O adventu v Budapešti (4.)

O Maďarsku jste se asi letos dočetli o něco méně, než tomu bylo jindy. Zkusím to v závěru roku aspoň trochu napravit. Předvánoční čas nebyl primárním cílem, prostě to tak náhodou vyšlo. Ale té atmosféře šlo jen stěží nepodlehnout.

4. kapitola: Domů v pátek třináctého (13. prosince 2024)

Konečně to dnes po ránu vypadá jako prosinec. Chladno až mrazivo, na teploměru skoro nula. Na snídani v devět se zvyká pěkně, ale dnes ji o půl hodiny uspíším. Nezdá se to moc, ale jak den ukáže, nakonec mi těch pár desítek minut bude dobrých.

Když je to možné, centrum Budapešti autem rád vynechám. Navigace praví, že dálniční okruh je volný, a tak to zkusím. Vyjde to dokonale.

První kolona přijde až na maďarsko-rakouské hranici. Za tu ale může rakouská policie, dnes asi důslednější než jindy. Pár aut zastaví, a i když mezi takto vyvolené nepatřím, tu frontu si stejně odskáču s ostatními. A to doslova.

Za dalších čtyřicet kilometrů stavím už dobrovolně. Do poledne zbývá pár minut, je tedy čas doplnit energii.

Co jsem zanedbal v Maďarsku, vynahradím si teď. Jen musím přepnout na jiný jazyk. V ceně gulášovky je i jedna houska, ale stačí.

Ještě než dojím, děvčeti za pultem zazvoní telefon. Sice sedím poměrně daleko, ale slyším dobře – mluví do něj maďarsky. A tak při vracení nádobí přepnu jazykové nastavení zpátky. A jen tak mezi řečí přidám na závěr ještě kapučíno a něco k němu. To něco si musím rozbalit sám, neboť ta zásada, že co se nedá sníst, na talíř nepatří, se tady holt nedodržuje.

Jediný zádrhel, který mě na další cestě potká, je drobné bloudění někde na okraji Vídně. Nejde ani tak o bloudění jako spíš o špatné odbočení, jež si každopádně žádá cestu na nejbližší výjezd a pak zase zpět.

Z dálnice už jsem dávno pryč, když se citelně zhorší počasí. Vjedu do bílé tmy, teploměr spadne na dva pod nulou. Mlha se časem ztratí, teplota se však už z mrazivých hodnot nezvedne.

Doteď to vypadá, že dnešek sestává toliko z jízdy a jídla. Snad abych tento dojem narušil, stavím po bezmála čtyřech stovkách kilometrů na posledním místě, jež se může směle nazývat jedním z cílů této cesty. Čtyřtisícové rakouské město Zwettl (nebo jedenáctitisícové, počítáme-li všechny obce s městem sdružené do katastrálního území) je centrem regionu Waldviertel na severozápadě Dolních Rakous. Sice zbývá čas jen na malý okruh centrem města, ale každá cesta končí až tehdy, když stojím doma na parkovišti.

O původu názvu můžeme spíše jen spekulovat. Jedni jej spojují s českou variantou názvu Světlá, ale nejspíš je to obráceně, tedy že my Češi jsme si Zwettl pojmenovali na základě jisté zvukové i grafické podobnosti obou slov. Staré latinské listiny nicméně označují místo jako Claravallis, což můžeme přeložit jako „světlé údolí“. Sám jsem teď trochu ztracen v tom, kterým směrem mám uvažovat.

Slovanský původ předpokládá i druhá teorie, odvozující název Zwettl od staroslovanského slova „setla“, znamenajícího mýcení či vysekávání. Je tu ale malý problém, který nahlodává hned obě předešlé teorie: dosud totiž nikdo neobjevil žádné stopy, jež by naznačovaly přítomnost Slovanů v této oblasti. Snad s dvěma výjimkami, v nichž figurují Češi.

V roce 1427 město obléhali husité vedení Prokopem Velikým, ale dobýt se jim ho nepodařilo. A tak aspoň v okolí vyplenili, co se dalo. Jen trochu úspěšnější byla česká vojska o necelá dvě století později na začátku třicetileté války, kteréžto období se ne nadarmo nazývá válkou českou. Šlo ale o záležitost nepříliš dlouhého trvání – skončila ještě předtím, než byla první fáze třicetileté války zakončena exemplárním obětováním sedmadvaceti českých hlav.

Zwettl má částečně zachováno středověké opevnění, které navzdory svému původnímu účelu představuje jednu z pohodlných možností vstupu do města. Moserova věž (německy Moserturm) patří mezi vůbec nejstarší dochované části středověkého opevnění Zwettlu – odhadovaný rok jejího vzniku je 1230.

Současné jméno je mnohem, mnohem mladší – pochází od rodiny, v jejímž majetku byla od roku 1870 do téměř současně znějícího letopočtu 1961.

Vyjdu těch pár metrů vzhůru k Farnímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie (německy Pfarrkirche Mariä Himmelfahrt). Jeho vznik je pouze odhadován na první polovinu 13. století. Některé vnější znaky pozdně románského slohu zůstaly zachovány, zásadních stavebních úprav ale kostel prodělal hned několik. První byla pozdně gotická na konci 15. století. Rozšíření do dnešní podoby se stavba dočkala v době baroka. Z téže doby pochází i výzdoba interiéru. Zvonice byla na současnou výšku upravena až v roce 1856.

V současnosti se tedy jedná o trojlodní kostel s jednou lodí příčnou, přičemž stavebně nejzřetelnější jsou prvky gotické, včetně žebrové klenby ve střední lodi.

Centrum města tvoří Hlavní náměstí (německy Haupplatz) se Starou radnicí (německy Altes Rathaus), jejíž základ pochází možná už z konce 13. století. Tehdy byla obytným domem, ale původní majitelé jej v roce 1312 prodali městu. Sídlem jeho správy pak byla budova až do roku 1850. První větší změnu vzhledu znamenala přístavba věže, započatá v roce 1549 a dokončená o rok později. Nejspíš ze statických důvodů byly v roce 1678 kolem věže vystavěny dva boční pilíře.

Z druhé strany náměstí mohu věnovat ještě pohled farnímu kostelu,...

... moji pozornost však upoutá též dřevostavba, zřetelně novodobá, která jako kdyby se na starobylém náměstí ocitla bůhvíodkud.

Snad k tomu, že zamířím dovnitř, přispěje i čím dál tím chladnější počasí. Jak jste si už asi všimli, adventní trhy probíhají i tady, ale patrně jindy než o pozdním odpoledni pátku třináctého.

Ač je kavárna Juwel, jak se dřevěný podnik jmenuje, prosklená a zvenku téměř průhledná, uvnitř působí velmi útulně.

Přiznávám, že k takovému hodnocení mi stačí opravdu málo, konkrétně příjemná obsluha, a za současného počasí i teplo, ale obojího se mi tu dostane měrou dostatečnou. A ještě musím zmínit křesílka, na ta bych skoro zapomněl.

Když po čtvrt na pět vycházím ven, už je skoro tma. Kašna, vytvořená místním umělcem a instalovaná za sporu jejích zastánců i odpůrců v roce 1994, stejně jako další místa na náměstí rozsvítila předvánoční nálada.

Dolů seběhnu po hlavní silnici. Rozdíl co do vzdálenosti i co do času je to naprosto marginální.

Závora na výjezdu z parkovacího domu se otevře poté, co zaplatím půl eura. Cena je jednotná, bez ohledu na to, jak dlouho tu auto necháte.

Na domácí půdě jsem ve čtvrt na šest. Hranici přejíždím na tomtéž místě jako na cestě do Maďarska. O fotku se skoro marně snažím jen z důvodů dokumentačních, tma je tady skoro úplná. Teploměr stále ukazuje dva stupně pod nulou, ovšem vítr fičí přímo neuvěřitelně. A tak poznám, jaký rozdíl může být mezi skutečnou a pocitovou teplotou.

Domů je to odtud ještě necelé tři hodiny cesty. Její konec mohu ohlásit deset minut po dvacáté hodině, do letošních statistik přibylo dalších 1259 kilometrů. Z některých náznaků mohl laskavý čtenář usoudit, že konečný součet to letos ještě není, takže brzy na shledanou.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.