Severní cesta (13.)

Vítejte na dalším třítýdenním dobrodružství, jež bude mít kromě nezbytného úvodu a závěru jakousi hlavní část, kromě ní nás ale čeká ještě jedno významné mezipřistání.

13. kapitola: Poloostrov mezi Evropou a Amerikou (29. června 2026)

Než vyjedu z Reykjavíku, zastavím se u benzínky na snídani. Sortiment, který nabízejí pumpy společnosti N1, se od konkurence nijak zvlášť neliší, už jsem si ale ověřil, že na rozdíl od mnoha jiných mají stolky a židle. To během ranního přísunu energie opravdu dokážu ocenit.

A pak už vyrážím směrem na jih, na poloostrov Reykjanes na jihozápadě Islandu. Někde za Reykjavíkem začíná jedna z malých panoramatických cest (islandsky lítill útsýnisvegur), jež jsou určeny nám, kteří nemáme SUV s pohonem všech čtyř kol, jako taková malá náhrada tras, jež vedou napříč Islandem. Na stovkách kilometrů takových cest nehledejte žádné významné turistické cíle. Jde na nich především o zážitek, zpestřený občas nějakým tím brodem, a pak pohledy na nekonečné ledové pláně. Tedy panoramata, dalo by se říct, a snad odtud pochází i označení trasy tohoto typu, na kterou teď mířím, a na níž se musím spokojit s projetím nevelkého poloostrova bez ledovců a brodů, a v konečném součtu cestu dlouhou tak 40 kilometrů. Jenže mluvit jen o jakési náhražce není úplně fér – Island dokáže zaujmout kterýmkoliv svým kouskem, a důvodů k zastavení najdu dost i na takto krátké cestě.

Trasa nejprve zamíří na mnohokrát zmiňovaný tektonický zlom. Přímo v zóně rozhraní leží jezero Kleifarvatn s plochou asi devět kilometrů čtverečních. To je údaj uváděný v učebnicích a atlasech, ovšem je nutné brát jej trochu s rezervou.

Jezero nemá přítok ani odtok, voda jen oběma směry prosakuje lávovými poli. Při zemětřesení v roce 2000 se pukliny v lávě zvětšily, následně se plocha jezera zmenšila asi o pětinu. Pokles hladiny na čas odkryl horké prameny, ne nepodobné těm, které jsem už na Islandu viděl. Představy o tom, kde se v jezeře bere voda, tak získaly trochu konkrétnější podobu.

Podobných epizod bylo v minulosti popsáno více, jezero se však zatím nikdy neztratilo. Naopak, vždy po nějakém čase začala hladina opět stoupat – a stejně tak je tomu i teď. Aktuálně má Kleifarvatn hloubku těsně pod 90 metry, ale i tato hodnota kolísá v závislosti na hladině spodních vod. K původní hloubce před zemětřesením už chybí jen nějaké tři nebo čtyři metry, a z těch devíti kilometrů čtverečních zatím klidně můžeme jeden ubrat. Břehy jezera jsou pořád dost široké, a černý písek jen potvrzuje vulkanický původ jezera, jež v běhu času dokazuje, že planeta je systémem pořád živým a nestálým.

Směrem k evropské části Islandu se silnice zvedá do prudkého kopce. Dopravní značky upozorňují na jistá nebezpečí,...

... ale silnice má dva pruhy dost široké na to, aby se dvě protijedoucí auta bezpečně vyhnula. Když pak o kousek dál znovu zastavím, mám pocit, že stojím někde na mořských útesech.

Jezero prostě má svůj půvab, a jestli se snad někde píše, že vyhlíží až strašidelně, svůj podíl na tom mají pověsti o jakési jezerní příšeře, které místní říkají Kleifarvatnsskrímslið. Má jít o černou nestvůru tvaru červa a velikosti střední velryby. O téhle zdejší obdobě lochnesky vám místní taky budou tvrdit, že samozřejmě existuje, ale taky ji nikdo neviděl.

I když... kdo ví. Realita může být někdy klamavá, vždyť černé je okolo jezera skoro všechno, a když se správně zaujatým pohledem podíváte správným směrem, lze vidět cokoliv. Když si k tomu přidáte proměnlivost jezera a občasné probublání plynů z horkých pramenů pod hladinou, je na podobné pověsti zaděláno poměrně spolehlivě. Nakonec i silnice vede dál černou krajinou s lávovými poli, která by se v nějakém hororu vyjímala více než dobře. Jestli má tahle cesta aspoň něco společného s trasami přes střed Islandu, tak minimum vegetace. Neroste tu skoro nic, a i když poloostrov Reykjanes patří k nejhustěji obydleným oblastem Islandu, je prakticky osídlené jen jeho pobřeží.

Asi deset minut jízdy od Kleifarvatnu leží Seltún, další z geotermálních parků. Náleží k vulkanickému systému Krýsuvík, aktivnímu natolik, že ze svého okolí dokázal kdysi vyhnat všechny obyvatele. Ještě si o tom povíme, v samotném úvodu však doporučuji nepřehlédnout malý dřevěný domeček na parkovišti. Je víceúčelový: vpředu se provádí platba za parkování (tady chtějí dokonce 1750 korun), páni chodí vlevo, dámy pak vpravo.

Možná jste už viděli nákres oceánského hřbetu. Jde o tisíce kilometrů dlouhé podmořské pohoří na styku litosférických desek. Jak už víme, Island je v tomto směru výjimkou. Vulkanická činnost dokázala nad mořskou hladinu dostat zpravidla malé sopečné ostrovy, Island je však svou rozlohou všechny válcuje o několik řádů. Jedná se tedy o úkaz svého druhu unikátní.

Uprostřed hřbetu je hluboké údolí, jinak též zvané rift, kde se na povrch dostává magma, tuhnoucí po ochlazení mořskou vodou. Kromě toho je hřbet rozdělen příčnými zlomy na menší části, a krýsuvícký systém je právě jedním z takových zlomů. Na poloostrově Reykjanes jsou popsány celkem čtyři. Táhnou se kolmo k riftu od jihozápadu k severovýchodu, při své délce kolem dvaceti kilometrů téměř spojují jižní pobřeží poloostrova se severním.

Zcela přirozeně se nabízí otázka, zda síly odtlačující od sebe tektonické desky mohou v lidsky vzdálené, ale geologicky blízké budoucnosti Island roztrhnout. Vyloučit se nedá nikdy nic, ale spíše ne. A paradoxně právě díky obrovské síle, která se pod Islandem ukrývá. Ta totiž stíhá vzniklé mezery zásobovat hmotou, které ji vyplní. Na zemském povrchu tady můžeme sledovat to, co se jinak děje čtyři nebo pět tisíc kilometrů pod hladinou oceánu, z geologického hlediska ovšem jen po nepatrný zlomek času. A nemáme-li zrovna štěstí zažít nějakou pěknou sopečnou erupci, rovná se krátká návštěva podobného místa spíše statické fotografii.

Seltún je přístupný pouze po cestách, jež z valné většiny tvoří dřevěný chodník. To máte tak: ona ta voda vytékající z horkých jezírek celkem snadno v těch různých potůčcích chladne až na snesitelných čtyřicet stupňů. Jenže je tu síra, tak jako jinde přítomná ve sloučenině zvané sulfan čili sirovodík. Ten ve zdejších vysokých koncentracích na vzduchu samovolně hoří za vzniku oxidu siřičitého. Ten pak za přítomnosti vody dále oxiduje, zkrátka, abych to neprotahoval: v těch potůčcích máme co dělat ani ne tak s vodou, jako s docela koncentrovanou kyselinou sírovou.

Kromě sirných je krýsuvícká oblast bohatá i na sloučeniny železné, pro něž je typická červená barva. Dají se tu najít místa, kde máte všechno podstatné jak na dlani, a ještě k tomu barevně odlišené.

Stejně jako jiné geotermální parky, i Krýsuvík působí svým způsobem strašidelně, v tom se nijak neliší. Fumaroly, horká až vařící se jezírka, valící se smrdutá oblaka sirovodíku, a mezi tím vším procházející se turisté. Matka Země předvádí svou sílu, a kdyby se jí zachtělo zachovat trochu macešsky, zašlápne nás všechny ve vteřině jako obtížný hmyz.

Nedaleko odtud stojí Kostel v Krýsuvíku (islandsky Krýsuvíkurkirkja). Toto pojmenování dnes moc smyslu nedává, neboť obec toho jména už neexistuje. Zachovala se jen v názvu vulkanické oblasti, což je trochu ironie, neboť ona byla příčinou postupného vylidnění. A pak tu zbyl malý dřevěný kostel, postavený v roce 1857.

Cestu k němu mi nejprve zastoupí stádo ovcí. Ale zdejší zvířectvo se zatím chová způsobně: to divoké neskáče před auta, a to hospodářské je zřejmě naučené včas se rozestoupit.

V roce 1929 byl odsvěcen a poté sloužil jako obytné stavení. Poslední obyvatelé z obce odešli v roce 1950, od té doby byl kostel opuštěn.

Díky péči o kulturní dědictví byl po krátké opravě znovu vysvěcen v roce 1964. Druhý den roku 2010 jej však zničil úmyslně založený požár. Kopie kostela byla postavena a vysvěcena v roce 2020.

Ještě než dojedu k moři, uhýbá trasa na vedlejší silnici. Ta zprvu vypadá jako celkem bez problémů sjízdná,...

... postupně je však její asfaltový povrch čím dál tím rozbitější. To snad abychom si i my méně vybavení mohli užít trochu té pravé islandské řidičské zábavy.

Silnice každopádně zatím sjízdná je, a po chvíli míjí horu Stóra Eldborg.

Vrchol nejjižnějšího islandského kráteru, jehož název znamená cosi jako „velká ohnivá pevnost“, je ve výšce 170 metrů nad mořem – a znamená malou výzvu.

Stezka lávovým polem měří jen asi 650 metrů, ale je na ní třeba vyšlapat o rovných šedesát metrů výš. Většina cesty je navíc po rovině nebo jen do mírného stoupání, to nejlépe odhalí pohled směrem k pobřeží.

Cesta, která se rýsuje na úbočí kráteru, se nezadržitelně blíží.

Šanci nadechnout se před tím stoupáním dává krátká odbočka, a ten pohled z ní za to asi stojí, zvlášť když mraků najednou ubývá.

Přede mnou je poslední stovka, která zdolává asi pětadvacetimetrové převýšení. Závěrečná pasáž je nejprudší, těch lan se opravdu přidržím.

Jaká je tedy odměna za tu trochu námahy? Mohu pohlédnout do kráteru hlubokého asi dvacet metrů. Je to prý pět nebo šest tisíc let od poslední erupce, tak snad můžu být v klidu. Počasí přeje aspoň na pohled. Fotka už nezachytí, že tady nahoře docela slušně fouká, takže ač by byl bližší pohled do kráteru určitě atraktivní, k poslednímu kroku na zvětralém a kluzkém terénu se opět nepřemluvím.

K pobřeží Atlantského oceánu je to odtud asi dva a půl kilometru. Stóra Eldborg je jedním z řady asi pěti kráterů, které vyrostly přímo uprostřed trhliny. Takže jestli lze vůbec vystopovat nějakou ostřejší hranici mezi Evropou a Amerikou, stojím právě na ní.

Stóra Eldborg totiž není jen tak obyčejná sopka. Vyrostla na starší štítové sopce. Ta se obecně vyznačuje málo strmými svahy, neboť je vytváří řídká láva, která se snadno rozlévá do okolí. Na tomto konkrétním místě zaplňuje mezeru vznikající oddalováním litosférických desek. Když se změní fyzikální vlastnosti magmatu, začne růst nový kráter, výrazně vyvýšený nad okolím. Svědkem jeho vzniku jsou ztuhlé lávové proudy, směřující z vrcholu Stóra Eldborg téměř výhradně na jih k pobřeží.

Nahoře se zdržím asi čtvrt hodiny. Jak to tak bývá, sestup dolů je těžší, zvlášť když je povrch mokrý. Záchytná lana jsou jen těsně pod vrcholem, a opravdu by se hodila v mnohem delším úseku.

Však to taky párkrát trochu podklouzne. Jsem rád, když jsem konečně dole. Celá zastávka obnášela necelou hodinu, a co do času byla cesta dolů byla ze všech jejích částí s přehledem nejdelší.

Zbývá už jen dojet na konec téhle trasy. Ta dál vede prakticky souběžně s normální silnicí. S ujetými kilometry se rozbitý asfalt mění v šotolinu, kterou sem tam vylepší větší či menší kameny.

Občas se k sobě obě cesty přiblíží na pár metrů, a na takových místech je přichystán přestupní bod do normálního světa. Jsem sice rozhodnut to dojet, ale kilometr před koncem mi to zkrátka už stačí. Dost možná to byl poslední přejezd, který využívám k přejetí na skutečnou silnici. I tak si myslím, že mám splněno.

Chtěl jsem samozřejmě vědět, jak je tahle trasa doopravdy dlouhá. Údaj na displeji ale berte s obrovskou rezervou. Malá panoramatická trasa začíná nejméně deset kilometrů za Reykjavíkem, od těch třiapadesáti je tedy nutné něco odečíst. Kolik mi přesně zbývalo do konce, to zůstane navždy nezodpovězenou otázkou.

Mezitím dojedu k jezeru Hlíðarvatn. Není nijak velké, jen asi tři kilometry čtvereční, zvláštní je však docela určitě.

Navzdory oblasti, v níž leží, totiž nemá vulkanický původ. Dost špatně se fotí – jak je jinde spousta odpočívadel a parkovišť, ze kterých uděláte spoustu pěkných fotek, tady jako kdyby na ně projektanti zapomněli. A když už, jsou na takových místech, že vám sice pomohou k oddechu, nikoli však k fotkám. Nakonec to vyřeším s trochou řidičské drzosti, když za skoro nulového provozu prostě zastavím na kraji silnice.

Předchozí snaha o dokumentaci nakonec přinese něco docela jiného, a sice důkaz o proměnlivosti zdejšího počasí. Ty dvě fotky palubky od sebe dělí čtvrt hodiny a jedenáct kilometrů. Jedna hodnota na displeji se hezky zarovnala, ale o tu teď nejde. Podstatný je ukazatel teploty, která za tu chvíli klesla o sedm stupňů.

Obracím auto směrem na západ, neboť dnešní putování ještě zdaleka nekončí. Čeká mě nejdelší, asi padesátikilometrová spojnice mezi dvěma cíli. K teoretické třičtvrtěhodině něco málo přidá fakt, že cesta vede po pobřeží Atlantiku. Islandské klima předvede jeden ze svých paradoxů: obloha ukazuje stále více modré, teplota se sice trochu zvedne, ale na dvacítku už se nevrátí. Plusmínus patnáct stupňů je ale pořád v pohodě.

Na Reykjanesu existuje i cesta, na kterou nesmím. Ač je oproti těm, jež vedou přes střed ostrova, neskonale kratší, jako každá taková je řádně označena. A značení se opravdu nedoporučuje ignorovat. Islandská policie je prý korektní až vlídná, pomůže vám v nouzi, zároveň je ale nekompromisní. Pokuty za porušení tohoto zákazu rozdává obrovské, a usoudí-li, že jste se za značku dostali příliš daleko a že cestu zpět vaše auto nezvládne, čekají vás další vydání za odtah.

Prakticky celý Reykjanes leží na tektonickém zlomu. Za oblasti mimo něj můžeme snad považovat severozápadní cíp poloostrova a zátoku, kolem níž se rozkládá hlavní město Reykjavík.

Ve dvě hodiny konečně sjíždím na vedlejší silnici, která by mě měla dovést až na konec poloostrova. Ke geotermálnímu parku Gunnuhver se ještě dostanu, dál ale cesta nevede.

Abych byl přesný, vede, ale jen pro pěší. Autům teď v cestě stojí kámen, který sice formálně upozorňuje na horké prameny, fakticky má zabránit v projetí.

Gunnuhver byl nazván po čarodějnici, kterou prý místní kněz zahnal do horkých vod. Různé zdroje se liší v tom, zda se jedná o postavu fiktivní nebo skutečnou, shodně však příběh situují do 17. století. Duch Gunny tady prý straší dodnes.

Na rozloze Gunnuhveru ubírá geotermální elektrárna Reykjanesvirkjun, uvedená do provozu v roce 2006.

Dvanáct jejích vrtů sahá do hloubky 2700 metrů, kde má voda teplotu asi 320 stupňů. K tomu, aby se voda při této teplotě udržela kapalná, je zapotřebí asi 110krát větší tlak než v atmosféře. Číslo je to ohromující, pořád ale nejsme u konce. Tam dole je tlak ještě asi dvaapůlkrát větší.

V Guunuhveru toho možná není k vidění tolik jako na jiných podobných místech, ale permanentní chrlič je zase něčím novým, pro co stálo za to se tu zastavit. Z hlediska geologického jde o velmi zranitelný útvar. Na rozdíl od gejzíru nemá podzemní rezervoár, voda tak tryská nepřetržitým proudem, vůči povrchu nejčastěji šikmo a do výšek jen malých. Chrlič v Guunuhveru je tak ukázkou takřka učebnicovou, pohled na něj ruší jen rozpadlá dřevěná lávka.

Západní okraj Reykjanesu je odtud dva kilometry, díky majáku na dohled.

Abych se vyhnul časovému presu, ten kousek vynechám, a nebudu ani hledat objížďku. Zbyde mi tak chvíle na malý odpočinek. Lavička se do cesty postavila právě včas.

Byla tak pohodlná, že ji ponechám svým nejzápadnějším dosaženým bodem. Souřadnice místa jsou 63°49'5,8" severní šířky a 22°41'15,9" západní délky. Ty stupně tady přibývají velmi rychle. Na Tenerife byla vzdálenost mezi dvěma celými stupni zeměpisné délky 98 kilometrů. V našich zeměpisných šířkách kolem 50. stupně činí tato vzdálenost asi 72 kilometrů, tady na Reykjanesu je to kolem 49 kilometrů (v Dalvíku to bylo ještě skoro o čtyři méně). Tenerife neuvádím náhodou. Loni 1. července jsem psal, že mě nenapadá způsob, jak bych mohl tamní dva rekordy překonat. Ten jižní samozřejmě vydržel, ale západní padl už po 359 dnech – nikoliv dnes, ale už v den, kdy jsem přijel na Island.

Most mezi kontinenty (islandsky Brú milli heimsálfa nebo krátce Miðlína) je pár kilometrů odtud. Jsem tu za méně než deset minut.

Nejvíc ze všeho je to atrakce pro turisty, kterých sem pravidelně směřují zástupy.

Pásmo zlomu tady samozřejmě je, neboť tady na Reykjanesu je tak nějak všude. Patnáctimetrová lávka se nachází na jeho západní straně, je tedy rozhodně blíže k Severní Americe než k Evropě.

V roce 2002 našli pro most místo s výraznou trhlinou v krajině, rozhodně to ale není tak, že přejdeme těch patnáct metrů a jsme v Evropě. Od kraje euroasijské litosférické desky nás dělí nejméně padesát kilometrů.

Do Severní Ameriky je to podstatně blíže, ale i tady jsou na první pohled vyšší místa s výraznou terénní hranou.

A ještě drobnost: po lávce nikam nedojdete. Cesta totiž končí krátce za informační tabulí.

Mezi oběma kontinenty jsem za posledních pár dní přejel několikrát. Sjel a zase vyjel jsem terénní zlomy, viděl jsem desítky kilometrů rovných plání, jimiž prochází rift, a nejde zapomenout ani na vulkanicky aktivní oblasti, kde probíhají skutečné geologické děje. Tady je naprostý klid i po této stránce. Žádný pocit překonání nějakého významného mezníku se snad ani dostavit nemůže. Celé je to tu trochu umělé, turisté to možná sbaští. Zajel jsem sem také, ale není to o moc víc než jen odškrtnutý cíl. V cestě pokračuji právě včas, parkoviště se během chvíle neuvěřitelně zaplnilo. Na některé fotky jsem si už teď musel chvíli počkat, setrvávat na tomto místě už dál nemá smysl.

Podobným takovým cílem se mohou zdát i geotermální lázně Bláa lónið, po našem Modrá laguna. Od Mostu mezi kontinenty je to k ní dvacet pět kilometrů. Vstupenku mám koupenou na čtvrtou hodinu, na parkovišti jsem o šest minut dříve.

Ještě je potřeba ujít pár set metrů, než se dostanu k pokladně. Chvíli to trvá, ale netřeba se zneklidňovat: vstup máte zaručen dalších 59 minut, a velmi pravděpodobně vás vpustí, i když přijdete o něco později. Oni už to mají Islanďané v povaze: kde to není nezbytně nutné, nekomplikují život ani sobě, ani druhým. A tak mi s úsměvem překódují kartu znovu na vstup poté, co se mi snad minutu po potvrzení příchodu povedlo otevřít turniket pro odchod.

Někomu na Modré laguně vadí, že voda nejprve z větší části projde sousední geotermální elektrárnou Svartsengi. Myslím ale, že je to jedno. Voda o teplotě 240 stupňů je čerpána z hloubky 1980 metrů. Ochladit se nějak musí, vždy půjde nahoru nějakým potrubím, a jestli cestou ještě roztočí nějakou tu turbínu, moc se toho s ní nestane.

Základ laguny vznikl náhodou v roce 1976, když usazený oxid křemičitý začal bránit vsakování vody. Lázně byly otevřeny v roce 1992. Po pár rozšířeních se vodní plocha rozrostla až na dnešních 10.000 metrů čtverečních.

Voda má teplotu mezi 37 a 39°C. Modrou barvu jí dává rozpuštěný oxid křemičitý. Všechny břehy lemují jeho bílé usazeniny.

To by bylo trochu šedé teorie, a teď k barevné praxi. Welcome drink je v ceně, na výběr jsou položky alkoholické i lihuprosté. Zelená obsahuje banán, mango, zázvor, pomerančový džus a špenát.

K Modré laguně se ovšem hodí nejvíce modrá. Ta na nožce je cosi míchaného perlivého, obsahuje to 2,5 % alkoholu a dá se to. To číslo není náhodné: je to maximální obsah, který se smí prodávat bez zvláštní licence. Opít se na Islandu je jednak velmi drahá záležitost, jednak je to i docela obtížné, neboť specializované obchody s alkoholem nejsou na každém rohu. A jen tak na okraj, až do roku 1989 bylo na Islandu zcela zakázané pivo.

V modré sklence bez nožky je borůvková ledová tříšť. Překvapivě dobrá, a kdo je netrpělivý, může si sklenici ponořit do vody, aby tříšť trochu povolila. Při vychytání té správné míry sklenice dokonce plave. Ona to totiž není sklenice: vše je plastové, aby se s tím mohlo do vody, a na jedno použití. Takhle to tu prostě dělají. V Modré laguně vůbec najdete spoustu věcí, které musejí vyjít neobyčejně draho. Však také vstupné je nehorázně drahé: 17.900 korun, byť islandských.

Ne všechno je vymyšleno dokonale. Například do restaurace můžete v plavkách jen do 15 hodin. To je mi platné, když jsem dorazil ve čtyři a rezervaci mám na šestou. Takže bych musel ven, převlékat se... a na otázku, jestli se můžu do laguny pak vrátit, jsem obdržel dvě protichůdné odpovědi. Neznám způsob, jak bych rozhodl, která z nich je správná. Při vědomí toho, kolik stál vstup, a při porovnání, že jakákoliv útrata bude mnohem větší než poplatek za nevyužitou rezervaci ve výši 5000 korun, nechám rezervaci prostě být.

Místo toho si dál užívám pobyt v teplé vodě. Laguna se s postupujícím večer trochu vylidňuje, a i když si tu návštěvníci po hlavách rozhodně nešlapali, je to i tak nejpříjemnější část pobytu tady.

Plavčíci navlečení v zimním oblečení stojí na březích poctivě až do konce otvírací doby. Citelně se ochladilo, v půl jedenácté je na teploměru devět stupňů.

Takhle se v nízkém slunci při odjezdu těsně před jedenáctou hodinou večer leskne elektrárna Svartsengi.

Dnešní bílá noc je vůbec příjemná, a i když ta hra světel vyjde na fotkách vždy barevně trochu jinak než ve skutečnosti, stojí za to ji zachytit. Fotky z jízdy se navíc nedívají západním směrem, ale na druhou stranu, kde se světlo od nízkých mraků odráží.

Okolo půl dvanácté dorazím na pobřeží v Reykjavíku. Mají tu promenádu i s lavičkami, odkud můžete sledovat přes den třeba přístav, no a večer třeba západ Slunce.

Jenže tu není prakticky nikdo. I za bílých nocí potřebují lidé spát, takže tu panuje klid možná větší, než jaký bychom našli ve městech u nás doma.

Po kamenité pláži dojdu až k moři. Aspoň ruce si namočím, abych vodu vyzkoušel, ale není o co stát. Oceán má v létě jen občas nad deset stupňů. Lepší je tedy věnovat se západu slunce. Ten dnes přijde minutu před půlnocí, ale protože je trochu pod mrakem, až tak dlouho nečekám.

Čtrnáct minut před dvanáctou sedám do auta, což je tak akorát, abych do konce dnešního dne stihl dorazit do svého reykjavíckého příbytku.

–———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.