Přes úpatí Alp k Jadranu (5.)

Jedno je jasné: pokud nemám zrovna ambice v čemkoliv překonávat cestu, která skončila skoro přesně před dvěma měsíci, mohu se s klidem vydat na další. A přitom doufat, že vyjde aspoň tak jako ta předchozí.

6. kapitola: Nejstarší republika na světě (16. září 2025)

Na začátek dne kávu, na pokračování úsměv. Takový recept na pěkný den si můžete přečíst na stěně jídelny v hotelu Fedora, a najdete tam ještě pár dobrých rad, kterými když se budete řídit, máte dobrou náladu zajištěnu přinejmenším do soumraku.

Mám to trochu jinak. Rána se u mě obejdou zásadně bez kávy, a k dobré náladě mi úplně stačí bohatý výběr, který snídaně v Rimini nabízí.

A protože den čekám poněkud náročnější, přijde na řadu ještě přídavek, vše je tady doslova po ruce. Až pak se vydám na cestu.

Tiberiův most, ten se jistě vynechat nedal, to by bylo přímo trestuhodné. Do dlouhodobých plánů jsem jej ale kdysi zahrnul dodatečně, až když jsem se zajímal, co je ve městě k vidění. Hlavní důvod, proč jsem vůbec do Rimini přijel, však nehledejte ve městě, a nehledejte ho dokonce ani v Itálii. Jen asi dvanáct kilometrů je to od hotelu na hranici se San Marinem. Plán podobný dnešnímu byl hotov už před více než pěti lety, tehdy mi ho však zkřížil covid. V letech pozdějších jsem pak jezdil všude možně, jen ne sem. Vyšlo to až na dnešek.

Hranici přejíždím po čtvrt na jedenáct. Mohutný hraniční kámen po levé straně čtyřproudové silnice i další věci mají jediný účel: dát každému zřetelně na srozuměnou, že tento malý kousek země nepatří Italům, ale republice sice malé, zato velmi hrdé.

S Itálií je sice provázána hospodářsky, nikoliv však politicky. Hovoří sice stejným jazykem, ale její obyvatelé se sami za Italy nepovažují. Jsou prostě Sanmariňané, a rádi občas připomenou, že mají i jinou, mnohem klidnější mentalitu. Jsou rozvážnější, a také mnohem méně hluční. Ale to s tím vším předešlým nejspíš souvisí.

Nejvznešenější republika San Marino (italsky Serenissima Repubblica di San Marino), tak zní oficiální název tohoto miniaturního státu o rozloze pouhých 61 kilometrů čtverečních. Žije tu asi 35.000 obyvatel. Doslovný český překlad názvu by obsahoval jméno svatého Marina, zvykli jsme si ale ho nepřekládat a vnímat název jako celek ve středním rodě.

Kameník Marinus, pocházející z ostrova Rab, se údajně podílel na obnově městských hradeb v Rimini, a s několika přáteli založil 3. září 301 na třech vrcholech masivu Monte Titano republiku. Je to spíše jen pověst, datum není historicky doložené. Tehdy ani nemohlo jít o stát v pravém smyslu, neboť území pořád ještě patřilo Římské říši. Jistou míru samostatnosti získalo San Marino po zániku impéria v roce 476. Okolní státečky uznaly jeho existenci v roce 885, papež však až v roce 1631.

Za své přežití vděčí San Marino paradoxně Giuseppe Garibaldimu, sjednotiteli Itálie. Ono to sjednocování (italsky risorgimento), probíhající po většinu 19. století, zní velmi vzletně, ale dělo se téměř výhradně prostředky vojenskými, což přineslo Garibaldimu mnoho přívrženců, ale i mnoho nepřátel. Bylo tenkrát do toho zapleteno i Rakousko, které se snažilo udržet svůj vliv kolem Benátek a v Lombardii, a také Francie, která naopak sjednotitelské snahy podporovala. Evropa prostě málokdy byla klidným kontinentem.

Podstatné je to, že pronásledovaný sjednotitel hledal v roce 1849 azyl, který mu poskytlo právě San Marino. Garibaldi projevil velkorysost, když malé republice na oplátku slíbil, že ji s Itálií nikdy nesjednotí. Svůj slib dodržel, a tak San Marino zůstalo samostatné jako enkláva, obklopená ze všech stran nově vzniklým Italským královstvím. Pár desítek let předtím mohlo získat přístup k moři, což mu za spojenectví sliboval Napoleon, ale San Marino tuto nabídku odmítlo, a od té doby vystupuje v konfliktech jako neutrální stát. Udrželo si samostatnost v obou světových válkách 20. století, byť se na konci té druhé cizí vojska na jeho území krátce vyskytla. Nikdo se však nedostal na vrchol masivu, a právě z tohoto území, kde San Marino stále vykonávalo svrchovanou státní moc, je odvozována nepřetržitá existence samostatné republiky.

Vyjet až pod tři vrcholy masivu Monte Titano se dá poměrně pohodlně. Jako i další mikrostáty nemá San Marino dálnici, ale má k ní asi nejblíž. Už od hranice s Itálií se různě vine a kroutí čtyřproudová komunikace, která její funkci fakticky plní. Sanmariňané jí říkají superstrada.

To slovo v italštině označuje rychlostní silnici, řeknete-li ho ovšem v San Marinu, znamená právě tuto silnici. Od dálnice se několika věcmi liší: jezdit se po ní smí sedmdesátkou, přes obce jen padesátkou. V těchto úsecích přes ni vedou i přechody pro chodce. Mimoúrovňové křižovatky by zabraly příliš místa, a tak se napojování hlavních tahů řeší kruhovými objezdy.

Vedlejší silnice se pak připojují úplně běžnými křižovatkami, z nichž se dá na superstradu zpravidla vjet jen jedním směrem. Chcete-li jet na druhou stranu, musíte se prostě někde otočit. Přes to všechno se tu jede docela dobře, byť se tady rychlostní rekordy opravdu čekat nedají.

Když pod ty tři vrcholy konečně dorazím, není kde zaparkovat. Opravdu to nevypadá na konec sezóny, ani počasím, ani počtem turistů. Poté, co marně obkroužím všechna parkoviště, vydám se víceméně náhodným směrem, a po necelém kilometru mám štěstí. Je tu pár míst jen tak vedle silnice. S jakýmsi německým kolegou řidičem řešíme, jestli se tu opravdu smí parkovat. Ale žádný zákaz nenajdeme, jedno auto s domácí značkou tady už parkuje, a tak tu necháme ta dvě svoje. A na rozdíl od těch, kteří parkují v obci, to máme zadarmo.

Jen musíme kousek pěšky. Přímo pod stěnou masivu Monte Titano, což se dá považovat za bohatou kompenzaci toho malého zdržení.

Ke stanici lanovky, která spojuje obec Borgo Maggiore s hlavním městem San Marinem, dojdu ve čtvrt na dvanáct.

Lístek si koupím hned, před odjezdem se ještě zastavím v zařízení, které se sice nazývá kavárnou, ale nabízí i leccos jiného. Těch asi patnáct minut nějak přežít musím.

Lanovka jezdí od roku 1959. Představuje jednoduchý a pohodlný způsob, jak se dostat o 166 metrů výše. A také levný: jízda jedním směrem stojí tři eura, zpáteční pět.

Ujet 338 metrů šikmé délky trvá asi dvě minuty. Z kabiny lanovky je vidět až na pobřeží Jadranu v Rimini, které se dnes sice trochu ztrácí v mlžném oparu, působivým však tento pohled zůstává i tak.

Nahoře se ocitám v jiném světě. San Marino, italsky často nazývané též Città di San Marino, aby bylo jasné rozlišení, je-li řeč o hlavním městě nebo o celé zemi, je místem, kde se zastavil čas někdy ve středověku. Superstrada sem nevede, už to je svým způsobem výjimečné. Je to ale dáno terénem, na němž se město nachází. Dokonce tu není ani běžný silniční provoz: vjezd je povolen jen místním, podnikatelům, a do částí města mimo historické centrum též politické reprezentaci státu.

První významnou stavbou je neoklasicistní Bazilika sv. Marina (italsky Basilica di San Marino). Stojí v blízkosti horní stanice lanovky, postavena byla v roce 1838 na místě původního kostela asi ze 4. století. Ten byl též zasvěcen Marinovi, a to možná ještě dříve, než byl zakladatel republiky prohlášen za svatého. Bazilika víceméně zastiňuje starší Kostel sv. Petra (italsky Chiesa di San Pietro) ze 17. století.

Trojlodní interiér baziliky rozdělují dvě řady korintských sloupů, na oltáři nechybí socha svatého Marina. Kromě ní kostel ukrývá i jeho údajné ostatky. Přesněji jejich část, neboť republika se o ně podělila s Marinovým rodištěm na Rabu.

Marinus byl šiřitel víry, a jako takový se celkem logicky stal předmětem zájmu během Diokleciánova pronásledování křesťanů. Těžko říct, jestli to byl dobrý nápad, když se z Rabu přesunul ještě blíže k centru Římské říše. Každopádně v Rimini byl při práci na opevnění odhalen, a tak se uchýlil do blízkých hor, o nichž předpokládal, že budou pro jeho pronásledovatele špatně dostupné. Zbytek historie už známe, dodám snad už jen tolik, že osud dopřál Marinovi požehnaný věk devadesáti let.

Těžko říct, kolik z toho všeho je pravda a kolik pouze legenda. Mnohé se nepodařilo historicky doložit, ale tady na místě samotném získáte pocit, že se snad ani nesluší o něčem byť jen zapochybovat. Zvlášť když do sebe legenda i s prokazatelnými historickými fakty tak pěkně zapadá. Seriózní dějiny si studujte v klidu doma, ale při návštěvě San Marina se raději nechte unést směsicí historie a pověstí.

Tři vrcholy apeninského horského hřbetu Monte Titano mají v historii San Marina zásadní význam. Na každém z nich stojí jedna z pevnostních věží, které jsou symbolem moci San Marina i z toho důvodu, že nebyly nikdy nikým dobyty. Jejich stylizovaný obraz je na sanmarinském státním znaku, potažmo tedy i na státní vlajce.

Město San Marino má jen něco málo přes čtyři tisíce obyvatel, v tomto ohledu je v zemi až třetím v pořadí. Do jeho historického centra se od baziliky dostanu branou Porta della Fratta, budovanou spolu s hradbami od 13. století. Ty byly plánovány tak, aby účelně rozšiřovaly ochranu tří sanmarinských pevností. A jak přišla brána ke svému názvu, to bude jasné za chvíli.

Nejstarší ze tří věží, zvaná Guaita (italsky též neoficiálně Prima Torre, tedy První věž), stojí na vrcholu La Rocca, vysokém 751 metrů. První obyvatelé tu žili už kolem roku 1000.

V 11. století byly zbudovány základní struktury pevnosti, jež byla do dnešní podoby rozšířena během následujících tří století, aby město lépe čelilo žoldákům ve službách rodu Malatestů ze sousedního panství Rimini. Ti se až do počátku 16. století pokoušeli San Marino ovládnout, jejich snahy skončily až poté, co rod zchudl a přišel o veškeré statky.

Ke vstupu do věže Guaita potřebujete vstupenku. Na výběr jich je několik, i ta nejlevnější za 6 eur vás opravňuje k návštěvě prvních dvou pevností.

Bez zajímavosti možná není ani historie zcela novodobá. Až do roku 1970 totiž část hradu sloužila jako vězení. V tomto jistě zajímavém prostředí bylo možno pobývat jen za předpokladu, že váš trest nepřesáhl šest měsíců. Delší tresty jste si museli odsedět v některé z italských věznic, kam jste byli odesláni na základě dohody mezi oběma státy. Ta dohoda platí mimochodem dodnes. Kapacita současné věznice, jež se nalézá v bývalém kapucínském klášteře, je pouhých 14 vězňů, využitá je obvykle sotva z poloviny. Násilný trestný čin je v San Marinu spáchán průměrně jednou za tři roky, zpravidla se tak stane v rámci rodiny nebo jiné uzavřené komunity. Z toho všeho plyne, že pro turisty je San Marino jednou z nejbezpečnějších zemí.

To bychom ale odbočili, neboť věznice bývala v kasematech, my naopak zamíříme vzhůru. Do nejvyšší hradní věže není přístup zrovna pohodlný, ten poslední průlez je navíc tak úzký, až je mírně řečeno problematický,...

... ale odměnou vám bude pohled z výšky, který za tu trochu námahy rozhodně stojí,...

... a samozřejmě odtud uvidíte i na Druhou věž.

K ní se dá dojít po kamenném chodníku, dlouhém asi půl kilometru. Což není mnoho, jestliže ale San Marino není určeno milovníkům rovinatých terénů, v těchto místech to platí dvojnásob.

Druhá věž (italsky Seconda Torre), zvaná La Cesta ([č-], v překladu Košík nebo Sítko, což souvisí možná s jejím tvarem, možná také s nesnadným způsobem, jak k ní dojít) a postavená ve 13. století, stojí za návštěvu z několika důvodů. Prvním je samotný vrchol Fratta, vysoký 756 metrů, což z něj činí nejvyšší bod celého San Marina.

Zřejmě už za časů starého Říma sloužil vrchol Fratta jako pozorovatelna, k čemuž jej předurčovala právě jeho výška nad okolním terénem. Stejně jako Guaita je i La Cesta postavena přímo na skále, tedy bez hlubokých základů, a stejný byl i důvod jejího vzniku, jímž bylo rozšíření obrany San Marina. Je velmi pravděpodobné, že tu nikdy nežili žádní stálí, rozuměj civilní obyvatelé.

První zmínka o pevnosti pochází z roku 1253, spojení jejích hradeb s městskými bylo dokončeno v roce 1320. Brána, kterou do pevnosti vstupují i její dnešní návštěvníci, pochází z roku 1596.

Počátkem 20. století byla La Cesta ze všech tří věží nejzchátralejší. Mezi lety 1924 a 1935 probíhala její oprava, provedená tak, aby nebyl narušen její středověký vzhled. Už tehdy se v jejích vnitřních prostorách počítalo se zřízením expozice historických zbraní,...

... k realizaci tohoto záměru však došlo až v 50. letech, přičemž hlavním důvodem tohoto zdržení byla druhá světová válka.

Ani historie San Marina není zcela bez poskvrny. Republika se sice ráda prezentuje jako nejsvobodnější na celém světě, ale i tady se ve 20. letech chopila vlády fašistická strana. Od Mussoliniho Itálie se jí dařilo udržet si aspoň částečný odstup, ale zákaz ostatních politických stran a domácí protižidovská politika hovoří celkem jasně. Přes proklamovanou neutralitu došlo v září 1940 k vyhlášení války Velké Británii.

„Jako by už Británie neměla dost starostí,“ psal o tom v poslední zářijový den londýnský list Times v lehce posměšném tónu, „když se minulý týden dozvěděla, že 950 sanmarinských vojáků a 39 oslnivě uniformovaných důstojníků vstoupilo s ní do války.“ Diplomatickou cestou se San Marinu podařilo nejhorší následky tohoto kroku odvrátit. Celou záležitost uzavřel v roce 1943 britský ministr zahraničí Anthony Eden svým prohlášením, že Spojené království nepovažuje sanmarinskou nótu ze září roku 1940 za vyhlášení války. Sanmarinskou neutralitu však výslovně neuznal.

Koncem léta roku 1944 shromažďovalo Německo svoje síly u Rimini, kde očekávalo brzký útok Spojenců. K těmto přesunům využila německá armáda 17. září také sanmarinské cesty, zároveň zde zaujala strategicky výhodné pozorovatelské pozice. Právě na ty už následující den zaútočily spojenecké síly, jimž se podařilo už 20. září vytlačit wehrmacht za sanmarinské hranice. Vojenský střet se pak přenesl na italské území, Spojenci nicméně zůstali v San Marinu až do října 1945, pod přímým britským dohledem se předtím v březnu konaly předčasné volby.

Z La Cesty samozřejmě uvidíte na Guaitu,...

... ale také na nejmladší ze tří věží, pocházející ze 14. století. Postavena byla na vrcholu Montale a dostala stejné jméno. Samozřejmě se jí po vzoru předchozích říká též Třetí věž (italsky Terza Torre). Je ze všech tří nejmenší, v podstatě nebyla pevností, ale spíše strážní věží. Právě tato funkce, pro niž je její poloha ideální, byla věž Montale klíčová v bojích s malatestskými. Ti vlastnili nedaleký hrad Fiorentino, takže San Marino mělo z Třetí věže velmi dobrý přehled o tom, co Malatestové chystají. V roce 1463 se podařilo Sanmariňanům ve spojenectví s Federicem da Montefeltrem, hrabětem a vévodou urbinským, hrad dobýt a následně jej i s okolím přičlenit k republice, kterýžto stav vydržel dodnes.

Dojít se k věži dá, ale vnitřek přístupný není, a tak se s tímto pohledem spokojím a sestoupím zpátky do města, neboť jakkoliv jsou Tři pevnosti pro San Marino důležité, stejnojmenné hlavní město nabízí daleko víc.

Nejprve tedy projdu Porta della Fratta i opačným směrem, a za novou zmínku to určitě stojí, neboť brána z této strany vypadá určitě zajímavěji.

Státní moc představuje Palazzo publico (v překladu Veřejný palác), budova v neogotickém stylu postavená v roce 1894 na základech středověké budovy. Je sídlem městských orgánů, ale též sanmarinské vlády a šedesátičlenného parlamentu, a také dvou kapitánů regentů. V evropském kontextu jde o zcela ojedinělý případ, kdy funkci hlavy republiky vykonávají dvě osoby. Systém, podle kterého se každého 1. dubna a 1. října ujímá funkce nová dvojice zvolená parlamentem, byl zaveden v roce 1243. Původně šlo o dvojici, v níž byl kapitán výše a regent mu měl oponovat, časem se však jejich postavení srovnalo, a to se odrazilo i v jejich titulování. Dnes jsou kapitáni regenti zcela rovnocenní, funkci hlavy státu vykonávají oba společně a ve shodě. Oba také mají právo veta, které je pro druhého z dvojice závazné.

Nejstarším kostelem v San Marinu (nejen ve městě, ale v celé republice) je Kostel sv. Františka (italsky Chiesa San Francesco). Jeho stavba začala v roce 1361.

Šlo v podstatě o stěhování kostela a kláštera z nedaleké vesnice Murata, která je dnes součástí města San Marina. Důvodem byl hrozící vpád Malatestů. To přestěhování šlo až do té míry, že původní kostel byl postupně rozebírán, a takto získaný materiál byl pak použit na stavbu kostela nového. Nešlo to nikterak rychle, hotovo bylo až kolem roku 1400.

Společně se stavbou kostela začala i stavba brány, která nese jméno téhož světce (italsky Porta San Francesco). Od začátku byla plánována jako hlavní vstup do města, a na rozdíl od kostela byla dokončena ještě v onom roce 1361.

Touto bránou také definitivně opouštím staré město San Marino.

Kousek od brány se ještě zastavím, potřebuji dobít energii, dá se říct po všech stránkách. Potěšující je, že schorle znají pod jeho druhým jménem apfelspritz, a za 3,50 jsou připraveni mi ho i namíchat.

Pak už mi jen zbývá dojít asi tři stovky metrů ke stanici lanovky.

Dole jsem hned, a i když od minulé občerstvovací stanice neplynulo zase tak moc času, horko mě přinutí zastavit se na další. Koneckonců mám před sebou ještě ten kilometr k parkovišti.

Zpátky v Itálii jsem pár minut po páté. Pravděpodobně ani teď nebude nijak pořádně vidět hraniční kámen po pravé straně silnice, ale stavět se mi už nechce. Za těch pár hodin mám docela dost ani ne tak horka, jako spíš dusna, které bylo čím dál tím větší.

Do Rimini spíše poskakuji v koloně, než abych se pořádně rozjel, a tak mi zbytek cesty trvá skoro neuvěřitelných čtyřicet minut.

Vrata za autem tedy zamykám kolem tři čtvrtě na šest. Pár kapek, které spadnou cestou do hotelu, mě utvrdí v přesvědčení, že dnešní program je u konce.

Dokonce vydržím jen o té snídani, nakoupím si však něco k pití, což je v tomto počasí životní nutnost. Aspoň nebudu u toho psaní sedět či spíše ležet úplně nasucho. V hotelovém pokoji funguje klimatizace, takže večer strávím sice mezi čtyřmi stěnami, ale přesto docela příjemně.———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.