Opakování je matka moudrosti (3.)

Původně to měla být jen krátká opakovací cesta. Jenže něco nového potkáte vždy, a tak jsem po pár hodinách svoje rozhodnutí tentokrát nepsat změnil. Výsledek máte právě před sebou.

3. kapitola: Když to dojedete ve vyjetých kolejích (1. prosince 2024)

Apartmán opouštím čtvrt hodiny před devátou hodinou, s rezervou oproti předepsané desáté hodině. Nemá cenu to nějak natahovat, zvlášť chci-li tady ve Slovinsku ještě aspoň něco málo stihnout.

Známá slova o téže řece by klidně mohla platit i o dnešku. Cestou z Celje se to totiž přímo nabízí. Něco málo přes půl hodiny trvá cesta k lázním ve Zrečích,...

... ale ještě než vstoupím dovnitř, rozhlédnu se trochu po okolí. Pravda, pro dnešek velmi úsporně a v podstatě z jednoho místa. Vidět je odtud nejen část obce, pravděpodobně ta méně významná, ale též začátek alpského předhůří Pohorje.

Vánoční výzdoba se nevyhýbá ani lázním,...

... ale není to jediná věc, čím se zdejší prosinec liší od dubna. Především je uzavřen venkovní bazén.

Veškeré dění je tak omezeno na vnitřní prostory, nijak rozlehlé, ale při počtu návštěvníků, kteří sem dnes zavítali, to pořád bohatě stačí. Mně na těch pár hodin docela určitě.

Odcházím už v poledne. I opakovaná cesta musí mít všechny náležitosti, proto se stavím ve známé restauraci Fink. Samotné město Slovenske Konjice si – stejně jako napoprvé – nechávám někdy na příště.

V restauraci je podstatě méně lidí než při mojí předchozí návštěvě, ale i tak musím na oběd chvíli čekat. Nálada blížících se svátků proniká i sem, zde v podobě známé figury, která v nepravidelných intervalech přehrává známou píseň s vánoční tématikou. Časem usoudím, že reaguje na pohyb před sebou, takže ji nechtěně rozezním i sám, neboť jsou i takové situace, kdy od stolu zkrátka vstát musím.

S přibývajícími opakováními je to trochu otravné, ale vydržet se to dá, navíc sedím za rohem, takže vtíravou melodii nechytám takříkajíc z první ruky.

Čekání je bohatě odměněno. Tady se člověk opravdu nají dobře, i ceny jsou tu pořád přijatelné.

Prodloužím si tuhle zastávku ještě o kapučíno,...

... ale pak už opravdu musím jet dál. Na hranici s Rakouskem je to odtud 54 kilometrů. Tam je vždy třeba počítat s malým zdržením – sice ve velmi mírném režimu, ale přece jen rakouská policie vstupy do země už léta hlídá.

V mýtnici, kde platím za projetí Gleinalmského tunelu, dostanu nabídku zaplatit si zároveň i následující tunel Bosrucký, vzdálený odtud asi 70 kilometrů. O možnosti si mýtné předplatit samozřejmě vím, ale ještě nikdy jsem ji nevyužil. Snad z nějaké drobné obavy, co kdyby se třeba cesta nakonec nekonala.

Platím tedy 17 eur, což je aktuální součet poplatků za oba tunely. Doklad o zaplacení toho, který je teprve přede mnou, má všechny náležitosti, jako kdybych si průjezd zaplatil přes internet. I platnost předplatného je celý jeden rok, využívám jej ovšem už po šestatřiceti minutách.

Je třeba se zařadit do správného pruhu, těsně před bránou vám po odečtení vaší registrační značky ještě potvrdí, že máte průjezd skutečně povolen. Sice se tím vyhnete frontě před závorou, takže pár minut jistě ušetříte, ale nějaký rychlý průjezd nečekejte. Rychlost je tu totiž omezena na třicítku.

A to je skoro všechno. Zbývá ještě zastávka na místě, kde jsem dosud vždy krátce pobýval cestou na jih. Část Alp s trochu morbidním názvem Mrtvé hory (německy Totes Gebirge) tentokrát stíhám za trochu lepšího světla.

Pravda, účel téhle zastávky je ve skutečnosti prozaičtější. Snad že po obědě ve Slovinsku nebyl žádný zákusek, zkrátka je potřeba to dohnat teď.

I ta svačinka už tu před časem byla, jen vánoční květina je tu navíc. Doba si to žádá. A to je z téhle cesty v podstatě vše. Když vyjdu ven, už je tma. Ujet mi zbývá ještě poměrně dost, ale čas mám. Doma jsem mezi devátou a desátou večer, na tachometru mám rovných 1398 kilometrů. Jak se ale možná dá mezi řádky vyčíst, není to pro letošek všechno. A mohu slíbit, že ta následující cesta bude opět premiérová.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.