Přes úpatí Alp k Jadranu (4.)

Jedno je jasné: pokud nemám zrovna ambice v čemkoliv překonávat cestu, která skončila skoro přesně před dvěma měsíci, mohu se s klidem vydat na další. A přitom doufat, že vyjde aspoň tak jako ta předchozí.

4. kapitola: O věcech pravých i nepravých (15. září 2025)

Snídaně se podává v prvním patře, kde mám i svůj pokoj. Mají to tady zařízeno tak, že v jedné místnosti (vpravo ze dveří pokoje) si naberete, co je vám libo, a to si pak sníte v jídelně (naproti dveřím pokoje). Dnes přicházím první, asi dvě minuty po oficiálním startu je ale vše dokonale připraveno.

Město Verona leží asi 40 kilometrů východně od Gardského jezera. Chtělo by se říci starobylé město, ale znělo by to skoro jako klišé. Tady totiž jsou všechna města starobylá. Je nutné vzít do úvah, že tenhle kraj leží poměrně blízko Říma, takže starověká říše stejného jména jej ovládla celkem brzy, pravděpodobně už v roce 174 před naším letopočtem.

Začnu však velmi raným novověkem. Na začátku roku 1531 rozhodla městská rada ve Veroně o zbourání části středověkých zdí a nahrazení středověké brány novou, to vše „pro pohodlí a ozdobu našeho města“, jak bylo doslova psáno v příslušném usnesení. Porta Nuova, tedy česky Nová brána, byla postavena mezi lety 1531 až 1540, a ve své době byla považována za jedno z nejvelkolepějších architektonických děl. Uznání se sice dočkala v knize snad až příliš soustředěné na italskou renesanci, ale i ta kniha tehdy něco znamenala.

Fotka se mi povede ve chvíli, kdy stojím na červené. A jak se brzy ukáže, ušetřím tak poměrně dost času. K podzemnímu parkovišti je to od brány skoro kilometr.

Do skutečného historického centra se dostanu průchodem ve středním pásu městských hradeb, jenž patří k nejstarším částem obranného systému Verony, pocházejícím asi z poloviny 12. století. Zbudovat jej nenechal nikdo jiný než rod Scaligerů, panující ve středověku v oblasti začínající u Benátek a táhnoucí se na západ daleko za Gardské jezero.

Za hradbami začíná náměstí zvané Piazza Bra. Jeho pojmenování pochází z lombardského nářečí a znamená „široký“ nebo „rozlehlý“ (a rozhodně nemá naprosto nic společného se žádnou částí oblečení). Skutečně jde o největší náměstí ve Veroně. V jeho středu je od roku 1975 Alpská fontána (italsky Fontana delle Alpi), svým názvem připomínající, že i Veronou probíhá obecně uznávaná hranice Alp.

Místo, kde se dnes nachází Verona, obývali lidé už v době kamenné. Kdy přesně se toto osídlení proměnilo v město v tom smyslu, jak jej chápeme dnes, to nevíme. Verona každopádně existovala ještě předtím, než celou oblast ovládl Řím.

Pravděpodobně císař Tiberius nechal kolem roku 30 postavit amfiteátr. V hustě zastavěném městě se pro něj už prostor nenašel, k Veroně tedy byla připojena místa, kde je dnes náměstí Bra.

Město bylo vsazeno do oblouku řeky Adiže (italsky Adige), která mu poskytovala ochranu ze tří stran, z jihu jej pak chránily hradby. Amfiteátr, který stál mimo ně, se tak stal zranitelným místem. Šlo sice jen o zábavu, ale i ta měla v římské kultuře svůj nezastupitelný význam. Kromě samotné arény byli ohroženi i ti, kteří do ní docházeli, neboť museli opustit relativní bezpečí města uvnitř hradeb.

A tak byl v roce 69 zbudován vodní kanál, definitivně řešení přišlo až s hradbami, dostavěnými ve druhé polovině 3. století. Ani z jednoho se dodnes takřka nic nedochovalo.

V roce 312 se stal veronský amfiteátr dějištěm rozhodující bitvy mezi vojskem císaře Konstantina a Maxentiovými přívrženci. Maxentius se prohlásil za císaře v roce 306, a i když zřejmě na části římského území fakticky vládl, je dnes počítán spíše mezi uzurpátory. Přesně na den po šesti letech od jeho pokusu převzít moc se 28. října 312 skončil jeho život právě v této aréně, pro kterou to byl zřejmě jeden z posledních slavných okamžiků. S nástupem křesťanství byly zakázány gladiátorské zápasy, které byly hlavní zábavou, jež se ve Veroně provozovala. Amfiteátr byl víceméně opuštěn a ponechán svému osudu. Až v době renesance kohosi napadlo, že by stálo za to jej coby památku zachovat. Nové schody byly jen počátkem restaurace, které se mu postupně dostalo. Stal se opět kulturním centrem, tentokrát méně drastickým, než tomu bylo v římských časech. Dovnitř se nepodívám. Je totiž pondělí, a to je spousta objektů kulturního a historického významu zavřena.

V 16. století vzniklo náměstí Bra, jež se stalo přirozeným centrem města, jímž je dodnes. V jeho jihovýchodním rohu stojí od roku 1848 Barbieriho palác (italsky Palazzo Barbieri), původně sídlo rakouské vojenské správy, dnes sloužící jako radnice.

Verona je samozřejmě spojena se Shakespearem, tedy s jeho dramatem Romeo a Julie. Děj autor zasadil právě sem, ačkoliv ve Veroně nejspíš v životě nebyl. Reálný základ nemá zřejmě ani samotný příběh tragické lásky, Shakespeare zpracovává téma známé už z dramat antických. Ve Veroně snad kdysi žily rody Cappello a Montecchi, jejichž jména mohla autora inspirovat.

Dům, kde podle dramatu údajně měla žít Julie (italsky Casa di Giulietta), se nachází v ulici Via Cappello, ovšem jestli měl Shakespeare na mysli skutečně tuto ulici a tento dům, to bůh suď. Dost možná je to následně vzniklá legenda, na níž se časem začalo slušně vydělávat. Juliin balkón je pak dokonalou pastí na neznalé turisty – dům sice byl postaven rodinou Cappello ve 14. století, ovšem balkón byl k němu přidělán až v roce 1940.

Nával je tu každý den, ani dnešek v tomto směru nepřekvapí. Zprvu váhám, jestli se do té fronty vůbec zařadit, nakonec ten balkón vezmu jako turistickou atrakci, která by mi v celkovém obrazu města chyběla. Nejdřív jdu ale doplnit tekutiny. Horko je totiž nefalšovaně letní.

Schorle tady neznají, to už také vím, a tak si objednám jako obvykle dvě potřebné složky. Jenže oni nevědí, k čemu to chci, takže mi přinesou vodu s citrónem a k ní rozmixované jablko. Na každý pád je to zajímavý způsob, jak jedno nebo možná dvě jablka prodat za sedm eur. K tomu ta voda za tři a něco, zkrátka citrón dám stranou a netřepám, nemíchám, relaxuji, neremcám.

Fronta směřující pod předmětný balkón se naštěstí dopředu sune rychleji, než bych na začátku čekal, a tak jsem za chvíli na dvoře domu, který v naší době slouží jako muzeum.

Proto je dnes také zavřený, ale zas tak to nevadí. Jediné, co se trochu váže k shakespearovskému tématu, jsou rekvizity z filmu ze 30. let, a pár obrazů většinou z 19. století. Jinak je to muzeum spíše vlastivědné. A ten slavný balkón je ve skutečnosti velmi ledabyle odvedenou prací.

Zábradlí na jeho nejdelší straně vyrobili z jakési středověké mramorové desky, která se však ukázala být podstatně užší, než bylo potřeba. A tak k ní bylo po obou stranách přiděláno po jednom poli s motivem sloupoví, ovšem ani čas dodnes nesetřel rozdíl v barvě obou materiálů.

Ač chtěla Verona vstup na dvůr už před dobrými deseti lety zpoplatnit, dosud se tak nestalo. Utratit peníze můžete za spoustu upomínkových předmětů včetně úplných nesmyslů a cetek, na nichž jsou napsána jména Shakespearovy milenecké dvojice.

Balkón si můžete vyfotit i z otevřeného okna v patře sousedního domu.

Cesta k němu vede přes prodejnu tiramisu. Dáte-li za něj šest eur, máte k oknu volný přístup. V prodejně se na vás přitom tváří tak, jako byste ten pohled z okna měli zadarmo.

Zakoupený pamlsek si ovšem musíte sníst jinde, prostory prodejny k tomu uzpůsobeny nejsou.

Dole je pak trochu nával, ani ne tak pod balkónem, jako u sochy Julie. Bronzový originál ze 70. let 20. století je uvnitř v muzeu, tady je jen kopie. Naštěstí. To, co se u sochy děje, je za hranou vkusu, originality a snad i dobrých mravů, zvláště když Shakespearova Julie je děvče třináctileté. Fotka, kdy na podstavci zrovna nikdo nestojí, aby se chytil Juliina bronzového ňadra a nechal se tak za bujarého smíchu okolí vyfotit, se mi povedla jakýmsi zázrakem. Vyčekaná je tedy řádně, to musím říct.

Via Cappello ústí do náměstí Piazza Erbe, tedy Zelný trh. Jestli ten název vychází z tradice, pak tato tradice trvá dones, byť tu koupíte i mnoho dalších věcí. Pokrok prostě nezastavíte.

Nejnápadnější stavbou na náměstí je 98 metrů vysoká hodinová věž, ovšem nejde o zvonici kostela, jak by se mohlo na první dojem zdát, nýbrž o věž Paláce spravedlnosti (italsky Palazzo della Ragione). Ten byl postaven v roce 1193, samotná věž je asi o dvacet let starší. Původně byla o něco nižší, něco přes osmdesát metrů. Současnou výšku má věž až po přístavbě z poloviny 15. století, nutné poté, co se její vršek po úderu blesku v roce 1403 zřítil. Hodiny jsou na ní až od roku 1798.

Jak už jsme si řekli, kolem centra Verony krouží řeka Adiže – dojdete k ní, ať se vydáte na (skoro) kteroukoliv stranu. Pokud chytnete ten správný směr, nejprve se vám do cesty postaví římská brána z 1. století před naším letopočtem.

Její původní název odkazoval na boha Jupitera, od středověku se jí říká Porta Borsari podle výběrčích poplatků od těch, kteří do města mířili se zbožím.

K Adiži je to odtud asi tři minuty pěšky. Most Vítězství (italsky Ponte della Vittora) byl dokončen v roce 1929, od samého počátku byl pojat jako oslava vítězství Dohody v první světové válce. Na samém konci té druhé byl most vážně poškozen ustupujícími Němci (z jeho tří oblouků zůstal stát pouze ten z mého pohledu nejbližší), a i když tentokrát neměli Italové moc co slavit, most byl v roce 1953 obnoven, a ponechán mu byl i název.

Podél řeky pak dojdu k hradu Castelvecchio (v překladu Starý hrad), jehož stavbu, zahrnující i most přes Adiži a probíhající mezi roky 1354 až 1376, financoval opět rod Scaligerů.

Za nejednu památku v tomto kraji vděčíme právě Scaligerovým, na druhou stranu se jejich vláda dala označit klidně za diktátorskou. Právě opevněný hrad, zbudovaný na okraji historického jádra na břehu Adiže, měl především poskytovat ochranu členům rodu před případným hněvem poddaných.

Nakonec však byl místem marného odporu obyvatelů Verony proti Napoleonovi. Ten si prý hrad, v bojích jen mírně poškozený, velmi oblíbil, a setrvával v něm během svých pobytů ve Veroně. Legenda praví, že po rekvizicích majetku vážených veronských občanů a dalších projevech francouzské nadvlády se zvedla taková vlna odporu, po níž Napoleon jedné noci hrad v tichosti opustil. Ty vzpoury jsou historicky doložené, ale zkazky o téměř vyhnání Napoleona jsou snad až příliš romantické.

Ve 20. letech 20. století byl Castelvecchio přestavěn na muzeum, přičemž byl zachován vnější vzhled. Značné škody však utrpěl za války, most pak v noci na 25. dubna 1945 stihl osud společný o té noci všem veronským mostům. S využitím fragmentů posbíraných z řeky byl obnoven už v roce 1947, následně proběhla také rekonstrukce samotného hradu. Exteriér byl obnoven do roku 1951, dalších asi deset let probíhala obnova vnitřních prostor.

Jelikož je i toto muzeum celkem podle očekávání zavřené, pouze projdu hradem, čímž moje procházka po Veroně pomalu končí.

Zbývá mi jen přes náměstí Bra...

... dojít na parkoviště, což se dá od hradu zvládnout za čtvrthodinku.

Po páté jsem v Rimini, městě na pobřeží Jadranu. Přijetí v hotelu Fedora probíhá bezproblémově, ale recepční bere vše opravdu důkladně, takže to zkrátka nějakou chvíli zabere. Každopádně za necelých 40 eur za noc je hotel přímo luxusní, a to je ještě v ceně snídaně. Ani poplatek 10 eur za parkování nezvládne pokazit dojem cenové výhodnosti.

Parkoviště však znamená další zdržení. Je dvě uličky od hotelu, což trefím ještě v pohodě, ale na místě samém dlouho tápu. Nakonec je to v dost zarostlé zahradě (jestli je to zahrada) jakéhosi opuštěného domu, možná kdysi také hotelu.

Ale když nic jiného, mám auto pod zámkem, který si můžu pomocí kódu otevřít v kteroukoliv denní i noční hodinu.

Skoro stejně blízko je pláž. Než se tam po všech peripetiích dostanu, je skoro šest. Je asi v Itálii všeobecným zvykem, že se na pláži platí buď za vstup, nebo od vás peníze vyberou ve formě poplatků za cokoliv.

Platit se dá za slunečník, lehátko, sprchu, toaletu i převlékárnu. Tady v Rimini je to ten druhý případ, ale podaří se mi dvakrát propašovat bezplatně na místo, kde se převléknu, dokonce se vloudím i do sprchy, abych ze sebe spláchl nejen tu chvilku v moři. Příčinou všeho je nejspíš večer, kdy pláž nikdo už moc bedlivě nesleduje, ostatně z téže příčiny se tu zdržím opravdu jen chvíli. Dnešní program totiž ještě nekončí.

Kdyby nic jiného, jeden objekt musím v Rimini vidět. Z pláže to k němu jsou skoro tři kilometry, které se rozhodnu ujít pěšky. U mostu, který je obvykle zván Tiberiovým, jsem přesně v sedm hodin, což je okamžik, kdy za ním zapadá slunce.

Stavba kamenného Tiberiova mostu (italsky Ponte di Tiberio) započala v roce 14, za vlády Oktaviána Augusta, a tak se někdy i jeho jméno do názvu mostu přidává. Dokončen byl most za vlády Tiberiovy v roce 21. Před pár lety z něj byla odvedena silniční doprava, ale pěší jej používají stále. Dá se tedy říct, že most slouží svému účelu už více než dva tisíce let.

Po snídani v Sirmione se na program dostalo už jen rozmixované jablko a tiramisu ve Veroně. A tak je čas to dohnat. Něčím malým, samozřejmě. Tenhle plán mi tedy moc nevyjde.

Než dojím, samozřejmě se setmí. V uličkách Rimini se rozsvítí veřejné osvětlení, a vlastně nejen to. Některé věci trochu překvapí, u nás bych je čekal spíše o Vánocích, ale jiný kraj... znáte to.

Samozřejmě se jdu podívat ještě jednou na Tiberiův most. Těžko nalézám jiná slova než nádhera či paráda, jakkoliv mohou znít otřepaně.

Vše následující bude už jen slovem. Už známé cenové poměry týkající se taxislužby mi potvrdí i tento večer. Jenže tentokrát jsem ochoten tu cenu zaplatit. Na moji výzvu v Uberu však nikdo nereaguje, po pár minutách ji tedy zruším. A pokud by vás zajímaly i další cenové relace, mám tu ještě jednu. Když už se chci vydat na cestu zpátky do hotelu pěšky, což vyjde nakonec vždycky nejlevněji, jsem osloven jakýmsi mladým děvčetem. Italka hovoří anglicky podstatně lépe než já, ale takové ty řeči, jako kdo je odkud a podobně, zvládneme.

Její pozvání na drink jsem ochoten vzít finančně na sebe, koneckonců drink s dívkou mladou dvacet jedna roků, jak se mi svěřila, nemůže být v případě samocestovatele ničím závadným. Jenže o drink nakonec až tak nejde. Záhy čelím nabídce mnohem závažnějšího charakteru, a také finančně mnohem náročnější. Na tisíc eur za noc v jejím hotelovém pokoji reaguji otázkou „are you crazy?“, což se pocitově dá přeložit spíš jako „jsi blbá?“, představte si i patřičný tón. Omlouvám se za ten výraz, leč nemám v úmyslu nic zastírat, když už jsem se do líčení této příhody pustil. Další rozhovor probíhal už stručně. No, no, thank you, five hundred, no!, I won’t give you anything, bye, sorry, good luck. Jo, i takové věci se dějí, i na cestách jsou různá poprvé. U některých je lepší, když nepřekročí stadium úvah. Tak dobrou noc.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.