Severní cesta (12.)

Vítejte na dalším třítýdenním dobrodružství, jež bude mít kromě nezbytného úvodu a závěru jakousi hlavní část, kromě ní nás ale čeká ještě jedno významné mezipřistání.

12. kapitola: Zlatý okruh (28. června 2026)

Zlatý okruh (islandsky Gullni hringurinn) je nejnavštěvovanější turistická trasa na Islandu. Začíná na východním okraji Reykjavíku, spíše než čemukoliv kulatému se ale její tvar blíží spíše trojúhelníku. Mnohé z jejích zastávek leží na různě dlouhých odbočkách, vesměs o snesitelné délce. Název vznikl v 70. letech jako reklamní tah na podporu turismu na Islandu. Ač je na trase atrakcí mohem více, všichni turističtí průvodci se shodují na třech zásadních místech, která když neuvidíte, pak jako kdybyste na Islandu nebyli. Předem vás mohu uklidnit: všechny tři zastávky v dnešním plánu mám.

Z Reykjavíku odjíždím kolem čtvrt na devět. Trvá to jen chvíli, než se dostanu na pokračování silnice číslo 1. Ta je i směrem na jihovýchod čtyřproudová, občas se najde i mimoúrovňová křižovatka.

Za městem ale tento luxus končí. Křižovatky jsou zajímavým spletencem odpojujících se a připojujících se pruhů, v němž ale pořád platí, že při odbočování vlevo musíte dát přednost všem, co jedou proti.

Trasa Zlatého okruhu samozřejmě protíná tektonický zlom mezi Severní Amerikou a Eurasií, dojedu k němu po pětatřiceti kilometrech. Je dobrý důvod, proč jej okruh zaznamenává a popisuje na jiném místě než právě tady, k tomu se ještě dostaneme. Právě tady ale zlom působí velkolepě, neboť stále čtyřproudová Ring Road klesá z vůbec nejvyššího místa Zlatého okruhu o rovných 340 metrů.

Zastavím na odpočívadle v místech, kde klesání začíná. Jsem skoro na hraně severoamerické desky, a tak se vyplatí udělat aspoň pár kroků, abych viděl do údolí na obec Hveragerði a do dálky až na pobřeží.

Kousek za Hveragerði Zlatý okruh z Ring Road odbočuje a dál vede po místních silnicích. Celkem to trvá hodinu, než přijedu k první významné zastávce.

Navzdory platnému zákonu, že přírodní bohatství je veřejně přístupné všem, platí se tu 700 korun vstupné. Naproti tomu parkování je zdarma.

Existují dvě teorie o vzniku propadliny Kerið. Léta se vědci domnívali, že vznikla po erupci sopky, k níž mělo dojít před šesti až devíti tisíci lety.

Vulkanický původ Kerið nepochybně má. Novější výzkumy ale ukazují, že vznikl nikoliv erupcí sopky, ale naopak jejím vyhasnutím. Strop vyprázdněného magmatického krbu již neunesl sopečný kužel, tvořený převážně čedičovými vyvřelinami, a zřítil se. Část krbu tak byla vyplněna sypkým materiálem.

Tím snadno prosakuje spodní voda, která na dně eliptické propadliny o rozměrech přibližně 170 na 270 metrů vytváří jezero, jehož hladina je v hloubce okolo 30 metrů.

Po stezce po obvodu Keriðu našlapete asi 800 metrů. Už vzhledem k nestálosti, jakou se vyznačuje počasí na Islandu, se vyplatí tuhle procházku absolvovat. Žádná oblačnost tu netrvá věčně, a když se přes mraky přece jen prodere aspoň trocha slunečních paprsků, rázem získá jezero na dně živější barvy.

Strmé stěny propadliny se na jedné straně svažují o něco mírněji, a právě tam byl postaven dřevěný chodník, přesněji řečeno schodiště, kterým se lze dostat na její dno.

Jsou tu indicie, podle kterých se dá usoudit, že jezero v zimě zamrzá, je tu však spousta dalších upozornění, jimž se vyplatí věnovat pozornost. Už to, že veškeré zdejší cesty používáte na vlastní nebezpečí, by mělo svádět k jisté opatrnosti.

Hladina jezera je pohyblivá, její výšku řídí pouze spodní vody. Hloubka se pohybuje od šesti do patnácti metrů, a s ní se mění i rozměry jezera, jež v zásadě kopíruje eliptický tvar okraje propadliny. Nejčastěji udávaná délka jezera o něco málo přesahuje sto metrů, jeho šířka je asi o čtvrtinu kratší.

Vodní hladinu jen lehce čeří vítr, jinak je naprosto klidná. Klid na břehu jezera si naopak musím řádně vyčekat. Místa je tu málo, turistů naopak dost, a na ostatní berou ohled jen někteří.

Příroda si občas pohraje a tisíce kilometrů od sebe vytvoří dva podobné kopce. Tenhle zvaný Kerhóll potkám po dvaceti minutách další jízdy. Svým tvarem nápadně připomíná maďarský Badacsony. Není to vůbec náhoda, ale drobný nenápadný důkaz toho, že i kopce severně od Balatonu kdysi opravdu bývaly sopkami. Stáří Badacsonye se udává v miliónech let, Kerhóll je starý asi 7500 let, ale věk tady nehraje roli – mechanismy se dějí pořád stejně. Badacsony a Kerhóll nejsou náhodní dvojníci, ale skuteční pokrevní příbuzní.

U vodopádu Faxi je to s placením naopak: parkování stojí 900 korun, samotný vstup je zdarma. Budka je ovšem prázdná, takže to mám zadarmo jaksi celkově,

... a protože nikde není žádná značka, která by zakazovala vjezd, minu parkoviště a sjedu si téměř až k vodopádu.

Ten není nijak vysoký, řeka Tungufljót na něm poklesne o pouhých sedm metrů.

Faxi ale činí zajímavým jeho šířka, která činí 91 metrů. Řeka je bohatá na ryby,...

... významná je především lovem lososů. Jim usnadňuje migraci rybí přechod, kterého si pozorný čtenář všimne vlevo od vodopádu.

Oč byla rychlejší tato zastávka, o to víc ztratím při dalším přesunu. Zase jednou mě vypeče navigace – nejdřív mě pošle na slepou cestu, a pak vybere nezpevněnou silnici.

Zajímavý je už její začátek, kdy musím přejet úzký dřevěný most. Prkna pod koly sice trochu zarachotí, ale to je vše.

Mnohem náročnější jsou následující kilometry po šotolině, omezení rychlosti na třicítku je úsměvné stejně jako zákaz předjíždění. Netroufal bych si porušit ani jedno z toho.

O cestě se každopádně domnívám, že vede k dalšímu cíli. Po nějaké době ale vyjedu na normální asfaltovou silnici. Šlo tedy jen o zkratku, i když nepochybně zajímavou.

Snad tedy o něco později, ale přece jen přijíždím ke kaňonu Brúarhlöð na řece Hvítá. Je možné jej vidět jen z jednoho místa, takže odcházím velmi brzy.

U parkovacího automatu ještě zaplatím 1000 korun. Žádná doba zdarma tu není, na parkovišti můžete stát celý den, nebo klidně jen deset minut, zaplatíte stejně. Nemusíte hned, máte na to 24 hodin od vjezdu. Auto načte kamera, a tak doporučuji parkovné neignorovat. Dopis s výrazně navýšenou sumou si vás prý doma najde naprosto spolehlivě.

Na řece Hvítá leží i jedna z oněch tří zásadních zastávek Zlatého okruhu. Název Gullfoss v překladu znamená „zlatý vodopád“, a inspirací k němu nejspíš byly sluneční paprsky vytvářející na vodní tříšti duhové odrazy. Občas se lze dočíst, že podle vodopádu byl zase pojmenován celý Zlatý okruh.

Jeden z nejznámějších islandských vodopádů, má dva stupně o celkové výšce 32 metrů. Poté, co voda překoná horní stupeň, otočí se tok řeky do pravého úhlu, načež následuje spodní stupeň.

Jelikož voda padá do úzkého, asi 20 metrů širokého kaňonu kolmého k toku řeky, může to z určitého úhlu vypadat, jako by mizela v zemi. Kaňon v podstatě objevíte až ve chvíli, kdy vystoupáte na některou z vyhlídek. Druhý stupeň vodopádu má výšku 21 metrů, a docela jistě by vizuálně obstál i jako samostatný vodopád.

To ostatně lze v pohodě říci o prvním stupni, vysokém 11 metrů. Jeho přepad svírá s řekou ostrý úhel, voda se poprvé fakticky stáčí už nad ním. Šířka vodopádu tak v horní části přesahuje dvě stovky metrů.

Přístup ke Gullfossu je zdarma, a neplatí se ani za parkování. Nejspíš tu ale něco utratíte. V návštěvnickém centru najdete prodejnu suvenýrů i restauraci. Je to spíš rychlé občerstvení, ale nečekejte žádný globální řetězec. McDonald’s na Islandu nenajdete vůbec, KFC tu má jen několik provozoven, většina z nich je v Reykjavíku. Důvod je čistě ekonomický: Island je příliš malý trh na to, aby se sem vyplatilo dovážet suroviny. Nezbývá tedy, než se spolehnout na domácí zdroje. Jestli vás zajímají ceny, tak Fanta stojí 550 korun a kuřecí sendvič je za 2190 korun.

Druhou ze tří hlavních zastávek Zlatého okruhu je geotermální park Haukadalur – místo, kde země opět přímo vře pod nohama.

Uvítá vás spousta fumarol, jezírek plných bublající vroucí vody, všude tu syčí pára, a samozřejmě je tu také cítit sirovodík.

Kousek od vchodu narazím na známý název. Littli-Geysir (v překladu „malý gejzír“) byl menším sourozencem svého většího jmenovce snad ještě v 19. století, kdy vrhal vodu do šesti- až osmimetrové výšky. Ale gejzíry nejsou z geologického hlediska zrovna stálým útvarem, navíc jsou poměrně citlivé na změny způsobené dějem zvaným zemětřesení. Dnes je Littli-Geysir pouhým vroucím pramenem, který však o sobě dává vědět poměrně hlasitě, a kdo ví – třeba ještě čeká na svou další příležitost.

Ústředním bodem parku je gejzír Strokkur. Moc se u něj nenačekáte, vytryskne každých šest až osm minut do výšky až 30 metrů. Přesto počítejte s tím, že u něj strávíte dost času. Tohle opravdu nestačí vidět jednou nebo dvakrát.

Gejzír je vždy důkazem, že jste na vulkanicky aktivním místě. K jeho vzniku je však třeba poměrně specifických geologických podmínek, a tak se jedná o poměrně zřídka se vyskytující jev. Na celém světě je jen kolem sedmi stovek aktivních gejzírů, a park Haukadalur je v tomto směru na Islandu jedinečný. A jedinečný je svým způsobem i gejzír Strokkur.

A jak to tedy celé funguje? Základem každého gejzíru je podzemní rezervoár, který se plní vodou. V případě Strokkuru je tento systém asi 22 až 25 metrů pod zemským povrchem. Voda však do něj přitéká z mnohem větších hloubek, a ty už známé nejsou. Průzkumné vrty se v oblasti neprovádějí, neboť každý takový by mohl zásadně změnit geologické poměry. Bavíme se však celkem jistě o stovkách metrů.

V době, kdy se plní podzemní rezervoár, pozorujeme gejzír jako klidné jezírko s vodou čistou natolik, že je vidět odtokový kanál. Když ale tlak překročí kritickou mez, je voda z rezervoáru vytlačena ven. Cestou ale klesá tlak, čímž se část kapalné vody začne měnit v páru.

Klesá i teplota, proto určitá část vody zůstane v kapalném stavu. Tu pak vzniklá pára urychlí natolik, že dojde k jejímu prudkému výtrysku.

Zbylý tlak udrží vodu kapalnou při teplotě kolem 120°C. To je na běžné atmosférické poměry pořád dost, a proto jakmile se voda dostane na povrch, okamžitě se zčásti změní v páru. Stojíte-li správným směrem po větru, gejzír vás i trochu pokropí – a to je ta část vody, která se stihla ochladit, čímž zůstala kapalná.

Strokkur je gejzír se stálým přísunem vody, takže jeho erupce přicházejí celkem pravidelně, a k tomu ještě tak často, že ani při relativně krátké návštěvě nebudete ochuzeni. Přesto i on se v čase mění. Vznikl v roce 1789 po zemětřesení, během 19. století dosahovaly jeho erupce výšky až 60 metrů. Další zemětřesení na přelomu století však jeho vodní cesty zablokovalo. V roce 1963 byl odtokový kanál Strokkuru uměle proražen, čímž došlo k obnovení jeho činnosti.

A pak je tu Geysir. Známý je už od počátku 13. století, zhruba o 250 let později byl jeho název převzat jako obecné pojmenování všech gejzírů. Jeho aktivita ale před koncem 19. století klesala. Stejné zemětřesení, které ukončilo činnost Strokkuru, naopak Geysir na nějaký čas probudilo k životu. Tehdy jeho erupce dosahovaly výšky až 75 metrů, tato fáze trvala necelých dvacet let. Zbytek 20. století byl ve znamení velmi malé aktivity Geysiru. Oživilo jej až zemětřesení v roce 2000, po němž dosáhlo několik jeho erupcí výšky asi 150 metrů. Trvalo to však jen dva dny, pak zase přešel do klidové fáze, kdy vypadal jakjo horké jezírko. I dnes se Geysir probudí v době zvýšené sopečné aktivity. Momentálně k němu ani nevede cesta, v Haukadaluru budují nové chodníky. Posledních pár let Geysir opět občas vytryskne, v lepších případech ale trvá naplnění jeho rezervoáru až osm hodin.

Možná trochu stranou hlavního zájmu turistů stojí další horké prameny. Blesi se skládá ze dvou jezírek, v jednom má voda pětačtyřicet stupňů, druhým každou chvíli probublá vroucí pára. Je to takový nedodělaný gejzír, chybí mu rezervoár, kde by se shromáždilo větší množství vody.

Horký pramen Konungshver je velmi mladým útvarem, vznikl při zemětřesení v roce 1896. Zprvu fungoval jako malý gejzír, voda z něj tryskala do výše jednoho metru. Kvůli té malé výšce mnozí odmítali věřit, že Konungshver je opravdu gejzír. Výška ale gejzír nedělá: opravdu jím byl, všechna vodní mechanika odpovídala, byl jen prostě miniaturní. Postupně ale slábl, dnes už voda jen vytéká stálým slabým proudem.

Je tu ještě Óþerrishola. Teď se musím na chvíli zarazit, máme tu další hodně zvláštní písmenko. To „þ“ se čte jako [th], ale my Češi ho klidně můžeme číst jako [t] a svět se nezboří. Hlavně ne jako [p], prosím. Je to znak, který nemá původ v latince – do islandské abecedy se dostal z runového písma Vikingů.

Óþerrishola se řadí mezi gejzíry, ale je tu jeden háček. Jeho aktivita je velmi nepravidelná. Údajně ji podporuje nízký tlak před vydatnými dešti, odtud také pochází název, který lze interpretovat jako „předpovídač deště“ nebo něco v tom smyslu. Erupce dosahují výšky kolem dvou nebo tří metrů. Častější jsou též v době zvýšené vulkanické aktivity, což zase tak moc nepřekvapí, často je však Óþerrishola neaktivní po dlouhá období, mnohdy bez ohledu na déšť. Většinou tak vypadá jako malé klidné jezírko horké vody, kolem nějž většina návštěvníků projde téměř bez povšimnutí.

Směrem k silnici se terén mírně svažuje, a voda, které všechny horké prameny vyprodukují velké množství, se slévá do potůčků. U vchodu je pak oznámení, že tady si lze do vody sáhnout. Pořád má mezi třiceti pěti a čtyřiceti stupni.

Nechce se odtud, ale musím jet dál. Blíží se pátá hodina a pár zastávek mám pořád ještě před sebou. Dvě věci mi ale pomohou dnešní program stihnout: jednak je to dlouhý den, kdy slunce zapadne až kolem půlnoci, a pak také počasí. Většinu dne teploměr kolísá mezi šestnácti a osmnácti stupni.

K vodopádu Brúarfoss je to asi 20 kilometrů. Poslední tři z nich tvoří šotolinová odbočka, a tentokrát je to opravdu příjezdová cesta.

Na jejím konci opět něco zaplatím, dnes naposledy. Je to jedno z méně příjemných překvapení této cesty. Nejrůznější internetové zdroje mají lehké zpoždění, a tak se často dočtete o parkování zdarma. Na několika místech je to pořád pravda, na většině parkovišť se ale posledních pár let platí. Částky to nejsou velké, ale nasčítají se.

Vodopád na řece Brúará, podle níž dostal jméno, není nijak vysoký, jen tři metry, široký je něco přes dvacet. Patří však rozhodně k vodopádům nejmalebnějším. Voda se nejprve rozlije do šířky přes skalní práh, a pak stéká do skalní průrvy, jakéhosi drobného kaňonu uprostřed řeky. Na dojmu ještě přidá nápadná tyrkysová barva. Ta je způsobena drobnými částicemi, které řeka unáší. Žádný relevantní zdroj nepíše nic o jejich složení, ty novější však vyvrací starší a často uváděný údaj, že Brúará je řekou ledovcovou. Pravostranný přítok Hvítá rozhodně není žádným veletokem, a v okolí vodopádu je velmi mělká. Kontrastní čedičové podloží tak pomáhá zvýraznit barvu vody.

V podstatě existuje jen jediné místo, odkud je Brúarfoss vidět, a tím je dřevěná lávka přes řeku, od parkoviště vzdálená asi 360 metrů.

Přesto přidám ještě jednu fotku. Když se proderu křovím na úrovni míst, kde začíná úzký kaňon, není z vodopádu vidět prakticky nic. Kdybych o něm nevěděl, dal by se ze břehu řeky snad i přehlédnout.

Poslední úsek Zlatého okruhu tvoří národní park Þingvellir (v překladu „sněmovní pláň“) na rozhraní litosférických desek. Je poslední z trojice míst, která nemáte minout, ovšem v tomto případě bude dost těžké mluvit jen o jednom konkrétním bodu.

Někde tady na pláních mezi kontinenty zasedal kdysi první islandský parlament zvaný Alþingi. Tyto názvy vám dají vzpomenout na nové písmenko, jež se nazývá thorn. To jsem vám před chvílí neprozradil, doháním to tedy teď. Dokonce tu máme jeho velkou podobu (Þ), určitě pozoruhodnou i tím, že je na výšku menší než malé písmeno (þ).

Jezero Þingvallavatn leží přímo v tektonické propadlině, v místech, kde se zemská kůra rozestupuje, a obklopeno je nesčetnými puklinami, jež mají naprosto charakteristické tvary.

S více než 80 kilometry čtverečními je Þingvallavatn největší islandské jezero, v pořadí podle hloubky ho 114 metrů řadí na čtvrté místo.

Součástí Þingvelliru je i vodopád Öxarárfoss. Od parkoviště k němu vede pěší stezka dlouhá sotva půl kilometru s převýšením asi 10 metrů, což není nijak mnoho, ale za zmínku to stojí. Po stovce metrů totiž vodopád jasně slyším, vůbec ale nedokážu určit, odkud ten zvuk přichází.

Po dalších sto metrech přijdu na rozcestí. Zvuk zeslábl, šipka ukazuje doleva, což jistý smysl dává. Desetimetrové převýšení mám v tuto chvíli za sebou, odteď je to po rovině.

Öxarárfoss je vysoký 13 metrů, nejzajímavější je ovšem fakt, že řeka Öxará přepadává přes hranu severoamerické litosférické desky na tektonickém zlomu.

Snad jen v hlavě odvážného architekta by se mohla zrodit scenérie, kterou tu vymyslela příroda. Řeka totiž od vodopádu odtéká v korytě, které je nad okolním terénem. Tím se také vysvětluje, odkud jsem před chvílí slyšel zvuk vodopádu – řeka tekla kdesi nade mnou.

Sedmnáct kilometrů toku řeky Öxará spojuje dvě jezera, tím je řeka zvláštní i na islandské poměry. Její vody končí kilometr za vodopádem v jezeru Þingvallavatn.

A tím mám vlastně hotovo. Vodopád Þórufoss, u kterého se zastavím v osm hodin, už není součástí Zlatého okruhu, ale odbočka k němu je dlouhá šest kilometrů, to si za daného stavu mohu dovolit.

Řeka Laxá (pro rozlišení od jmenovkyň se někdy uvádí jako Laxá í Kjós) protéká hlubokým údolím, ze svého stanoviště trasy vidím vodopád z více než čtvrtkilometrové vzdálenosti. Údaje o jeho rozměrech se různí, můžeme vzít nějaký průměr nebo nejčastěji uváděné míry, to je jedno. Každopádně při výšce 19 metrů a šířce 25 metrů asi moc neprohádám.

Dvanáctihodinový výlet je u konce. S natankováním a drobným nákupem jsem doma v devět – a tentokrát se mi podaří zaparkovat přímo před domem.

Zlatému okruhu věnuji ještě kus večera, dlouhý přinejmenším tak, abych spotřeboval aspoň to víno, které jsem si před chvílí koupil. Třídění fotek a čerstvých vzpomínek jde u něj docela dobře.

–———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.