Severní cesta (10.)

Vítejte na dalším třítýdenním dobrodružství, jež bude mít kromě nezbytného úvodu a závěru jakousi hlavní část, kromě ní nás ale čeká ještě jedno významné mezipřistání.

10. kapitola: Za polární kruh (26. června 2026)

Severní rekord ze sedmé kapitoly už samozřejmě neplatí, nemělo ale význam se zabývat každým ujetým kilometrem ať už na trajektu, nebo autem. A jen čistě pro úplnost: neplatí už ani loňský tenerifský rekord týkající se polohy nejzápadnější. Ten padl včera kdesi na rozhraní litosférických desek. Dnes tedy aspoň jeden z nich ustálím.

Okna domů v těchto končinách jsou vybavena těžkými neprůsvitnými závěsy, takže spát se dá, stejně jsem ale vzhůru ještě před sedmou. Zatím nemám naspěch. Mám v plánu navštívit ostrov Grímsey, ležící asi 40 kilometrů od pobřeží. Spojení zajišťuje loď z Dalvíku – po ránu tam, odpoledne zpátky.

Loď odplouvá v devět, vyjíždím však s velkým předstihem. Budu tak mít dost času omrknout, jak to vlastně v přístavu chodí, a ještě předtím mi zbyde čas najít nějaké parkoviště. Tak nějak doufám, že se mi podaří nechat auto blízko k přístavu, a ideální by bylo, kdyby se to podařilo zadarmo. Nakonec mi vyjde obojí. Na přístav z auta vidím, na molo je to asi padesát metrů.

Loď funguje i jako trajekt, ale trajekt opravdu miniaturní. Odhaduji místo tak na čtyři auta.

To by odpovídalo tomu, co jsem se dočetl už v prosinci, kdy jsem si tuhle cestu rezervoval – že totiž počet míst pro přepravu aut je velmi omezený. A podle mého nemá cenu tam auto tahat. Jednak to stojí poměrně dost, za přepravu auta dáte podle roční doby šest nebo sedm tisíc korun. A už z mapy je jasné, že na Grímseyi ujedete autem směrem na sever nejvýše kilometr a čtvrt, na jih asi o kilometr více. To jsou vzdálenosti, které se v pohodě dají zvládnout pěšky. A zřejmě tak uvažujeme téměř všichni, kdo za cestu jedním směrem zaplatíme 4400 korun.

Prostory na lodi jsou trochu stísněné, tak trochu připomínají autobus. Na druhou je všechno po ruce. A tak hned pod zásuvkami, využívanými téměř výhradně k dobití baterií telefonů, leží úhledná složka sáčků na nevolnost.

Pro záchrannou vestu je třeba se ohnout pod sedadlo. K pochopení pokynu je ale nutné buď umět islandsky, nebo mít alespoň průměrně vyvinutou schopnost věci domýšlet. Třetí možnost skýtá ostrý zrak, pomocí kterého dokážete přečíst tentýž pokyn i na delší vzdálenost.

Vyplouváme v devět, tedy podle plánu. Plno je uvnitř, plno je i venku, chvíli mi trvá, než se dostanu na horní palubu.

Jak se zdá, můj odhad počtu míst pro auta byl správný. Na Grímsey ovšem s námi jede jen jedno.

Název lodi Sæfari znamená v překladu mořského cestovatele. V tomto oboru však není nejzdatnější, její cestovní rychlost je přes 12 uzlů, to je v přepočtu necelých 23 kilometrů v hodině.

Jak už bylo řečeno, Grímsey je od Islandu 40 kilometrů daleko, Dalvík je však ukryt ve fjordu – a ještě na jeho protější straně. Když se to všechno sečte, musí Sæfari těch kilometrů urazit skoro sedmašedesát.

Lodi Sæfari musíte především důvěřovat, že vás doveze. Nějaké velké výkony od ní nečekejte. Její motory zní chvílemi tak, jako kdyby jela na hraně svých možností. Však také jezdí od roku 1992, nejlepší roky má zjevně za sebou, a tak ze svého slovníku protentokrát vypusťte i slova jako komfort nebo snad přesnost. Plavba má trvat tři hodiny, dorazíme v půl jedné. Zdánlivě nevelká ztráta se nakonec ukáže být významnou.

Grímsey patří Islandu odnepaměti. Obsazen byl už Vikingy, jeho název je odvozen od prvního osadníka, který se jmenoval Grímur a připlul sem z Norska. Nic z toho historicky doloženo není – dějiny jsou zapsány jen v kolektivní paměti, předávané z generace na generaci.

Na ostrově je jediná osada Sandvík (v překladu „písečná zátoka“), jež je administrativně součástí města Akuryeyri. Dnes tu žije okolo 60 stálých obyvatel, obývajících jen malý kus země na západním pobřeží. Drtivá většina z rozlohy 5,3 kilometru čtverečního je tedy neobydlená. Svoje odloučení od mateřské země si obyvatelé vyřešili tak, že jsou do určité míry nezávislí. Žijí hlavně z rybolovu a turistiky, je tu restaurace, kterou též živí spíše turisté než místní,...

... jednou týdně je zdejší obchod zavezen novými zásobami, kulturu obstarává ateliér s výstavní síní, v jednom domě je wellness, a pro nutné případy tu funguje zdravotní středisko. Délepobývající turisté stihnou využít některou z ubytovacích kapacit nebo krytý plavecký bazén. Dopravy lidí i materiálu obstarává rozhodující měrou loď Sæfari, součástí přístavu je marina,...

... a jak ještě uvidíte, je na Grímseyi i malé letiště. Co mě překvapí, je na tak malý ostrov poměrně velký počet aut – a to ještě nevidím ta, která jsou ukryta v garážích. Zdá se to jako zbytečnost, ale v drsných zimních podmínkách, které tu občas panují, je snadnější si velký nákup i ten kilometr dovézt. Ke zvláštním způsobům zdejšího života určitě patří i včasné plánování tak banální věci, jakou je rodinný výlet autem. Místo na Sæfari je třeba si zajistit včas. Většina zdejších aut jinak za rok ujede s bídou to, co průměrné české auto za týden, stejně je tu v provozu samoobslužná benzínka (pozorné oko ji odhalí na jedné z předchozích fotografií). Rychlost je v osadě a v přístavu omezena na třicet, ale na většinou nezpevněných cestách se ani nemá cenu o něčem takovém bavit.

Co se počasí týká, panuje momentálně na Grímseyi islandská klasika – chvíli poprchává, chvíli trochu fouká, chvílemi prolezou skrz mraky si sluneční paprsky. Jen teplo je na Grímsey nezvyklé. Obvyklá letní teplota je 5°C, dnes jsme na devíti.

Zpevněná silnice neprochází vsí, ale vede kolem letiště. A na ní také začíná pěší trasa, která bude mít dokonce dva cíle, když vše dopadne podle plánu.

Túra v podstatě začíná u protáhlého jezera Sandvíkurtjörn. Pobřežní laguna dlouhá asi dvě stovky metrů je přírodní rezervací a předmětem zájmu především ornitologů.

Podél západního pobřeží ostrova pokračuji dále na sever. Důvod, proč na Grímsey směřuje tolik především jednodenních turistů, je jednoduchý: je to jediné území Islandu, jímž prochází severní polární kruh. Vzhledem k tomu, jak se ostrov na severním konci zužuje, má toho polárního kruhu Island kolem 200 metrů. A bude to stále méně. Vysvětlím.

Ze školy si možná pamatujete, že polární kruhy leží na souřadnici 66,5 stupně dané zeměpisné šířky. Tuhle hodnotu z učebnice klidně zapomeňte. Zemská osa totiž nemá stálý sklon, a tím, jak ho mění, mění se i poloha polárních kruhů (a adekvátně k tomu i obratníků). Podle učebnice by byl polární kruh asi o sedm kilometrů jižněji, a kousek před ostrovem bychom ho přejeli lodí. Na pevné zemi by se nacházel, museli bychom ale navštívit nejsevernější místa hlavního islandského ostrova.

Zpátky k praktickým věcem. Rozhodně nejde o procházku po rovině. Na Grímseyi je po útesech nutno vyšlapat do výšky až 70 metrů (na východě ostrova by to bylo dokonce přes stovku). Skály se tu zařezávají do oceánu a ten zase do skal, je to trochu divočina, vlastně už neobydlená krajina.

Alespoň tedy lidmi, jinak tu žije početná kolonie papuchalků. Jsou velmi plaší, přiblížit se k nim nedá, to se celé hejno naráz zvedne a odletí.

K severnímu polárnímu kruhu nemůžete netrefit, ta šipka je tu opravdu spíše pro parádu.

Stačí jednoduše pokračovat směrem na sever, přičemž chvílemi můžete obdivovat rozeklané pobřeží Severního ledového oceánu,...

... chvílemi zase cestu až ladně se vinoucí podél útesů pořád vzhůru.

Po půlhodině přerušovaného pochodu míjím severní okraj letiště, a tím také poslední stopy civilizace. Možná ne náhodou o chvíli později končí i pokrytí signálem mobilního operátora.

Grímsey leží daleko za arktickou hranicí rozšíření stromů. Když se podaří najít místo bohaté aspoň na trávu, mohou útesy připomínat pobřeží Faerských ostrovů. Papuchalkové tomuto srovnání rozhodně nepřekáží, živým symbolem jsou tam i tady, a jestli se mi nepovedlo potkat je na faerském pobřeží, vynahradil mi to bohatě tento ostrov.

Polární kruh nelze ani minout bez povšimnutí. Od roku 2017 jej označuje asi osmitunová, v průměru třímetrová kamenná koule Orbis et Globus (v překladu z latiny Svět a koule), pravidelně přemísťovaná podle toho, jak se pohybuje polární kruh.

Polární kruh se samozřejmě nepohybuje sám od sebe, jeho pohyb je závislý na pohybech zemské osy vůči rovině, po níž Země obíhá kolem Slunce. A ty pohyby osy mají na svědomí společně Slunce a Měsíc. Jejich gravitační působení jsou ve vesmírném měřítku obrovsky rozdílná, jenže velmi rozdílné jsou i vzdálenosti, jež je dělí od Země.

Na Zemi se tak síly obou těles dostávají do pozoruhodné interakce. Jejím projevům velmi napomáhá zploštělý tvar Země. Jednoduše řečeno, jak Slunce, tak Měsíc se snaží, aby Země svou rovníkovou výdutí směřovala právě k nim. Setrvačnost jejího pohybu má nad vším navrch, k drobnému ovlivnění však přece jen dochází.

Vlivem pohybů zemské osy se severní polární kruh v našich časech pohybuje na sever, každý rok asi o patnáct metrů. Jižního pobřeží Grímseye se dotkl v roce 1717, dnes je k němu možné dojít asi po třech a čtvrt kilometrech, pokud jako výchozí bod vezmeme přístav. Leží na 66°33'49" severní šířky, kam přicházím ve 13 hodin a 48 minut.

Zažívám pocity nevšední, dalo by se říct až objevitelské. Na polární kruh přece jen nepřijdu každý den. Všechno to ale musím brát s určitou rezervou. Tu kamennou kouli odkutálí místní obyvatelé za pomoci těžké techniky jen jednou za rok, právě o oněch patnáct metrů. Její výsledná poloha je tedy vždy pro daný rok jakýmsi kompromisem. Jednoduchým výpočtem se dá zjistit, že polární kruh se každý den pohne o nějaké čtyři centimetry.

Pokračovat směrem na sever se dá už jen kousek. Velmi úzký výběžek se výrazně svažuje od východu k západu. Nejsevernějším bodem ostrova je mys na asi dvacet metrů vysokém útesu Neðri-Sandvíkurbjarg. Těsně před ním leží kámen s letopočtem 2046.

Označena je tak předpokládaná poloha polárního kruhu. Někde poblíž by v tom roce měla stát kamenná koule, územím Islandu bude polární kruh procházet jen v délce pár metrů. V následujícím roce severní polární kruh ostrov opustí, a tehdy také bude koule Orbis et Globus svržena do moře. Polární kruh se na Grímsey, potažmo na Island, jednou samozřejmě vrátí. Jenže to bude za 20.000 let.

Ten kámen však není nejsevernějším bodem ostrova. To pravé místo je o dva či tři metry dále. Podle opakovaného měření dle GPS stojím na 66°33'57,99". K tomu, abych zarovnal tu chybějící setinu úhlové vteřiny, chybí asi 30 centimetrů. Na okraji útesu však ten jeden krok neudělám. Rekord, který teď už zůstane, vypadá i tak moc pěkně. Od severního polárního kruhu jsem vzdálen 278 metrů, a za mnou je ve vzdálenosti 2604 kilometrů severní pól. Pokud bychom s ním toto místo spojili, myšlená čára by běžela jen po Severním ledovém oceánu. Grónsko by minula o více než 100 kilometrů.

Pokud stále existuje skalisko asi 70 kilometrů odtud, nejsevernějším bodem Islandu by tento mys nebyl. Jenže to skalisko podléhá erozi tak výrazné, že jeho zánik je jen otázkou času, a podle některých zdrojů je od roku 2020 viditelné už jen za odlivu.

Krátce na mysu setrvám, pak ale nezbývá, než se vrátit. Vydám se tedy na jih, klasik by poznamenal, že jiným směrem se odtud ani jít nedá.

Copak na jih, ale do kopce je to zkraje opravdu prudce. Polární kruh je oproti útesu asi o dvacet metrů výš. Znovu ho přejdu znovu po necelé hodině, a zastavit se prostě musím. Je slunečno, vítr prakticky nefouká, a jak zjistím v Sandvíku, teplota vystoupala na třináct stupňů. Zní to asi zvláštně, ale právě tohle je zdejší projev čtyřicetistupňových veder, která momentálně panují ve Střední Evropě. A pod téměř modrou oblohou vypadá Orbis et Globus zase o něco lépe.

Nejen on. Pár fotek si cestou zpátky ještě udělám.

Zpátky v Sandvíku jsem okolo půl čtvrté. Zpoždění, které jsme měli při připlutí, nakonec rozhodne o tom, že zruším zbylý bod programu, který na Grímseyi připadal v úvahu. Obnášel by kilometr tam a druhý zpátky, jestli ale něco opravdu nechci, pak zmeškat loď. Místo další túry tedy zkusím štěstí v té místní restauraci. Tam jsem však zřejmě neviditelný: za půl hodinu, kterou trpělivě čekám u stolu, si mě nikdo ani nevšimne. Občas kývnu, mávnu – a zase nic. Odcházím tedy s výrazem zřetelně znechuceným, ale asi ani toho si nikdo nevšiml. Náladu mi zvedne až pohled na přístav. Nevědět, kde právě jsem, klidně bych to mohl prohlásit za fotku z krajů položených mnohem jižněji. Což o to, na oko je to pěkné, pak se ale nemůžeme divit, že tají ledovce.

Vše podstatné tak vyřeším až na lodi. Sæfari vážně nepatří k tomu nejlepšímu, čím se můžete po moři svézt. Drobné občerstvení mi tu ale poskytnou. Káva, limonáda a čokoláda – jak se nakonec ukáže, tak s oplatkou uvnitř – stojí dohromady 1000 korun.

Dalších tři sta padesát pak přidám ve druhém kole za perlivou vodu. Valnou část z těch plánovaných tří hodin cesty strávím psaním.

Do Dalvíku připlouváme opět se zpožděním, prakticky stejným jako při plavbě dopolední. Ale to už je čas, kdy nikam nespěchám.

I když jak na co. Možná ještě té šílené kocábce poděkuji za to zpoždění, kvůli kterému jsem vynechal sandvícký kostel. Podivný pocit se mění v podezření, a to nakonec ještě na lodi v jistotu: výlet k polárnímu kruhu byl poslední akcí, kterou jsem absolvoval v těchto botách. Vyměnit je za jiné naštěstí mohu ještě na parkovišti.

Už je přece jen pozdější hodina, svačinu (nebo jak tomu říkat po desáté večer) si tedy dám jen malou, ale venku. To včera po dešti nebylo vůbec myslitelné. Dnes je venku navíc velmi příjemně.

Díky stále jasné obloze je zářivější i blížící se západ slunce. Co se časů týká, jsou víceméně stejné jako včera, a tak se dnes rozloučím o bílé půlnoci za polárního dne.

–———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.