Od Pravých Finů k tomu ostatnímu

Celá slavná Evropská unie má na krku další malý problém. Sám o sobě by snad nic moc neznamenal, ve spojení s dalšími drobnostmi už takový pohled sotva obstojí. Znáte to - stokrát nic...

Finská politická strana Praví Finové získala v právě proběhlých parlamentních volbách 19 % hlasů. Tedy - téměř každý pátý Fin vyjádřil ve volbách svůj euroskepticismus, jak jsou podobné postoje s oblibou nazývány. Pravým Finům se však dostalo mnohem horších označení: populisté, krajní pravice či nepřátelé vůči cizincům. Finové se však pouze připojili k řadě států, jejichž významná část voličů se nechce nadále podílet na experimentu zvaném evropská integrace. Tento projekt se neukazuje být příliš životaschopným. Po pomoci Řecku se tentýž stát ocitl tak jako tak na hranici bankrotu, EU má na krku potíže v Irsku a Portugalsku a před vážnými ekonomickými problémy stojí Španělsko a Itálie.

Řecká zkušenost ani nedává krachujícím ekonomikám příliš nadějí na záchranu prostřednictvím injekcí z fondu stability. Nedivím se někdejšímu postoji Slovenska, které se nechtělo podílet na pomoci státu, v němž například důchody byly několikrát větší a dědily se v rodině. Což je mírně řečeno neobvyklé. Stejně jako prémie za to, že chodím do práce včas (zřejmě to však cosi napovídá o řecké mentalitě).

Pád Španělska a Itálie, které dohromady mají pětinu obyvatel unie, bude zřejmě znamenat nevyhnutelný pád ne-li hned celé unie, pak minimálně eurozóny. Ani k němu však nedojde ze dne na den. Euro, byť důvody jeho udržování jsou spíše politické než ekonomické, je něčí dítě, a jeho zploditelé rozhodně mají dost vlivu na to, aby ho alespoň po nějaký čas drželi při životě.

Zhruba před rokem se objevily zvěsti o tom, že se Německo chystá opustit eurozónu. V Německu již dávno občané přejmenovali euro na teuro, což bylo odvozeno z německého slova "teuer", tedy "drahý". Pochopitelně. Kurs marky k euru byl zhruba 1,9:1. Běžně rozšířená je myšlenka, že co stálo marku, stojí euro - jinými slovy, je téměř dvakrát dražší. S německou měnovou odlukou je to trochu jako se zprávami o konci světa - datum předem všichni známe, a když v klidu přejde, čeká se na další. Jedno je však jisté: ke konci světa jednou dojde a s eurem to může být zrovna tak.

Euru ve fyzické podobě chybí jakákoliv identita - mince jsou zpředu sterilně stejné, zajímavé jsou alespoň jejich zadní strany. Pohled na bankovky je výmluvný - euru totiž chybí tvář. Je všech a ničí. Stejně jako mosty a okna, kterými jsou bankovky zdobeny. To je však víceméně kosmetika, pravé problémy jsou skryty pod tímto povrchem. Euro totiž vyrazilo národním vládám z rukou některé ekonomické zbraně, jindy obvykle používané. Není jiná měna, která by nebyla navázaná na jednotnou fiskální politiku (neuvažujme teď třeba o švýcarském franku, na němž se Lichtenštejnsko může podílet asi půl procentem, což frank ani nezachrání ani nepoloží). V tomto kontextu se jeví touha Evropské komise schvalovat národní rozpočty jako logický krok, který však bude těžko průchodný.

Těžko bude probíhat i případný odchod prvního státu z eurozóny. Snad v návalu jakési bohorovnosti nebyly do Maastrichtské smlouvy zahrnuty příslušné mechanismy. Zbožné přání zřejmě bylo antikoncepcí této myšlenky. Bude se tedy improvizovat a postoj k odpadlému státu se bude lišit podle toho, vystoupí-li sám, nebo bude vyloučený. Dobrou pozici u "zdravého jádra EU" však takový stát nebude mít ani v jednom případě.

Pamatuji dobu, kdy všechno bylo řízeno z Moskvy a parlament musel hlasovat jednomyslně. Dnes se změnil počet pěticípých hvězd i jejich barva, jakési nadřazené právo je však nadále nuceně implementováno. S jedním rozdílem - už to nemusí být jednomyslně a o tématu je před povinným schválením připuštěna debata. Stádní chování je však nadále vyžadováno. Opačný názor je označován za zpátečnický, populistický, jen zdravý euronázor je ten pravý. Nemohu se ubránit dojmu, že mi to v měkčím vydání něco připomíná. Snaha o unifikaci všeho možného je snad už i směšná, a hlavně zbytečná. V členských státech USA se tak liší zákony o všem možném, že je to pro našince až nepochopitelné. Přesto nikdo nepochybuje o tom, že USA jsou státem ve smyslu mezinárodního práva. U Evropské unie se toho nedocílí zřejmě nikdy. Zdejší státy vznikaly tisíce let, mnohdy velmi bolestně. Přepsat uměle historii za nějakých padesát let je prakticky nemožné. Nezvládne to ani "pan neznámý" Herman Van Rompuy, který byl na své místo vybrán nikoliv jako silná persona (ostatně - kdo z vás o něm kdy předtím slyšel?), ale jako člověk, který vadí ze všech kandidátů nejméně.

Čerstvá je rozmíška z jiného soudu, kdy se Itálie a Francie tak trochu handrkují o severoafrické uprchlíky. Itálie by je ráda poslala dál, Francie je nechce. Logicky, svých problémů má v tomto ohledu už tak dost. Lze připomenout i starší problém, který se týkal přímo nás, totiž ony přísné německé kontroly českých turistů. Prý se odehrávaly deset dvacet kilometrů od hranic, v podmínkách mnohdy nedůstojných. Řešení je prosté. Každý stát nechť má právo pustit si na své území koho chce a nevpustit toho, koho nechce. Za tím účelem vraťme kontroly tam, kam přirozeně patří, totiž na státní hranice. Oněch zhruba 17 let, kdy tu existovaly v celkem standardním režimu, jsme žili také, a docela dobře. Já osobně jsem nikdy neprovedl nic, co by mi mělo bránit beze strachu a studu ukázat na hranicích svůj pas.

Údajné Evropany nespojuje nic - nemají společný jazyk, o kultuře ani nemluvě. Historii si, jakkoliv vedle sebe, žije a žil každý svou vlastní. Evropská integrace vznikla jako projekt, jehož cílem mělo být vytvoření silné ekonomiky jako protiváhy USA. Evropští politici by si měli umět přiznat, že v tomto smyslu je v troskách. Unie se možná právě teď dostává do fáze, kdy neřešitelné problémy převažují nad uvažovanými výhodami. Čím déle a uměleji bude její životaschopnost prodlužována, tím hůře pro všechny.