Přes úpatí Alp k Jadranu (7.)

Jedno je jasné: pokud nemám zrovna ambice v čemkoliv překonávat cestu, která skončila skoro přesně před dvěma měsíci, mohu se s klidem vydat na další. A přitom doufat, že vyjde aspoň tak jako ta předchozí.

7. kapitola: Terstskou tramvají (18. září 2025)

O snídaně se ode dneška už budu muset postarat sám. Stačí jen dojít na Titovo náměstí, tam dostanu vše, co si po ránu dokážu představit.

Pravidelní čtenáři mých deníků pak vědí, že obchod Mercator vedle Prétorského paláce i pekárna těsně před náměstím už léta patří mezi pevné body mých zdejších pobytů.

Za pár minut jsem zpátky ve svém pokoji. U snídaně si v klidu promyslím detaily své dnešní cesty. Nebude nijak daleká.

Po deváté hodině jsou stíny ještě dlouhé, a ačkoliv když jasně modrá obloha dává tušit, že i dnešní den bude slunečný, výsledek ještě předčí všechna očekávání.

Netrvá to dlouho a jsem zpátky v Itálii. Od chvíle, kdy jsem ji včera večer opustil, uteklo jen třináct hodin.

Asi třicet kilometrů od Koperu (a dvacet od hranice) je Opicina ([-č-]), obec s osmi tisíci obyvateli, z toho významným, ale blíže neurčeným počtem Slovinců. Je to možná trochu škoda, že údaje o národnosti či mateřském jazyku italský stát už nějaký čas nesbírá. Zjistitelná jsou starší data, ale ta nám moc nepoví. Tak aspoň pro zajímavost: v roce 1911 se podíl slovinského obyvatelstva blížil devíti desetinám, na počátku 70. let tu žilo Slovinců něco nad polovinu. Dnes už je Opicina většinově italská, Slovinci jsou však oficiálně uznanou menšinou, a nejen v této obci jsou nápisy dvojjazyčné.

Italský název obce vznikl ve 30. letech poitalštěním toho slovinského, který zní Opčine. O jeho původu existují nejméně dvě teorie: jedna jej spatřuje ve slovinském výrazu pro obec, druhá v nářečním „ob pčine“, to znamená něco jako „na skále“ či „na „útesu“. Docela to vystihuje polohu sídla, vše blíže vysvětlí následující řádky.

V té neklidné meziválečné době bylo zakázáno na veřejnosti používat jiný jazyk než italštinu. Nakonec ani název Opicina nevyhovoval, a tak byl ve 40. letech nahrazen ryze italským Poggioreale del Carso. Až v roce 1966 byl obci vrácen název Villa Opicina, z nějž bylo časem vypuštěno první slovo. Nejprve jen v obecné řeči, posléze i úředně. Plný název však stále používá třeba zdejší vlakové nádraží.

Mám v Opicině vyhlédnuté parkoviště, tedy jen podle mapy. Je to jeden z praktických výsledků té přípravy u snídaně. Ještě dřív ale narazím na volný prostor v postranních uličkách. Pár aut už tu stojí, a tak se jen přidám.

Teď to sice mám o kousek dál, ale těch pár metrů navíc je příležitostí povědět si blíže o důvodu, proč vlastně jsem právě tady.

Opicina byla kdysi samostatnou obcí, dnes je předměstím Terstu. S ním je spojena městskou dopravou, v jejímž rámci funguje i technicky velmi zajímavá linka tramvaje kombinované s lanovkou. Uvedena do provozu byla v roce 1902. Tehdy bylo v Opicině o jednu stanici více, ale původní konečná byla pro malé využívání zrušena v roce 1938. Od té doby jezdí tramvaje z náměstí Piazzale Monte Re, slovinsky zvanému Nanoški trg. Oba názvy odkazují na horu v bližším či širším okolí Opiciny, každý ovšem na jinou.

Dodnes na trati jezdí šest sice modernizovaných, ale přesto původních vozů druhé generace. Vyráběné byly v letech 1935 až 1942 a postupně nahrazovaly nejstarší vozový park. Bylo jich původně sedm, ale jeden byl zničen v 70. letech. Lidově se jim začalo říkat aumentata, což znamená větší, rozšířené. Bylo to prostě porovnání s menšími vozy první generace. Vžilo se a používá se dodnes.

V létě se nevyplácí příliš spoléhat na jízdní řád. Tramvaj na předchozí fotce mi ujede krátce poté, co se uchýlím do bufetu, ač tedy do jejího očekávaného odjezdu zbývala více než čtvrthodina.

Stejně tak to mohl být i opožděný předchozí spoj, to vlastně nevím. Na každý pád v další tramvaji, která stojí připravena na konečné, jsem první.

Tramvaj je vážně hodně retro, dřevěné sedačky možná budou tvrdší na sezení, ale na oko působí mile, stejně tak potěší i drobný komfort v podobě závěsů, jež chrání před prudkým sluncem. A věřte, že zrovna dnes se i něco takového hodí.

S tím sezením si nakonec nemusím dělat starosti. Jakmile se tramvaj rozjede, spolu s několika dalšími zvědavci opouštím svoje místo, abych mohl sledovat jízdu téměř z pohledu řidiče. Modře tónovaná skla mají zřejmě tentýž účel jako závěsy v prostoru pro cestující, stejné zbarvení tak bude mít i následující série fotek pořízených během jízdy.

Chvílemi se podívám stranou. Tramvaj snad kdysi poskytovala vyhlídku na záliv, ale té si dnes už moc neužijete. Okolí trati za těch více než 120 let porostlo stromy a keři, takže moře se tu a tam zahlédnout dá, ale chce to trochu štěstí, dobrý postřeh a pohotovost fotografa.

Pojďme si říct, jak to tedy celé funguje: na většině z přibližně 5300 metrů dlouhé trati se jedná o normální tramvaj.

Pouze na nejstrmějším úseku, kde je sklon až 26 procent, se tramvaj opře o druhý vůz, jímž je v podstatě malá kolejová lanovka bez cestujících, která pomáhá tramvaj vytlačit nahoru nebo ji brzdí při jízdě směrem dolů.

Celé to má punc starodávnosti, tramvaj v zatáčkách krásně vrže, takže i když je tímto technicky zajímavým způsobem obsluhována v podstatě běžná linka městské dopravy, kouzlo tomu rozhodně nechybí.

Rozhodně to není ten nejrychlejší způsob, jak se dostat z jedné konečné na druhou. Nějaký čas si vyžaduje už jen samotné zařazení vozíku pod tramvaj. Mezi Terstem a Opicinou jezdí i linka autobusová, oproti tramvaji možná i o polovinu rychlejší, takže kdo jen trochu spěchá, nechť zvolí raději ten autobus.

Celkové převýšení, které tramvaj musí překonat, je 238 metrů, přičemž na vlečeném úseku, dlouhém osm stovek metrů, sjede o 150 metrů níže. Tramvaj je především turistickou atrakcí. Navíc velmi dostupnou, neboť jízda jedním směrem stojí dvě eura. Jízdenky se kupují v automatech ve stanicích, a doporučuji koupit si jízdenku celodenní, s níž můžete libovolně cestovat celou sítí terstské dopravy. Za ni totiž dáte 3 eura a 35 centů, takže lehce ušetříte i v případě, že ji využijete jen jako zpáteční pro jízdu tramvají.

Na možnost svézt se tímto technicky unikátně řešeným dopravním prostředkem čekám už spoustu let. V srpnu 2016 do sebe totiž narazily dva vozy jedoucí směrem dolů. Obešlo se to naštěstí jen s několika lehkými zraněními, nicméně pro tramvaj to málem byla nehoda osudná. Dlouho se totiž nenašel nikdo, kdo by byl schopen poškozené historické vozy opravit, a začalo se také mluvit o tom, jestli tramvaj vůbec splňuje požadavky na bezpečnost. V roce 2019 byly přece jen vyčleněny peníze na opravu vozů a modernizaci trati, jenže o rok později vpadl všech snah covid, který život v Itálii na nějakou dobu v podstatě paralyzoval.

Čas běžel a všichni si už tak nějak zvykli, že tramvaj nejede a hned tak nepojede. Věci se daly zase do pohybu až koncem roku 2022. Tramvaj se na trati konečně znovu objevila v prosinci 2024, a byť šlo jen o zkušební provoz, byl to krok k tomu, aby se 1. února letošního roku rozjela naplno.

V předposlední stanici je vypřažen vlečný vozík, a trvá to tak dlouho, že by jeden došel rychleji pěšky. Ale jak už jsme si řekli, o čas tady nejde.

Konečná v Terstu je na Piazza Oberdan. Po obnovení provozu byla trať zkrácena snad o padesát metrů. Původní stanice mi připadá pohodlnější, ale tramvaj do ní neprojede kvůli betonovému panelu položenému přes koleje, které dál sice vedou, ale viditelně jsou neudržované.

Náměstí Oberdan je jedním z hlavních center Terstu, a také dopravním uzlem. Právě tady je čas na malé občerstvení, nebudu tedy porušovat tradici. Navíc ovšem dostanu kousky křupavého chleba a k tomu cosi, co těžko pojmenuji, ale chutná to docela dobře. Tím pádem jsem po obědě. Víc asi potřebovat nebudu, horko dělá svoje.

Následující pěší trasa po Terstu mine několik zajímavých objektů. Žádný systém v tom nehledejte, snad jen ten, který městu dali v minulosti jeho architekti. A protože Terst (italsky Trieste, slovinsky Trst) je městem velmi, velmi starým, bude to zároveň neuspořádaný výlet po několika dějinných epochách.

Historii ne tak dávnou představuje Palazzo Diana na Náměstí sv. Jana (italsky Piazza San Giovanni). Neoklasicistní budova tu vyrostla mezi roky 1878 a 1882. Ačkoliv její název může svádět k úvahám o antické bohyni, ve skutečnosti bylo jméno Diana příjmením rodu, který si nechal vystavět takto honosné sídlo k účelům jednak obytným, jednak reprezentačním. Dnes si v paláci můžete pronajmout byt, což vskutku nepatří mezi ty nejlevnější věci, které se dají v Terstu pořídit. Jestli ale máte čtyři či pět volných dnů a přebývá vám v rozpočtu na dovolenou tisícovka nebo patnáct stovek, jděte do toho. Bavíme se samozřejmě v eurech.

O něco málo starší je Kostel sv. Antonína Divotvůrce (italsky Chiesa di Sant’Antonio Taumaturgo). Největší objekt svého druhu v Terstu postavili mezi roky 1825 a 1849 a zasvětili jej Antonínu Paduánskému. Ten byl mimo jiné známý pro svou schopnost konat zázraky, proto se mu tedy říká Divotvůrce. Kromě uzdravování nemocných proslul prý i zajímavou schopností nalézat ztracené věci. Zcela nezázračně je zamčený.

Římské divadlo (italsky Teatro romano) bylo postavené někdy v 1. století, možná v roce 33, možná mezi roky 50 a 60. Ve 2. století, tedy za vlády Trajánovy, bylo podstatně rozšířeno. Už ho znám, ale zastavím se u něj znovu. Teď po poledni jsou mnohem lepší světelné podmínky než při mojí večerní návštěvě před lety.

Terstské divadlo není obvyklou arénou schovanou za vysokou zdí, neboť je z jedné strany ukryto ve svahu. Nepochybně je menší stavbou svého druhu, ale i tak se do jeho hlediště vešlo kolem tří a půl tisíce diváků, některé zdroje hovoří dokonce o šesti tisících. To je více, než by se mohlo na první pohled zdát. Je však třeba mít na paměti, že z divadla dnes vidíme jen menší část. Tu větší zničili Langobardi, kteří v roce 468, tedy jen několik málo let před pádem Římské říše, napadli město Tergeste, starověkého předchůdce dnešního Terstu.

Při své předchozí návštěvě jsem na odjezdu zmínil Mariin kostel, úředně tedy Kostel Neposkvrněného početí (italsky Chiesa dell’Immacolata Concezione). Postavit jej nechalo místní jezuitské společenství, základní kámen položil symbolicky terstký biskup v říjnu roku 1627.

Stavba však nepostupovala dobře. Když byl v roce 1682 kostel vysvěcen, neměl ještě ani hotovou střechu. Krátce poté částečně vyhořel, což práce na nějaký čas prakticky zastavilo. Když pak papež na nátlak evropských panovníků v roce 1773 zrušil jezuitský řád, nebylo jisté, zda stavbu vůbec někdy někdo dokončí. Nehotový kostel převzala terstská diecéze, stavba však pokračovala až na popud terstské městské správy a také místních duchovních. Úplně dokončena byla v roce 1817.

U jediného barokního kostela v Terstu byl zachován původně zamýšlený vnější vzhled i základní půdorys tří souběžných lodí s transeptem. Méně zdobený interiér byl však nutně ovlivněn nastupujícím klasicismem.

V těsném sousedství je románský Kostel sv. Silvestra (italsky Chiesa di San Silvestro), snad už ze století jedenáctého. Poměrně nenápadná a drobná stavba má ve svém životopise docela zajímavou věc. Bývala totiž bazilikou. To při její velikosti asi překvapí, ale vysvětlení je snadné. Pojem bazilika má totiž dva významy, a to ve smyslu architektonickém a ve smyslu církevním. Někdy se oba v případech konkrétního kostela kryjí, někdy ne. V církevní hierarchii je bazilika místem, kde sídlí nebo sídlil nějaký církevní hodnostář. V podstatě to může být kdokoliv nižší než papež.

Mariin kostel je sám o sobě dost vysoko, za další památkou musím ještě výš. Richardův oblouk (italsky Arco di Riccardo) je starověká městská brána, jediný pozůstatek starověkého městského opevnění, jež bylo vybudováno v letech 33 až 32 před naším letopočtem.

Název oblouku však není původní. Údajně vychází z legendy, podle níž pod ním projel na koni anglický král Richard Lví srdce. Mohlo se tak stát kolem roku 1190, kdy se Richard zúčastnil třetí křížové výpravy. Spíše je však název zkomolením původního Arco di Cardo. Podle něj by oblouk byl jedním z hlavních vstupů do města, neboť jako cardo se ve starořímských městech označovala hlavní ulice v severojižním směru (kolmá na ni pak byla decumanus).

Vydávám se na cestu zpět. Ze schodů k Mariinu kostelu je dobře vidět slovinský konzulát, mě ovšem bude více zajímat restaurace v přízemí budovy.

Vedro je totiž až neuvěřitelné, známý norský server věnující se počasí potvrzuje tropickou třicítku. A tak než opravdu vykročím, chce to prostě předem vodu.

Míjím ještě jednou Kostel sv. Antonína Paduánského, ale na zázrak v tom smyslu, že by odemkli, tak úplně nevěřím. A tak si ten čtvrtkilometr, který by byl nutný k oběhnutí svatostánku, tentokrát odpustím a jdu rovnou ke stanici tramvaje, která mě vyveze zpět do Opiciny.

Snad by se ještě slušelo vysvětlit aspoň stručně název náměstí, na první poslech neznějící příliš italsky. To je tak: Guglielmo Oberdan sice je považován za italského vlastence, ale Italem přísně vzato byl jen sotva. Matka byla Slovinka, otec byl vojákem rakouské armády (neboť Terst byl součástí Habsburské monarchie). Oberdan byl zastáncem italské jednoty, jinými slovy tedy připojení Terstu s okolím k Itálii. Odsouzen k smrti byl za atentát na Františka Josefa I., který sice naplánoval, ale nikdy neprovedl, neboť byl zatčen dlouho předtím, než vůbec mohl císaři zkřížit cestu. Na svém úmyslu ovšem před soudem trval, a to jej stálo život.

V Opicině nasednu do městského autobusu, který čirou náhodou přijede ve chvíli, kdy míjím zastávku. Ujedu dvě stanice, podle mapy sotva půl kilometru, přičemž doufám, že si cestu opravdu zkrátím. Tyhle dvě minuty mám samozřejmě v ceně jízdenky, a za tu dobu nestihnu víc než jednu ne úplně povedenou fotku, která je však jediným dokladem toho, že jsem tím autobusem opravdu jel.

Odhad, kdy vystoupit, byl naštěstí správný, za pár dalších minut už jsem u auta. Trochu záhadou mi zůstává, jak se mi mohlo podařit přijít k němu z druhé strany, ale budiž.

Když se rozjedu a ochladím auto zevnitř hodnoty na přijatelné a zvenku na realistické, ukazuje teploměr pořád 29 stupňů. A Koper není tak daleko, aby to bylo jiné.

Je půl páté, jdu prakticky rovnou na pláž.

Přestávku v pobytu ve vodě vyplním návštěvou zdejší kavárny, která má i teď otevřeno úplně stejně jako v létě, tedy dlouho do noci.

Volba padla na bezkofeinové kapučíno a především na dezert zvaný gibanica, mezi jehož vrstvami najdete jednak krém, jednak oříšky a mák. Pohromadě to tedy drží poněkud chatrně, ale to je tak jediná vada.

U vody vydržím až do západu slunce. Ten postupuje tak rychle, že ho málem zmeškám. Vlastně ne málem – než stihnu já namířím a optika zaostřit, zaleze kotouč za obzor. Spoušť stisknu snad půl vteřiny potom. Přesto si myslím, že lehký červený nádech tam po něm pořád je.

Cestou domů se ještě zastavím v Lodžii. Ne snad z nutnosti, nechci si nechat ujít tu atmosféru, kterou tahle starodávná kavárna má.

A protože symbolice bylo už dnes učiněno zadost v Terstu, spokojím se i s něčím lehčím. Hostů tu je už jen pár, a tak si klidu užívá i personál. Není kam spěchat, Koper se dávno ponořil do tmy, a teď pomalu přichází noc i ve smyslu společenském.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.