Severní cesta (11.)

Vítejte na dalším třítýdenním dobrodružství, jež bude mít kromě nezbytného úvodu a závěru jakousi hlavní část, kromě ní nás ale čeká ještě jedno významné mezipřistání.

11. kapitola: Nečekaná zápletka (27. června 2026)

Část výbavy, o kterou jsem přišel včera, zatím nijak řešit nebudu. Žádné podmínky, v nichž by mělo být zimní obutí zapotřebí, totiž v nejbližších dnech nečekám, neboť se v tom shodují všechny možné servery, které se zabývají předpovědí počasí.

To je zatím kapitola sama pro sebe. Noční teploty neklesají pod devět stupňů, což je dejme tomu na horní hranici toho, co v těchto končinách meteorologové nazývají normálem. Přes den už jsme ale za hranou. Arktida tak mně coby Středoevropanovi nabízí docela přívětivou tvář. Alespoň prozatím. Mráz a sníh totiž nejsou tím jediným, čím vás může Island zaskočit.

Stylová chatka byla velmi příjemným ubytováním, dnes ráno se ovšem musíme rozloučit. Dnes mě čeká úsek Ring Road z Dalvíku do Reykjavíku. Žádné zastávky vytipované nemám. Nejdřív jsem to považoval za chybu a chtěl jsem na tom na poslední chvíli ještě zapracovat. Nakonec jsem ale všechno nechal náhodě. Po předvčerejší zkušenosti jsem si takřka jist, že i dnešek něco přinese. A kdo ví, co mě na cestě čeká. Příjemné počasí má být v některých místech vystřídáno pravými islandskými rozmary, včetně prudkého větru.

Jako první přichází asi po hodině jízdy průsmyk Öxnadalsheiði. Jeho vrchol je 540 metrů nad mořem. To se nemusí zdát tolik, jenže se zvedáme z výšek velmi malých, takže převýšení přes půl kilometru tam prostě je. Kdyby ale u cesty nebyla oznamovací cedule, skoro bych si průsmyku nevšiml.

Alpské zkušenosti vůbec neuplatním. Nejsou tady žádné serpentiny, silnice se jen trochu zavlní do stran, a to je všechno. Na vrcholu také není žádná restaurace, žádné parkoviště, prostě nic. Průjezd průsmykem je jen táhlé stoupání a pak stejně táhlé klesání, obojí nijak prudké a obojí dohromady v délce 15 kilometrů. Nebudu však mluvit o zklamání – když nic jiného, je to další zkušenost z nové země.

Jen tak u silnice stojí kostel Miklabæjarkirkja. Dřevěná stavba na betonové podezdívce byla dokončena v roce 1973. Vznikla na místě možná 800 let starého kostela, který padl za oběť požáru.

Je otevřeno, jdu tedy dál. Překvapí mě místnost v kostele poměrně neobvyklá, ale když už jsem tady...

Dřevěný interiér působí možná skromně, přesto elegantně. Netradiční je textilní oltářní obraz, který nemá žádného konkrétního autora. Společně jej vytvořily ženy z farnosti.

Ta farnost je mi trochu záhadou. V okolí kostela není nic, co by se dalo indentifikovat jako obec nebo aspoň vesnice. Kostel je součástí obce Skagafjörður, vzdušnou čarou vzdálené šedesát kilometrů, po silnici osmdesát, což ve zdejším terénu obnáší více než hodinu jízdy.

V bezprostřední blízkosti kostela je jen několik málo domů, u jednoho z nich zažiju další malé překvapení. Tohle auto bych na Islandu vážně nečekal.

Spíše než běžně užívaným vozem je tento Trabant 601 opečovávaným veteránem. Kdy a proč se však na Island dostal, to nechť zůstane malou záhadou. Jeho registrační značka je ve starém formátu, užívaném do konce roku 1988. Na veterána ji ovšem můžete dostat i dnes. A chodí-li majitel Trabanta do kostela, má to velmi blízko.

Těch lákadel na cestě zatím není tolik, a tak cesta poměrně rychle ubíhá. Občas na fotku zastavit musím, ale spíše než konkrétní objekty jsou to širší záběry krajiny, kterou projíždím. Řeka Blanda je typicky islandská, nejen proto, že patří mezi nejdelší řeky na ostrově (hledal jsem, a našel jsem ji v seznamu jako sedmou v pořadí). Při nízkém stavu vody je její koryto místy bohatě větvené, po větších deštích nebo při jarním tání se řeka vylije z břehů, a všechna ramena tak splynou v jednu plochu.

Ale i tam, kde Blanda teče spořádaně jedním proudem, umí vytvářet scenérie docela působivé. Mezi horami se prodírá až k městu Blönduós, kde její pouť končí v Severním ledovém oceánu.

Právě tady mám očekávat první kritický úsek dnešní cesty. Od oceánu umí zavanout velmi prudký vítr, ale navzdory předchozím varovným zprávám z internetu nehlásí tabule u silnice nic mimořádného.

Podobných světelných tabulí je na Islandu dost. Věřte, že opravdu něco ukazují, to jen expoziční čas je na to, jak rychle blikají ledky, příliš krátký.

V Blönduósu zastavím u benzínky jednak na natankování, jednak na malé občerstvení. V jejím sousedství je luteránský kostel, nazvaný prostě jen Blönduóskirkja.

Postavili ho mezi roky 1982 a 1993, svým tvarem i barvou má připomínat čedičové sloupy.

Kostel je to každopádně zvláštní, při pohledu z různých stran se na první pohled nezdá, že jde o tutéž budovu. Tady mají bohužel zavřeno, dovnitř tak nahlédnu jen bočním oknem.

Místo větru přijde déšť. To už silnice číslo 1 sleduje tok řeky Norðurá. Na Islandu jsou dvě téhož názvu, což možná trochu překvapí při vědomí toho, jak obecný název to je (znamená „severní řeka“). Obě navíc mají své vlastní údolí Norðurárdalur, takže se od sebe rozlišují jen oblastí, kterou protékají. Tato Norðurá má délku kolem 90 kilometrů. Fotku jsem chtěl původně vyhodit, ale nakonec se hodila.

Dnes to asi bude spíše o architektuře, ale proč ne. Most Kattarhryggur (v překladu Kočičí hřbet) z roku 1927 byl součástí staré silnice, jež byla vedena po trase dřívější koňské stezky. Cesta v podstatě psala historii automobilové dopravy v této části Islandu, ač byla zvlášť za námrazy sjízdná jen velmi obtížně, označována byla dokonce za nebezpečnou. Dochovala se jen v několika krátkých úsecích, po kterých se už většinou nejezdí, mnohé z nich jsou dnes špatně přístupné i pěšky. Nebýt popisu u silnice, dal by se most snad i přehlédnout.

Mnohem nápadnější je bezejmenný vodopád, vysoký kolem 10 metrů. Jako turistu mě někdy může mrzet, když název chybí. Ale je to těžké: na Islandu je kolem deseti tisíc vodopádů, a pojmenované jsou asi tři stovky z nich. Statisticky je tak mnohem pravděpodobnější, že narazím na vodopád beze jména.

Jméno nemá asi most o necelých pět kilometrů dál po proudu řeky Norðurá, na rozdíl od předchozího však dosud používaný. Část staré cesty využívá vedlejší silnice, stále jako kdysi bez asfaltového povrchu.

Základem mostu je přímo vzorový betonový oblouk, a za pohled stojí i samotný tok řeky. Vyhlídka na obě strany je poměrně dobře přístupná, ze silnice sem vede schůdná snad ani ne stezka, prostě je to jen pár kroků. Horší je to na místě s parkováním. Ale na tu chvíli auto prostě odstavím tak, abych překážel co nejméně.

Je kolem jedné, dnes už mám za sebou tři stovky kilometrů, před sebou jen asi sto deset. Když to půjde takhle dál, dojedu do cíle mnohem dřív, než jsem očekával.

Naděje na to, že bych dnes mohl stihnout část programu v Reykjavíku, posílí zátoka u města Borgarness.

Měl tam být druhý kritický úsek s prudkým větrem, opět mám štěstí. Než k zátoce dojedu, hlásí informační tabule maximální rychlost větru 5 metrů za sekundu.

Právě tady na mě po několika dnech opět vykoukne Atlantik. I jeho hladina je klidná, v pohodě si tedy dojdu pro pár fotek.

Už se blížím k cíli. Tunel Hvalfjarðargöng je dlouhý 5770 metrů a vede v hloubce až 165 metrů pod mořem. Podle všeho je zdarma.

Hned za ním se silnice číslo 1 rozšíří na čtyři pruhy. Island oficiálně žádné dálnice nemá, Ring Road v okolí Reykjavíku ji aspoň trochu připomíná.

Z odpočívadla mám Reykjavík na dohled, podle navigace mi zbývá asi dvacet kilometrů. Vyšlo mi to nakonec docela dobře: check-in je možný od čtyř, a tak pošlu do ubytování zprávu, že jsem tam za chvíli. Na místo udané souřadnicemi dojedu asi ve čtvrt na pět. Jsem v jakési okrajové čtvrti Reykjavíku.

Sídliště plné bytových domů svou jednou stranou přiléhá k pobřeží, na té druhé se budují další bytové domy. Na chvíli mě napadá, že snad budu koukat jinam než do staveniště, ale ono je to nakonec jedno. Vždyť se do všech ubytování víceméně chodím jen vyspat.

Ubytovatel se zatím neozývá, a tak hledám. Ulice souhlasí, jenže čísla jsou tu všechna okolo, jen hledaná čtyřka ne. Nikdo z těch, které tady potkám, o ní neví. Co je ale ještě podivnější, nikomu nic neříká ani název hledaného ubytování.

Tím sídlištěm se projdu několikrát všemi možnými směry. Je to trochu nečekaná turistika, od rozestavěné části k místu, kde jsem nechal stát auto, je asi 700 metrů. Číslo 4 nakonec najdu více než půl kilometru od deklarované polohy. Vůbec ale nevypadá jako ubytovna, apartmán nebo hotel. Je to spíš nějaké skladiště nebo něco podobného, doplněné na jedné straně několika drobnými provozovnami. Ani v jedné nikdo není, ani u jedněch dveří není název, který hledám.

To už je nad slunce jasné, že něco nehraje, zvlášť když majitel nereaguje na zprávy zaslané mu různými dostupnými způsoby, a kontaktní telefon má vypnutý.

Čas utíká už jen tím, že mu pořád dávám příležitost. Snad stále někde hluboko uvnitř doufám, že se vše nějak vysvětlí. Nevysvětlí se ale nic, a situace už si žádá řešení. Jediné, které připadá v úvahu, je kontaktovat Booking. Po naprosto zbytečném rozhovoru s umělou inteligencí jsem přesměrován na živého operátora. Po čtvrthodině se dozvím, že český k dispozici není, a jestli mi prý nevadí slovenský. Nevadí, ale o pět minut později se totéž dozvím i o něm.

Ještě zbývá anglický. Beru i toho, tentokrát vydržím čekat asi dvacet minut. Pak to vzdám definitivně. Vyplním aspoň reklamační formulář, a pak už obrátím svoje úsilí směrem, který teď večer, když už minula sedmá hodina, může asi jako jediný vést k řešení. Nové ubytování mě stojí pořád přijatelný peníz – jeho cena se v podstatě neliší od té, kterou jsem před půl rokem zaplatil podvodníkovi, který stále na žádné snahy o kontakt nereaguje.

Vchod jsou ty tmavé dveře za místem pro invalidy, parkování zdarma je za rohem, a jsem o něco blíž centru, než bylo plánováno. Dalo by se říct, že za dané situace výhody převažují.

Pokoj není tak tmavý, jak to vypadá z fotky, kterou zkreslil pohled proti světlu. Lešení, které je vidět za oknem, neřeším vůbec. Vlastně ho v první chvíli ani nevnímám. Jsem rád, že se můžu nastěhovat prakticky ihned.

Z plánů na návštěvu města nezbylo nic, což zase tak moc nevadí. Bylo by to nad plán, a teď prostě pojedu podle něj. Přibyl mi úkol zkusit dostat zpátky peníze, ten ale patrně přijde na řadu až doma. Jen pro informaci, v českých korunách to dělá kolem deseti tisíc. Musím dodat, že něco takového se mi za celou dobu mého cestování stalo vůbec poprvé.

Necelé dva stupně zeměpisné šířky, tedy asi 200 kilometrů směrem na jih, je trochu znát. Slunce zapadá přesně o půlnoci, v 1:31 bude pod obzorem 2,4 stupně, což bude ta nejhlubší noc, dá-li se to tak nazvat. Soumrak v tu chvíli přejde ve svítání, a Slunce opět vyjde pět minut před třetí hodinou.

–———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.