Pár dnů navíc (4.)

Nová cesta, nebo pokračování té předchozí? Časový odstup je minimální, ale tematicky přece jen nezapadá. Tak tedy nová. I když ve své podstatě je to vlastně celkem jedno.

4. kapitola: Nejmenší velkoměsto na světě (29. září 2025)

Dnes vstávám trochu dřív. Na programu je toho dost, a cesta domů bude samozřejmě ten úplně poslední bod. Stalo se ale dobrým zvykem nejet domů cestou úplně přímou.

V osm už jsem k odjezdu připraven, místo toho ale vycházím od Jánose tentokrát vlevo. Můžou to být nějaké dvě stovky metrů k hotelu Piroska ([piroška]).

Lidová etymologie odvozuje toto křestní jméno od červené barvy (maďarsky piros), nabízelo by se tedy zařadit nositelky tohoto jména někam vedle českých Růženek. Jenže ani ty nemají jméno odvozené primárně od barvy, ale od květiny. A dívky a ženy Pirosky nemají nic společného ani s pirožkami, byť je vyslovujeme stejně a byť obojí může být třeba i k nakousnutí. Původ jména hledejme v latině, kde slovo „prisca“ znamená „úctyhodná“. Piroska je tedy místní variantou jména Priscilla.

Stíny jsou ještě dlouhé a rozhodně není žádné horko, kterému by snad tyhle ranní fotky mohly nasvědčovat. Ale je takové to příjemné chladno, kdy se do vás opřou sluneční paprsky a kdy víte, že právě přicházející den bude povedený. Za tohoto stavu vstupuji dovnitř, na Anett se doptám velmi snadno.

Ranní káva rozhodně nepatří mezi moje rituály, ale jsou situace, kdy se hodí. Anett sice občas musí odběhnout, přece jen je v práci, ale i tak se nám povede více než půlhodinka v příjemném rozhovoru, kterou na rozdíl od minulého setkání v Büku tentokrát neopomeneme zakončit společnou fotkou.

Dvacet minut před devátou jsem zpátky. Všechny věci už mám v autě, stačí mi jen přisednout a odjet. Hodinu to trvá, než dojedu před Šoproň, a protože tentokrát nebyl důvod kupovat dálniční známku, musím přes město.

V deset hodin se blížím k hranici s Rakouskem. Je zataženo a veškerá předchozí pohoda se zdá být ta tam.

Ale je to vážně jen nějaký oblačný pruh. Když dvanáct kilometrů za hranicí vjíždím do Eisenstadtu, je už zase přinejmenším polojasno.

Zastavím v ulici někde pod Katedrálou sv. Martina z Tours (německy Dom Sankt Martin, maďarsky Szent Márton Dóm). Chvíli mi pak trvá, než ke katedrále dojdu: jednak musím udělat poměrně velký oblouk, jednak tu cestu na místě samém trochu hledám.

Těžko také říct, odkud je na katedrálu nejlepší pohled. Situaci mi trochu komplikuje pořád ještě nízké slunce, takže vyfotit celý kostel je touto dobou prakticky nemožné. K mému malému překvapení je však otevřeno, a tak si to podstatné povíme uvnitř.

Gotická stavba, dokončená v roce 1522, nebyla na tomto místě první. Nejméně o tři století dříve tu stála kaple, zasvěcená rovněž svatému Martinovi z Tours a doložená písemně v roce 1264. Nový kostel byl již v roce 1589 těžce poškozen požárem, jeho následná oprava trvala až do roku 1629. Po ní už kostel nesl výrazné barokní prvky, k původnímu vnějšímu vzhledu jej přiblížila novogotická přestavba v roce 1904.

Základy a snad i nějaké kousky zdí někdejší kaple zůstaly zachovány v kněžišti, zatímco vitrážová okna jsou výsledkem oné novodobé přestavby.

Varhany byly v kostele instalovány v roce 1777. Nepatří rozhodně k těm největším nástrojům, které kdy můžete spatřit. Přidanou hodnotu jim ale dává fakt, že byly zhotoveny podle pokynů Josepha Haydna. Ten poté tak nějak dobrovolně přijal za svůj úkol na místě bdít i nad samotným sestavením varhan.

Městské opevnění Eisenstadtu bylo vybudováno během 14. století. Hradby obepínaly historické městské jádro s kostelem,...

... později k nim – v sílících obavách z tureckého útoku – byly přistavěny čtyři věže. Dodnes jsou zachované dvě z nich: Dombastei (v překladu Katedrální bašta), přes niž vede průchod do centra Eisenstadtu,...

... a Prašná věž (německy Pulverturm), dokončená v roce 1534, tedy osm let po bitvě u Moháče, která znamenala začátek vpádu Turků do střední Evropy.

Eisenstadt (maďarsky Kismárton) je hlavním městem rakouské spolkové země Burgenlandu. Z toho se dá usoudit, že město přiřkla Rakousku Trianonská smlouva z roku 1920. Hlavním městem země být Eisenstadt neměl, pro tuto úlohu byla vybrána Šoproň (německy Ödenburg). Jenže ta, jak už dávno víme, byla po plebiscitu vrácena Maďarsku.

Tradice zdejšího osídlení sahá až někam do keltské doby, tedy sedm století před počátkem našeho letopočtu. Městská tradice započala v éře římské. Pojmenování místa Castrum ferrum je však zřejmě mnohem mladší, poprvé se objevuje až na začátku 12. století. Stalo se základem německého názvu (německé Eisen i latinské ferrum značí totéž), zatímco ten maďarský je odvozen od svatého Martina z Tours. A jen pro úplnost, chorvatský název města je Željezno.

Čtrnáct a půl tisíce obyvatel není opravu mnoho, ze všech devíti hlavních měst rakouských zemí je Eisenstadt v tomto ohledu suverénně nejmenší. Sám sebe také na vstupu do pěší zóny nazývá nejmenším velkoměstem na světě, což je tedy trochu nadsazené. Abychom si rozuměli, teď vůbec nepolemizuji s tím „nejmenší“, ale s tím velkoměstem. Zkuste se po Eisenstadtu třeba jen krátce projít. Už to vám postačí ke zjištění, že se o velkoměsto nejedná ani náhodou. Ale co platné, v rámci Burgenlandu jde pořád o město největší.

Pěší zónu tvoří Hlavní ulice (německy Haupstraße) a jedna postranní na ni kolmá. Právě tou přicházím do centra Eisenstadtu. U vstupu do uličky je jedna z mnoha eisenstadských fontán, ale tady vás možná trochu zklamu. Zdejší fontány často žádné jméno nemají, pak se označují jen polohou. Tuhle tedy lze pojmenovat jako Brunnen an der Pfarrgasse, tedy kašna na Farní ulici.

Na Hlavní ulici se nejprve otočím doprava. Pravda, pěší zóna je na obě strany, a já bych spíše potřebopval jít vlevo, ale tento pohled je zkrátka takový typičtější. Možná na tom má svůj podíl i morový sloup (německy Pestsäule) z roku 1715, symbol vděčnosti po odvrácení morové epidemie o dva roky dříve. Podle dodaného návrhu jej zhotovila sochařská dílna Matyáše Brauna, velmi pravděpodobně tedy ne sám známý sochař, ale nejspíše jeho učni či jiní zaměstnanci, nad nimiž Braun pouze držel dohled.

Pak se přece jen obrátím původně plánovaným směrem. Času mnoho není, a z cesty domů jsem ukrojil zatím jen nepatrně. Na Hlavní ulici potkám další z kašen, po názvu se opět neptejte. V půdorysu pravidelně osmiboké zařízení však budí pozornost snadným přístupem k vodě, stěny jeho koryta jsou totiž vysoké jen nějakých dvacet centimetrů. Krátké opláchnutí přijde vhod, a jak lze z trasologických stop usoudit, asi nejen mně. Teď krátce po jedenácté sice nemám k dispozici teploměr, bohatě mi stačí pocit, že je skoro až horko. Pokud se mohu spolehnout na údaj na displeji telefonu, tak ten hovoří o dvaadvaceti stupních.

O velikosti Eisenstadtu svědčí i vzdálenost, kterou musím ujít z centra k zámku, stojícímu na okraji města. Dvě stě metrů. I prostor před zámkem je součástí pěší zóny, přerušené jen silnicí, na niž vyjdu z Hlavní ulice. To přerušení je ryze praktické, někudy se totiž tímto velkomaloměstem projíždět musí.

Vstupní brána zámku je otevřena, ale je pondělí, takže o mnoho více nečekám. To se mi potvrdí hned u pokladny, která dnes funguje spíš jako prodejna suvenýrů, mezi které tu kromě přívěšků, ubrousků, tužek, magnetek, miniatur hudebních nástrojů, čokolády a dalších věcí patří třeba i cédéčka s Haydnovou hudbou. Proč ne. K vybraným drobnostem mi nabídnou i vstupenku na zítřek, tuto ale musím odmítnout.

Bitva na Bílé hoře se v důsledcích zdaleka netýkala jen českých zemí. V rámci majetkových přesunů získal roce 1622 šlechtický rod Esterházy zdejší opevněný hrad z konce 13. století. Od poloviny 17. století jej začal přebudovávat na hlavní rodové sídlo. Možná je dobré v této souvislosti připomenout, že zámek ve Fertődu, vzdálený odtud vzdušnou čarou 35 kilometrů, tehdy ještě nestál.

Vystřídalo se tu několik slohů. Jako první to samozřejmě bylo baroko, zámek však později prodělal významnou klasicistní přestavbu. Poté, co Eisenstadt připadl Rakousku, sídlila na zámku dlouhá léta burgenlandská zemská vláda. Majetková práva Esterházyů rakouský stát nezpochybnil, v majetku rodu je zámek dodnes. V roce 2009 rod Esterházy smlouvu o pronájmu vypověděl, když se s vládou nedohodl o míře její účasti na plánované rekonstrukci. Ta zámku vrátila mnoho z jeho barokního stylu, dokončena byla v roce 2021.

Nádvoří zámku je jediným místem, kam se dá vstoupit, aspoň tak jsem informován u pokladny. Ale nevím, možná zapomněli jedny dveře zamknout, a zrovna v křídle, kde je Haydnův sál. Celkem pohodlně se tak dostanu do prvního patra.

Nečekaná šance však nakonec nepřichází. Tak nedbalí, aby nechali odemčeno všude, přece jen nejsou, a tak do Haydnova sálu nakonec nevstoupím. Pohled z okna naráží na čtyři stěny nádvoří,...

... tím také tento krátký pokus končí. A s ním i návštěva zámku, když nepočítám zámecký park. Do něj se ale dá dojít jen za předpokladu, že nejprve opustím zámek, a s ním definitivně i eisenstadtskou pěší zónu.

Ke vchodu do parku je to paradoxně dál než z centra k zámku. Skoro začínám pochybovat, že jsem směr pochopil správně, ale šipka se objeví právě včas.

Zámecký park byl založen už v roce 1624, tehdy ovšem jako barokní zahrada. Ta byla na přelomu 18. a 19. století zcela přeměněn na anglický park, tento charakter byl zachován dodnes. Veřejnosti je park přístupný od 60. let, což umožnila patřičná dohoda mezi zemskou vládou a majiteli zámku. Tu Esterházyové velkoryse dodrželi i po roce 2009.

Vlastně docela stylově se do parku vchází kolem domku pro zahradníka. Bylo asi celkem rozumné zřídit mu příbytek přímo v areálu zámku, neboť rozloha parku je 50 hektarů. Dá se soudit, že služba tady nejspíš nikdy nekončila.

Pokud jde o pohled na zámek z druhé strany, dokonalosti tady brání protisvětlo. Z toho všeho plynou dvě základní poučky pro příště: zámek navštívit jindy než v pondělí a zámecký park pokud možno odpoledne.

Naštěstí tím správným směrem ode mě je Leopoldinin chrám (německy Leopoldinentempel, maďarsky Leopoldina templom). Ve skutečnosti o žádný chrám nejde, je to jen jisté díky podobnosti se Sybiliným chrámem v Tivoli u Říma vžitý název pro malou kruhovou stavbu nad jezírkem, pojmenovanou po Marii Leopoldině Esterházy z Galanty (její jméno v maďarštině zní Galántai Mária Leopoldina Esterházy).

Sňatkem Leopoldiny s Antalem III. Grassalkovichem byly spřízněny dva významné maďarské šlechtické rody, ovšem jen nakrátko – pár totiž zůstal bezdětný, čímž Grassalkovichové vymřeli. Historické společenské drby hovoří o blízkém vztahu Leopoldiny a Istvána Széchenyiho, jemuž bylo tehdy sotva třicet, a byl tedy o patnáct let mladší než Leopoldina.

Széchenyi ve svém deníku z roku 1820 opravdu píše o citech k jakési Gr., což tedy byla zkratka vskutku nenápadná. Brzy ale přiznává, že jeho city opětovány nejsou. O pár let později se tedy musel zakoukat do jiné vdané šlechtičny, tentokrát devatenáctileté, a pak už mu nezbývalo než čekat, až její o dvacet let starší manžel zemře. Dočkal se po deseti letech, za další dva roky se s dotyčnou opravdu vzali.

Krátký odpočinek u jezera přesně v poledne se zdá být posledním významným bodem programu, ale nezoufejte, pár maličkostí se ještě najde. Tu první jste mohli zaregistrovat už při příchodu k zámku. A to si představte, že tahle kašna má dokonce jméno! Pojmenována byla po svatém Emerichovi, synovi svatého Štěpána, prvního maďarského krále. A i když snad stojí trochu stranou, památkáři ji celkem logicky považují za součást zámku.

Pokud se snad někdo vrátil k první fotce zámku, aby tam kašnu našel, prosím. Ale v dalším případě je to zbytečné. Floriánova kašna, další z pojmenovaných, na fotce z Hlavní ulice opravdu není. Ale je tam jiný detail, který by mohl pomoci ji lokalizovat.

A to už je vážně všechno. Odjet z Eisenstadtu se mi povede chvíli po půl jedné. Sotva po čtvrthodině ale zastavím u nejbližší pumpy.

Hlad se totiž přihlásil, kupodivu nejsilněji jsem jej začal vnímat poté, co jsem vyjel z města. Omezený výběr nedává jinou možnost než řekněme větší sváču o dvou chodech, pro danou chvíli však dostačující.

A pak už jen jedu. Hodiny ukazují 15 hodin a 38 minut, když u Halámek minu český státní znak.

Domů to stihnu víceméně se západem slunce. Fotka to není dvakrát povedená, jinou ale nemám, a nějak to vyprávění zakončit musím. Když k ní přidám informaci o 1418 kilometrech, třeba to trochu vylepším. Nebo někdy příště, co já vím...

——————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.