Přes úpatí Alp k Jadranu (8.)

Jedno je jasné: pokud nemám zrovna ambice v čemkoliv překonávat cestu, která skončila skoro přesně před dvěma měsíci, mohu se s klidem vydat na další. A přitom doufat, že vyjde aspoň tak jako ta předchozí.

8. kapitola: Soutěska Vintgar (19. září 2025)

Jak je to Slovinsko malé, pořád je v něm co objevovat. Je tedy pravda, že soutěsku Vintgar už mám nějaký čas v plánu. Ale právě to, že na ni pro jiné věci doteď nebyl čas, dokazuje slova první věty.

Z Koperu není k soutěsce úplně nejblíž, něco přes 160 kilometrů. Navíc musím projet problematický okruh kolem Ljubljany. Vstupenku doporučují koupit si předem, tedy tak činím (pokud vás to zajímá, pak vstupné pro dospělého je 15 eur), a čas, na který si ji kupuji, považuji za stíhatelný. Něco po sedmé z Koperu odjíždím.

Stojící kolonu u hlavního města předpokládám, a taky ze přijde. Chvíli si dokonce říkám, jestli jsem to časově trochu nepodcenil, ale naštěstí stojím jen krátce. Za Ljubljanou také přijde mlha, která nálady moc nepřidá, ale je to naštěstí jen nějaký pruh.

Před Bledem už je zase jasno. Číslo na teploměru lehce povyleze nahoru, prozatím osciluje kolem příjemné dvacítky. Jedu asi trochu pomaleji, než bych si představoval, ale jedu, ovšem čas dojezdu se též pomalu, ale jistě posouvá. Časová rezerva se tenčí, ale dopadne to dobře: na parkovišti jsem devět minut před plánovaným vstupem.

V pohodě zaparkuji, turnikety jsou asi padesát metrů odtud. Můžu aspoň tvrdit, že jsem příjezd plánoval opravdu přesně.

V samém finále musím dokonce chvíli čekat: na vstupence mám čas 9:32, a jak si ověřil nedočkavec vedle mě, systém dovnitř nikoho nepustí ani o minutu dřív.

Hned za vstupem každý návštěvník vyfasuje helmu, to je taková místní specialita. A budou nekompromisně trvat na tom, abyste si ji také nasadili. Sluší to všem náramně, ale jsme si v tomto rovni.

Soutěsku Vintgar objevili v roce 1891 tehdejší starosta Bledu Jakob Žumer a jeho přítel Benedikt Lergetporer, oba nadšení turisté a velcí fandové do technického zázraku zvaného fotografie. Právě Benedikt vlastnil už tehdy fotografický přístroj, a jeho obrázky alpských scenérií byly žádané stejně jako fotografické portréty.

Ti dva snad ani neplánovali něco významného objevit. Jen se vypravili proti proudu Radovny do míst, kam doteď nikdo nechodil, neboť terén kolem řeky byl velmi špatně přístupný.

Finance na vybudování první návštěvnické trasy si vzal na starost bledský turistický spolek, který soutěsku zpřístupnil veřejnosti v roce 1893. Název Vintgar má původ v německém slově Weingarten. Podle jednoho výkladu byly inspirací vinice v okolí Bledu, podle druhého samotný tvar soutěsky, jenž připomíná úzkou sklenku na víno.

Turistická trasa je dlouhá 1600 metrů, vede po dřevěných chodnících a mostech. Stěny soutěsky jsou vysoké přes padesát metrů, v nejvyšších místech však i přes dvě stě. Samotná soutěska je oproti stezce o něco kratší – uvádí se kolem kilometru, v některých pramenech i méně. Ono je totiž dost těžké udělat v přírodě pomyslnou čáru a říct, že přesně tady je začátek.

Radovna chvílemi teče klidně, chvílemi se však rozezní v peřejích nebo drobných kaskádách. Nakonec je i dobře, že sem návštěvníky pouštějí postupně. Samozřejmě, že se pořadí ze startu neudrží, ale o to se ani nikdo nesnaží. Není tu ale žádný nával, na dřevěné lávky se všichni návštěvníci pohodlně vejdou, a při té míře dobré vůle, která tu panuje – a snad to tak platí pořád, nejen o dnešním dopoledni – nepřekážejí si ani na fotkách. Těch si odtud mimochodem odnesete opravdu dost, a doma pak budete mít co přebírat.

Sama soutěska je k návštěvníkům velmi přívětivá. Na dřevěném zábradlí občas najdete kód, který vás po načtení nasměruje na webové stránky turistického sdružení, jež stezku soutěskou provozuje. Místy trochu poetické vyprávění vám musí stačit ve slovinštině a angličtině, s čímž se dá v pohodě vyžít. Co ale rozhodně překvapí, je už sám fakt, že po celou cestu je velmi kvalitní pokrytí signálem.

Sluneční paprsky se zatím k řece nedostanou, ale vůbec to nevadí. Mezi kolmými stěnami je možná o trochu chladněji než na parkovišti, ale pochod vás zahřeje i přesto, že stezka je z kopce. Z opravdu mírného, neboť cíl je o nějakých padesát metrů níže než start.

Nejméně deset tisíc let tudy protéká Radovna, jen 17 kilometrů dlouhá řeka pramenící v Triglavském masivu. Ledovec snad kdysi její tok obrátil, takže se řeka začala zařezávat do průrvy ve vápencových skalách, jež dávají její vodě typickou modrou barvu. V tůních můžete obdivovat čistotu vody, průzračné i v těch největších hloubkách.

Stezka míjí křížek, jakých jsou u cest i jinde v krajině stovky. O tomhle se nikde v průvodcích nepíše. Může to být vyjádření vděku za něco, co už bylo dávno zapomenuto, třeba je to vzpomínka na někoho, jehož jméno se už také ztratilo v běhu času, a třeba ani žádný konkrétní důvod není. Prostě jen někdo chtěl, aby kroky poutníků někdo provázel. Žádný nápis u něj není, takže si každý může dosadit, co mu libo.

Dočíst se jinak dá spousta zajímavých údajů, třeba že i v těch největších letních vedrech se teplota vody pohybuje kolem třináct stupňů. Jsou věci, kterým prostě musíte věřit. Vyzkoušet to nepůjde – mimo cesty se jednak nesmí, jednak si to čistě technicky ani neumím představit. Však se na ty skály podívejte. A můžete přitom zkusit najít i křížek z předchozí fotky.

Křížek nakonec pomůže upozornit na to, že se blížíte k části soutěsky, jež by se dala označit jako nejatraktivnější, nejlepší, nejkrásnější, nebo jako úsek s největšími parametry. Web turistického sdružení dokonce hovoří o části nejdramatičtější. To si nakonec může každý vybrat dle vlastní nátury či aktuální nálady. Každopádně těch už zmíněných 250 metrů skal se nad námi tyčí právě tady. A když těsně předtím do soutěsky konečně pohlédnete, zjistíte, že na tom tvaru sklenky na víno opravdu něco je.

Je právě deset hodin a slunce už konečně slézá po úbočích skal, ale sem do soutěsky se jeho přímé světlo nikdy nedostane. Stálé šero pomáhá navodit pocit klidu, který nenaruší ani voda. Ta je totiž ve skutečnosti docela hlučná, ale věřte, že tady všechno vnímáte trochu jinak.

Jen voda, skála a kameny, a snad někdy i nějaký proudem zachycený kmen společně formovaly soutěsku Vintgar, jejíž základ ovšem vzešel z hlubin. Pohyby Země vytvořily údolí mezi horami Boršt a Hom, a skály se o nepatrné milimetry pohnou ještě dnes.

Za zákrutem řeky těsně za soutěskou je do skály vsazena pamětní deska Jakobu Žumrovi. Fotograf Benedikt Lergetporer na ní zmíněn není, což je možná trochu škoda, zvlášť když deska hovoří i jeho rodným jazykem. Bledský starosta byl nicméně tím, kdo z titulu své funkce dohlížel na stavbu stezky, která do soutěsky přivedla první turisty. Byl to mimo jiné i výrazný příspěvek k rozvoji zdejšího cestovního ruchu.

Určitě stojí za to věnovat tomuto úchvatnému dílu přírody ještě jeden zpětný pohled,...

... pojďme ale dál. Soutěska se nám pomalu mění v údolí o trochu širší, hluboké však už podstatně méně, ovšem s řekou pořád stejně divokou.

Pozornost návštěvníků tady upoutají dva lidské výtvory. Prvním z nich je 65 metrů dlouhý kamenný železniční most, jenž překonává řeku ve výšce 34 metrů jediným obloukem o délce 41 metrů.

Dokončen byl v roce 1904 jako součást důležité trati z Bledu do Gorice a dále do Terstu, která zajišťovala spojení centra monarchie s Přímořím (německy Küstenland, slovinsky Primorje, italsky Litorale), tedy zemí, která spolu s Dalmácií zajišťovala rakouské části habsburského dvojstátí přístup k moři.

Vlaky po mostě jezdí dodnes, ačkoliv byl za první světové války částečně zničen rakousko-uherskou armádou, která se snažila zpomalit postup Itálie. V posledních dvou bitvách na Soči, které probíhaly v roce 1917, si chtěla italská vojska otevřít cestu k Bledu. Postup ovšem plánovala jiným směrem, střed mostního oblouku byl tedy vyhozen do vzduchu spíše z důvodů preventivních. Po válce byl most obnoven do původní podoby.

Stejně tak je dodnes v provozu i nejstarší vodní elektrárna ve Slovinsku, o dva roky starší než most. Výkonem se jedná o elektrárnu menší či spíše malou, tehdy i dnes významu spíše lokálního.

Most a elektrárnu od sebe dělí několik málo desítek metrů, a vzhledem k rozdílu výškových úrovní budete mít spíše pocit, že jsou obě stavby nad sebou. Je to trochu výzva pro fotografa, ale aspoň částečně se do vymezeného obdélníku vejde obojí.

Zbývá ujít jen trochu přes sto metrů, ale to v tuhle chvíli netuším. Konec stezky se vynoří náhle. Vodopád Šum se nachází pár metrů před tím, než projdete ven turniketem a u toho dřevěného domku konečně vrátíte helmu.

Můstek je přímo nad ním, a vypadá to sice atraktivně, ale vodopád je z můstku vidět prachbídně. Za krátkou zastávku stojí snad jen pohled na hranu vodopádu. Je to přesně hodina a dvě minuty od chvíle, kdy mě turniket u vstupu vpustil na stezku. Ta je jednosměrná, takže vrátit se musíte jinudy.

Nejlepší pohled na vodopád Šum je z volně přístupné zóny. K tomu místu vede prudce klesající cesta, no a tuhle výšku pak budu muset vyšlapat zase zpátky.

Vodopád byl známý dávno před soutěskou, ostatně bylo i místem, odkud se pánové Žumer a Lergetporer vydali prozkoumat neproniknutelné lesy na kolmých březích Radovny. Jeho výška je 15 nebo 16 metrů, nevím. Údaj se liší zdroj od zdroje.

Každopádně vystoupat budu muset mnohem víc. Jestli to doteď byla celkem pohodová procházka, je čas zapnout i přídavné motory.

Nahoře nad těmi schody si musím dát krátkou pauzu. Možností je několik, vyplatí se vynechat stánek a dojít o pár stovek metrů dál k podniku, který si říká Natour Bar, nabízí však podstatně víc, než slibuje jeho název.

Kromě stylového alpského vzhledu též možnost dát si aspoň něco malého drobného k jídlu. Což vítám neobyčejně, neboť snad z nedostatku nejprve příležitosti a posléze i času jsem dosavadní program absolvoval bez snídaně. Zvládnout se to zatím dalo celkem snadno, ale dvacet minut po jedenácté je už na ni přece jen nejvyšší čas.

A protože díl cesty mám ještě před sebou, přidám k polední přestávce ještě zákusek – což je zpočátku trochu boj, protože ne všechno z menu je teď po sezóně k dispozici. Vybírat se ale pořád dá, vše doplním ještě nějakou limčou na místě i s sebou, protože veškeré tekuté zásoby vzaly za své po tom výstupu od vodopádu.

Tu přestávku nakonec natáhnu na hodinu a půl. Což ve výsledku až tak nevadí, neboť dnešní program považuji víceméně za splněný. Zpáteční cesta ovšem od řeky dost odbíhá, což z ní činí delší část dnešní túry, navíc většinou do kopce, i když naštěstí už ne nijak prudkého.

Ještě než se cesta ztratí v lese, nabídne pohled na horu Stol, někdy též zvanou Veliki Stol. Se svou výškou 2236 metrů je nejvyšším vrcholem části Alp zvané Karavanky (slovinsky Karavanke, německy Karawanken). Uvést obě jazykové varianty je zcela na místě, neboť Karavanky jsou hřbetem táhnoucím se po hranici mezi Slovinskem a Rakouskem, prochází jimi i dálniční tunel téhož názvu, a samotný vrchol hory leží přímo na hranici. Odtud je vzdušnou čarou vzdálen necelých sedm kilometrů.

Radovnu občas zaslechnete, vidět však není. Cesta se k ní sice brzy vrátí, ale přes keře a stromy k vodě nedohlédnete.

Tato cesta dříve patřila nejen pěším, ale i povozům. Skoro si to nejde představit, zvlášť vzájemné vyhýbání muselo být nebezpečné, a tak si na několika místech můžete přečíst něco o tragických příhodách, které se tu občas udály. Na nebezpečí současná vás pak upozorní obrovské tabule s pokynem v takovém počtu jazyků, který snad rizika eliminuje v míře dostatečné.

Když pak začne pěšina výrazněji klesat,...

je to znamení, že se cíl už opravdu blíží. U stánku s občerstvením jsem za chvíli, ten stojí – samosebou z pohledu příchozích – těsně před turnikety.

Zdržím se tu jen na chvíli. Ranní chlad dávno vystřídalo odpolední vedro. Létu podle kalendáře zbývá pár posledních dnů, ale kromě brzkého stmívání tomu zatím nic jiného nenasvědčuje.

Až poté spatřím znova řeku. Jsou skoro přesně dvě odpoledne,...

... celý tenhle výlet tedy trval tři a půl hodiny.

Něco přes dvě hodiny potřebuji na cestu do Koperu. Raději si na nic nestěžuji, protože protijedoucí jsou na tom mnohem hůř. Jejich kolona před Ljubljanou je dlouhá skoro deset kilometrů.

V Koperu obětuji několik málo minut krátké návštěvě Titova náměstí. Jestli totiž chci Prétorský palác vidět za světla, mám k tomu teď asi poslední příležitost.

Doma jsem tedy kolem čtvrt na pět, a je to jen na otočku.

Za chvíli už sbíhám dolů Kidričovou ulicí. Nelze si nevšimnout, že se tu cosi děje. Vše je za zástěnou, ale nikoliv neproniknutelnou. Fotka vznikne naslepo, jen prostrčením ruky jakousi škvírou. Ale i to stačí k poznání, že náměstí před palácem Belgramoni-Tacco bude brzy v novém.

Tavernou projdu k pobřeží,...

... a pak už rovnou na pláž.

Do západu slunce zbývají ještě více než dvě hodiny, ale už je tu čas, kdy velmi záleží na tom, kterým směrem pohlédne váš objektiv. Fotky od sebe nedělí ani minuta.

Ty dvě hodiny jsou dost času na to, abych splnil symboliku, kterou jsem si na téhle cestě sám vymyslel.

Do vody a zase z vody, a je to možná čtení trochu méně zábavné, ale deník si žádá i tohle. Krátce po sedmé se moře vylidní, všichni upínají svoje zraky k západnímu obzoru. Co jsem tak docela nestihl včera, dnes se v pohodě podaří.

Slunce opsalo poslední část svého nebeského oblouku, za obzorem zmizí přesně v předepsaný okamžik. Pak nastane hra světel, kterou vidí trochu jinak oko a trochu jinak elektronický čip, ale která stojí za to v kterémkoli z obou barevných podání. Slunce zanechá barevné stopy i půl hodiny po svém západu.

Nechce se mi odtud. Jenže svůj konec má všechno, tedy i dnešní den. Ve smyslu společenském z něj ještě něco málo zbývá. Koper se sice noří do tmy, ale ještě chvíli potrvá, než půjde doopravdy spát.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.