Přes úpatí Alp k Jadranu (3.)

Jedno je jasné: pokud nemám zrovna ambice v čemkoliv překonávat cestu, která skončila skoro přesně před dvěma měsíci, mohu se s klidem vydat na další. A přitom doufat, že vyjde aspoň tak jako ta předchozí.

3. kapitola: Den v Sirmione (14. září 2025)

Gardské jezero, i v českém prostředí někdy uváděné pod svým italským jménem Lago di Garda, leží na rozhraní Pádské nížiny (italsky Pianura Padana) a pohoří Alp. Vzniklo v poslední době ledové, kdy ledovec, zaříznutý mezi dva horské masivy klesal do širšího údolí. Tím také vznikl jeho trochu neobvyklý tvar. A ač se v souvislosti s ním pojem fjord zpravidla neuvádí, z hlediska geomorfologického vznikla jeho úzká a dlouhá severní část úplně stejně jako severské zálivy. S 370 kilometry čtverečními rozlohy je největším italským jezerem, a zatímco jeho hladina je v nadmořské výšce jen 65 metrů, obklopují jej horské hřbety, jejichž vrcholy svou výškou přesahují dvě tisícovky.

Od rána je dnes pěkně. To znamená nejen teplo, hlavně jsou pryč ty mraky, které včera přece jen trochu dusily.

Historické centrum Sirmione je na úzkém poloostrově, dlouhém asi čtyři kilometry, který vybíhá z jižního břehu Gardského jezera. Vydám se tím směrem před desátou hodinou, srozuměn předem s tím, že jízda může být trochu složitá, neboť do centra míří už od rána poměrně dost lidí. Ale těch pár kilometrů zvládnu, ostatně budou jediné, které mám dnes v programu.

Povinnost mi velí zastavit na chvíli ještě před cílem. Důvodem je malé náměstí, což je oficiální označení tohoto veřejného prostranství.

Ve skutečnosti jde o kousek té jediné hlavní silnice, která poloostrovem prochází, a souběžnou jednosměrku, na níž je parkoviště. Sice ne všechna místa jsou k zaparkování vhodná,...

... ale zas takový nával zrovna tady není, takže funkční zbytek všechna auta v pohodě pobere. Náměstí nese jméno Johna Lennona, a kromě toho jména na něm sotva najdete něco zajímavějšího. Však taky zastávka na něm trvá jen nezbytných několik minut, které zaplatím částkou půl eura za parkování.

Jen o kousek dál, neboť tady není daleko nic, je centrální parkoviště. Tři a půl eura za hodinu, ale co nadělám. Taxík od hotelu by rozhodně vyšel dráž.

Dál na sever se vydávám nejprve po břehu jezera,...

... ale nakonec se stejně ocitnu zpátky na hlavní ulici. K hradu Scaligero dojdu asi za deset minut.

Chvíli se rozhoduji, jestli se postavit do fronty návštěvníků, která se však vůbec nehýbe. Na to rozmýšlení se přesunu do kavárny, vzdálené od hradu doslova pár metrů. Pohyb však nezaznamenám ani v té frontě, ani v kavárně. Po třiadvaceti minutách odcházím, aniž by mě obsluha vůbec zaznamenala. Tím je o nejbližším programu rozhodnuto. Tekutiny doplním o kousek dál, naštěstí konkurence je v tomto oboru obrovská.

Pak pokračuji až na samý konec poloostrova. Kdo by snad čekal otevřené prostranství, ze kterého na všechny strany uvidí na vody jezera, byl by zklamán. Ve skutečnosti je třeba se proplést uličkami mezi domy a hotely, a překvapivě je to chvílemi i do kopce.

Naštěstí jen chvíli. Pak už přijde vstup do římské vily, obecně nazývané Catullovou. Kult tohoto velmi nemravného básníka je tu poměrně silný, ostatně k vile vede i Catullova ulice, a našli by se pořád i tací, kteří by vám ochotně povyprávěli, jak bohatým mužem Gaius Valerius Catullus (nebo též Catullo, chcete-li) byl, a proto si mohl dovolit tak honosné obydlí.

Tak snad raději fakta. Především, vstup do vily, tedy do archeologického parku, který ukazuje to, co z ní zbylo, stojí 10 eur.

A teď to hlavní: Catullo v této vile nebydlel ani náhodou. Jeho přesná životopisná data se nedochovala, žil však jistě v posledním století před počátkem našeho letopočtu – a zemřel v poměrně mladém věku, nějakých třicet let mu bylo. Vila byla postavena kolem roku 150, takže o nějakých dvě stě let později. Případné námitky, co když přece jen, vyvrátí drobnost. Cihly. Ty byly ve starém Římě používány až od 1. století, předtím byl výhradním stavebním materiálem kámen.

Vilu nechala postavit rodina velmi dobře situovaná – stavba byla dlouhá více než sto metrů, součástí byly i bazény s termální vodou. O koho však konkrétně šlo, to je jednou ze záhad vily. Stejně tak není jasné, proč byla vila ve třetím, nejpozději ve čtvrtém století opuštěna. Poškodit ji mohlo zemětřesení, někteří historici mluví i o požáru. Jisté je, že v době zániku Římské říše už vila nekontrolovaně chátrala.

O přepychu, který kdysi poskytovala, nemohou ani dnes panovat žádné pochyby. Obytná část tvořila jen asi pětinu její rozlohy. Ve zbytku byly kromě bazénů zahrady, jež poskytovaly úkryt jak před deštěm, tak před prudkým sluncem, a terasy s výhledem na jezero.

Chátrající vila vzbudila větší zájem až někdy v 15. století. Tehdy také vzniklo její mylné spojení s Catullem. Postupně byly odkryty části staveb skryté za staletí pod vrstvami zeminy, v moderní době je pak patrná snaha zachovat zříceninu i pro další generace. Proto se smiřte s tím, že obdivovat velkolepost tohoto sídla budete jen z cest a chodníků, které jej spíše obcházejí. Vstup přímo mezi ruiny je povolen jen na několika málo místech.

Jeden z východů z parku vede přímo na pláž. O horkém poledni tuhle možnost opravdu vítám.

Nepředstavujte si ale nějaké místo, kde si bůhvíjak zaplavete. Do vody se jde po plochých, vodou omletých a klouzavých kamenech. V mezerách mezi nimi si každý z vodomilů najde svou „vanu“, v níž si posedí či poleží, to už dle podmínek na tom kterém místě.

Snad za to může vítr foukající ke břehu, zpátky se jde lépe – to za daných podmínek chápejte jako méně špatně. Ve výsledku je to ale příjemné osvěžení, a k těm příjemnostem mohu s klidem počítat Aperol Spritz, který mi přijde jako mnohem lepší investice než čímsi už trochu ovadlým obložený plátek toastového chleba za sedm eur. Ten Aperol je navíc o euro levnější, takže není co řešit.

Z archeologického parku bylo třeba na pláž sejít, to samé teď musím vyšlapat nahoru. Nejprve mě ta představa trochu děsila, ale po tom osvěžení a odpočinku to jde samo. Pak už je to chvílemi z kopce, většinou však po rovině.

Na druhý pokus se zastavím u hradu. Zástup čekajících je tu pořád, ale lepší to už sotva bude, a tak se do té fronty postavím také.

Uvnitř jsem asi za čtvrt hodiny. Nejít sem by mě asi mrzelo, neboť hrad rodu Scaligerů je jednou z nejlépe zachovaných staveb svého druhu. Postaven byl v letech 1277 až 1278, a sloužil především jako pevnost, tedy součást obrany poloostrova i města Sirmione.

Tuto jeho roli brzy převzala pevnost v Peschieře, nicméně hrad ještě za napoleonských válek sloužil jako sklad zbraní i zásob a jako kasárna. Později v něm sídlily úřady, pošta a podobné běžné instituce.

Jeho význam vojenský vymizel spolu s vodním příkopem, který byl časem zasypán až natolik, že jej bylo možné pohodlně přejít. Obnoven byl až během restauračních prací v roce 1919. Je tu i funkční padací most, ale jako přístup jej používá pouze správa hradu. Cesta, jež k němu vede, se částečně změnila v parkoviště, což trochu ruší dojem i pohled.

Spolu s příkopem se vodou opět naplnily i opevněné doky, v době vzniku hradu velmi vzácně používaný obranný prvek.

Okolo čtvrté jsem z hradu venku. Zrak mi padne na nabídku vyjížďky lodí. Za 12 eur, což není nic hrozného.

Lístek si kupuji hned, a těch 15 nebo 20 minut do vyplutí věnuji něčemu příjemnému i užitečnému zároveň.

Spíše tedy patnáct, neboť dostavit se k prodejnímu místu máme pět minut před vyplutím. K lodi nás pak odvede zástupkyně společnosti, jež zdejší výletní linky provozuje. Dělá to dobrých třicet metrů, možná více.

Lodě obeplouvají poloostrov po směru hodinových ručiček. Může se to zdát jako nepodstatný detail, ale vzpomenete si na něj, až budete chtít fotit. Já s tím začnu ještě před vyplutím, i když nevím, jestli je tahle fotka o tolik zajímavější než ta, kterou jsem pořídil z pevné země o necelých šest hodin dříve.

Vyplouváme na vteřinu přesně. Za přibližně půlhodinu obkroužíme severní část poloostrova, a bude to svým způsobem též rekapitulace již viděného.

Pár věcí navíc ale přijde. Tím prvním je upozornění na vilu Marie Callas, řecké operní pěvkyně, která tu bydlela spolu s Aristotelem Onassisem. Ten Marii později opustil kvůli Jacqueline, vdově po americkém prezidentovi Kennedym.

Náš průvodce i řidič v jedné osobě je příjemný týpek, který nejen že doprovodí tuhle zmínku fotkou zmíněného páru. Vše dnes už aspoň podesáté vypráví italsky a anglicky, takže to by bylo, abych nerozuměl. A který dům je tedy ten pravý? Pokud jeho barva bude vůbec vidět, pak okrový, každopádně odtud z vody takřka nenápadný, ukrytý za stromy. Hledejte jej nalevo od středu fotky, ne přímo na břehu.

Řeč nutně přijde i na Catullovu vilu, v podstatě je shrnuto vše, co už jsem vám řekl. Na teď jsem si nechal jen informace, že jde o nejrozlehlejší areál svého druhu, a že vila byla původně třípatrová. Až pohled z vody napoví, že spodní patro v podstatě podpíralo zbytek stavby, neboť vyrovnávalo strmý spád terénu směrem k jezeru.

Pak už následuje obrátka a s ní mnohem horší světelné podmínky, neboť poloostrov je teď na západ od nás, takže se dívám do slunce.

Náhlou zastávku vysvětlí průvodce nečekanou poruchou, což vyvolá u jedné části osazenstva skrývané a u další části neskrývané zděšení. Staví tu ale všechny lodě, a nejedná se žádný druh bermudského trojúhelníku, kde by náhle přestávaly pracovat všechny přístroje. To jen na dně jezera vyvěrají termální prameny o teplotě asi 70°C, a náš průvodce nám chce dopřát nerušené pozorování bublinek sirných par. Na fotce je neuvidíte ani náhodou, zaujetí pro věc u cestujících na druhé lodi naopak docela určitě.

Zbývá už jen dokončit okruh. V tom protisvětle vidíme z hradu nejdřív jen siluetu,...

... ale když připlujeme blíž a slunce se nám skryje za hradem, máme tu rázem pohled, jaký ze břehu jezera neuvidíte nikdy.

Nakrátko se – tentokrát už bez vypnutí motoru – zastavíme u vjezdu do opevněného doku. Někteří spolucestující se dožadují vjezdu dovnitř, což ale náš průvodce odmítne s dovětkem, že se tam vplouvat nesmí.

Osmihodinový pobyt v centru Sirmione zakončím v restauraci. Výběr je jednoduchý: když Itálie, tak pizza. Vsadím na osvědčenou a oblíbenou klasiku na tomatovém základě, obsahující prosciuto, houby a sýr. Trochu mě překvapí, že tady pizzu překládají napůl, ale uvnitř je vše, co tam má být, a hlavně tam není nic navíc.

Cena za parkoviště 28 eur se může zdát vysoká, ale jak si z dlouhé chvíle před placením zjistím, jedna cesta taxíkem, na kterou bych teď musel čekat skoro půl hodiny, by vyšla asi na dvacet. Takže se opravdu vyplatí dojet sem po vlastní ose. Doma jsem hned, s postupujícím večerem lidí znatelně ubývá. Stupňů na teploměru však zatím nijak výrazně – i po setmění se drží na sedmadvaceti. Léto pořád ještě trvá, a nejen podle kalendáře.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.