Přes úpatí Alp k Jadranu (1.)

Jedno je jasné: pokud nemám zrovna ambice v čemkoliv překonávat cestu, která skončila skoro přesně před dvěma měsíci, mohu se s klidem vydat na další. A přitom doufat, že vyjde aspoň tak jako ta předchozí.

1. kapitola: Z Bavorska do Tyrol (12. září 2025)

Doufat mohu na začátku cesty nejen v to, že vyjde plán, připravený jako vždy s pečlivostí mně vlastní, ale třeba i v okolnost tak nejistou, jakou je v polovině září počasí. Jeho předpověď důvod k nějakému optimismu snad ani nedávala. Sám jsem ale zastáncem tvrzení, že místo předpovědi na čtyři a více dnů dopředu mohu losovat a úspěšnost bude v podstatě stejná, a tak jí velký význam nedávám. Každopádně jsem připraven na všechny možné varianty, snad kromě sněhu a mrazu.

Té krátkodobé ovšem věřím dost, a ta se dnes nemýlí. A tak před vším vyprávěním nejprve omluvte kvalitu první fotky – přes déšť to lépe nejde, a to jsem se ještě musel trefit mezi dvě mávnutí stěračů. Což se naštěstí povedlo na první pokus, jinak bych přejezd německé hranice nejspíš zmeškal.

Déšť, který začal někde za Plzní, tedy vydržel nejen přes hranici, ale i do Regensburgu, nebo chcete-li česky do Řezna, starobylého to města v nejsevernějším ohybu Dunaje. Není to jediná řeka, kterou tady můžete potkat, ale na to ještě bude čas.

Nechám se navést na parkoviště na jeden z ostrovů, které uprostřed města tvoří řeka Dunaj. Není to tedy parkoviště z nejkulturnějších, to je pravda, a v Německu pověstném pořádkem to překvapí tím víc, ale tu trochu nepohodlí a špíny na botách by měla kompenzovat cena. Na tu je teď ale ještě brzy, platí se až při odjezdu.

To parkoviště je zároveň kousek od Mostu Nibelungů (a jelikož němčina dokáže složit do jednoho slova prakticky cokoliv, zní jeho originální název Niebelungenbrücke). To už neni odkaz na historii, to jsou spíše legendy nebo chcete-li staré pověsti německé či germánské, střižené navíc prvky vikingskými a hunskými. Ale ten germánský duch v povědomí převážil a převažuje dodnes, částečně těž přičiněním historie – včetně té neblahé a pořád ještě poměrně nedávné. Od té však byly pověsti o Nibelunzích očištěny, a tak jsou opět součástí německé kultury.

Most se samosebou fotí líp ve chvíli, kdy z něj sejdete, ale zrovna tenhle mi zůstává poněkud skrytý. Ale nevadí, popojdu asi tak kilometr podél řeky směrem k centru, a rázem to mám čím vynahradit. Kamenný most (německy Steinerne Brücke), to je jednak dokonalý popis, jednak oficiální název stavby, nejstarší svého druhu na sever od Alp.

Stavba mostu se datuje mezi roky 1135 a 1146, čímž překonává pražský most Karlův i již neexistující Juditin, jehož stavbu prý inspiroval. A je samozřejmě starší i než písecký most, a to nejméně o století.

Řeky byly vždy důležitými dopravními cestami, to dávalo městům na nich ležícím obživu. Poloha u řeky však zároveň znamenala riziko záplav. Svoje o tom přirozeně ví i Řezno. Nenápadně je tu připomenuto, že velká voda chodila v dobách dávných stejně jako v současnosti.

Dnes snad zatím neprší tolik, že by něco takového bylo na pořadu dne, stejně ale platí, že historie a pověsti jsou pěkné věci, dokud vás nedožene mlsná. To pak jde všechno stranou, zvlášť když v podniku mají elegantní odkládátko na deštníky, takže jim to tam ani za tohoto počasí nezacákáte.

Zatím jsem se záměrně vyhnul označení toho podniku. Tak tedy Strudelei, a opět jde nejen o věcný popis, ale i o název oné provozovny. Ovšem říct ho česky, to může být trochu problém, ač je i podprůměrně německy hovořícímu návštěvníkovi jasné, o co jde. Tak tedy asi „štrúdlárna“, neboli místo, kde štrúdly nejrůznějších druhů nejen připravují, ale i nabídnou ke konzumaci. Definice by klidně mohla znít i jako kavárna či cukrárna, ale s úzkou specializací. Menu si dávám v podstatě tak kompletní, jak to jen v zařízení tohoto druhu jde. Štrúdl mi zalijí vanilkovým krémem, prostě Německo, kde smíchají cokoliv s čímkoliv, ale kombinace je to pořád přijatelná, pokud ji nenecháte úplně rozmočit.

Krátká pauza je užitečná vždy, a tahle dvojnásob. Když vyjdu ven, neprší. Cestou ke katedrále tedy deštník spíše jen suším, a nakonec ho složím do batohu. Volné ruce tedy mám, ale je to těžké. Na svoji úctyhodnou výšku 105 metrů totiž stojí Katedrála sv. Petra (německy Dom St. Peter) ve velmi úzkých prostorech.

A stojí tu opravdu dlouho: začátek stavby sice kronikáři nějak opomněli, nebo se jejich záznamy ztratily, ale bylo to někdy po polovině 13. století. Dokončení už si ujít nenechali, takže rok 1525 je jistota. Ovšem bez věží, ty pocházejí až z druhé poloviny 19. století. Do té doby byla katedrála vysoká jen mezi třiceti a čtyřiceti metry. Jižní věž momentálně zakrývá lešení, ale i přes něj je to pořád impozantní stavba.

Kostel je to samozřejmě gotický, ale v době, kdy bychom to asi očekávali, byl částečně barokizován. Celkem nenápadně, nejvýraznější je v tomto smyslu asi stříbrný oltář.

Původní je i většina vitrážových oken, některá pocházejí z předchozího kostela, který podlehl požárům. Výjimkou jsou v tomto smyslu novodobé vitráže na západní straně katedrály.

Jinak si stavba zachovala středověký ráz, včetně stropů...

... nebo sochařské výzdoby.

O její původnosti svědčí drobný vtípek, jehož se dopustil jeden z mistrů kamenického a sochařského řemesla. O jedné soše se totiž nevědělo, který svatý by to mohl být. Až nakonec někdo přišel na to, že je to sochařský autoportrét mistra Roritzera. On a jeho potomci v přímé linii mezi lety 1400 a 1514 stavbu v podstatě řídili.

Jediné, co za staletí změnilo vzhled kostela a s ním i panorama města, jsou už zmíněné dvě věže. Výrazně, to je beze sporu. Ale i tato přístavba byla v souladu s puristickým přístupem provedena v přísně neogotickém stylu.

Historie města je mnohem starší než vše, co jsem doposud zmínil. Založili ho totiž už Římané, a z jejich pojmenování místa Castrum Reginum (což v překladu znamená Královský Hrad) se vyvinul i název dnešní. Mnoho památek na starý Řím nezůstalo. Jednou z toho mála je Porta praetoria, tedy spíše její pozůstatky. Brána pochází z roku 179, tedy z konce vlády císaře Marka Aurelia.

Někdejší římské opevnění ztratilo svůj význam ve středověku, kdy byly budovány hradby zcela nové. Zbytky brány byly většinou zbořeny, spíše náhodou byla jejich část v polovině 17. století začleněna do zdí pivovaru. Ten nevydržel dlouho, zbourali ho už v roce 1885, a právě tehdy byly pozůstatky římské brány znovuobjeveny.

Pauza číslo dvě zahrnuje asi dvacet minut a bramborovou polévku. Je to takové celé rozmixované, ale chutná to docela dobře. Spotřebuji jednu housku a zaplatím 8 eur i s trinkgeldem.

Teplota nakonec vystoupá až někam k dvacítce, takže pár vrstev, které jsem si oblékl, přidávám k deštníku do batohu. A v programu ještě zbývá krátká procházka, stačí jen přejít Kamenný most.

Je totiž čas představit i druhou řeku. Po mostě se dostanu na ostrov, který nese stejné jméno jako městská část na něm se nacházející, tedy Stadtamhof. Součástí Řezna se Stadtamhof stal na jaře roku 1924, do té doby byl samostatným městem.

Součástí Stadtamhofu je park Grieser Spitz, na jehož východním konci ústí řeka Regen (česky někdy Řezná) do Dunaje – na fotce přitéká zleva.

Most, který je odtud vidět, je samozřejmě Niebelungenbrücke. Z toho se dá usoudit, že na parkoviště to mám, co by kamenem dohodil. Jistě, ale musel by přitom přehodit řeku. Musím se o kus vrátit a přejít lávku Grieser Steg, určenou pouze pěším a cyklistům.

Odjezd se tímto odloží o necelou hodinu, ale výsledný čas půl třetí pořád není nijak pozdě – vše podstatné, co je ještě plánováno na dnešek, bych měl zvládnout. Před odjezdem ještě musím zaplatit za parkování, což činí jedno celé euro.

Dnešní cesta je rozdělena na dvě zhruba stejné části, dlouhé něco přes dvě stě kilometrů. Ta druhá se jeví jako o něco pomalejší, především kvůli přeplněné dálnici u Mnichova.

Když město konečně minu a dálnice je volná, je rychlost omezena na stovku. Na hranici s Rakouskem tak dojedu krátce před šestou. Do Kufsteinu jsou to jen tři kilometry, po rakouské dálnici přitom ujedu asi tak jeden, ale známku je nutné mít. Rakouská policie kdysi tolerovala jízdu k prvnímu výjezdu bez poplatku, ale už pár let je nekompromisní. Známku přitom na rakouském území není kde koupit, pořídit ji tedy musím ještě před hranicí v Německu.

Kufsteinské Horní náměstí (německy Oberer Stadtplatz) je spíše jen hlavní ulice procházející středem starého města. Na jeho konci je hotel Goldener Löwe (v překladu Zlatý lev). Jak brzy uvidíte, je to poloha velmi výhodná.

Kufstein je alpské středisko s historií když už ne bohatou, tak aspoň zábavnou. Město totiž kdysi patřilo k Bavorsku (což dodává názvu této kapitoly další význam). Dnes sice pořád leží skoro na hranici, ale náleží rakouské zemi Tyrolsko. Příslušnost změnil Kufstein v roce 1342, kdy se jako součást věna hraběnky Markéty Tyrolské stal součástí Tyrolska poprvé. Po její smrti v roce 1369 byl však navrácen Bavorsku. V roce 1504 Kufstein dobyl rakouský císař Maxmilián I., tehdy se město stalo součástí habsburské říše definitivně – drobné přerušení představuje jen období napoleonské okupace.

K zábavnosti oné historie přispěla i sama Markéta řečená Pyskatá. Ke svému přídomku přišla nejspíš kvůli své výřečnosti až hubatosti. Výklady, jež jí přisuzovaly různé vady na kráse, nejspíš neměly reálný základ a pocházely od jejích nepřátel.

Tato Markéta byla nějaký čas švagrovou Karla IV., neboť si v roce 1310 vzala jeho bratra Jindřicha Lucemburského. Domluvený sňatek uzavřela ve svých 13 letech, Jindřichovi bylo tehdy osm nebo devět. Právě v té době Jindřichův otec Jan připravil Markétina otce (shodou okolností též Jindřicha) o český trůn, aby jej pro svůj rod získal trvale – čímž se nám příběh hned na začátku trochu zamotává. Pramenila z toho nevraživost mezi dvěma významnými evropskými rody, která přetrvala celé století, přičemž po celou tu dobu ovlivňovala historii, minimálně tedy tu středoevropskou.

Manželství Markéty a Jindřicha údajně nebylo naplněno. Byla sice jiná doba, i tak ale stojí za to čtenáře uklidnit konstatováním, že si toho Markéta všimla až asi po deseti letech. V roce 1431 svého manžela veřejně ponížila, když mu odepřela vstup do jejich sídla, a ještě jej před strážemi obvinila z neschopnosti. Tu sice Jindřich později jednoznačně popřel tím, že měl nejméně šest potomků, ale kdo to v tu chvíli mohl tušit. Markéta se dokonce znovu vdala dříve, než bylo její dosavadní manželství s Jindřichem zrušeno. To jí také na pověsti nepřidalo. Na svou dobu byla zkrátka až příliš odvážná a emancipovaná. A na těch různých pomluvách se podíleli i čeští kronikáři, kteří prostě neměli důvod ani ji, ani její rod mít dvakrát v lásce.

Vraťme se zpět do současnosti. V hotelu Goldener Löwe mě čekají, sice jsem oznámil příchod do 18 hodin, ale pár minut zpoždění nikdo ani nezmiňuje. Check-in zabere jen pár minut. Pokoj stojí kolem 85 eur, za ně mám spíše malý byt s prostornou předsíní, koupelnou a dokonce i s kuchyní. Jsem přímo v centru Kufsteinu, vše důležité mám opravdu na dosah. Začněme tedy hned.

Na skále nad náměstím je pevnost, poprvé zmíněná roku 1205, zcela jistě však zbudovaná už ve 12. století. Ať už bylo město na kterékoliv straně hranice, mělo vždy strategicky významnou polohu, a tak musela pevnost během následujících staletí čelit mnoha obléháním. Možná i proto se stala symbolem i trochu pochybným: po anšlusu v roce 1938 byla německým nacistickým režimem využívána k propagandě.

Pod pevností je Kostel sv. Víta (německy St. Vitus-Kirche) z roku 1420, a ten tedy vyfotit je opravdu kumšt. Zvenku, samozřejmě.

Interiér je v tomto směru v pohodě, byť ani tady není místa nazbyt. Je tu ale aspoň částečně znát gotický styl, do jisté míry překrytý barokními úpravami ze 60. let 17. století. Původní mobiliář chybí úplně: v kostele je dnes údajně nejstarším neoklasicistní oltář, vyrobený v 19. století.

Ze dvou viditelně rozdílných částí je složena kufsteinská radnice. Její starší část byla postavena od roku 1500 do roku 1511,...

.... stupňovitý štít vznikl ve dvou etapách ve 20. a 70. letech 20. století.

Novější část radnice je obrácena do svažitého Dolního náměstí (německy Unterer Stadtplatz), které svou šířkou skutečně splňuje představu o tom, jak má takové veřejné prostranství vypadat. I díky tomu, že je pěší zónou, se stalo skutečným centrem společenského života v Kufsteinu.

Snahu zachovat starobylý ráz starého města můžeme pozorovat nejen u přístavby radnice, ale i u dalších prvků. Mariina fontána (německy Marienbrunnen) z roku 1861 tak byla provedena v neogotickém stylu. Století byla zdrojem pitné vody, až rekonstrukce náměstí v roce 1963 ji nahradila novou fontánou moderního střihu. Místní obyvatelé, kterým nová kašna k srdci nikdy nepřirostla, se nakonec zasloužili o to, že v roce 1977 Mariina fontána putovala ze skladiště zpět na náměstí.

Pitná voda je prý ve všech kašnách v centru Kufsteinu. Pokud k osvěžení nepoužijete tu, v níž je napadané listí, navíc už lehce tlející, ale tu tekoucí, klidně tomu věřte. Voda sem přitéká z pramenů v chráněné oblasti Alp.

Večer pomalu rozsvěcí světla v Kufsteinu. Dávno je po sedmé hodině, tma na sebe už nenechá dlouho čekat. Je čas vrátit se do hotelu.

Podstatnou část večera strávím v restauraci nad Aperol Spritzem a nad poznámkami. Pak se konečně trochu zabydlím, ale nemá význam to nějak přehánět: Kufstein je zastávkou pouze na jednu noc, ráno hned po snídani pojedu dál.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.