Přes úpatí Alp k Jadranu (6.)

Jedno je jasné: pokud nemám zrovna ambice v čemkoliv překonávat cestu, která skončila skoro přesně před dvěma měsíci, mohu se s klidem vydat na další. A přitom doufat, že vyjde aspoň tak jako ta předchozí.

6. kapitola: Změna plánu (17. září 2025)

Na snídani jdu dnes brzy, snad aby mi zbylo více času. To se mi nakonec bude hodit víc, než v tuhle chvíli tuším. Ale všechno hezky popořádku. Ze všeho nejdřív dnes zjišťuji takovou drobnost, že stoly jsou – a věřte, že opravdu nenápadně – označeny čísly pokojů. Z toho tedy plyne, že včera jsem seděl na cizím místě.

Pravděpodobně tedy včera museli stůl, u kterého jsem seděl, znovu prostřít pro toho, komu byl původně určen. Věřím, že větší nepříjemnost jsem nezpůsobil, s tímto závěrem se teď přesunu ke stolu vedlejšímu, přidělenému mi podle zasedacího pořádku.

Před hotelem si ještě nastavím cíl, jímž jsou v tuto chvíli Benátky, a pak už opravdu jedu. Je těsně po půl deváté.

O chvíli později si vystojím frontu na vjezdu na dálnici, za kterou může mýtnice, ale jinak všechno probíhá podle plánu.

Jedna věc však je mít plán, druhá věc je dostat okamžitý nápad. A někdy se prostě stane, že druhé jmenované změní to první. Ani pořádně netuším, proč jsem na dálnici zajel k první pumpě a podíval se, jak daleko je odtud do Pisy. Abych pravdu řekl, docela dost. Ale blíž jsem nikdy nebyl. A tak pečlivě připravený plán pěší trasy po Benátkách odkládám na neurčito. Rubikon sice navzdory všeobecně rozšířenému výkladu překročím ve chvíli, kdy se ještě mohu rozhodnout mezi oběma variantami dnešního programu, ale to je jen teorie. Rozhodnuto už je, a na nejbližším křížení dálnic u Bologni se vydám novým směrem. Je to jedna z výhod sólojízdy. Změna plánu je otázkou vteřin. S nikým se o ní nemusím radit, neřku-li se o ní dokonce dohadovat.

Docela vyjde i sázka na počasí. V Rimini a okolí je zataženo, zatímco na druhé straně Apenin se oblačnost trhá, a když se dostanu do nižších poloh, projeví se to i na teplotě.

Do Pisy přijíždím v poledne. Parkoviště nechávám tak trochu na náhodě, ta mi po přesně 299 kilometrech jízdy přihraje jedno položené opravdu šikovně: k tomu, co je v Pise nejdůležitější, to mám asi kilometr.

Projít musím podél městských hradeb, postavených ve 12. století, v době krátkého rozkvětu Pisánské republiky, k níž náležely i ostrovy Sardinie a Korsika. Souboj o námořní a obchodní nadvládu v oblasti prohrála Pisa s Janovem, oslabený stát pak pohltila Florencie v roce 1406. Kulturní význam si však město dokázalo zachovat.

Do centra projdu bránou Porta San Ranierino, jež nese jméno patrona jednak samotného města a jednak všech poutníků. Takže je to celkem stylové.

Pisa má bezmála 90.000 obyvatel, ale vše, co je pro turistu podstatné, najdete na Katedrálním náměstí (italsky Piazza del Duomo). Říká se mu také Náměstí zázraků (italsky Piazza dei Miracoli), už méně se přitom zdůrazňuje fakt, že toto pojmenování vymyslel spisovatel a básník Gabriel d’Annunzio. Ten byl literátem sice uznávaným, ale ke konci života sehrál poměrně důležitou roli v nástupu Mussoliniho k moci.

Možná překvapí, že Katedrální náměstí je o něco starší než hradby – formovat se začalo po roce 1060 v severozápadním rohu Pisy, která docela jistě existovala už v 5. století před naším letopočtem, a už tehdy ji staří Římané zvali starým městem.

Obrovská rozloha devíti hektarů dává vyniknout třem stavbám, které tu stojí. Nebylo tomu tak vždy: na části volného prostoru postupně vyrostlo několik budov, o jejich zbourání bylo rozhodnuto až na konci 19. století. Náměstí tak znovu získalo vzhled podobný tomu, který zamýšleli původní architekti.

Jako první z oněch tří staveb byla postavena Katedrála Nanebevzetí Panny Marie (italsky Cattedrale di Santa Maria Assunta). Její stavba byla započata v roce 1063, pravděpodobně na místě rozestavěného, ale nikdy nedokončeného menšího kostela. Katedrála, v hrubé stavbě dokončená v roce 1092, znamenala ve své době v mnoha směrech architektonický průlom: půdorys ve tvaru kříže nebyl tehdy běžný, její zdobené fasády, dokončené v roce 1180, se navíc staly důkazem, že románský styl nemusí působit strohým dojmem.

Do hlavní lodi katedrály mohu jen nahlédnout zvenku. Dovnitř se může jen se vstupenkou, ale nejbližší volné termíny vstupu jsou až kolem půl třetí.

Druhou dokončenou stavbou je Baptisterium sv. Jana Křtitele (italsky Battisterio San Giovanni). Stavět se začalo v roce 1152 v románském stylu, dokončeno bylo v roce 1363 s prvky gotickými, patrnými v horním patře. S výškou 55 metrů a průměrem 30 metrů je to největší stavba svého druhu v celé Itálii. Důvod oddělení křestní kaple od katedrály je především symbolický. Křest byl okamžikem vstupu mezi křesťany. Člověk byl tedy nejprve pokřtěn mimo chrám, teprve pak mohl vstoupit do katedrály jako plnohodnotný člen společenství.

Největším magnetem náměstí i celého města je samozřejmě Šikmá věž (italsky Torre pendente). Dost možná jde i o světově nejznámější italskou památku. Proslula pod svým populárním názvem, ve skutečnosti jde o samostatně stojící zvonici katedrály.

Její stavba začala v roce 1173. Už po roce se sotva hotové první patro na jižní straně lehce propadlo. Naklonění bylo zřetelné po dokončení třetího patra v roce 1178, tehdy také byla stavba na skoro sto let zastavena. Stavitelé mezitím hledali způsob, jak věž srovnat. Zpevněním měkkého jílového podloží kládami a kamením se to v podstatě podařilo, jenže to celé trochu přehnali: po přechodném srovnání se věž začala naklánět na druhou stranu. Proto byla její další patra stavěna vychýleně od osy, čímž mělo být naklonění kompenzováno. Věž je tedy nejen šikmá, ale také křivá. Naklánění se tím úplně nezastavilo, ale aspoň se výrazně zpomalilo. Původně plánovaná výška zvonice měla dosahovat 60 až 65 metrů, ale kvůli pokračujícímu náklonu stavitelé ze svých plánů slevili. Věž je tak nakonec vysoká jen asi 56 metrů, dokončena byla v roce 1373.

Na přelomu 17. a 18. století se naklánění věže začalo zrychlovat. Ve druhé polovině 20. století dosáhlo vychýlení vrcholu od svislice 530 centimetrů, a reálně hrozilo zřícení věže. Na začátku roku 1990 byla zvonice – určitě i pod dojmem zřícené věže v Pavii o necelý rok dříve – pro návštěvníky uzavřena. Odčerpáváním zeminy a zajištěním protitahu lany pod zemí byl její náklon zmenšen asi o metr, dnešní naklonění činí kolem čtyř úhlových stupňů. A jen tak na okraj, lehce nakloněná je i katedrála, ale její odchylka půl stupně je skoro zanedbatelná a vedle věže i těžko postřehnutelná.

Věž je od roku 2001 opět přístupná. A zájem je obrovský. Nahoru pouštějí početně omezené skupinky návštěvníků, nejbližší volný termín je čtvrt na čtyři. Tak dlouho ale čekat nemůžu. Dost času mi zabere i jen pořízení těch několika fotek, které si odtud chci odvézt. Zvlášť Šikmá věž je totiž v tomto ohledu předmětem velkého zájmu. Turisté se přitom dělí na tři základní skupiny.

Odhadem tak tři čtvrtiny z nich věž při focení podpírají, aby nespadla. Pak je tu další skupina, jejíž příslušníci se naopak snaží věž povalit. Neznalý návštěvník, který by sem náhodou zavítal, by mohl pojmout podezření, že zdejší dav postihly hromadné křeče horních okončetin, případně nějaká hromadná psychóza. Ale ne, to jen drtivá většina návštěvníků chce mít zvěčněný miliónkrát opakovaný nápad.

Kromě toho je tu ještě nepatrná skupinka zvící řádu jednotek, která by si ráda pořídila prostou fotku jedné z nejprofláklejších italských památek. Na tu si musí počkat, neboť obě z těch výše uvedených variant je třeba řádně naaranžovat. A to chvíli trvá, a ne vždy se kýžený výsledek dostaví hned napoprvé. Je přitom celkem lhostejno, na které straně náměstí stojíte, to davové šílenství je všudypřítomné. Zákaz vstupu na trávník, opakující se snad každých dvacet metrů, nikdo nevymáhá, svou výší zajímavá sankce ve výši 25 eur a 82 centů je tedy jen hypotetická.

Chce to jen trochu trpělivosti, chvílemi možná i trochu víc, ale volného pohledu se nakonec dočkáte. Určitě to bude dřív, než sundají lešení z jižního křídla katedrály.

Je krátce po jedné, ten nejlepší čas na oběd. Kupodivu narazím na podnik, kde se dá najíst za docela slušné peníze. Kdybyste ho třeba chtěli najít, je to jednoduché: od brány San Ranierino jděte pořád rovně a dojdete přímo k němu. Lasagne s masem a houbami stojí 14 eur,...

... panna cotta pět. Italský charakter dne naruší jen schorle ve variantě se zeleným jablkem (v Alpách by asi kroutili hlavou, a byl to koneckonců jen pokus z nutnosti, ale dá se to)...

... a café americano. I když to v Itálii vzniklo, jen ho vymysleli američtí vojáci přítomní zde za první světové války, když jim italské espresso připadalo moc silné.

K parkovišti to tentokrát vezmu přes Katedrální náměstí. Jednak je to o poznání blíž, jednak se vyhnu frekventované silnici podél hradeb.

V samotném finále mi tedy do seznamu navštívených míst přibude ještě Porta Nuova, brána zřízená v již existujících hradbách až v roce 1562 – tomu také odpovídá její název (v překladu Nová brána). Dva postranní průchody jsou pak zcela novodobou záležitostí. Vznikly až ve 30. letech 20. století, aby umožnily bezpečný průchod chodcům. Hlavním obloukem brány totiž procházely koleje tramvajové linky číslo 1, než byla v roce 1952 spolu s veškerou tramvajovou dopravou v Pise zrušena.

Kolem půl třetí z Pisy odjíždím, a před sebou mám opravdu hodně.

Předpoklady, že bych mohl být na místě mezi sedmou a osmou hodinou, vezmou za své poměrně brzy. Několikrát uvíznu v koloně (italsky se tento nevítaný jev nazývá congestione stradale), nejprve nakrátko někde mezi Bolognou a Ferrarou,...

... ta poslední u Padovy si vezme rovné tři čtvrtě hodiny.

Poslední drobné zdržení přijde těsně za slovinskou hranicí, tentokrát jde ale o zastávku plánovanou – dálniční známku si prostě koupit musím.

A tak do Koperu dojedu až v devět. Dávno znalý zdejších poměrů mířím rovnou na centrální parkoviště. Na moje konto přibylo dnes další číslo s nedokončenou stovkou, kilometrů z Pisy bylo přesně 496. Celkem je to za dnešek slušný náklad.

Čeká mě ještě sedm či osm stovek metrů po Koperu. Teď v noci se mi nechce zajíždět do úzkých uliček, zbývá tedy varianta všechno potřebné odnést.

Bezkontaktní check-in má mimo jiné tu výhodu, že můžu přijet kdykoliv. Pokyny jsem dostal už cestou, tady na místě jde vše hladce.

Tentokrát budu bydlet na jinde, než jsem poslední roky v Koperu zvyklý. Na příčině je jakási nedohoda ohledně ceny s paní domácí, takže jsem zvědav, co jsem získal, případně ztratil, když jsem se rozhodl ušetřit. Odpověď je jasná skoro na první pohled – neztratil jsem naprosto nic a získal jsem malý luxus. Všechno tu ještě svítí novotou, cena 68 a půl eura včetně turistické taxy za každou ze tří nocí je více než solidní i u vědomí toho, že je půlka září už za námi.

Na Titovo náměstí to mám rovných sto metrů, které jdu už bez bagáže. Pohled na Prétorský palác je ikonickou záležitostí, a neodpustím si ho ani tentokrát. Koper je prostě srdcovka, a tahle fotka pro mě znamená více než jen prosté konstatování, že jsem tady.

Verdiho ulicí kolem Lodžie, pak trochu z kopce spojkou z uličky Belveder na nábřeží. To je cesta, kterou bych mohl odříkat ve dne v noci.

Tentokrát to tedy vyšlo na noc. Moře je klidné, hladina se skoro nehne. A voda je příjemná. Ostatně horko bylo celý den, a vydrželo to i teď kolem desáté.

A nakonec je příjemná i ta krátká procházka po Koperu, zvlášť když se mi ji v hodně pokročilém večeru povede zakončit drobností, která se už stihla stát malým poznávacím znamením téhle cesty.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.