Severní cesta (1.)

Vítejte na dalším třítýdenním dobrodružství, jež bude mít kromě nezbytného úvodu a závěru jakousi hlavní část, kromě ní nás ale čeká ještě jedno významné mezipřistání.

1. kapitola: Hranice, která vedla vzduchem, a další věci mezi Východem a Západem (17. června 2026)

Mnohým mohla připadat loňská cesta na Tenerife jako nápad řekněme bláznivý. Tato cesta ji přinejmenším v některých ohledech překoná. Nechci ale prozrazovat vše hned, vždyť jsem teprve na samém začátku.

V šest ráno vyjíždím napakován opravdu nebývale, jen co je pravda, ale tentokrát je to nezbytné. Věci mám zatím poctivě rozděleny na letní a zimní část, tak uvidím, jak dlouho tenhle stav vydrží.

Po dálnici D8 by se dalo v pohodě do Německa dojet za méně než dvě hodiny, dnes se mi to však nepodaří. Nejdřív se snažím zachytit, jak se z mlh vynořují vrcholky Českého středohoří,...

... a pak se taky přihlásí hlad.

Hranici tedy překonám až pár minut po půl deváté, ale to je pořád slušný čas.

K němu něco málo přidá množství omezení a uzavírek na německé dálnici. Nestačím je ani počítat.

Pobaví i překvapí mě jeden z ukazatelů, když z dálnice konečně sjíždím. To jsem nevěděl, že mám v Německu horu.

Kolem půl dvanácté konečně odškrtnu na téhle cestě první dosažený cíl. Jsem sice v Berlíně, ale na první pohled byste to ani neřekli. Vypadá to spíš jako malá a tichá vesnice. Zaparkuji na místě nevypadajícím úplně vábně, ovšem pominu-li, že jde o parkování zdarma, je podstatný i fakt, že je to jedno z mála míst, kde se vůbec dá zastavit.

Okrajová část německého hlavního města zvaná Steinstücken, náležející k městské části Steglitz-Zehlendorf, čítající po válce asi 200 obyvatel a dnes jen o málo více, byla i přes svou nepatrnou velikost dost známou.

Poválečné okupační zóny Berlína totiž přesně kopírovaly jeho městské okresy, a to včetně případných exkláv. Steistücken byl jedinou západní exklávou v NDR, která byla zároveň obydlená.

Život tu po postavení Berlínské zdi nebyl jednoduchý. Zásobování se dělo leteckou cestou, a opustit tenhle malý kousek země také nebylo tou nejsnadnější věcí. Takřka každodenní problémy tohoto druhu měl i jeden soukromý zemědělec, který měl kousek od Steinstückenu pozemek, taktéž odtržený od Západního Berlína. Ovšem na druhou stranu, kolika traktoristům se poštěstilo, že měli cestou na pole ozbrojenou ochranku.

Stará vlasnictví pozemků je téměř vždy potřeba hledat za podobně komplikovanými hranicemi. Snad už Karel IV. zde založil obec, která se ovšem při životě neudržela. Volné pozemky získali v roce 1787 farmáři z blízké vsi Stolpe. Na části z nich pak v roce 1815 založili osadu, kterou nazvali Steinstücken prý podle kousků kamenů, jichž bylo jedno z polí plné. Steinstücken byl vždy součástí Stolpe, a když se tato ves stala součástí Zehlendorfu, spolu s ním byla v roce 1920 připojna k Berlínu. A tak se jeho součástí stal i Steinstücken a všechny pozemky okolo, ač s městem územně nesouvisely.

Když nám už známý farmář odešel v roce 1971 na odpočinek, nikomu z rodiny se do obdělávání kousku půdy obklopeného Východním Německem nechtělo. Tak mohlo dojít k výměně území, po níž pozemek připadl NDR, a Steinstücken byl se Západním Berlínem spojen o něco méně než kilometr dlouhým koridorem. Dnes je to jedna z berlínských ulic, směrem do města tedy spíše alej, a po zdi, která ji kdysi lemovala z obou stran, zbyly jen čáry na mapě. Stav, kdy k Berlínu patří ulice, zatímco vše okolo ní je součástí sousední Postupimi (německy Potsdam), potažmo spolkové země Braniborsko, zůstal platný dodnes.

Steinstücken přinesl jednu kuriozitu, která činí výjimku z praktikovaného mezinárodního práva. Hranice mezi státy totiž nevedou jen po zemském povrchu. Státu, který vymezují, patří v takto ohraničeném prostoru vše pod zemí až ke středu planety, a je tu i vzdušný prostor, omezený shora hranicí vesmíru.

Zdejší výjimku si vynutila trať, která vede přes Steinstücken, náležela ovšem drahám východoněmeckým. Koridor sice přivedl západoberlínské území k větší části Steistückenu, ale byla tu ještě třetina osady za tratí, fyzicky spojená s okolím mostem, který však náležel východnímu sektoru Berlína.

Železnice samozřejmě byla peážní, ale prostor pod mostem si chtěla NDR zvlášť pohlídat. Pro ni by most znamenal kritické místo, skutečnou díru ve zdi, kterou by byl útěk do západního sektoru o něco snadnější.

Koridor by ale pro část Steinstückenu pořád nic neřešil, a kondominium nebylo v tehdejších politických podmínkách myslitelné. A tak bylo vymyšleno řešení, které patrně nenajdete nikde jinde na světě: vše, co je pod mostem, tedy i trať a vše pod ní, připadlo Východnímu Německu. Most a vzdušný prostor nad ním se staly součástí Západního Berlína. Hranice mezi státy tady skutečně vedla vzduchem. Navíc to nebyla vnímatelná čára jako kdekoliv jinde na zemském povrchu, ale plocha zhruba rovnoběžná s terénem. A zajímavé je, že tato neobvyklá hranice se sjednocením Německa v roce 1990 zcela nezanikla. Nedělí už Východ a Západ, ale pořád stejným kuriózním způsobem odděluje berlínský okres Steglitz-Zehlendorf od Postupimi.

Stejně jako ostatní Berlíňané, i místní rozebrali zeď po jejím pádu doslova do mrtě. Jediné, co ve Steinstückenu připomíná minulost, je památník v parku, na místě, kde kdysi přistávaly vrtulníky americké armády se zásobováním.

Poslední z nich tu přistál už za svobodných poměrů 20. září 1990. Bylo to přistání symbolické, v podstatě šlo o součást oslav sjednocení Německa, které přišlo za několik dnů. Vrtulník je i nejnápadnějším prvkem dětského hřiště, jež k parku přiléhá, spíše je však jeho součástí.

Do Steistückenu vede silnice, z níž se odbočuje na most, ta pak pokračuje do samotného Berlína. Tu už jsme viděli. Pak je tu ulice, obnovená po sjednocení, která vede od mostu do Postupimi.

Snad všechny vedlejší uličky dodnes končí slepě tam, kde probíhala Berlínská zeď. Stála tu bezmála tři desetiletí, a to je zkrátka dost dlouhá doba na to, aby stopy po ní byly trvalé.

Jen na některých místech lze do sousední Postupimi dojít alespoň pěšky.

Je asi půl druhé, když se ohlásím v místě dnešního ubytování. Čas nástupu je oficiálně ve tři, ale cesta mi bude trvat kolem hodiny, a proti takto dřívějšímu příjezdu paní majitelka nic nemá. A tak jedu hned.

Vůbec se nepotkáme, všechno je vyřízeno pomocí zpráv. S podrobným návodem, jak se ubytovat, obdržím i množství fotek. V podstatě by nebylo možné netrefit i bez znalosti jediného německého slova. Klíč je důmyslně ukryt v umělé květině u dveří.

Pokoj je velký akorát tak pro jednoho člověka s jednou velkou taškou (ta druhá zůstává v autě), je tu čisto a docela příjemně. Kuchyň je společná, ale kromě odložení několika drobností na pár hodin do ledničky nemám v plánu ji více využívat.

Nezdržím se dlouho. Plán vrátit se na okraj Berlína dodržím, měním jen způsob. Vlastní auto nahrazuji taxíkem. Cena se mi zdá přijatelná, její posuzování jistě ovlivní kolona, která objíždí uzavřený dálniční most, a v níž se mi znovu tvrdnout nechce. Řidič navíc zná šikovnou objížďku, takže v té koloně nezůstanu ani coby spolujezdec.

Cíl, to jest konečná stanice linky metra číslo 6, zůstane zachován. Jednotlivá jízdenka stojí čtyři eura, a i když jsem na okraji Berlína, za dvacet minut jsem v centru.

Vystupuji na ulici Unter den Linden, tedy Pod lipami. V linii dnešního nejznámějšího a největšího berlínského bulváru vznikla v 16. století koňská stezka, ve své době hlavní dopravní cesta. Po třicetileté válce byla osázena lipami, tehdy získala název Lindenalee (v překladu Lipová alej). Stále však byla obydlená jen velmi málo. Významnou berlínskou ulicí se měla stát až na přelomu 17. a 18. století, kdy byly skromné usedlosti nahrazeny honosnými a zároveň významnými budovami. V roce 1707 vydal pruský král Fridrich I. nařízení, podle kterého byl každý obyvatel ulice povinen pečovat o lípy před svým domem.

Krátce platil název Lindenstraße, v roce 1734 se ulice konečně dočkala názvu, pod nímž je známá dodnes. Žádný strom, který tu dnes stojí, však časy vybudování bulváru nepamatuje. Mnoho jich padlo v první polovině 30. let při stavbě linky metra, zbytek pak v poslední zimu druhé světové války, kdy je Berlíňané prostě a jednoduše ztopili. Nové stromy byly vysázeny v rámci obnovy v 50. letech.

V ulici Pod lipami se pak střetly protiklady: zatímco její východní část byla přebudována v reprezentativní prostor politického systému, na západě ulice končila slepě poté, co město rozdělila Berlínská zeď. Ulice si už navždy ponese dědictví nejen války, ale i poválečné obnovy v duchu socialistického realismu. Tomu bylo třeba přinést oběti i mezi válkou sice poškozenými, ale v zásadě obnovitelnými historickými budovami.

Kdybyste v Berlíně hledali obchod se suvenýry, zajděte právě sem, do ulice Unter den Linden. Najdete tu všechno, na co si vzpomenete, a dost možná i něco navíc.

Věci jsou tu k dostání vkusné, vkusnější i méně vkusné, jak už to na podobných místech bývá.

Ulici ze západu uzavírá Braniborská brána (německy Brandenburger Tor). Jeden ze symbolů Berlína vznikl v roce 1734 jako součást městského celního opevnění.

Kolem roku 1790 byla brána přestavěna do klasicistní podoby, jež využívala antické prvky. Ty jsou ale patrné hlavně z čelního pohledu. Domnělé sloupy jsou ve skutečnosti pilíře, pokrývající celou hloubku brány, jež činí 11 metrů.

Kvadriga v koruně brány byla osazena v roce 1793. Po třinácti letech ji nechal Napoleon jako symbol svého vítězství odvézt do Paříže, o dalších osm let později se kvadriga na Braniborskou bránu vrátila coby symbol Napoleonovy porážky. Tehdy se také změnil výklad její symboliky: původní bohyně míru Eiréné se proměnila na Viktorii, bohyni vítězství.

Koukám na západ, v tuhle denní dobu tedy proti slunečnímu světlu. To nejsou pro focení ideální podmínky. Není problém bránou projít a vyfotit ji z druhé strany, tady vám ale bohyně ukáže svoje záda.

Jako je brána symbolem města, byla symbolem i jeho rozdělení. Stála totiž kousek od hranice mezi Východním Německem a Západním Berlínem, a těsně za ní probíhala Berlínská zeď. V 50. letech se oba německé státy podílely na obnově Braniborské brány, ta ale zůstala turistům zapovězena. Ze západní strany rušila pohled na ni zeď, ze strany východní bylo možné vidět ji z uctivé vzdálenosti, neboť stála v přísně střeženém pásmu. Zeď kolem Braniborské brány byla postavena v jakési lehčí variantě bez příkopů a zátarasů, o to více tu ale stálo pohraničníků. Až budete za Braniborskou bránou přecházet ulici, pohleďte aspoň letmo na asfalt. Průběh Berlínské zdi je v něm vyznačen dost zřetelně.

Kousek za jednou z nejrušnějších berlínských křižovatek je na plotě řada bílých křížů s fotografií těch, kteří za svůj pokus překonat Berlínskou zeď zaplatili životem. Podobných míst je v Berlíně podél někdejší zdi více. Celkový počet obětí zdi se zdroj od zdroje liší, čísla se pohybují od sto padesáti do dvou set.

Jeden blok od Braniborské brány stojí Říšský sněm (německy Reichstag), historická novorenesanční budova, v níž dnes sídlí Spolkový sněm (německy Bundestag). Po deseti letech výstavby ji začal parlament Německého císařství využívat v roce 1894. Konec první světové války přinesl nové státní zřízení v podobě Výmarské republiky, na poslání Reichstagu (a můžeme mít na mysli budovu i ústavní instituci) se však nic podstatného nezměnilo. Prozatím.

Budovu v roce 1933 zničil úmyslně založený požár, který se stal Hitlerovi záminkou k omezení občanských svobod. V politické situaci, do níž pak nacionálně socialistická vláda Německo nasměrovala, byl už parlament čímsi nepotřebným. Po dvojích nesvobodných volbách jeho činnost i moc v podstatě skončily. Během války mu byly svěřovány jen ceremoniální a propagandistické povinnosti.

Po válce pak nebylo praktické, aby Spolkový sněm zasedal v Západním Berlíně, geograficky od Spolkové republiky značně vzdáleném. Říšský sněm byl v 60. letech opraven tak, aby mohl zastávat jisté reprezentační úlohy, kompletní rekonstrukce se budova dočkala až v 90. letech. Tehdy také na jejím vrcholu přibyla prosklená kopule.

Plánované seběhnutí k řece Sprévě (německy Spree) komplikují stavební práce, které probíhají v širším okolí budovy Sněmu, těch už jste si nejspíš všimli. Nakonec se ale na nábřeží Sprévy dostanu v místech, kde ji překlenuje Bundesteg (v překladu Spolková lávka, název odkazuje na blízkou budovu sněmu), most zapadající do okolní moderní architektury, a přímo navazující na Dům Marie-Elisabeth Lüders (německy Marie-Elisabeth-Lüders-Haus), pojmenovaném po německé předválečné bojovnici za práva žen a poválečné poslankyni Spolkového sněmu. Samotná Spréva je především v Sasku, v Braniborsku a v Berlíně považována za jednu z německých národních řek.

I tady na břehu Sprévy jsou stejné bílé kříže jako na rohu ulice před Říšským sněmem. Z komunistického ráje se snažili utéct lidé bez rozdílu pohlaví i věku, narození před válkou, za války i po ní. Nejméně pěti tisícovkám z nich se to podařilo, dá se tedy snad i říct, že statisticky byla úspěšnost poměrně vysoká. Ale každý ten kříž je jedna lidská tragédie.

Když dojdu zpátky na ulici Unter den Linden, je nejvyšší čas něco zakousnout. Na začátku německé části cesty se jako nejstylovější řešení jeví pečená klobása, tedy Bratwurst. V centru Berlína na ni narazíte na každém rohu, pokaždé možná v trochu jiné podobě. Jisti si můžete být jen tím, že zvládnout ji společensky přijatelně může dát trochu námahy. Poblíž Braniborské brány podávaná v housce vyjde společně s pitím – což je snad ještě naléhavější potřeba než jídlo, neboť v Berlíně je teď kolem sedmadvaceti stupňů – na přijatelných osm eur. A snad ještě drobnost z oblasti jazykovědné: žádáte-li o housku, slovem „Semmel“ nejspíš nic nezkazíte. Tady v Braniborsku je ale mnohem používanější „Brötchen“, a nenechte se zmást tím, že doslovný překlad toho slova je „chlebíček“.

Kilometr a půl odtud je Checkpoint Charlie. Hraniční přechod mezi americkým a sovětským sektorem, potažmo mezi západní a východní částí Berlína, dostal svoje jméno podle hláskovací abecedy NATO (C jako Charlie). Patřil mezi nejznámější místa přechodu vnitroněmecké hranice, a to především zásluhou událostí, jež se tu odehrály v roce 1961. Několik měsíců tu proti sobě stály americké a sovětské tanky, naštěstí bez jediného výstřelu. V srpnu byla zahájena stavba Berlínské zdi, a zmíněná oboustranná demonstrace síly skončila jednoduše tak, že vznikající zeď obě proti sobě stojící strany oddělila.

Stejně jako v době rozdělení Německa tu stojí strážní budka, je tu i obrovská cedule, která z jedné strany oznamuje vjezd do amerického sektoru,...

... z druhé pak výjezd z něj. Nic z toho ale není pravé. V euforii po pádu zdi Berlíňané zlikvidovali poměrně rychle vše, co rozdělení připomínalo. Checkpoint Charlie byl podle fotografií postaven znovu, replika byla dokončena v srpnu 2000.

Stihnu vyfotit konec projíždějící kolony trabantů. Neznám důvod tohoto shromáždění dvoutaktů, ale potkat je právě na tomto místě má jakési zvláštní kouzlo okamžiku.

Čára na silnici vyznačující průběh Berlínské zdi, je samozřejmě i tady. Checkpointem Charlie však neprochází. Vnější zeď, vysoká něco přes tři a půl metru, stála několik metrů od hranice, právě na jejím místě je dnes vydlážděný pruh. Následovalo desítky, někde však i více než sto metrů široké pásmo se zátarasy, příkopy, elektrickým plotem, ostnatým drátem, cvičenými psy, strážními věžemi a dalšími vymoženostmi, jimiž byli občané NDR chráněni před výdobytky Západu.

Pouhý rok po vztyčení zdi vzniklo její muzeum. Dům na Checkpointu Charlie shromažďoval věci, které pomohly Němcům překonat hranici směrem na západ. Jejich paleta je pestrá – od vynalézavých úkrytů v zavazadlech i v nejrůznějších předmětech, které budí údiv nad tím, do jak malého prostoru se dokáže vtěsnat člověk,...

... přes podomácku sestrojená motorová létadla...

... až po asi nejznámější horkovzdušný balón, kterým v roce 1979 hranici na druhý pokus překonaly dvě čtyřčlenné rodiny.

Letět půl hodiny na gondole sestavené z několika trubek a prádelních šňůr, nesené doma šitým balónem o průměru přes 20 metrů v noci ve výšce kolem dvou a půl kilometru rychlostí okolo padesátky musel být mírně řečeno nevšední zážitek.

Jak už to tak bývá, dějiny předvedly v Berlíně jednu ze svých absurdních tragédií. Právě Berlín byl totiž místem, kde se Hitler nijak velké podpoře veřejnosti netěšil. Nutné je jedním dechem dodat, že značnou podporu tu měla krajní levice, tedy komunisté, ovšem byla tu i poměrně silná sociální demokracie, snad poslední předválečná německá strana, která fungovala na normálních principech. Pozdější přiblížení celoněmeckému průměru bylo spíše umělé – od roku 1933 byla politická opozice systematicky likvidována a Berlín coby hlavní město byl učiněn výkladní skříní nacismu. Na konci války jej stihl podobný osud jako většinu německých měst, kdy byl asi z poloviny zcela zničen. Plné poválečné obnově bránila jeho okupace čtyřmi vítěznými mocnostmi, jež posléze vedla k jeho rozdělení Berlínskou zdí.

Když se po jejím pádu podařilo odstranit a zlikvidovat vše, co souviselo s rozdělením země i Berlína, sháněli pak Němci exponáty, kde se dalo. Rudá hvězda, která je spolu s kouskem zdi ve výklenku budovy Muzea na Checkpointu Charlie, pochází z Litoměřic, kde kdysi zdobila okresní stranický výbor.

Tím dnešní program končím. Muzeum zavírá ve třičtvrtě na osm, to už čekám na taxík, který mě odveze zpátky do Schildowa. Je to sice o kus dál než odpolední cesta sem, ale jakási večerní slevová akce cenu prakticky srovná.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.