Přes úpatí Alp k Jadranu (9.)

Jedno je jasné: pokud nemám zrovna ambice v čemkoliv překonávat cestu, která skončila skoro přesně před dvěma měsíci, mohu se s klidem vydat na další. A přitom doufat, že vyjde aspoň tak jako ta předchozí.

9. kapitola: Kranj na cestě domů (20. září 2025)

Ano, mluvil jsem včera něco o poslední příležitosti. Ale ráno mi to prostě nedá, zvlášť když jednak bydlím kousek od náměstí, jednak to z cesty pro snídani mám ještě o kousek blíž. A tak tedy Prétorský palác ještě jednou, ale tentokrát už skutečně naposledy.

Ne že bych se po ránu až tak ošidil, to jen na vás zbylo méně než na mě. Zkrátka mě napadlo stisknout spoušť až před posledním kouskem.

Věci už mám sbalené, zbývá jen vhodit obálku s turistickou taxou do schránky. Obálka je připravena na stole, schránka na zdi u vchodu je popsána dostatečně výrazně.

Odjezd z Koperu stíhám kolem deváté. Čeká mě znovu větší část včerejší ranní trasy, a tak se zhruba ve stejných místech opakuje i včerejší scénář.

A podobně jako včera jde i dnes jen o pruh mlhy, který brzy projedu. Když se blížím ke Kranji, je už zase skoro jasno.

Parkoviště na cípu nad soutokem řek Sáva (slovinsky Sava) a Kokra je výhodné svým umístěním, ale i tím, že o víkendech je zadarmo. I v týdnu tady však máte první dvě hodiny zadarmo.

Není to zdaleka nejvyšší místo onoho ostrohu. Do starého města je třeba hezky vystoupat po Plečnikově schodišti (slovinsky Plečnikovo stopnišče) kolem Plečnikovy kašny (slovinsky Plečnikov vodnjak). Vznik obojího se datuje do 50. let, kašna byla osazena v roce 1952. Dokončovací práce ale trvaly až do roku 1959, takže hotového díla se už Jože Plečnik nedožil.

A je docela škoda, že fontána s bronzovým kohoutem momentálně není v provozu, a že arkády nad schody slouží jako výstavní galerie fotografií.

Nad soutok řek je ze schodů nutno pokračovat vpravo. Ale nepočítejte s nějakým velkým rozhledem. Na plošinu k tomu účelu vymyšlenou je vstup zakázán, a odjinud k řekám prostě nedohlédnete.

Zdejší Kostel sv. Šebestiána, Fabiána a Rocha na Pungartu (slovinsky Cerkev sv. Boštjana, sv. Fabijana in sv. Roka na Pungartu) je stavbou sice nápadnou, ale nějaký šikovný pohled na ni hledám docela dlouho. Střídavě mi v něm brání slunce, okolní domy a stromy. Jednolodní gotický kostel byl dokončen v roce 1478, zasvěcen je trojici světců, kteří jsou považováni za ochránce proti moru. A Pungart je místní název, vzniklý zkomolením německého slova Baumgarten. Odkazuje tedy na fakt, že na tomto místě kdysi bývaly městské sady.

Kranj je po Ljubljani, Mariboru a Celje čtvrtým největším slovinským městem. Ty rozdíly jsou tady obrovské, hlavní město je co do počtu obyvatel větší více než sedmkrát, Maribor asi třikrát. Jen s Celje je těch kranjských sedmatřicet tisíc srovnatelných. V pořadí následují Velenje a Koper, obě zhruba s pětadvaceti tisíci. První šestku bych tedy dneškem měl hotovou.

Název města má svůj počátek ve starém Římě – právě tady na soutoku Sávy a Kokry bylo založeno sídlo, zřejmě nevelké, zvané Carnium. To zničili Slované po svém příchodu někdy v roce 580. Název však zůstal zachován, o méně než sto let později se objevuje v podobě Carniola. Město dalo název celé zemi, jež se postupně ocitala pod nadvládou korutanskou, díky Přemyslu Otakarovi II. i českou, poté tyrolskou a habsburskou. Do 14. století byl Kranj i hlavním městem Kraňského vévodství, než tuto úlohu převzala Ljubljana.

V roce 1804 se Kraňsko (slovinsky Kranjska) stalo jednou ze zemí Habsburské monarchie, ale už v roce 1809 se jej během napoleonských válek zmocnila Francie. Rakouská vláda byla obnovena v roce 1815. Po první světové válce připadla většina Kraňska Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později přejmenovanému na Jugoslávii. Západ země získala Itálie, která ale téměř o vše kraňské přišla po druhé světové válce. Dnes patří celé historické Kraňsko Slovinsku, s výjimkou jedné jediné vesnice.

Výrazný rozvoj zaznamenal Kranj od počátku 20. století. Železniční tunel Karavanky spojil zemi s blízkými Korutany, počet obyvatel tehdy čítající dva tisíce začal prudce růst. Kranj je dnes považován za neformální hlavní město slovinských Alp, při návštěvě ostatně budete mít chvílemi dojem, že jste někde na rakouské straně hranice. Drtivá většina obyvatel je však už několik století slovinská, přičemž tu zároveň existuje silná identifikace právě s historickým Kraňskem. Takže vedle Slovenec a Slovenka (ta shoda s označením příslušnice slovenského národa působí ve Slovinsku opravdu zvláštně) existují i Kranjec a Kranjka jako obyvatelé historického Kraňska. A aby se tu také něco pletlo, máme tu i Kranjčan a Kranjčanka coby označení obyvatel města Kranje.

Přicházím na Hlavní náměstí (slovinsky Glavni trg), kolem 150 metrů dlouhé centrum Kranje, které se začalo formovat ve středověku, podoba blízké dnešní pochází někdy ze 16. nebo 17. století.

Kašna na náměstí žádný oficiální název nemá, říká se jí prostě „vodnjak na Glavnem trgu“. Postavena byla v roce 1837, snad se ale po válce nehodila do představ, jak by centrum mělo vypadat. V roce 1919 byla odstraněna. Podle původních plánů byla znovu postavena v roce 1995.

Náměstí je sice dlouhé, ale poměrně úzké. Ten správný pohled na důležité budovy se hledá ještě hůře, než tomu bylo v případě kostela na Pungartu. Fotku radnice (slovinsky mestna hiša) jsem nakonec pořídil na několikátý pokus ne opřen, ale přímo přitisknut na zeď protějšího domu. Když ještě připočtete čekání na co nejméně lidí v záběru, vyžádá si to nějaký čas strávený v docela pozoruhodné pozici. Vynechat radnici však nemohu. Její přední část pochází ze 16. století, byla přistavěna na starší menší dům, stojící od náměstí trochu stranou. Tím se radnice, považovaná za jednu z nejvýznamnějších renesančních budov nejen v Kranji, ale v celém Slovinsku, srovnala do řady s ostatími domy.

Za fotkou Kostela sv. Kanciána a jeho společníků mučedníků (slovinsky Cerkva svetega Kancijana in tovarišev) se naproti tomu trochu naběhám. Alespoň zvonice, vysoká 40 metrů, je vidět z mostu přes Sávu, zbytek kostela zakrývají okolní domy.

Když už vidím aspoň něco málo z hlavní budovy, zase skoro nevidím na zvonici, a tak to jde pořád dokola.

Tohle kolečko mi alespoň odhalí na základy raně křesťanského kostela ze 6. století, objevené během archeologického průzkumu v 70. a 80. letech. A já teď doufám, že zděné základy budou na fotce aspoň tušit, protože prosklený chodník se leskne, a víc než cokoliv jiného se v něm zrcadlí zvonice kostela. Zkusím věřit, že snad i tohle může být svým způsobem zajímavé.

Vnitřek kostela si dodnes zachoval pozdně gotický charakter ve skoro čisté podobě. Už proto především jeho architektonický význam opět dalece přesahuje město Kranj.

Existuje jakýsi písemný záznam, že hlavní loď byla dokončena roku 1413. Už v polovině 15. století však byl interiér zásadně přestavěn. Právě tehdy jej rozdělily sloupy na výsledné tři lodě.

Dá se to skoro nazvat plýtváním penězi, které se navíc brzy projevilo. Stavbu kostela totiž financovali kranjští měšťané, když jim docházely finance, prodali v roce 1500 původní oltář do Vídně a obratem nechali vyrobit jiný, samozřejmě mnohem skromnější.

V postranní lodi jsou sochy čtyř mučedníků. Tři sourozenci, z nichž byl Kancián možná nejstarší, rozhodně však vůdčí postavou, a jejich učitel se stali obětí Diokleciánova pronásledování křesťanů.

Ještě je tu zvonice. Přístupná, ale až po zaplacení šesti eur. Nikoliv tady, ale v turistickém informačním centru.

Tím pádem to kolečko kolem kostela dokončím. Jsem znovu na náměstí, hledané středisko sídlí v přízemí Kraňského domu (slovinsky Kranjska hiša), prakticky na úrovni kašny. Původně měšťanský dům, jakých jsou na náměstí celé řady, je starý čtyři stovky let, možná více. Do podoby blízké dnešní byl přestavěn v 19. století. Turistické centrum v domě sídlí od roku 2007, kdy byla dokončena jeho rekonstrukce.

Takže mám vstupenku na zvonici, ale její návštěvu ještě o chvíli odložím. Žádný čas není předepsán, svůj jeden vstup si mohu vybrat po celý den. Nedaleko je totiž hrad Khislstein. Vstup do něj hledejte v ulici souběžné s Hlavním náměstím. Nenechte se odradit prvním dojmem, trochu to tu vypadá jako divoké parkoviště, takže k bráně se budete muset trochu prokličkovat.

Nejstarší části hradu byly postaveny v roce 1256, ale dojem takto staré budovy rozhodně mít nebudete. Hrad byl totiž poté, co jej v polovině 16. století koupil rod Khislů, renesančně přestavěn na honosné rodové sídlo.

Klasickou prohlídku hradu nečekejte. V jeho prostorách je dnes muzeum řekněme vlastivědné, věnované oblasti Horního Kraňska. O vstupné se ani nezajímám, spíše si užívám tu oázu klidu. Na rozdíl od centra města, chvílemi i trochu přelidněného, je tady lidí poskrovnu. A dá se tu najít i trocha stínu, což se hodí převelice, protože dnešní den je další letní v řadě.

Zdržím se ale jen chvilku, zvonice přece jen čeká. Jedno sto šedesát tři schodů, které vedou na vyhlídku, je rozděleno do několika částí. První z nich vyjdu po točitém schodišti,...

... následuje rovný úsek, který má svoje nejlepší roky viditelně za sebou,...

... a konečně po krátkém průchodu do samotné věže...

... následuje dřevěné schodiště po jejích vnitřních stranách. A tady se musím na chvíli zastavit. Je právě poledne a zvony začnou odbíjet. Před hlukem, který hrozí prorvat ušní bubínky, raději volím ústup o nějaké to patro níže.

Pohled na horní část náměstí na pozadí karavanského horského hřbetu je sice úchvatný, ale nějak mi ta výška dnes nesedne. Snad k tomu přispívá i fakt, že vyhlídková plošina je velmi úzká. Na opření se o železné zábradlí nemám ani pomyšlení.

Zkrátka, necítím pevnou půdu pod nohama. Jakýsi pocit jistoty mi dá jen pevný kamenný vstup. Ty jsou vlastně čtyři, každým můžete pohlédnout do jedné z hlavních světových stran.

Mně úplně stačí tři, alespoň co se fotek týče. Na té poslední se při troše dobré vůle dá vedle kostela na Pungartu rozeznat i místo, kde nad kašnou ústí do ulice Plečnikovo schodiště i pravoslavný kostel, stojící hned vedle arkád.

Setrvám tu jen dobu nezbytně nutnou, po pár minutách zase mířím dolů. Uvnitř věže vám ještě odhalím původce toho randálu, který mě na chvíli zastavil na cestě vzhůru.

Co se toho hluku týče, tak tyhle malé zvonky jistě dokážou svoje, je tu ale ještě několik velkých. Pořídit jejich fotku před pár minutami by v podstatě nebylo fyzicky možné.

V roce 2020 byl během oprav zvonice nalezen ve výklenku ve zdi výtisk deníku Novosti, vydaný 3. srpna 1933, a láhev od piva. Jde o časovou schránku nejspíš neplánovanou, pravděpodobně byly oba předměty na místě náhodou odloženy a poté zapomenuty. Zůstanou tu i nadále, jen za sklem a doplněny vysvětlující tabulkou.

Za druhé světové války bylo pod starým městem vybudováno asi třináct set metrů tunelů a chodeb, sloužících jako protiletecký úkryt. Veřejnosti jsou přístupné dvakrát v týdnu, na dnešek to pochopitelně nevychází, lze však aspoň nahlédnout.

O mnoho dříve, od poloviny 15. století, trpělo Kraňsko tureckými nájezdy. Město Kranj proto kolem roku 1470 přikročilo k výstavbě opevnění, jež bylo dokončeno zhruba o třicet let později.

Někdy na přelomu 15. a 16. století byla postavena i věž Škrlovec. Kraňsko trpělo vpády Turků stejně jako jiné evropské země, postižen byl hlavně jih a jihovýchod země. Dobré je ale připomenout, že severní část Kraňska se Turkům dokázala ubránit, a hlavní zásluhu na tom měla opevněná města. Turci neuspěli ani po vítězství v bitvě u Moháče, které jim otevřelo cestu do Maďarska, čímž získali velmi dobrou základnu pro další výboje. Kranji se hlavní turecké útoky víceméně vyhnuly, svoji roli mohla sehrát i jeho výhodná poloha, jež by případnou obranu velmi usnadňovala.

Před jednou hodinou po poledni se zastavím aspoň na něco malého. Čas by sice velel k řádnému obědu, ale v tom horku víc nedám.

Pak už je čas pokračovat v cestě. Kilometrů mám dnes před sebou ještě hodně. Zdržení představuje kolona před tunelem Karavanky. Naštěstí není daleko k výjezdu z dálnice.

Kompenzací za to asi dvacetikilometrové prodloužení trasy je mi úspora ve výši 8 eur a 80 centů, a kromě toho například panorama Triglavského masivu.

K rakouské hranici odbočím u vesnice Podkoren. Celá tahle oblast žije z cestovního ruchu, v zimě navíc ještě ze sezónních sportů, a dost možná by stála za návštěvu a pár samostatných kapitol. Však není všem dnům konec.

Karavanky tady překonává cesta průsmykem Korensko sedlo (německy Wurzenpaß), jehož výška 1073 metrů nad mořem žádný velký zážitek neslibuje.

Několik ne moc prudkých zatáček vede celkem nenápadným stoupáním,...

... a než se nadějete, jste nahoře. V naprosté pohodě.

Průsmyk se nachází uprostřed smrkových lesů, a spíš než typické sedlo jej tvoří poměrně rozlehlá náhorní plošina, jíž probíhá státní hranice.

Velký hraniční mezník nese datum 10. září 1919, kdy byla v Saint Germain podepsána jedna z mírových dohod, ukončujících první světovou válku. Jelikož se týkala především nové rakouské hranice, ve svém důsledku formálně stvrdila i vznik Československa, a v rámci toho i připojení části historického Vitorazska k českým zemím.

Využívám tuhle zastávku i k návštěvě Kompas Shopu, náležejícího k síti obchodů nalézajících se především při slovinských hranicích. Koupit se v nich dá zboží všemožné – občerstvení i pamlsky, kosmetika, oblečení, pití s obsahem alkoholu od nuly do sta procent a já nevím co všechno ještě. Zpravidla je trochu pamatováno i na produkty z druhé strany hranice, ale vše dosud jmenované neberte zcela všeobecně, platí tu známě „jak kde“.

Ani vjezd do rakouských Korutan ještě nesignalizuje nic zvláštního,...

... to přijde až pak.

Série serpentin jsou možná zdlouhavé, na minimum však snižují sklon, a pokud má silnice aspoň dva oddělené pruhy, je jízda po ní relativně bezpečná, nealpským cestovatelům pak nabízí panoramatické rozhledy, které doma prostě nezažije. Tak na to všechno tady zapomeňte. Jediné, co stihnete zkraje zaregistrovat, je obrys Dobratsche.

Nenechte se zmýlit pohledem na mapu. Pravda, zatáček je tady velmi málo. Silnice prudce padá dolů, její sklon je místy až osmnáctiprocentní. Dlouhé strmé úseky jsou pravým testem nervů i brzd, přičemž důrazně doporučuji testovat především tu motorovou.

K pocitu bezpečnosti nepřispěje ani absence únikových zón. Klasická serpentina je na této trase snad jen jedna. Je v ní malý prostor na krátké zastavení. Tedy tak činím, a nelituji – neboť tenhle pohled řekne mnohé. Nejvíce fascinující je však na těchto šesti kilometrech asi ten fakt, že jsou sjízdné celoročně.

Vše, co následuje pak, je samo o sobě náročné, to je pravda. Ale všechno je relativní, proti předchozímu úseku je to jen slabý odvar.

Sjezd z tohoto průsmyku se sotva odvážím doporučit. Upřímně, jsem rád, když jsem v pořádku dole.

Domů mi sice zbývá ještě asi 550 kilometrů, ale na nich už není o čem vyprávět. Českou hranici přejedu po osmé večer u Dolního Dvořiště.

Dalších sto čtyřicet minut to trvá, než konečně zastavím doma. Na kontě mám pět navštívených zemí během devíti dnů, k čemuž bylo zapotřebí ujet 3208 kilometrů.

Tentokrát ten konec neberte tak vážně. Pokračování na sebe nenechá dlouho čekat, jen název bude jiný.

——————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.