Severní cesta (14.)

Vítejte na dalším třítýdenním dobrodružství, jež bude mít kromě nezbytného úvodu a závěru jakousi hlavní část, kromě ní nás ale čeká ještě jedno významné mezipřistání.

14. kapitola: Pěšky po Reykjavíku (30. června 2026)

Reykjavík je nejseverněji položeným hlavním městem na světě. Žije tu asi 140.000 lidí, což je třetina všech obyvatel ostrova. Druhá třetina bydlí v pár městech v okolí, s nimiž tvoří Reykjavík aglomeraci. No a ta třetí třetina žije rozptýlena na zbylých 99 procentech islandského území, které je asi o třetinu větší než Česká republika.

Vyrážím hned po snídani, na niž spotřebuji poslední z dovezených zásob. Ráno je v Reykjavíku příjemné a slunečné, a vydrží to i tak dlouho, než se přesunu o několik málo kilometrů blíž k centru města.

Auto nechávám poblíž vily Höfði. To slovo je mi známé – u Dalvíku jsem bydlel v chatkovém komplexu, který se jmenoval stejně. Snad znamená něco jako mys či výběžek pevniny. Bůhvíproč se tak jmenuje právě tento dům. Jedině snad díky blízkému majáku, který stojí na jakémsi výběžku jinak hladce probíhajícího pobřeží.

Vila byla postavena v roce 1909 jako sídlo francouzského konzula. Pak sloužila i jako obytný dům. Do diplomatických služeb se vrátila v roce 1938, kdy se do ní nastěhovalo britské velvyslanectví. V roce 1958 ji odkoupilo město a začalo ji používat pro reprezentační účely, v podstatě jako uvítací objekt pro návštěvy.

V říjnu 1986 se vila Höfði stala dějištěm setkání Reagana s Gorbačovem. Paradoxem dějin je, že setkání je považováno za historické a přelomové, ač na něm k žádné dohodě nedošlo. Nejdůležitějším výsledkem však tehdy byla ochota dále jednat.

Ve vile se psala historie ještě jednou, 11. února 1991 tu Island jako první stát na světě vyhlásil uznání nezávislosti Litvy. Lze tu vystopovat další dějinný paradox, neboť tím, kdo byl zásadně proti obnovení nezávislých pobaltských republik, byl právě Gorbačov. V lednu 1991 se rozhodl řešit vše způsobem rozpadajícímu se impériu vlastním a poslal do Litvy tanky. Islandský diplomatický krok byl bezprostřední reakcí na lednové události, a Litevci považují Island dodnes za velmi blízký a přátelský stát.

První zápis tohoto místa do dějin najdeme ještě před tím, než tu stála vila Höfði. Jen před několika dny uběhlo 121 let od chvíle, kdy tady pomocí Marconiho systému antén zachytili zprávu, vyslanou z Cornwallu na britském pobřeží stejnou technologií. Pro malou a geograficky odlehlou zemi byl 24. červen 1905 začátek skutečného spojení se světem.

Událost připomíná pamětní deska v islandštině a angličtině. Myslím, že pro účely dokumentace bohatě postačí druhá jmenovaná verze.

Slunečno je i v době, kdy se po pobřežní promenádě vydávám směrem ke koncertní síni Harpa.

Fotku ocelové skulptury Sluneční cestovatel (islandsky Sólfar) ve tvaru vikinské lodě směřující na volné moře si ale musím řádně vyčekat. Hlavní příčinou je početný zástup japonských turistů, z nichž každý se chce vyfotit před lodí, případně i na ní. Ale dočkám se.

Výškové budovy na druhé straně ulice jsou nápadné právě tím, že jsou výškové. Není to v Reykjavíku zvykem. Přinejmenším v některých z nich jsou hotely, ale jistotu, že mi něco dalšího uniklo, nemám.

Harpa se začala stavět v roce 2007 pod sice popisně přesným, ale přece jen trochu strohým názvem Koncertní a konferenční centrum Reykjavík (islandsky Tónlistar- og ráðstefnuhúsið í Reykjavík). V následujícím roce byla stavba zastavena, když v důsledku finanční krize zkrachoval hlavní investor. Rozestavěnou budovu převzalo město společně s islandskou vládou.

V roce 2009 bylo rozhodnuto o jejím dokončení, při té příležitosti dostala poetičtější název po hudebním nástroji.

První koncert se konal v květnu 2011. Od počátku je Harpa domovskou scénou Islandského symfonického orchestru, od letoška v ní sídlí také islandská Národní opera. Kromě koncertní síně je tu i několik obchodů, mezi nimi Rammagerðin, luxusní prodejna suvenýrů, řemeslných výrobků, vlněného zboží a dalších věcí, ovšem též za luxusní ceny.

Splynutí s přírodou se na Islandu projevuje i v architektuře. Šedé budovy jsou poměrně časté, barva čediče však obvykle nepůsobí fádně, zvlášť když ji doplní různobarevné odstíny skleněných segmentů, jimiž je Harpa zvenku obložena.

Doplnění energie bude dnes několikafázové, tekutiny všeho druhu si však nechám přinést naráz, a chvíli v té kavárně prostě vydržím. Při placení se snažím udat nějakou tu hotovost, což se mi v zásadě daří, jen musím počkat, než obsluhující číšník najde klíček od pokladny.

Tady je prostě zvykem platit kartou skoro všechno a skoro vždycky, hotovostí spíše překvapíte. Naopak zvykem není spropitné. Ne že by Islanďany nějak uráželo, jen ho zkrátka neočekávají. Platím nějaký ten tisíc a k tomu pár drobných. Asi sedmdesát korun opravdu vrátit nechci, ale obsluha se snad třikrát ujistí, že si je vážně může jako pozornost ponechat.

Před Harpou si nejde nevšimnout fontány. Odkudsi z podzemí vytéká mírný proud, a najednou mám pocit, že od fontány jde teplo. Nezdá se mi to, do fontány opravdu přitéká horká voda. Není to její jediné využití ve městě – Reykjavík v zimě geotermální vodou vyhřívá i některé chodníky.

Voda teče do poměrně rozlehlé vodní plochy, kde sice zchladne, ale pořád dokáže ohřát vzduch – a rozehřát tělo. Při lidových slavnostech jinak disciplinovaní Islanďané odhazují zábrany i boty a procházejí se ve fontáně. Toho se ale dnes nedočkám, jedinou postavou uprostřed vody je violoncellista. Ale ten může, neboť jde o sochu. Její oficiální název je Hudebník (islandsky Tónlistarmaðurinn), padesátiny oslavila už před dvěma lety, a sem byla přenesena po dokončení koncertní síně. Postava je provedena realisticky, však také modelem seděl opravdový cellista, který při modelování své sochy prý i hrál. Jediné, co chybí, jsou struny a smyčec.

Je to trochu paradox. Reykjavík se vyznačuje ještě jednou extrémní polohou, je i nejzápadnějším evropským hlavním městem. Ano, Island je počítán mezi evropské státy, čistě geologicky vzato ale Reykjavík leží v Severní Americe.

V hlavním městě se samozřejmě nacházejí centrální státní instituce. Úřad premiéra sídlí v budově vůbec nejstarší islandské věznice, dokončené roku 1770. Účel budova radikálně změnila někdy v 19. století, postupně v ní sídlil islandský guvernér, později vláda, nějaký čas i prezident.

Alþingi, tedy islandský parlament, se z plání Þingvelliru přesunul v roce 1881 do neoklasicistní budovy, postavené dánským architektem. To není nic neobvyklého. Island byl až do roku 1944 součástí Dánského království podobně, jako jsou jí dodnes Grónsko nebo Faerské ostrovy.

Parlamentní zahradu (islandsky Alþingisgarðurinn) založil v roce 1894 bankéř a poslanec parlamentu Tryggvi Gunnarsson. Šlo o vůbec první uměle vysazený park na Islandu.

Dodnes se zachoval v prakticky původní podobě. Pan Gunnarsson se mu věnoval i po svém odchodu z politiky. Nakonec mu bylo splněno i přání, aby v něm mohl spočinout po odchodu z tohoto světa. Park byl proto církevně vysvěcen jako pohřebiště. O Parlamentní zahradě se zpravidla hovoří jako o nejstarším islandském veřejném parku, veřejně přístupný je ovšem až od roku 1950. V roce 2024 byl prohlášen za chráněnou kulturní památku.

Jdu kolem Reykjavícké katedrály (islandsky Dómkirkjan í Reykjavík). Podle církevní hierarchie se jedná o nejvýše postavený reykjavícký kostel, i když to většina turistů patrně vnímá jinak.

Katedrála byla postavena v letech 1847 až 1848 na místě zbořeného kostela z roku 1796. Bohužel je právě zavřená, takže jdu opravdu jen kolem, a bude tomu tak i na cestě zpět o několik hodin později.

V centru Reykjavíku je nápadné jezero Tjörnin. Ostrůvek uprostřed snad ani žádné jméno nemá. Ostrůvky jsou v jezeře ve skutečnosti dva, ale ten druhý dost možná ani nezaregistrujete. Naopak nepřehlédnutelnou je budova radnice, stojící částečně ve vodě, částečně nad vodou a částečně na břehu Tjörninu. Postavena byla v roce 1992.

Radnici nenavštěvují jen místní, možnost vstupu využívají hojně i turisté, kteří chodí především do přízemí prohlédnout si trojrozměrný model Islandu.

I když, přízemí... jak se to vezme. Hladinu Tjörninu máte někde na úrovni pasu, a podlahu tedy pod hladinou. Dost možná i pod úrovní dna, neboť jezero je hluboké jen něco přes půl metru.

Na modelu hledám důležitá místa. Takhle vypadají fjordy na východě Islandu, kde byste měli hledat Seyðisfjörður s trajektovým přístavem. Tam cesta po Islandu začala, a když všechno půjde podle plánu, pozítří tam i skončí.

Malý ostrůvek v popředí by snad mohl pozornosti uniknout, ale když prozradím, že se na Island teď díváme ze severu, mohlo by to mnohé napovědět. Ten ostrov je samozřejmě Grímsey, jímž prochází severní polární kruh.

Cedulky okolo nejsou popisky, ale upozornění pro návštěvníky, že je zakázáno se modelu dotýkat. Zorientovat se tedy musí každý sám, ale po důkladné přípravě, které jsem věnoval posledního více než půl roku, a osobních zkušenostech minulých dnů se na modelu nemohu ztratit. Na závěr si nechám poloostrov Reykjanes s viditelnými příčnými zlomy riftu. Kdyby se tady někdo přece jen trochu ztrácel, tak jezero Kleifarvatn se snad dá rozeznat spolehlivě, a při pobřeží lze rozeznat i Hlíðarvatn.

Oranžově je vyznačené území města Reykjavíku. Jde o sídlo velmi staré, traduje se jeho založení vikinským osadníkem Ingólfem Arnarssonem v roce 874. Jako vždy u tradičního pojetí dějin, i zde je třeba jisté opatrnosti.

Ingólfur je podle všeho skutečnou postavou, pocházející z dnešního Norska. Také založení Reykjavíku někdy po roce 870 lze považovat archeologicky za doložené. Pak už se pohybujeme na hranici legend a pověstí.

Ingólfur opravdu nejspíš byl jedním z prvních osadníků, připsat však konkrétně jemu všechny zásluhy na založení Reykjavíku by ale bylo docela odvážné. Podle tradice vhodil Ingólfur z lodi do moře dva vyřezávané dřevěné sloupky zvané öndvegissúla (to je jednotné číslo, plurál by zněl öndvegissúlur). Nová osada měla být založena tam, kam Bůh sloupky donese. Sloupky byly symbolem Ingólfova postavení. Pocházely totiž z čestného křesla vikinského náčelníka, jímž Ingólfur doma zřejmě byl.

Ať už se na rozhraní třetí a čtvrté čtvrtiny 9. století odehrálo cokoliv, osada v zátoce opravdu vznikla. Zátoka se také přičinila o část názvu: vzpomeňme na úvodní kapitoly této cesty, kde jsme si řekli, co že to znamená „-vík“. Zbytek názvu dodal kouř, který údajně Ingólfur viděl v zátoce stoupat. Mohlo jít o horké páry z některého ze zlomů, které na Reykjanesu jsou. Běžně sice nejsou v Reykjavíku vidět, zcela vyloučit to ale nelze. Ponechme si tedy víru aspoň v část legendy, že Ingólfur mohl vidět oblaka par třeba z Krýsuvíku. Koneckonců je to pravděpodobnější než znovunalezení dvou dřevěných sloupků, které předtím vhodil do oceánu bůhvíjak daleko od pobřeží. A i kdyby, zkuste si představit, že by oba byly na jednom místě.

Reykjavík je městem od roku 1786. Právo užívat s tím spojených práv se v té době týkalo asi 160 obyvatel. Spíše než velikost hrálo roli postavení významného obchodního centra, které si osada dokázala vydobýt. Roku 1874 přiznalo Dánsko Islandu autonomní statut, sídelním místem vlády je Reykjavík od roku 1904.

Na radnici se na chvilku utábořím. A to téměř doslova. Mají tam zásuvku, takže ji využiju k dobití telefonu – to se hodí vždy. Je tam docela horko, takže si i odkládám. A jelikož je zásuvka při zemi, přisednu si. Setrvám tak nějakých dvacet minut, a na odchodu pořídím ještě celkovou fotku, abyste měli představu, jak to tam vlastně vypadá.

Název Tjörnin v překladu znamená „jezero“, přesněji možná „rybník“. Spíše než rybami je však jezero známé jako domov mnoha druhů vodních ptáků. Jejich krmení se stalo oblíbenou kratochvílí domácích obyvatel i turistů, jezero si tak vysloužilo označení „největší chlebová polévka na světě“.

Na břehu jezera je i luteránský Svobodný kostel (islandsky Fríkirkja), odvozující svůj název od nezávislosti na státní církvi. Po čtyřech letech výstavby byl dokončen roku 1903.

Kontrast zelené a bílé a jeho odraz v hladině jezera přitahuje odedávna pozornost turistů, kostel je prý nejfotografovanější budovou ve městě. Jestli můžu posoudit, tak k tomu poslednímu jsem přispěl také. Jak jsem se ke kostelu blížil od radnice, udělal jsem snad dvacet různých fotek, neboť každý bližší pohled připadal lepší než ty předchozí. Většina jich záhy padla za oběť nemilosrdné probírce dat. Co se odrazu v Tjörninu týká, mám smůlu, a více než vnější stránku kostela také neposoudím, neboť i tady mají dnes zavřeno.

V sousedství kostela stojí celkem nenápadná Islandská národní galerie (islandsky Listasafn Íslands). Ta na břehu jezera sídlí od roku 1987. Budova však pochází už z roku 1916, a je opět důkazem, jak se využití stavby může v čase změnit. Původně tu totiž byla mrazírna ryb.

Park Zahrada matek (islandsky Mæðragarðurinn) na severovýchodním rohu Tjörninu byl založen roku 1925. V dostupných pramenech se uvádí, že byl pojmenován podle sochy Mateřská láska (islandsky Móðurást). Tu sice vytvořila sochařka Nína Sæmundsson v roce 1924, prvních pár let ale socha stála v Paříži. Město ji pro park odkoupilo až v roce 1928. Na fotce ji opravdu najdete, byť to tentokrát chce trochu trpělivosti. Holt ne všechno vyjde ideálně. Za parkem a za sochou pak prosvítá budova Reykjavícké univerzity (islandsky Háskólinn í Reykjavík), sice zdaleka nikoliv nejstarší vysoké školy v zemi, ale v současnosti co do počtu studentů největší. Založena byla až v roce 1998, a hlásí se k odkazům dvou předchůdkyň, ale ani ty nejsou nijak staré – jedna z nich vznikla v šedesátých letech, druhá v osmdesátých.

V blízkosti parku se nachází ještě Reykjavícké gymnázium (islandsky Menntaskólinn í Reykjavík), jedna z nejprestižnějších středních škol na Islandu. Jeho nejnovější právní statut je starý několik desítek let, škola se však hlásí k odkazu někdejšího církevního gymnázia, založeného už v roce 1056. A jestli i na téhle fotce najdete sochu, pak vězte, že jde o Pallas Athénu (islandsky psanou Aþena).

Park Mæðragarðurinn byl v 50. letech poněkud zmenšen, když bylo potřeba rozšířit ulici Lækjargata. Je to možná trochu zvláštní, ale i Island se kdysi musel vypořádat s narůstající dopravou. Od ulice teď mířím vzhůru.

Uvádí se, že hladina Tjörninu je v nadmořské výšce 16 metrů, teď mě čeká převýšení asi čtyřicetimetrové. Snad každého, kdo přijede do Reykjavíku se týká povinnost ho absolvovat, a tak zamířit k Halgrímovu kostelu (islandsky Halgrímskirkja).

Kostel je občas mylně považován za nejvyšší v islandské církevní hierarchii. Nejvyšším je ale určitě co do fyzické výšky, která dosahuje 74,5 metru. Donedávna byl i vůbec nejvyšší stavbou na Islandu, o toto prvenství přišel v roce 2007.

Postaven byl v letech 1945 až 1986, a kromě šedé barvy se tentokrát architekti inspirovali i typickými čedičovými sloupky. Jméno dostal po Halgrímu Péturssonovi, faráři ze 17. století, krom toho též autorovi duchovních písní a básní.

Není to však jeho socha, která stojí před kostelem. Ta zpodobňuje Leifa Eiríkssona, mořeplavce z přelomu 9. a 10. století. Takto přibližné určení musí stačit, neznáme ani místa ani roky Leifova narození a úmrtí. Víme, že se dožil věku něco přes 40 let, a že to byl mořeplavec a objevitel, což za vikinských časů znamenalo též válečník. Mezi jeho objevy se počítá Vinland, oblast náležející k dnešnímu kanadskému Newfoundlandu.

Ještě uvedu na pravou míru jeden detail: socha nestojí před kostelem, ale kostel stojí za sochou. Socha tady totiž stála jako první, odhalena byla už v roce 1932.

V protikladu s dynamickým vnějším vzhledem je tradiční vzhled interiéru. Kostel byl často kritizován ještě před svým dokončením, že je směsicí různých stylů. To by se dalo ještě podepřít argumenty,...

... koneckonců v porovnání s ostatním interiérem působí oltář velmi skromně až stroze. Zajímavější je ale námitka, že architektonicky je kostel stavbou nemoderní.

Věž je možné navštívit za 1500 korun. A není důvod se děsit,...

... nahoru se jezdí výhradně výtahem, po schodech je třeba vyjít jen do posledního patra.

Co je v mnoha mezipatrech, nevím. Chtěl jsem jen tak ze zvědavosti aspoň nahlédnout, ale výtah moji volbu podmínil zadáním kódu.

Rozhled z výšky kolem dvaapadesáti metrů je samozřejmě úžasný. Při pohledu severozápadním směrem je na jedné straně k rozeznání Harpa, na druhé Tjörnin.

I další směry potvrzují, že Reykjavík je – až na výjimky – jednopatrové město. Nikdy nebyla potřeba hnát ho do výšky. I na novodobé stavby zbývalo tolik místa, že mají kolem sebe volný prostor a nemusí se lepit jedna na druhou.

Pobyt na věži není ničím omezen, je jen jedna věc, která jej v praxi zkrátí pod patnáct minut. Každou celou čtvrthodinu se totiž rozeznějí zvony, a tak je návštěvníkům doporučeno nepobývat tou dobou na vyhlídce, nebo aspoň ne bez ochrany sluchu. Mám už s tím nějaké zkušenosti, výtahem sjedu právě včas.

Pomalu obracím k autu. Mám to k němu skoro tři kilometry. Cestou sem jsem trochu kličkoval, zpátky se snažím jít cestou mnohem přímější. Ne zcela to vyjde, pořídím totiž pár fotek, které vyjdou lépe než napoprvé. Malé zdržení představuje prodejna suvenýrů, o mnoho dostupnější než Rammagerðin.

Všechno se nějakým způsobem týká Islandu, k dostání ale jsou i takové položky, které si berou inspiraci částečně zvenku. A tak to asi dnes má být.

Zbytek už je vysloveně na náhodu, k autu se ale snažím dostat jednak cestou co možná nejkratší, jednak rychle. Primární příčina obojího je ta, že prší. Národní divadlo však důvodem aspoň ke krátké zastávce je. Plánované bylo už někdy od poloviny 19. století, pořád ale na něj nebyly peníze. Výstavba byla nakonec financována ze zvláštní zábavní daně (islandsky skemmtanaskattur), zavedené v roce 1923. O šest let později se konečně začalo stavět, ale už v roce 1939 byla stavba zastavena. Oficiálním důvodem byla probíhající válka. Jenže ta se Islandu přímo netýkala, a pokud ano, tak spíše kladně.

Island byl podobně jako Faerské ostrovy preventivně obsazen nejprve Brity, pak jeho ochranu převzaly Spojené státy. Jejich přítomnost zvýšila nároky na zásobování, a tak v té době na Islandu prakticky neexistovala nezaměstnanost. Země také využila oslabené pozice dánského krále a 17. června 1944 vyhlásila republiku. Král Kristián X. sice toho dne poslal na Island telegram, v němž neskrýval zklamání, zároveň však Islanďanům k nezávislosti poblahopřál.

Ač do státního rozpočtu stále přicházely peníze ze zvláštní daně, stavba divadla stála až do roku 1942. Ve státní kase se tak rozpustilo poměrně dost peněz, které divadlo už nikdy nevidělo. Slavnostně otevřeno bylo prvním představením 20. dubna 1950, daň se vybírala ještě pár dalších let, dokud nebylo divadlo zaplaceno. Těm, kteří si oblíbili islandskou abecedu s jejími zvláštními znaky, se bude líbit název Národního divadla v islandštině: Národní divadlo se řekne Þjóðlejkhúsið.

Dánské velvyslanectví je už jen pro zajímavost, i když s celou touhle cestou tak trochu souvisí. A to je pro dnešek všechno.

Déšť se zdá být vytrvalejší než jindy, a tak podnikat cokoliv dalšího nemá moc cenu. Za parkování kousek od vily Höfði zaplatím požadovaných 4830 korun, poté se přemístím k apartmánu. Dnešní počet ujetých kilometrů tak zarovnám na pět, což opravdu není mnoho, zítra si to ale vynahradím měrou vrchovatou.

–———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.