Opakování je matka moudrosti (1.)

Původně to měla být jen krátká opakovací cesta. Jenže něco nového potkáte vždy, a tak jsem po pár hodinách svoje rozhodnutí tentokrát nepsat změnil. Výsledek máte právě před sebou.

1. kapitola: Když se vám původně ani nechce psát (29. listopadu 2024)

Člověk míní a okolnosti mění. Za rozhodnutím napsat i tentokrát aspoň pár kapitol stojí nové věci, které zákonitě potkáte dokonce i tehdy, když se o to nijak zvlášť nesnažíte. Svoji roli sehrál i přelom listopadu a prosince, tedy doba, již lze už označit za předvánoční. I když je třeba jedním dechem dodat, že výzdoba zatím byla všude spíše skromná. Což ještě doplním sdělením, že aspoň prozatím takový stav spíše vítám.

S ohledem na příští plány si po vjezdu do Rakouska chci koupit dvouměsíční dálniční známku. Ušetřím na tom dokonce dvakrát: jednou na samotném poplatku, který se mi oproti několika desetidenním známkám vyplatí, podruhé pak díky datu zakoupení. Od prosince jsou totiž všechny dálniční poplatky v Rakousku opět vyšší. V předposledním listopadový den mám vše ještě za starou cenu, malý problém je pouze v tom, že nalepovací známky jsou už vyprodané. Pumpa, kde tyhle věci pravidelně vyřizuji, virtuální známky neprodává, a tak musím jinam. Vše ale vyřeším ještě ve Freistadtu.

Fotit začínám až v Mariboru, a rozhodnutí přece jen něco napsat padne právě tady. K řece Drávě se totiž dostávám z opačného směru než při svojí předchozí návštěvě tohoto místa, a tak tentokrát nezůstane mému zraku utajena Vodní věž (slovinsky Vodni stolp). Tato součást mariborského městského opevnění získala svoji dnešní podobu v roce 1555.

Pozdně renesanční věž už dnes vlastně neměla stát. Když byla na Drávě směrem na Ptuj budována elektrárna Zlatoličje, počítalo se s tím, že místo bude zaplaveno. Věž pak měla být z preventivních důvodů zbourána, aby neohrožovala plavbu po řece. Zachráněna byla nadšením jednoho místního architekta a mnoha jeho spolupracovníků, kteří dokázali 1500 tun těžkou kamennou stavbu zvednout o více než dva a půl metru. Na projekt i realizaci měli sedm měsíců na přelomu let 1966 a 1967 – a stihli to opravdu na poslední chvíli.

Vedle sebe tu stojí Starý most (slovinsky Stari most) z roku 1913, obnovený po poškození z druhé světové války, a Vorařská lávka (slovinsky Splavarska brv), postavená v roce 2023 tak, aby nenarušovala panorama města. Ta její výška má pro pěší a cyklisty, jimž je lávka určena, jednu nespornou výhodu: chtějí-li se dostat na druhou stranu, nemusí šplhat na poměrně vysoká nábřeží Drávy.

Mně teď stačí dojít jen doprostřed lávky. Domy se zrcadlí v klidné hladině řeky, ovšem jen na jednom břehu. Velká část domů na druhém břehu padla za oběť už zmíněné přehradě.

Před druhou hodinou je nejvyšší čas na oběd. Skoro v úrovni lávky je restaurace Grill Ranca, stačí ji jen najít v řadě hotelů, kaváren a dalších domů.

Ta trocha námahy při hledání stojí za to. Začínám sice klasikou, kterou si při žádné návštěvě Slovinska neodpustím, ale jídlo je výborné a obsluha příjemná. Ceny přijatelné.

Asi 70 metrů proti proudu Drávy roste Stará réva (slovinsky Stara trta). Je tomu pět a půl roku, co jsem tady stál, tehdy o ní bylo řečeno vše podstatné. Takže teď, kdy se pomalu blíží zima, je bez listí. Snad tento stav lépe odhaluje fakt, že se jedná o dvě rostliny – ta skutečně stará více než čtyři století je ta mohutnější z nich, čili z našeho pohledu vlevo.

Skoro na odchodu či odjezdu mě v Mariboru zdrží nápadná stavba s gotickým průčelím na břehu Drávy. Jako kostel úplně nevypadá, což samo zakládá důvod pro podrobnější průzkum. Od řeky se k ní nedostanu, je za plotem, a tak se snažím ji obejít a přijít z druhé strany. Jinak řečeno, ta cesta na zvýšené nábřeží Drávy mě nakonec neminula.

Na hlavní ulici je to chvilka hledání, ale nakonec trefím. V tu chvíli už vím, že se jedná o synagogu. Ovšem bývalou.

Coby modlitebna sloužila poměrně krátce. Rok jejího dokončení známý není. Poprvé je písemně zmíněna v roce 1429, ale předpokládá se, že tu stála už ve druhé polovině 14. století. Po vyhnání Židů z Mariboru počátkem roku 1497 ztratila svůj význam. V roce 1501 synagogu koupil tehdy pravděpodobně nejzámožnější občan Mariboru Benjamin Drukher, a nechal ji přestavět na kostel. I když přestavět – mnoho stavebních úprav budova neprodělala. Z větší části se jednalo jen o nové vybavení. Žádným významným náboženským či společenským centrem se budova nestala, kostel neměl ani varhany. Sakristie ani oltáře nikdy nepřekročily rámec podmínek, které bychom nazvali provizorními. Oficiálně byl kostel zrušen v roce 1785.

Budova, jejíž vchod je téměř celý pod úrovní okolního terénu, pak byla využívána rakouskou armádou jako skladiště. Do soukromých rukou přešla opět v roce 1811, zhruba o sto let později ji koupilo město a zafinancovalo její obnovu. K původnímu účelu se nevrátila ani přes návrat Židů do Mariboru v roce 1836. Fakt, že se kdysi jednalo o synagogu, však ze všeobecného povědomí nikdy nevymizel. V kterémkoli století jste se tak mohli zeptat na cestu k mariborské synagoze, a místní vás vždy neomylně navedli.

Od přelomu druhého a třetího tisíciletí procházela synagoga postupně několika rekonstrukcemi, aby se nakonec alespoň trochu přiblížila svému původnímu účelu. Dnes tedy není modlitebnou, ale slovinským centrem židovské kultury. Jako takové pečuje i o památku těch, kteří nepřežili dobu druhé světové války. A v odkazu na minulost budovy nese název Sinagoga Maribor.

V podstatě nijak se synagogou nesouvisí Židovská věž (slovinsky Židovski stolp), tedy až na název, který dostala v roce 1465, kdy byla postavena. Podzemní chodbou je spojena s vodní věží, jejíž střecha vykukuje vpravo.

Je čas jet dál. Víceméně naslepo ještě vyfotím nápadnou budovu Národního domu (slovinsky Narodni dom), od svého vzniku v roce 1898 až dodnes centra kulturního a společenského života nejen v Mariboru. Až posléze zjistím, že tato pro Slovince významná novorenesanční stavba je dílem českého architekta Jan Vejrycha.

Na odjezdu nejvíce ze všeho náhodou trefím Dvoupatrový most (slovinsky Dvoetažni most), a protože jedu sice ne úplně z centra, ale přece jen z města, je mi souzeno spodní patro (zatímco horní patro je využíváno pro tranzitní dopravu).

Brzy jsem na slovinské dálnici A1, kde zažívám do té doby neviděný úkaz. Musím upřesnit: mnou neviděný, jinak je tu něco podobného k vidění každý den. Tak tedy k věci. Doteď jsem tu projížděl v časech, kdy bylo do západu slunce daleko. A jakkoliv tento astronomický jev vypadá na fotce skoro až úchvatně, ve skutečnosti je okamžik, kdy se slunce ukáže na horizontu, pro řidiče opravdu nepříjemný.

Než se po ubytování v Celje dostanu opět ven, tma už vládne naplno. Turistická ubytovna RM Studio na okraji města zabírá jen půlku domu, v druhé je prodejna pneumatik. Pevně věřím, že během svého zdejšího krátkého pobytu budu moci využít služby jen té poloviny z mého aktuálního pohledu vpravo.

Je to na okraji města, ale vše nezbytně nutné je v dosahu. Vpravo od benzínky je mimo záběr Lidl, a přímo s ní sousedí bar Parlament. Ani ten neuvidíte zrovna nejlépe, úplně vlevo jsou jeho venkovní stolky, momentálně všechny prázdné.

Vše je v podstatě přes ulici od apartmánu. Je to příležitost pro malé zhřešení, ale už krátce po osmé odcházím spořádaně domů.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.