Opakování je matka moudrosti (2.)

Původně to měla být jen krátká opakovací cesta. Jenže něco nového potkáte vždy, a tak jsem po pár hodinách svoje rozhodnutí tentokrát nepsat změnil. Výsledek máte právě před sebou.

2. kapitola: Když jdete podruhé do téže řeky (30. listopadu 2024)

Říká se, že pokrok nezastavíš. A tohle je ve výsledku vlastně docela příjemné. Tady v apartmánech RM Studio nepotřebujete klíče. Tím pádem odpadá péče o ně, když ubytování opustíte. Před příjezdem prostě dostanete do mailu kód, stejný pro vstupní dveře do domu i pro dveře od vašeho pokoje.

Ráno je dnes studené přiměřeně roční době, v níž se nacházíme, a to trvá i kolem půl desáté, kdy vystupuji u celjského hradu. Za více než tři roky, jež uplynuly od mé první návštěvy, doznalo vstupné ve výši šesti eur drobné úpravy, která se může jevit jako kosmetická. Dnes sice zaplatíte i euro sedmé, ale zároveň dostanete ke vstupence kupón, po jehož předložení vám to jedno euro navíc odečtou od vašeho účtu v kavárně Veronika.

Stačí projít kolem sotva rozehrané partie a jsem na hradě. Návštěvníků je tu teď po desáté tolik, že by se v pohodě dali spočítat na prstech.

Na Friderikově věži trochu fouká, ale dopolední slunce se už pomalu dere přes mraky, které vytvářejí zajímavou hru barev.

A když pak dojdu na vyhlídku na západní straně hradu, začnou se paprsky příjemně opírat nejen do hradu. Vydržím tu půl hodiny, což je asi tak polovina celého času na hradě stráveného.

Na odchodu ještě potkávám dvě historické figury. Věkový rozdíl by mohl ukazovat na otce a syna, takže snad Heřman a Friderik. Jestli ta mladá dáma v pozadí je Veronika, to už si netroufám odhadovat vůbec. Příčiny, jež jsem tu popisoval před pár lety, by snad mohly vysvětlit, proč se drží v pozadí, oblečena je však až příliš současně.

Do Laška je odtud dvanáct kilometrů, jinak čtvrthodinka jízdy. Mám tu od minula nějaký rest. Ač tedy nepivař, dnes jej napravím. Jeden z nejvýznamnějších zdejších objektů jsem při první zdejší zastávce sice registroval, ale nevyfotil ani nezmínil.

Pivovar Laško byl založen v roce 1825. Z původně místního výrobce piva se vypracoval na největšího ve Slovinsku. Prvenství mu ostatně patřilo už v rámci Jugoslávie. Pak ale musel o svou pozici bojovat znovu. Nevraživost mezi některými bývalými jugoslávskými republikami totiž způsobila, že pivovar přišel asi o třetinu trhu.

Naštěstí jen na přechodnou dobu. Pivo Zlatorog i další produkty se dnes vyváží do více než třiceti zemí, a produkce pivovaru momentálně atakuje hranici miliónu hektolitrů ročně. Číslo samo o sobě asi moc neřekne, pokud se v oboru zrovna neorientujeme, a tak to zkusíme srovnat s něčím, co by nám mohlo být bližší: je to asi pětina množství, které vyprodukuje pivovar plzeňský.

Na tradici vaření piva upomíná i socha na břehu Savinje. Jednoduchý název Laški kralj piva zkusím nechat bez překladu. Jejím autorem je sochař pocházející ze vsi Dolnji Lakoš, součásti Lendavy, ale jméno Ferec Király jasně ukazuje na jeho původ. Což není v nejvýchodnějším slovinském kraji nic neobvyklého. Král tedy stvořil krále, neboť právě takový je význam maďarského slova király ([kiráj]).

Z tohoto místa ještě docela dobře uvidíte hrad Tabor, pocházející ze 13. století, po vypálení Turky v 16. století přestavěný na malé vojenské opevnění. Odtud ostatně pochází i jeho název. A ještě taková drobnost: plochá fotka trochu klame, kopce jsou na ní dva. Na vrcholu jednoho stojí hrad, necelého půl kilometru za ním je druhý, asi o 270 metrů vyšší.

Když už stojím právě tady, obrátím se zády k řece a čelem ke kruhovému objezdu. Tuhle zdánlivě obyčejnou záležitost Slovinci prostě umějí.

Fontána je momentálně přizdobena vánočně, ale na rozsvícení všech těch světýlek čekat nebudu. Dnešní plánovaný program se totiž protáhne až do večerních hodin. Ale nebudu předbíhat. Termální lázně jsou odtud rovný kilometr, je právě poledne, a jasné počasí dodává chuti zkusit vodu. Zvlášť když tady i touhle dobou pořád kvetou macešky.

Tentokrát nechám auto v podzemních garážích, náležejících k hotelu u lázní. Sazba parkovného je celkem přehledná. Tři hodiny jsou zdarma. Čtyři eura vás bude stát čtyřhodinové stání, pět pětihodinové. A tak dále, až do dvanácti. Tam se cena zarazí, za dvanáct eur můžete parkovat celý den.

Hlad, který se vzhledem k hodině hlásí celkem oprávněně, prozatím trochu ošálím kremšnitou. Poslední dobou si všímám, že tenhle název stále častěji nahrazují poslovinštělým „kremska rezina“. Ale i tomu původnímu, pocházejícímu z němčiny, pořád všichni rozumějí.

Prosklenou kopulí lázeňské budovy se derou sluneční paprsky. Skleníkový efekt zafunguje, takže celkový dojem aktuální roční době vůbec neodpovídá.

Hlad se znovu přihlásí po druhé hodině. Pozdní oběd mě docela překvapí, za těch 13 a půl eura si vysloveně pochutnám.

Mám-li laskavému čtenáři nabídnout něco ze zdejších lázní, o čem ještě nečetl, pak to bude asi Kneippův chodník (slovinsky Kneippova pot), známé střídání bazénků s teplou a studenou vodou. Tuhle proceduru si tu můžete dopřát kdykoliv a kolikrát chcete, čehož mnozí návštěvníci využívají. To je ostatně důvod, proč si na fotku musím tentokrát nějakou chvíli počkat.

Pak už to odpoledne uteče celkem rychle. Vytrvám až do tmy, což tedy není zase takový problém. A vlastně jsem za ni rád, lázně se dle očekávání rozsvítí, a mně se ty barevné hry světel opravdu líbí.

A teď se konečně dostávám k hlavnímu bodu nejen dnešního programu, ale i celé cesty. Je jím koncert slovinské zpěvačky Niny Pušlar. Na místo přicházím mezi půl a třičtvrtě na sedm, tedy s dostatečným předstihem. Před celjskou halou Dvorana Golovec, nazvanou podle blízkého kopce, čeká v tu chvíli jen pár lidí, ale zástup se brzy začne rychle rozrůstat.

Dovnitř nás vpustí v sedm, a to snad na vteřinu přesně. Množství lidí, které se do té doby nashromáždilo před halou, už lze směle označit za dav, který začne rychle plnit prostor uvnitř. Do osmi, tedy do plánovaného začátku koncertu, nebude na ploše k hnutí.

Žádné místenky tu neexistují, a to ani na tribunách. Kdo přijde na dané místo první, ten ho prostě má. Stačí tam něco položit, batoh či bunda je všeobecně přijímané i respektované znamení, a můžete si odejít, kam je vám libo či snad potřebno.

Když koncert začne, jsou mi záhy jasné dvě věci. První, že ze své pozice toho tentokrát moc nevyfotím, na to jsem od pódia až příliš vzdálen.

Nesnažím se tedy o nemožné a věnuji svou pozornost věci druhé, totiž že tento koncert bude dost odlišný od toho před rokem a půl ve Vransku, odtud shodou okolností zase ne tak moc vzdáleném. Některé písničky jsou převlečeny do lehce odlišných kabátků, které jim ale většinou sluší. Týká se to hlavně úvodů, jež jsou prodlouženy natolik, že v pohodě stihnete hádat, která písnička to bude. Má to ale ještě jeden účel, a sice čas – Nina totiž během koncertu předvedla... nevím, určitě pět různých kostýmů, a každá změna si jistě žádá své.

Opravdu se nedá porovnat, který z obou koncertů byl lepší, natolik byly odlišné. Jsem prostě rád, že jsem viděl oba. Kolem desáté Nina prohlásí „ne gremo še domov“, tedy že ještě nejdeme domů, což obecenstvo vítá. A těch zbylých asi dvacet minut si užije při přídavcích, takto nepochybně plánovaných od samého počátku.

Po koncertu ochranka oznamuje, že žádné podpisy nebudou. Jelikož však nejsou nijak důsledná v tom, aby v tuto chvíli už bývalé publikum rychle vyhnala ven, dává to jistou šanci, a tu hodlá pár desítek lidí využít.

My, zbylí vytrvalí, jsme odměněni ve tři čtvrtě na jedenáct, kdy navzdory tvrzení sekuriťáků nejpopulárnější a dost možná i nejlepší slovinská zpěvačka současnosti skutečně přichází. Tu chvíli, kdy jsem přišel na řadu a prohodili jsme spolu pár vět, mám tentokrát zvěčněnu fotkou.

Následuje ještě pohled do objektivu,...

... a nakonec si i z celjského koncertu odnáším podepsané CD. Zároveň dnes večer definitivně vyřeším jednu drobnou hádanku. Detail, kterého si všimnu právě při setkání tváří v tvář, mi prozradí, že Nina zcela vlevo je zrcadlově převrácená.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.