O adventu v Budapešti (3.)

O Maďarsku jste se asi letos dočetli o něco méně, než tomu bylo jindy. Zkusím to v závěru roku aspoň trochu napravit. Předvánoční čas nebyl primárním cílem, prostě to tak náhodou vyšlo. Ale té atmosféře šlo jen stěží nepodlehnout.

3. kapitola: Další doteky historie (12. prosince 2024)

Poměrně rychle objevuji kouzlo snídaně v devět. Seznávám, že ráno po dlouhých zimních nocích není kam spěchat, a s pozdější hodinou je koneckonců spokojen i majitel hotelu.

Další výhodou je, že někdy se s lehce pozdější hodinou můžete dočkat docela pěkného počasí. Dnešní program je navíc velmi volný, aspoň co se týká času. Neexistuje žádné místo, kde bych musel být v předem určený čas.

Za řekněme polojasna, které panuje, vypadají ty adventní stánky skoro nepatřičně. Všechny jsou zatím zavřené, proplétat se tedy netřeba, stačí prostě projít.

U jízdenkového automatu je vzácně volno. U přilehlé zastávky na autobus zrovna nikdo nečeká, a tak celé zákoutí vynikne. Zvláštní, je to jen několik málo desítek metrů hlavní a docela frekventované ulice, ale je tady špatně snad úplně všechno. Nevábná postava na lavičce, nevábně vyhlížející panelák se stejně nevábně počmáranou zdí a hodně zašlými poutači.

A tady si dovolím detailní pohled. Opotřebovaný nápis na té černé ceduli je pořád čitelný. Video kazetta kölcsönző, čili půjčovna videokazet. Každý den otevřeno od deseti do deseti. Uvážím-li, kdy systém VHS odešel do dějin, pak je tohle skoro zázračné přežití poutače němým dokladem o zpustlosti místa. A samozřejmě je tu otázka, jak mohou být aktuální ty zbylé reklamy.

HÉV sice působí jako silné retro, ale pokud jste ochotni prominout minutu či dvě coby prohřešek proti jízdnímu řádu, jedná se o způsob dopravy celkem spolehlivý. Zásadní obnova je však časem nevyhnutelná, plány na propojení se sítí metra jsou ovšem pouze ve stadiu úvah.

Maďarsko a s ním i Budapešť má historii dlouhou, zajímavou, a jak je to u většiny evropských zemí, často pohnutou až tragickou. Potkáváte ji, ať už se o to nějak zvlášť snažíte či nikoliv. Příkladem může být budova, kterou můžete spatřit krátce po přestupu z HÉVu na tramvaj. Času na fotku mám o trošku víc, neboť stojí naproti zastávce.

Cvaknout si ve smyslu „připít si“ už se asi dnes moc neříká, ale dříve bylo tohle sloveso naprosto běžnou součástí mluvy. Jeho původ hledejte právě zde, přesněji tedy v názvu společnosti Zwack, jejímž nejznámějším produktem je nade vší pochybnost bylinný likér Unicum. Čeština je hravá, takže to cvaknutí krásně souznělo s ťuknutím, a nové slovo bylo na světě.

V budově dnes najdete muzeum firmy, ale dodnes je tu i provozovna. Ač tedy příjmení zakladatele firmy Zwack bylo původu německého, jedná se o prastarou firmu maďarskou, založenou už v roce 1790. Od té doby funguje v podstatě nepřetržitě až dodnes. Když totiž po druhé světové válce museli Zwackovi Maďarsko opustit, vzali s sebou i recept na přípravu likéru – samozřejmě tajný, jak tomu v podobných případech bývá. Znárodněná továrna, kterou ještě stihli původní majitelé obnovit po válce doslova z popela, zatím vyráběla napodobeninu likéru založenou na mystifikaci, která byla dílem členů rodiny, kteří v Maďarsku zůstali.

Zwackovi se zatím po americké zastávce usadili v Itálii, kde po pár letech spustili výrobu likéru podle původní receptury. A kromě toho podali na maďarský stát úspěšnou žalobu, jejímž následkem musela budapešťská likérka upustit od používání názvů Zwack a Unicum. Dodržovala to sice jen v zahraničí, ale to majitelům zase tak nevadilo, neboť na maďarský trh mělo pravé Unicum přístup stejně zapovězený. Bylo tomu tak až do roku 1989, kdy se do Maďarska vrátil dědic a potomek zakladatele firmy Péter Zwack, aby tu znovu rozjel výrobu. Pikantní na celé věci ovšem bylo, že si musel od státu vlastní továrnu znovu koupit.

Z tramvaje vystupuji na Kossuthově náměstí. Obejdu zpátky ten oblouk, jímž se tramvaj vyhýbá budově parlamentu a vrátím se ještě o kus zpět podél Dunaje. To místo je v podstatě nepřehlédnutelné – ať už sem míříte v kteroukoliv denní dobu, vždy tu najdete hlouček lidí, který vás neomylně navede.

Čtyřicet metrů dlouhé sousoší Boty na břehu Dunaje (maďarsky Cipők a Duna parton) je památník událostí, jež se odehrávaly na přelomu roků 1944 a 1945, tedy shodou okolností právě před 80 lety. Na různých místech po obou budapešťských březích Dunaje bylo příslušníky milic strany Šípových křížů postupně zabito asi tři a půl tisíce lidí.

Byť z nich Židé tvořili asi čtvrtinu, je památník, odhalený 16. dubna 2005, chápán též jako připomínka maďarského holocaustu, jemuž padlo za oběť celkem asi 560.000 lidí. Důvod vzniku sousoší, sestávajícího ze šedesáti párů bot, vysvětlují tři pamětní desky vsazené do dlažby.

Oběti byly přinuceny zout si boty, odtud také pochází podoba sousoší. Za války byly totiž boty nedostatkovým zbožím, které mohli milicionáři po masakru výhodně zpeněžit. Památník je na první pohled nenápadný, o to však působivější, neboť pár bot byl tím jediným, co po obětech na břehu řeky zůstalo.

Vracím se tramvají o kousek zpět, vystupuji na Vigadó tér. Náměstí je pojmenováno po paláci Vigadó, což by se dalo přeložit jako místo, které dává radost. Na správný okamžik pro fotku si musím chvíli počkat, neboť park s kašnou je poměrně frekventovaným místem. A tak máme čas na pár slov. Palác Vigadó je druhou největší koncertní síní v Budapešti, ale kromě hudby slouží i mnoha dalším druhům umění. Postaven byl v roce 1859 jako náhrada za předchozí koncertní sál, který v roce 1848 vyhořel.

Tuhle fotku jsem vám trochu dlužil. Možná si vzpomenete, že právě z této stanice se dá dojít na začátek ulice Váci. Dnes ji s dovolením vynechám a místo toho se zastavím v kavárně Szamos.

Hned musím předchozí informaci uvést na pravou míru. Vstup do kavárny je opravdu z ulice Ference Deáka, ale oficiální adresa je Váci utca 1. No a teď se v tom vyznejte. Lépe je snad připomenout, že jednu z kaváren této společnosti jsem už navštívil v březnu roku 2023 v Ostřihomi, včera jsem pak něco málo z jejích produktů okusil i v parlamentu. Kavárny však mají osobitou a příjemnou atmosféru, kterou stojí za to si vychutnat.

Vörösmartyho náměstí je jedním z větších budapešťských adventních center. Trhy tu fungují v podstatě celý den.

A nabídka je pestrá jako všude jinde. Oko ji ještě zachytit dokáže, ale po vydatné snídani v hotelu a zastávce u Szamose je to tak všechno.

Trhy jen tak letmo projdu a krátce před jednou hodinou vstupuji do metra. Svou předplatní jízdenku tak využívám opravdu bohatě, tentokrát jen na jednu stanici.

Vörösmarty tér je od samého začátku konečnou stanicí nejstarší linky metra na evropském kontinentu. Přestupní stanice Deák Ferenc tér však nikoliv. Vybudována byla až v 50. letech, když už se počítalo s výstavbou dalších linek, které se tu kříží. Trasa metra tu byla přesunuta o padesát metrů na jihovýchod, aby pak opět navázala na původní tunel. Proto také stanice Ferenc Deák tér postrádá onen secesní styl, jenž je jinak vlastní všem původním stanicím linky číslo 1.

Když se metro vyhýbá nepoužívané stanici, možná si toho během jízdy všimnete – on ten oblouček je docela výrazný a kola vlaku v něm trochu skřípou. Starou trať a stanici nezasypali, od roku 1975 je v ní muzeum.

Vstup do něj se však nehledá zrovna lehce. Nejlepším orientačním bodem je asi palác Anker, postavený v roce 1910 coby sídlo maďarské pobočky stejnojmenné vídeňské pojišťovny.

Stavba je dokladem doby, kdy město zažívalo nebývalý rozmach. V celé zemi ještě přetrvávalo opojení z velkolepých oslav maďarského milénia, dílem také díky tomu, že mnohé se k roku 1896 dokončit nepodařilo. Tisícileté oslavy se přehouply do očekávání nového století, a tak bylo ve všeobecném a opravdovém nadšení z budování zahájeno mnoho dalších staveb. Budapešť, posílena rakousko-uherským vyrovnáním, teď s Vídní otevřeně soutěžila o výsadní postavení v monarchii, a možná nejen v ní. Záhy se zařadila mezi města, jež si vysloužila přezdívku „Paříž východu“.

Ačkoliv palác Anker jistě nepatří mezi ty nejvýznamnější stavby ve městě, může dokumentovat vzlet maďarského státu i jeho pád. Ten přišel brzy – po první světové válce se země už nikdy plně nevzpamatovala. Trauma z Trianonu trvá v podstatě dodnes. Palác po znárodnění víceméně chátral, na čemž nic nezměnil ani převrat v roce 1989. Asi před deseti lety byla budova pro havarijní stav uzavřena, pouze v přízemí najdete pár obchodů, cukrárnu či pobočku mobilního operátora.

Těžko říct, jak dlouho tu ještě bude stát tramvaj postavená z Lega, přece jen proti čemukoliv kamennému či zděnému je tu neodbytný dojem menší stálosti. Mně ale jako další orientační bod posloužila celkem dobře. Místní jazyk pro ni našel pojmenování Lego Vili, přičemž jméno Vili využívá jisté podoby s maďarským slovem villamos, které značí právě tramvaj.

Poblíž je cosi, co vypadá jako vstup do metra. Nevypadá, on to skutečně dříve byl. O správnosti směru mých kroků mě přesvědčí nápis ve známém stylu.

Není tu jen muzeum. Až vás přistihne revizor bez jízdenky, právě tady budete mít jednu z možností, kde zaplatit pokutu. Kromě toho tu prodávají třeba jízdenky, ale hlavně vstupenky do muzea, jež má otevřeno od deseti do pěti denně, ovšem s výjimkou pondělí a některých svátků. Aktuální vstupné činí 900 forintů (asi 55 Kč).

Ještě před samotným vstupem si všimněte vlevo na stěně pamětní desky, jež připomíná osobní účast císaře Františka Josefa I. na oslavách milénia. Stalo se tak šest dní po otevření metra, tedy 8. května 1896. Poté, co se Jeho císařské a apoštolské veličenstvo novou podzemní dráhou svezlo, bylo jí nadšeno natolik, že svolilo, aby dráha propříště nesla jeho jméno.

Stanice byla v provozu do roku 1955, a i když byla pro účely muzea mírně přestavěna, mnohé je stále na svém místě. Původní zcela jistě není nápis s názvem stanice. Jméno rakouské arcivévodkyně, dcery císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty, neslo totiž nynější Vörösmartyho náměstí, potažmo tedy i konečná stanice, z níž sem byl nápis přenesen.

Okolo 150 drobných i větších artefaktů doprovází panely s popisem historie dráhy, doprovázeným nesčetnými fotografiemi. Uvidíte-li lavičku, klidně se posaďte. Pokud se něčeho dotýkat nemáte, poznáte to snadno.

Asi šedesátimetrový úsek tunelu obsadily tři historické vozy metra. Dva z nich jezdily od samého počátku, ale pouze ten s číslem 19 byl uveden do stavu, v jakém roku 1896 nastoupil do služby.

Odpovídajícím způsobem byl zrekonstruován i vnitřek vozu, poskytující cestujícím pohodlí a eleganci v té míře, jíž byla doba konce 19. století schopna. Své by o tom mohla vyprávět i dáma cestující sama, možná právě proto trochu smutná, přesto působící živějším dojmem než strnulý průvodčí u vchodu, jemuž navíc chybí pravá ruka (a teď se docela bavím představou, kolik čtenářů se teď vrátilo o tři fotky zpět, aby si ověřili, že tomu tak opravdu je).

Stejně starý je i vůz nesoucí jedničku, ale ten je vystaven ve stavu, v němž byl při svém vyřazení z provozu. Zde se sluší poznamenat, že původní vlaky jezdily v tunelu metra až do roku 1973, kdy také započala přestavba stanice na muzeum. Exponáty tak byly na místa instalovány tou nejjednodušší cestou: prostě přijely po svých, načež byl tunel zazděn.

Poslední vůz pochází z roku 1960, model byl vyvinut o rok dříve. Dlouho se na trati metra nezdržel, vyřazen byl už v roce 1973. Snad postačí, když z něj zatím ukážu jen konec. Víc mě totiž zaujal obrázek na stěně, který zobrazuje Andrássyho třídu v průřezu, tedy i s tunelem metra. Všimněte si přístřešku na levé straně ulice. Podobné původně kryly všechny vstupy do stanic, ale velmi záhy se ukázalo, že překáží pozemnímu provozu. Do roku 1924 byly všechny odstraněny.

Tím se dostávám k obrázkům a fotografiím. Existuje jich spousta, nalézt je můžete všude možně včetně internetu. Zlomek z nich muzeum vystavuje v prosklených vitrínách.

Vše je řazeno chronologicky od prvních plánů až prakticky po současnost, opatřeno popisem, kterému porozumíte, pokud vládnete alespoň základy maďarského nebo anglického jazyka.

Tuto část expozice doplňují předměty listinné či papírové. Nádherně zachovaný je zimní jízdní řád platný od listopadu 1910 do dubna 1911. Metro tehdy jezdilo v pracovní dny i o víkendech od půl sedmé ráno do jedenácti večer, ale po osmé hodině večerní končilo nikoliv ve stanici Artézi fürdő, jak se tehdy též říkalo Széchenyiho lázním, nýbrž ve stanici Állatkert (česky Zoologická zahrada), která už dnes neexistuje. Intervaly se během dne měnily od čtyř do sedmi minut, nejkratší byly odpoledne ve dnech veřejného bruslení, kdy metro jezdilo každé tři minuty.

Jízdné bylo rozděleno do dvou úseků, oddělených od sebe stanicí na náměstí Oktogon. Jednotlivá jízdenka na jeden úsek stála 12 fillérů, prodávaly se jízdenky pro oba úseky, obě možnosti byly k dostání i ve zpáteční variantě, koupit jste mohli zlevněné jízdenky pro mládež a nevím jaké ještě. Pár z nich tu najdete také, spolu s nimi též žákovskou průkazku z roku 1909 s několika nalepenými měsíčními známkami.

Kolem druhé dojedu metrem na Náměstí Hrdinů. Byl jsem tu už mockrát, a tak si nemohu nevšimnout, že na sloupu Památníku milénia chybí socha archanděla Gabriela. Vysvětlení je po ruce na místě samém: anděl se na své místo vrátí na jaře roku 2025, jen co bude dokončena jeho renovace.

Veřejné bruslení, kvůli kterému v zimě jezdila podzemní dráha v kratších intervalech, probíhá i dnes. Děje se tak stále na stejném místě. Umělé kluziště v Městském parku (maďarsky Városligeti műjégypálya) bylo otevřeno už v roce 1870. A protože právě probíhá úprava ledové plochy, povede se mi kluziště vyfotit bez lidí.

Od začátku je to tak trochu výzva, a lehké pochybnosti mě provázejí celý den. Stejnou dobu však s sebou vláčím všechny potřebné věci, tak ať to není zbytečně. Po půl třetí vcházím do Széchenyiho lázní.

Jakkoliv totiž může počasí vypadat příjemně, tím více na fotkách, teplota je 6°C. Uprostřed prosince se tento údaj dá brát za lehce nadnormální, ovšem když máte chodit venku polonahý a ještě k tomu mokrý, už se to zdá být docela málo. A tak se zatím zahřívám v krytých bazénech.

Jenže čas pomalu pokračuje k okamžiku, kdy se začne stmívat. A šest stupňů je víc než dva, které mají být za hodinu a půl. Je rozhodnuto.

Copak do vody, to ještě jde. Když už do ní ale vlezete, musíte i ven, a jisté je, že to bude o něco méně příjemné. A nepodléhejte nějaké naději, že se snad z vody napůl vynoříte, oschnou vám aspoň ramena a nebude vám při tom zima. Abych byl přesný, ta druhá půlka se vyplní, neboť pára nad vodou zůstane teplá docela příjemně. Neoschnete v ní ale ani náhodou.

Když se dostaví pocit, že pobytu venku bylo tak akorát, z bazénu přímo utíkám. Popadnu z věšáku župan, navléknu ho na sebe téměř v běhu, a nejkratší cestou mířím dovnitř.

A samozřejmě do nějaké hodně teplé vody, ale to vše už volným krokem. Vnitřek je příjemně vyhřátý, spěchat není kam.

Za soumraku si sice dojdu pro fotku osvětlených lázní, ale venkovní bazén už mě nezláká. Krátkodobá předpověď počasí totiž vyšla, ochladilo se velmi citelně.

Z lázní jdu kolem šesté. Ty tři hodiny a něco málo navíc mi pro dnešek bohatě stačí.

Taxikářům dávám volno, dnes jezdím veřejnou dopravou. Mám přece tu celodenní jízdenku. Po dvou přestupech se dostávám na linku metra číslo 4 a vystupuji ve stanici Fővám tér.

Výstup vede přímo k Centrální tržnici (maďarsky Központi Vasárcsarnok). S touhle zastávkou jsem však hotov o mnoho dříve, než jsem měl v plánu.

Tržnice je totiž otevřena jen do šesti hodin, což jsem asi tak o půl hodiny nestihl. Velmi rychle tedy obracím...

... a pokračuji v cestě domů. Tentokrát tramvají, kterou sice při příjezdu vyfotit nestihnu, vynahradím si to však na konečné.

Zbývá ještě ujet poslední kousek HÉVem. Při téhle variantě cestování musím opravdu oproti taxíku počítat s hodinou navíc. Ale na adventní tržnici kousek od hotelu jsem po čtvrt na osm, pořád ještě ve slušnou dobu. Trochu mě překvapí, že téměř všechny stánky už jsou zavřené.

Svařené víno však ještě dostanu, tentokrát si koupím kelímek o něco větší. A k němu i dva kousky štrúdlu.

Svařák hřeje, štrúdl chutná, je tu prakticky liduprázdno a tím pádem ticho. Vlastně je to velmi příjemná tečka za výletem do adventní Budapešti.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.