu to ráno budu mít nějakých 350 metrů. Však na něj ze dveří vidím.

–———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.