Pár dnů navíc (2.)

Nová cesta, nebo pokračování té předchozí? Časový odstup je minimální, ale tematicky přece jen nezapadá. Tak tedy nová. I když ve své podstatě je to vlastně celkem jedno.

2. kapitola: Výstup na čedičovou horu (27. září 2025)

Trochu si přispím. Jako první doženu rest z večera, tedy ty chybějící poznámky. Nehrozí, že bych něco zmeškal: po ránu se počasí tváří stejně ponuře jako po většinu včerejšího dne, navíc je opravdu chladno. Má se to prý změnit. Čas, než se to změní, využívám jednak ke snídani, jednak k nákupu.

V deset odjíždím směrem k Balatonu,...

... a po krátké jízdě po jeho severním břehu zastavím kolem půl dvanácté v obci Badacsonytomaj. Spíše tedy na jejím okraji, na parkovišti ve svahu, což tak trochu předznamená dnešní túru.

Její první metry vedou kolem hřbitova, což tedy nemusí působit dvakrát optimisticky, ovšem jsem zatím na začátku cesty, a konec přece jen ještě neočekávám.

Tu správnou náladu dodá třeba pohled na Balaton, takže ty nejčernější mraky se rozplynou. Aspoň doufám, protože pršet opravdu nemá.

Cílem cesty je vrchol kopce Badacsony ([badačoň]), tedy sopky, vyhaslé před několika milióny let. Je jednou z mnoha, jež jsou k nalezení ve zdejším kraji. Tvarem jde o stolovou horu, jejíž svah je zakončen místy téměř svislými čedičovými sloupy, vysokými nějakých 70 až 80 metrů. Vrchol je ve výšce 437 metrů nad mořem.

To se nezdá být tak mnoho, však také zdejší hory v absolutních číslech rozhodně žádní obři nejsou. Jenže vzhledem k okolnímu terénu musím zdolat převýšení asi 300 metrů. To vše na trase, jejíž délka jedním směrem činí asi dva a půl kilometru. Srozumitelně řečeno, je to krpál o průměrně dvanáctiprocentním stoupání. Víme ovšem, co je to průměr. To je třeba mít na paměti zvlášť v případě, že začátek nic hrozného nevěstí.

Toho auta na cestě si nevšímejte. To je jen průvodní jev turistiky po maďarském způsobu. Žádný zákaz vjezdu tu není, a tak se jede, kam až je to možné. Tihle si cestu zkrátili jen o kousek, od parkoviště, kde jsem nechal auto, je to sem ani ne půl kilometru. Dlužno však podotknout, že o moc víc už to zkrátit nejde.

Výstup je tak pestrý, jak jen může být, a snad není druh cesty, který byste tu nenašli. Kus sjízdný autem už mám za sebou, a tady už začíná prudší stoupání.

Dále je tu lesní pěšina,...

... dřevěné schody, strmé stoupání bez zábradlí...

... i kamenné schody se zábradlím,...

... a taky několik zastávek, aby si měli unavení turisté kde oddechnout. Studna je tu od roku 1927, zhotovili ji dělníci pracující v čedičovém dole.

Panuje všeobecné přesvědčení o tom, že někde v těchto místech býval ve 13. století klášter. Nezůstalo po něm však vůbec nic, jeho existence není doložena ani sebemenší stopou, až se někteří historikové přiklánějí k teorii, že jde jen o pověst. Lidé nicméně věří v jakousi spiritualitu svahu Badacsonye, a tak se na ni snaží nějakým způsobem navázat či ji využít. A tak jen nepatrná odbočka přímo naproti studni vede k pomníku Jana Pavla II. (v maďarštině mu říkají II. János Pál Pápa) a k oltáři pod širým nebem. Teď je tu liduprázdno, lidi potkávám jen na cestě. Kdybyste ale snad zatoužili po společnosti většího počtu lidí, dostavte se sem o prvním květnovém nedělním odpoledni.

Na čedičových svazích se neobyčejně dobře daří vinné révě, to jste si mohli všimnout hned na začátku. Struktura čediče je výhodná pro vodní hospodářství, dobře zadržuje teplo, a vyšší obsah železa v kladném smyslu ovlivňuje i chuťové vlastnosti vína. V lesním porostu ovšem očekávejte cokoliv jiného, jen tu révu ne.

Kámen se tu těžil i po válce, ve znárodněném dole se ovšem pracovalo z trestu. Na svazích Badacsonye byl i pracovní tábor. Když byla hora i se svým okolím zahrnuta do režimu ochrany, byly doly poměrně rychle zrušeny. V poslední jámě se naposledy těžilo na Silvestra roku 1964. Hora Badacsony tím byla zachráněna, i když pár nevratných stop po těžbě zůstalo.

Všechno má svoje dvě strany. Právě odtěžení většího množství kamene pomohlo vytvořit průchod nejstrmější částí svahu. Říká se mu Kamenná brána (maďarsky Kőkapu), ovšem spíše než pravá brána je to úsek cesty na vrchol. Prakticky po celé jeho délce byla postavena kamenná zídka, a věřte, že jako opora se občas hodí.

Sklon svahu je tu osmnáctiprocentní, v nejprudším místě snad dokonce přesahuje dvacet procent. Když tohle máte za sebou, máte tak trochu vyhráno, protože tahle pasáž opravdu prověří každého, kdo se sem pustí.

Po osmdesáti minutách jsem nahoře. Na turisty tady mysleli, což vítám a k jednomu ze stolků usednu na chvíli také. Vážně jen na chvíli, a hlavně jen takříkajíc na kousek. Včera totiž pršelo i tady na Badacsonyi, a na lavičkách je to pořád znát.

Vrchol hory je označen velkým bílým patníkem, a zdá se, že ten, kdo jej sem instaloval, byl přesný. Žádné vyšší místo tu nenacházím.

Aspoň co se týká pevné půdy pod nohama. Na ty, jimž ještě zbyly síly, tu čeká 18 metrů vysoká Kisfaludyho rozhledna (maďarsky Kisfaludy kilátó), pojmenovaná po raně romantickém básníkovi počátku 19. století.

První stavba tohoto druhu vznikla na tomto místě už v 60. letech. Pro celkovou zchátralost byla v roce 2011 zbořena a postavena zcela nová.

Ani ta neodolává zubu času zcela bez úhony. Nižší vyhlídkové patro je uzavřené, což je nakonec jedno, protože chcete-li skutečně něco vidět, jediný smysl dává dojít až do patra nejvyššího.

Atraktivní je samozřejmě pohled na část obce Badacsonytomaj na pozadí Balatonu,...

... ale zajímavé jsou rozhodně i výhledy na další světové strany. Úplně na obzoru je odtud vidět vrch Somló, vzdálený odtud 39 kilometrů. Pro mě zajímavý tím, že jsem jej už kdysi vylezl. V reálu byl vidět ještě poměrně dobře, na fotce ho však lze sotva tušit. Hledejte ho možná o něco málo dál než v jedné třetině její šířky, počítáno od pravého okraje.

A vzato kolem a kolem, tenhle rozhled dost bourá zažité mýty o nudně placatém Maďarsku. To platí i o pohledu na 393 metrů vysoký vrchol hory Gulács, ležící odtud skoro přesně tři kilometry skoro přesně severním směrem. Ten je naopak vidět velmi dobře, tentokrát jej hledejte vlevo.

Panoramatické fotografie na zábradlí rozhledny jsou popsané právě tak, jak jen může běžný turista potřebovat, takže vším, co jsem vám tu doteď popisoval, si můžete být naprosto jisti.

Poslední fotka z rozhledny vznikla velmi jednoduchým způsobem, a sice samospouští poté, co jsem telefon prostě jen položil na schody.

Jak už to bývá, sestup je mnohdy náročnější než výstup. Zvlášť to platí o Kamenné bráně, která navíc potvrzuje i moji léty praxe vytvořenou teorii, že totiž na fotkách je strmý svah průkaznější při pohledu shora.

Ještě u jedné věci bych se rád zastavil. Všudypřítomný čedič (jinak zvaný též bazalt) má na svědomí typickou vůni, jež vás bude provázet po celou cestu. Výrazná je zvlášť za mokra, kdy voda vytlačuje vzduch z bohatých pórů. Výsledkem je výrazně kovové aroma, neboť čedič kromě jiného obsahuje velké množství železa a hořčíku. Mezi další ingredience patří vápník, křemík a hliník. Vše roztaveno hluboko pod zemí vychází na povrch a ztvrdne v ideálně tvrdý kámen. Dostatečně pevný na to, aby se z něj daly vyrobit kostky nebo sloupy a klidně i postavit celé stavby, ale pořád poměrně dobře opracovatelný.

Směr dolů je zkrátka dolů, a tak jej i přes všechno doteď řečené zvládnu v čase sotva polovičním než cestu vzhůru.

Za necelou hodinu pak dojedu do lázní v Sárváru. U pokladny mě celkem férově upozorní, že po 16. hodině je sleva na vstupném. To je za pouhých dvaadvacet minut. A tady to chce malou finanční rozvahu. Teď bych za vstupenku do lázní dal 6300 forintů, od čtyř mohu dál za 4200 forintů. Útrata v blízké cukrárně činí 1940 forintů, s dýškem dva tisíce. Z toho plyne, že se to vyplatí. Stovka je doma, v přepočtu 6 korun a 22 haléřů. Takhle se šetří, přátelé.

Čtyři minuty po šestnácté hodině tedy vcházím do lázní doopravdy, neboť jak se s pokladní shodneme, „már van az idő“, tedy „už je čas“. Až potud v pořádku, jenže sárvárské lázně, které snad nikdy nezklamou, se dnes ukáží jako ne ta nejlepší volba. Bazén, v němž v podstatě vždy trávím nejvíce času, je mimo provoz. Nezbývá, než fakt přijmout a vystačit si s tím ostatním, co lázně nabízejí.

Už tak odložený oběd návštěva cukrárny odložila ještě víc, dojde na něj v pět. Takže už jde spíše o večeři. Jak vidíte, právě jsem ušetřil podruhé.

Zkouším trochu vyplavat únavu z Badacsonye, což se daří s menšími obtížemi, neboť ty zbylé bazény jsou na plavání trochu mělké. Ale mám na to dost času. Odcházím až po osmé hodině, pořád plný nejen dojmů.

K Fehérló tedy dnes nejdu, jediné, co potřebuji, je něco vypít, a v tomto směru je moje lednička zatím zásobena celkem slušně. Pro dnešek tedy zůstanu u schorle, vlastnoručně míchaného z dovezených zdrojů. K psaní poznámek je to nakonec pití ideální, mám tak o trochu větší jistotu, že mi na zítřek nezůstanou nějaké ty nedodělky.

——————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.