Pár dnů navíc (3.)

Nová cesta, nebo pokračování té předchozí? Časový odstup je minimální, ale tematicky přece jen nezapadá. Tak tedy nová. I když ve své podstatě je to vlastně celkem jedno.

3. kapitola: Římské opevnění u Balatonu (28. září 2025)

Tak jako vždy, i těchto pár dnů navíc má předem připravený program. Když se předpovědi počasí tvářily nejprve velmi pesimisticky, říkal jsem si, že při nejhorším ta dvě odpoledne v horké vodě přežiju, i když by v takovém případě nebylo o čem psát. Všechny tyhle myšlenky však mohu pustit z hlavy. Platilo to včera a platí to i dnes.

Pěkně je už od rána, skoro bych řekl slunečno. Nečekám tedy na nic a vyjíždím hned, jakmile mám za sebou všechny nezbytné ranní záležitosti. Kromě snídaně, tu musím vyřešit cestou.

A pak taky dotankování. Nižší cenu jsem tady zatím neviděl, trefil jsem to dobře, zdá se. Za další odbočkou je pumpa s naftou o celý jeden forint levnější, to při zakoupení 34 litrů dělá něco málo přes dvě koruny. Myslím, že ten rozdíl unesu.

Tak to nějak vyšlo, že se vydávám z větší části stejnou cestou k Balatonu jako včera. Tentokrát mířím kousek na jih od Keszthely, tedy na ten nejzápadnější konec jezera. Fenékpuszta, dnes jižní městská část Keszthely, má název odvozený od slova znamenajícího nížinu, což u Balatonu samozřejmě souhlasí, a pak je tam také zapracována pusta, typicky maďarská step. To vlastně souhlasí taky, byť tedy rozsáhlým východním oblastem Maďarska kolem Hortobágye tyhle drobné střípky na západě země konkurovat mohou jen sotva. Ale jsou tu, i s tou typickou rovinou, jenže ta v tomto případě není tak nekonečná, a pohled skoro vždycky ruší nějaké ty kopce v pozadí.

Těsně vedle Balatonu u Keszthely byly nalezeny pozůstatky římského vojenského ležení a opevněného sídliště Valcum castrum. Ve 4. století už starověké impérium, zmítané mocenskými souboji, hospodářskými problémy a také náboženskými spory, spělo nezadržitelně nejprve k rozdělení a poté k zániku. V době, kdy byl tábor Valcum castrum zřízen, zbývalo Římské říši tak sto, možná sto padesát let, a historikové o tomto období hovoří jako o pozdní antice.

Přijet na místo se dá pohodlně a zaparkovat zadarmo. Záhy po příjezdu zjistíte, že tohle místo nabízí ještě více. Dovolím si však některé věci zatím utajit, však na ně v pravý čas přijde řada i řeč.

Ležení tvaru zhruba čtverce o délce strany necelých čtyři sta metrů se jedním svým rohem téměř dotýká břehu Balatonu. Je známým faktem, že hladina jezera bývala kdysi výše, takže i jeho rozloha byla větší než dnes. Z jedné strany tak onen čtverec chránily vody Balatonu, zhruba uprostřed každé ze zbylých tří stran pak byly vstupní brány. Různé nákresy i mapy ukazují poměrně přesná místa, kde brány stávaly, výraznější pozůstatky se ale dochovaly pouze z jedné.

Základy jihovýchodní brány nacházím v sousedství jezdeckého areálu (ten je vlevo od příjezdové cesty). Skutečně nacházím, to sloveso je tady zcela na místě. Mapy totiž celkem přesně ukazují, kde stopy po římském ležení jsou, jenže cesty k nim rozhodně nepatří k těm nejvyšlapanějším, a o nějakých šipkách nebo snad označení v terénu pak nemůže být ani řeči. Což se tedy rozhodně dá považovat za překvapivé.

Brána s dvěma věžemi kruhového půdorysu je široká asi pětatřicet metrů. Vstupy do věží jsou alespoň v základu zachované dodnes, vše si můžete vyzkoušet. Zbytky brány jsou přístupné bez jakéhokoliv omezení.

Průchod bránou mě nasměruje zpátky na příjezdovou cestu. Přicházím k silnici od Keszthely, a chci-li za ní pokračovat dál, musím dalších asi padesát metrů sdílet s cyklostezkou. Nejsem v tom sám a není to úplně ideální, ale občasné ne zcela chápající pohledy cyklistů jsou pořád snesitelnější než chůze po souběžné, dost frekventované silnici. V zájmu objektivity ale musím dodat, že symbióza je na těch pár desítkách metrů možná, pokud existuje trocha tolerance z obou stran.

Když tedy sejdu z té cyklostezky, čeká mě pěší cesta v mapě sice vyznačená, ale v terénu znatelná opravdu jen přibližně.

Průchod tím porostem ovšem trefím, a po chvíli jsem u trati, jež prochází severovýchodním rohem dnes už spíše pomyslného čtverce.

Oblast kolem Balatonu dobyli Římané někdy mezi lety 13 a 8 před naším letopočtem. Proč tady vzniklo vojenské ležení až několik století poté, není úplně jasné. Jedna z vysvětlujících teorií bere v úvahu dvě významné obchodní stezky: jedna spojovala římská sídla Aquileia a Aquincum (to druhé jmenované leží na území dnešního III. budapešťského městského okresu), druhá vedla z panonského města Sopianae (to je dnešní Pécs v jižním Maďarsku) do Trevíru, tehdy latinsky nazývaného Treuorum. Obě se křížily právě tady u Fenékpuszty. Římané mohli mít z mnoha dobrých důvodů zájem o zajištění bezpečnosti této významné křižovatky, jinými slovy můžeme připustit, že si strategicky důležité místo jednoduše chtěli ohlídat.

Za tratí je potřeba najít pokračování cesty. Možnost je vlastně jenom jedna, a jestli nápadná nebo nenápadná, to už posuďte sami.

Vše za tratí by nakonec šlo i vynechat, ale byla by to svým způsobem škoda. Zajímavý je už ten průchod: jakousi přírodní bránu tvoří rostlina nazývaná v maďarštině komló, vědecky pak humulus lupus, tedy chmel.

Ke břehu Balatonu je to odtud už jen kousek. Nemá cenu snažit se dojít až k vodě, spíš než skutečný břeh jsou v těchto místech rákosím porostlé bažiny. Lépe je zaměřit svoji pozornost na nízkou rozhlednu, určenou původně k pozorování ptactva.

Ta je alespoň natolik vysoká, že umožňuje spatřit hladinu jezera,...

... navíc díky ní získáte i lepší přehled o tom, kudy se vydat dál.

Cesta vede znovu přes koleje. Přechod je v místě ležícím mimo čtverec římského ležení, ale žádné strachy, záhy se do něj vrátím.

Severní bránu však lze jen vytušit. To ostatně platí už o odbočce k ní. V další fázi pak musím překročit provázky, které se snaží být aspoň chabou zábranou vstupu na malé návrší v místě, kde snad brána kdysi byla.

Hustý porost ale neodhalí prakticky nic. Pokud tu snad nějaké zbylé kameny jsou, bude je třeba nejprve odkrýt. Možná lze vytušit nějakou vyvýšeninu nebo naznačený val, ale přání může být v tomto případě otcem myšlenky.

Nedá se nic dělat, tady toho moc nenajdu. Vracím se tedy na spojovací cestu, po níž dojdu zpátky k silnici a cyklostezce.

Snad jsem byl doteď nucen hledět převážně proti slunci, tím pádem nemělo šanci vyniknout příjemné slunné počasí.

U zastávky odbočím zpět na příjezdovou cestu, takže projdu kolem zaparkovaného auta. Mimochodem, zastávkou je ten domeček pouze zpola. Jeho druhá část je cyklistická odpočívka, přičemž obě poloviny jsou od sebe oddělené stěnou. Ale zpět k autu, kam mezitím odkládám vše, co považuji pro další pobývání v těchto končinách za zbytečné.

Jednu stavbu jsem vám doteď zatajil. Přímo vedle pozdně antického opevnění stojí zámeček Fenékpuszta, dostavěný roku 1820. Venkovské sídlo rodu Festeticsů, obývajícího blízký zámek v Keszthely, sloužilo dílem jako škola jezdectví, postranní budova pak byla určena správě zdejšího velkostatku, který k panství Festeticsů patřil. Navzdory pustě v názvu zámku se tu neučilo jezdecké umění, jaké se dodnes předvádí na východě Maďarska, ale jezdectví školy španělské.

Poválečný osud zámečku začal stejně jako v případě hlavního rodového sídla v Keszthely vyvlastněním, samozřejmě včetně velkostatku. Pak to bylo spíše horší: zámeček byl v podstatě vyrabován, budovy přeměněny na nouzové byty a časem opuštěny. Zámeček pak postupně chátral, a čím dál tím víc hrozilo, že se svým stavem a vzhledem přiblíží římskému opevnění. Zachráněn byl na poslední chvíli. Rekonstrukce, která mu vrátila původní vnější vzhled, byla dokončena v prosinci 2023.

Zámeček je přístupný, jelikož se však stav původního mobiliáře rovná nule, byla uvnitř zřízena alespoň expozice týkající se jezdectví. Raději se zastavím v zámecké kavárně. To je taková poměrně velká místnost, na jednom jejímž konci prodává mladé děvče vstupenky do zámku, na jejím druhém konci pak prodává totéž děvče kávu a zákusky. Musí tedy nejen nepravidelně pendlovat mezi oběma konci, ale taky ochotně podá mnohou informaci. Předchozí i následující text docela dost čerpá z toho, co jsem se dozvěděl jen tak mezi řečí, než zpočátku trochu stávkující kafostroj konečně vydal to, co vydat měl.

Z místa, kde pravděpodobně stála poslední ze tří bran, se dívám na hospodářskou budovu zámku. Po této bráně však nezůstala ani stopa.

Zbylé zachované části římského ležení jsou dnes součástí zámecké zahrady. Přístup je k nim opět volný, dokonce můžete jít i mimo cesty. Základy římské hospodářské budovy stojí naproti hospodářské budově zámku. Dva objekty postavené v různých historických érách, ale za velmi podobným účelem, dělí cesta, pár metrů trávníku a půldruhého tisíciletí.

Pozdní antika je zároveň dobou raného křesťanství, takže v jednom z rohů tábořiště stála bazilika. Souměrnost patnáct metrů širokého a asi třicet metrů dlouhého jednolodního kostela narušovala jedna boční apsida, druhá pak stála v ose budovy a byl v ní nepochybně oltář.

Všechny základy je možné projít si takříkajíc i zevnitř, tak tedy vstoupím aspoň do toho kostela, a jeho pomyslný vnitřek vyfotím tak, jak to léta dělávám u kostelů dosud stojících. Od vstupu k oltáři hledím skoro přesně východním směrem, staří Římané byli v orientaci baziliky nepřesní jen velmi málo.

Jen na jedno je třeba dát pozor – je čas, kdy pukají kaštany, a co chvíli nějaký spadne těsně vedle mě.

Vracím se k zámku, a jedno letmé nahlédnutí do dveří mě přesvědčí o tom, že bez vstupenky se dnes určitě obejdu. Je skoro přesně poledne, když se z Fenékpuszty chystám odjet.

Po včerejší zkušenosti ze Sárváru dávám pro dnešek trochu neobvykle přednost lázním v Büku. Je tak pěkně, až mám obavu, abych tu nejlepší část dne nenechal na cestě, zvlášť když si tato žádá rovných sto minut. Ale i v Büku se teploměr drží okolo dvaadvaceti stupňů. Jsou to sice už jen dozvuky léta, ale jsem za ně i ve světle toho, co bylo řečeno v úvodu, a co se snad trochu snažil naplnit den příjezdu, vděčný.

Kolem třetí je čas konečně něco sníst, a jestliže situace v tomto směru nebyla v Büku zrovna ideální, dnes odcházím z tamní jídelny spokojen.

Teploměr se na těch dvaadvaceti snad zasekl, neboť stejnou hodnotu ukazuje i ve čtvrt na šest. Věřit se mu ale opravdu dá.

Důvod spěchat se však nakonec najde, neboť s koncem sezóny se lázně v Büku vrátily k zavírací hodině v sedm. Snažím se přes různojazyčná upozornění o blížícím se konci provozní doby vydržet ve vodě co možná nejdéle, ale dvacet minut před devatenáctou hodinou je už personál nekompromisní. Všichni musíme ven.

Západ slunce se mezitím přelil do soumraku. Objektiv opět co do barev trochu klame, záleží, kterým směrem se podíváte.

Parkoviště mě ujistí v tom, že jsem pobyt ve vodě natáhl tak, jak to jen šlo. Jsem tu snad vážně poslední.

Tak tedy odjíždím, a těch barevných her světla přirozeného i umělého s nastupující tmou si užiju i na té krátké cestě k Jánosovi.

U Fehérló se dnes spokojím jen s něčím menším, přece jen ten oběd byl jednak vydatný a jednak trochu pozdější.

Velmi nezvykle působí zcela prázdná restaurace. Je sotva osm večer, tohle tu nebývalo zvykem. Důvod nedokážu říct, jisté však je, že se od minulých dob něco změnilo. V kvalitě kuchyně nebo obsluhy to není, aspoň já žádný rozdíl oproti dřívějšku nevnímám.

Lepší to zřejmě nebude ani v penziónu. Soudím tak podle minimálního počtu nádobí, které tu vždycky večer připravují na snídani. Dříve bylo velmi obtížné sehnat tu ubytování. Mně samotnému se to nepodařilo nikdy. Pravda je, že od chvíle, kdy jsem poznal apartmány Jánosovy, už jsem to tady ani nezkoušel, ale co vím, bývalo plno nejméně na rok dopředu. Zato dnes večer, když si dávám poslední Aperol, připraví dva nebo tři talířky u jednoho stolu a mají hotovo.

A ta prázdná restaurace mě vlastně ani nebaví. Zaplatím si tedy svoje, a může být tak půl deváté, když odcházím. Dnes tedy půjdu spát snad až nezvykle brzy, koneckonců svatováclavský svátek se tu neslaví.

——————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.